Dress code, morálka a společnost: Jsem rebel

28. srpna 2018 v 13:52 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Moje milé blogerstvo,

od rána dumám nad tím, jestli napsat článek na aktuální Téma Týdne, nebo to o den, dva, tři posunout a věnovat se něčemu jinému. Něčemu, co už tu tak trochu bylo. Otázce dress codu. Jednak mě k tomu inspirovaly komentáře pod článkem "Jak jsem zjistila, že jsem zkažená a skončím v pekle" a jednak článek z titulní strany Blog.cz "Doba bezchlupová". Takže ano, odložme ještě na chvíli téma "Jsem lovec" a pusťme se do dress codu. Předem chci jenom sdělit, že se nesnažím nikoho dotknout, či urazit. Respektuji cizí postoj. Protože v tom je ta variabilita člověka. Takže pokud se se mnou neshodnete, klidně mi to napište. Možná přesvědčíte vy mne, možná já vás, anebo zůstaneme oba pevně zakořeněni ve svých táborech. Za mě je obojí v pořádku. Důvod, proč tenhle článek vzniká, není o přesvědčování, spíš o pochopení a toleranci, ale k tomu se dostaneme. Jen doufám, že mě kvůli tomuto názoru nepřestane číst. To by byla škoda.

Zjistila jsem totiž, že dress code je to otázka hlubší a zajímavější, než jen plavky a nahý pánský hrudník. A také, že jsem pro některé možná ještě víc amorální, než se mi jevilo. Víte, celý život vyrůstám v přesvědčení, že oblečení jako takové plní vlastně jen dvě základní funkce:
  • aby nám nebyla zima,
  • a abychom nebyli nazí.
Vždyť pračlověk ani jiné důvody neměl. Etika a morálka dnešní doby vlastně neexistovaly. Navíc nežijeme snad v demokracii? Předpokládala jsem tedy (a asi to byla moje vlastní sociální bublina, jak sami občas napíšete, když diskutujete pod články), že pokud člověk není nahý, nebo nevhodně vulgární (ačkoli i to je diskutabilní a jeho věc) a není mu zima/vedro, může si v běžném životě nosit každý, co chce. Ať už na ulici, v parku, u vody, v obchodě... Diktát dress codu jsem cítila jen v ryze formálních situacích jako je pracovní večeře, luxusní restaurace, divadlo, ples... Ale k tomu se nakonec ještě vyjádřím.

Moje přesvědčení, že si každý může nosit, co chce, kam chce, šlo krásně vidět na někdejším rozhovoru s mým bývalým v době, kdy měl jinou přítelkyni.
Zeptal se: "Poslyš, co bys dělala, kdybych ti řekl, že s tebou půjdu v létě ven, ale navlečený - když všichni ostatní mají trička a kraťasy - v mikině a zimní bundě?"
Naprosto chladně jsem pokrčila rameny. "Jestli chceš? Jestli ti nebude vedro..."
"Já to věděl! A ta moje se naštvala, že se mnou takhle nikam nejde, že jí budu dělat ostudu!"
Nechápala jsem to. Tehdy. S rozprsknutím mé bubliny ovšem chápat začínám. Ona prostě uctívala dress code. A ten rozhodně neříká chodit v létě jako lední medvěd. Tuším, že zaznělo i něco jako: "Co by tomu řekli lidi?"

A víte co? To je právě ten problém. Já nikdy neřešila, že by lidi měli řešit, co mám na sobě. Ne v běžném životě - na ulici, v tramvaji... Já neřeším je, proč by oni měli řešit mě? Nahá nejsem a můžu nosit, co chci. Právě to je demokracie a svobodná volba, pro mě. Pochopila bych jen udivené pohledy například v případě, že si vezmu skotskou pánskou sukni a podobně. Ale i tak... Člověk se může pousmát, podivit, optat na důvod, ale pohoršovat? Každému, co jeho jest. Demokracie, bejby. Pokud neprovozujete veřejné obnažování.

Ale ono to pro mnoho lidí tak není. Udělala jsem malý test a zeptala se kamaráda, zda by šel se svou přítelkyní do kina v případě, že by trvala na tom, že ona (a jen ona - nikoli oba) půjde ovšem oblečena v neoprenu.
Začal se smát a řekl: "No to teda asi ne."
"Proč? Dej mi jeden rozumný argument..." chtěla jsem.
"Protože tam bude tisíc jiných lidí..."
"A? Ona jde v neoprenu, ne ty..."
"Budou si ukazovat prstem..."
"A?"
"No budou si ukazovat prstem..."
"Co je jí po tom? Co když je jí to jedno? Co když tam prostě v neoprenu chce jít, aby si třeba splnila nějakého bobříka z dětství. (Ačkoli důvod je podružný - pozn. blogerky.) Proč by ji mělo trápit, co si myslí lidé? Proč by to mělo trápit tebe? Ty přeci v neoprenu nejsi."
Mlčel.

Mně je to, lidé dobří, úplně fuk. Půjdu s vámi do kina, ať jste navlečeni v neoprenu, plesových šatech, nebo v kostýmu Bezzubky. Jasně, může to na okolí působit humorně, ale proč by to mělo někoho pohoršovat? Můžeme to navíc vzít i z té strany, že nikdy neznáme důvod, proč je dotyčný oblečen tak, jak je. Představte si, že odejdete z plesu dřív, protože se pohádáte s drahou polovičkou, a tak vás kamarádka doprovází domů. Jenže v půlce cesty narazíte na kino a dostanete chuť se mrknout. Vy byste se utíkali převléct další tři kilometry, když než se vrátíte zpět, tak zavřou? Navíc, když už jste jednou v noci doma, komu z vás by se chtělo táhnout zpátky ke kinu? A takhle je to se vším.

Další menší test na vás. Představte si, že jdete městem třeba v jednu odpoledne a proti vám kráčí muž. Úplně nahý muž. Tedy skoro - tu erotickou část, své nádobíčko, má pečlivě skrytou za bílým ručníkem omotaným kolem pasu. Téměř to vypadá, jako by právě vylezl ze sprchy. Přesně tak. Máte? Co byste si mysleli? Jak byste reagovali? Já bych se podivila, nejspíš i uculila, ale víc nic. Místo pohoršení bych si v hlavě pohrávala s myšlenkou, jak se odhodlal zrovna k tomuto outfitu. Zabouchl si klíče, když vylezl z koupelny a měl pocit, že mu na chodbu utekl pes? Běží pro náhradní k sestře, nebo k zámečníkovi? Byla to sázka? Snaha někoho šokovat, co dokáže udělat? Vykopla ho neelegantně milenka, jakmile jí domů nečekaně přijel manžel? Přemýšlím, dumám, bavím se, ale pobouřená nejsem - dokud nejste nahatý. A neukazujete ty erotické partie.

Došla jsem k názoru, že celé je to vlastně o tom, co si budou myslet lidi. A já do včerejška opravdu žila v domnění, že pokud nejde o významnou formální situaci, všem je to ukradené. Proč by sakra nemělo? Oblečení je sice vizitka člověka, ale nikdy nevíme ten důvod, proč si oblékl to, co má zrovna na sobě. Mnohem víc mi záleží na tom, jaký člověk je, na tom, jak se vyjadřuje, než na tom, jestli kydá hnůj v podpatcích, nebo jde do kostela v tílku, když je mu horko. Skutečně... když není nahý, co na tom je?

A kdo to vlastně vymyslel? Lidi. Nějaký člověk. Ten řekl, do města v plavkách nikoli, do kostela v kraťasech se nehodí, do kina nejdeme oblečení v kostýmu mořské víly Ariel a do baru je blbé mít plesovky... Ale proč vlastně ne? Kde je ten důvod? Logický důvod. Ne to, že tak to prostě je. Proč? Na co tak dogmatický přístup? Komu ublíží a jak jít na svatbu kamarádky v džínech, když nenávidíme šaty i sukně? (Já ne, já je miluju.) Proč by ne? Jen kvůli uměle vytvořenému pocitu, co je správně a co špatně? Co se hodí a nehodí? Není to vlastně jen umělý diktát pro masy, který dodržujeme a pohoršujeme se bez zjevného důvodu?

Připomíná mi to doby, kdy jsem měla na hlavě ombré. Hnědé vlasy a černé konce. Líbilo se mi to. Jenže tehdy žádné ombré ještě nebylo. Tehdy to pro všechny byly jen otřesně odrostlé konce, které bych měla - pokud možno okamžitě - dát do pořádku. Ty pohledy stály za to. Jak s tím můžu vůbec vyjít ven... A asi půl roku na to (já se mezitím obarvila načerveno) světlo světa spatřilo ombré. Které vlastně vypadá némlich stejně. A najednou už nikomu nevadí půlka vlasů blond a půlka zelená, černá, červená, hnědá... Vždyť je to ombré. Do povědomí lidí se dostalo, že je to v pořádku a už to v pořádku je. Nemusí se vám to líbit, ale tolerujete to. A to jenom proto, že vám to někdo masově nadiktoval. Obré je v pořádku, najednou. Takže bych asi měla jít a pokusit se dobít svět. Pak udám trend a všem vysvětlím, že vlastně není rozdíl v tom, jestli vám zadek a prsa v plavkách okukuje chlap u vody, nebo na parkovišti před Kauflandem. Chlap je pořád jeden a ten samý a vy v těch plavkách vypadáte taky furt stejně. Takže buď nechcete, aby vás v nich někdo viděl, anebo je jedno, jaké k tomu bude pozadí, co říkáte?

Krásnou paralelu jsem k tomu našla právě v článku o Době bezchlupové. Autorka říká:
"Přemýšlím, do jaké míry jsme podlehli diktátu společnosti, když máme potřebu komentovat volby druhých ohledně jejich těla. Chápejte, netvrdím, že by se ženy měly přestat holit a že je holení proti přírodě, špatné, manipulací společnosti a tak. Dělejte cokoliv, co je vám pohodlné, ale jednu prosbu přece jen mám - respektujte rozhodnutí druhých a nemějte potřebu je dále řešit. Jelikož holení se opravdu masově poprvé rozšířilo jako marketingový tah americké firmy. Je-li vám pohodlnější žít bez chlupů, pochopím to. "

Já taktéž přemýšlím, do jaké míry jsme podlehli diktátu společnosti, když máme potřebu komentovat volby druhých (a pohoršovat se - v obou případech, jak vyplývá z článku autorky) ohledně toho, co a kam nosí na sobě. Chápejte, netvrdím, že jsem pro nějakou anarchii, ale pokud nejsme nazí, tak o co vlastně jde? Noste cokoliv, co je vám pohodlné, ale jednu prosbu přece jen mám - respektujte rozhodnutí druhých a nemějte potřebu je dále řešit. Jelikož dress code je vlastně společensky uměle vytvořené cosi, co nemá pořádně reálný důvod, já ho nenašla. A sounáležitost se skupinou? Jsem snad robot komunismu? Ovšem dodržujte si dress code, jak chcete, pochopím to.

"Rozumím tomu, že jsou muži i ženy (a bude jich dost) kteří preferují oholenou ženu, stejně jako se někomu zamlouvá víc modrá než zelená barva. Je mi jasné, že nemůžu někoho nutit, aby se mu líbily neoholené nohy. Ale respektovat něčí volbu, to mi přijde jako zvládnutelné. Ať už se rozhodne pro žiletku či nikoliv."

Taktéž rozumím tomu, že jsou muži i ženy (a bude jich dost), kteří chtějí dodržovat dress code za každé situace, protože to se naučili, to si vštípili, stejně jako se někomu zamlouvá víc modrá než zelená barva. Je mi jasné, že nemůžu někoho nutit, aby chodil do obchodu v plavkách. Ale respektovat něčí volbu, to mi přijde jako zvládnutelné. Ať už se rozhodnete pro cokoli.

Krásná paralela, že? Ať jde o šatstvo, nebo holení, přijetí závisí vlastně jen na slepém diktátu přijatém společností. Smutné. Neboť to, co dnes zatracujeme a pohoršuje nás, může být za pět let IN. Stejně jako kdysi bobr v rozkroku. A když to nevadilo tenkrát, proč by to vlastně někomu mělo vadit dnes, pokud po něm žena touží? Jen proto, že dnes se to nehodí? Stejně jako rifle do divadla? Kdoví, co bude za pár let...

Což mě přivádí k poslední části, řekla jsem, že dodržuji dress code jen v ryze formálních situacích. A víte co? Celá tahle zkušenost mi otevřela oči. Budu ho dodržovat dál, protože se mi líbí obléct si šaty, ale ne kvůli dress codu. Kvůli sobě. A pokud chcete někdo jít se mnou a v teplácích, tak fajn.

Asi jsem rebel. Ale to podstatné na závěr zopakuji:
Taktéž rozumím tomu, že jsou muži i ženy (a bude jich dost), kteří chtějí dodržovat dress code za každé situace, protože to se naučili, to si vštípili, stejně jako se někomu zamlouvá víc modrá než zelená barva. Je mi jasné, že nemůžu někoho nutit, aby chodil do obchodu v plavkách. Ale respektovat něčí volbu, to mi přijde jako zvládnutelné. Ať už se rozhodnete pro cokoli. Nač se pohoršovat.

*Ještě jednou zdroj některých pasáží - článek "Doba bezchlupová". Děkuji a snad autorce nebude vadit, že jsem jej použila.

Připomeňte si také:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karryanna Karryanna | 28. srpna 2018 v 15:43 | Reagovat

Píšeš „Mnohem víc mi záleží na tom, jaký člověk je, na tom, jak se vyjadřuje, než na tom, jestli kydá hnůj v podpatcích, nebo jde do kostela v tílku, když je mu horko.“. Já třeba v rámci toho, jaký člověk je, hodně řeším, jestli umí odhadnout situaci. Ne snad, že by člověk jednou odhadl špatně a navždy měl u mě smůlu, ale všímám si toho. Zažila jsem, že na zimní výlet lesem s netriviálním převýšením dorazila jedna slečna na jehlách a pak si stěžovala, že jí to klouže, že se jí špatně jde a vůbec. To jsou situace, kdy si uštěpačné poznámky odpouštím jen horko těžko.
A pokud pořádám akci a řeknu, že bych ráda, aby lidi dorazili ve společenském, a někdo to neudělá a tváří se že „a co jako?“, je to informace o tom, jak respektuje má přání (takže trochu i o tom, jaký je). A podobné respektování přání vidím v tom, že se někdo obleče třeba do divadla (minimálně na večerní představení) nebo na ples podle tradičních pravidel. Jasně, pokud o sobě divadlo nějak rozšíří informaci, že společenské oblečení u nich netřeba, pak proč ne, ať si lidé vezmou vcelku cokoliv. Jen spousta divadel má, aspoň nakolik vím, snahu zajetá pravidla držet.
Ale místa s uvolněnými pravidly ať klidně vznikají. Nakonec, do kostela v tílku nechodím, ale to protože tílka nenosím. V kostele, kam chodím nejčastěji, se potkají tílka, šortky i minisukně.

2 Lucka Lucka | Web | 28. srpna 2018 v 16:15 | Reagovat

Mně se líbí, co jsi napsala, není to tak dlouho, co jsem psala článek s podobným tématem. Šlo tam o to, že jsem potřebovala přeběhnout někam v natáčkách a moje mamka měla téměř mrtvici z představy, že bych se s nimi měla ukázat mezi lidi. No, mně to nepřišlo ničím špatné, osobně druhé nesoudím. Ano, zasměju se nebo zarazím, na toho chlápka v ručníku bych se asi uculila, ale jinak je mi to fuk.

Ať si každý nosí co chce, ať si každý dělá co chce. Ano, pokud jdu do divadla, tak se tomu přizpůsobím, ale záleží mi taky na tom, o jaké divadlo se jedná - do národního bych v džínách nešla, zatímco na muzikál na Broadway si vezmu halenku a džíny (neroztrhané a tmavé) a připadám si slušně a vhodně oblečená. :) Obecně mám pocit, že se moc zajímáme o to, co je společností přijatelné, až někdy zapomínáme na to, co je přijatelné pro nás.

3 Čerf Čerf | E-mail | Web | 28. srpna 2018 v 18:25 | Reagovat

Snažím se lidi nesoudit podle toho, co mají na sobě (a očekávám totéž i do nich), takže bych do kina s neopréňačkou šel. Jen bych se zajímal, co je důvodem pro takové rozhodnutí, což beru ale jen jako přirozený projev lidské zvědavosti, zájmu o člověka, jeho smýšlení a pohnutky jeho jednání :-).

Vybavuji si, že jsem kdysi na hlavní hřebenovce v Roháčích potkal chlapíka, který kromě celkem dobrých bot měl na sobě už jen slipy (a žádné zavazadlo). Přistihl jsem se při tom, že o něm uvažuji výhradně věcně a přemýšlím, co bude dělat, když přijde bouřka, nebo jestli se nepoškrábe o skálu při celkem exponovaném přechodu Ostrého Roháče a vrcholu Plačliva, ale vůbec mě to nepobouřilo, protože je to podle mne každého věc. Bylo by ale zajímavou etickou otázkou, zda bych byl ochoten při příchodu náhlé sněhové bouře takového člověka zachraňovat s nasazením vlastního života, protože se svobodnou volbou se vždy pojí také odpovědnost za takové svobodné konání, takže bych se nejspíš pustil napřed do záchrany lidí, kteří se svým osudem méně hazardují :-).

4 Virginia Baskerville Virginia Baskerville | Web | 28. srpna 2018 v 19:41 | Reagovat

Ahoj, děkuji za zmínění v článku a jsem ráda, že moje myšlenky někoho inspirovaly k vlastním úvahám. :)

Co se týče dresscode, pamatuji si na jednu historku, která se odehrála v čekárně psychiatra, kde jsem čekala na vyšetření, a se mnou mladík, který měl na sobě kostým vojáka z první světové války (i s helmou) a kolem krku plyšového hada. Lidé si od něj drželi odstup, protože to bylo zvláštní a nikdy nevíte, koho potkáte v psychiatrické čekárně.

Pak vstoupil další pán, nedalo mu to a zeptal se: "To takhle chodíte pořád? I na ulici?"

Načež mladík naprosto klidně odpověděl: "Ano, chodím i v kostýmu indiána a jiných, protože tím nikomu neubližuju, je to moje svoboda projevu. Židé nosí na hlavě jarmulky, já chodím takhle." A dál zcela logicky argumentoval, proč by to všem mělo být jedno, až jsem se musela usmát, jak obdivuhodně dobrý je ve vysvětlení svého přístupu. Nedávno jsem ho viděla v kostýmu Gandalfa.

Sama občas chodím po městě ve viktoriánských šatech, ne za účelem pozornosti, ale protože se tak cítím dobře. Takže ano, jsem pro svobodu.

Ale zase na druhou stranu jsem proti aroganci a ignorantům. Nelíbí se mi, když lidé slavnostní příležitosti (jakéhokoliv rázu) nedokáží ctít i oblečením. Protože to vnímám tak, že hezčím oblečením prokazuji úctu ostatním, okamžiku i sama sobě. Neoprén v kině, proč ne, ale na pohřbu by mi to vadilo. :)

5 mysteriouswolf mysteriouswolf | Web | 29. srpna 2018 v 11:17 | Reagovat

Nemám ráda módní diktát. Uznávám jen to, že do divadla nebo opery rozhodně ne v riflích 8-)
Dokonce ani nehledím na věk. Tedy...ne že bych chodila ala přestárlá barbie, to zase ne. Ale pokud by podle módního guru žena v mém věku měla na odpolední procházku obléct  třeba kostýmek, já mám prostě ty rifle a metalové či rockové tričko. Já se prostě musím cítit především dobře :-)

6 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | 29. srpna 2018 v 19:26 | Reagovat

Já často nosím modré věci a říkám o sobě, že jsme šmoulózní. To nepřetčíš. A to je dobře. :D

Jo a kdyby chtěliv týmu Tématu týdne, aby si hlasovala pro ikonku Fotografie týdne, tak hlasuj, prosím, pro mojí zlatou. Chtěl jsem aby ikonka byla profesionálnější, více nobl a vypadala výjmečně dobře, aby to vypadalo jako ocenění, které by chtěli blogeři mít na blogu a šla cítit z toho ta výjimečnost a noblesa. :-)

7 Jeife Jeife | E-mail | Web | 29. srpna 2018 v 21:22 | Reagovat

"To že ty máš pravdu neznamená, že ji nemůžu mít já" ... to když člověk pochopí, vyřeší se tím tolik problémů a zbytečných hádek :)
A proč by ten muž nemohl být nahý. Co je na penisu jiného, než na celém jeho těle? Že by to byl taky jakýsi peniscode?
Možná jde jen o tvoji představu ... když bude nahý, určitě mě bude chtít osahávat. Je to neslušné ...
Jasný, chápu třeba MHD, tam je nahota taková sporná. Ale proč by si nahý člověk nemohl zaběhat v parku? Nějaký logický důvod?

Kamarádce na svatbu v džínech. Jasně, proč ne. Zrovna tady bych se ale zajímala, jestli jí to nevadí. Přeci jen, je to její den :) Kalhot se dá sehnat spousta jiných :)

8 Zlomený meč Zlomený meč | E-mail | Web | 29. srpna 2018 v 22:15 | Reagovat

No, co se oblečení týče, řekl bych, že jsem dost tolerantní a nikomu nebudu zakazovat nebo nakazovat, co má a nemá nosit... ale zase mně nikdo nemůže zakázat myslet si o dotyčném své :D

Protože koneckonců šaty jsou společenská záležitost (doma si každý může opravdu chodit třeba nahý, že), a jako společenská záležitost je prostě potřeba brát jistý ohled na druhé.

Tím myslím hlavně to, že přítelkyni v neoprenu v kině bych opravdu nevydýchal, protože kino je prostě společenská událost a tam se neoprén vážně nehodí.

Na druhou stranu některé výstřední oblečky můžou spíš než pohoršení vyvolat zvědavost (a když by někdo na sobě měl jenom ručník, měl bych za to, že se jedná o nějakou recesistickou akci - podobných už pár bylo - nebo o Douglasův Ručníkový den).

Takže jo, ať si každý nosí co chce, ale prostě je to součást nějakého společenského dekora, a to je potřeba přizpůsobit situaci - jinak u mě má dotyčný/á minusové body :D

Já jakožto takový nenápadný člověk mám třeba většinou negativní postoj k vyloženě křiklavým módním výstřelkům. Mám pak totiž za to, že je ten chudák dotyčný tak nudný a tak moc touží po pozornosti, že to neumí dát najevo jinak než křičet do světa pomocí svého zevnějšku "PODÍVEJTE SE NA MĚ JAK JSEM JINÝ NEŽ VY, HAHHAHAHAHAA!" :D

Prostě když půjde někdo po ulici třeba v tom neoprenu, bude pro mě prostě podezřelý, dokud mě nepřesvědčí o opaku :D

9 bluesovka bluesovka | 30. srpna 2018 v 14:50 | Reagovat

Ať si každej chodí v čem chce. Jen za divadlo se přimlouvám bez džín. Divadlo je pro mě svátek. Naapř. moje dcera vyhlásila na svou sobotní svatbu heslo: přijďte každý, jak chcete, hlavně ať se cítíte dobře a užijeme si to. Takže já balím i kecky a džíny. :-D

10 Sugr Sugr | E-mail | Web | 30. srpna 2018 v 18:54 | Reagovat

Být rebelem jsem si vždy přála,
moje romantická povaha mi to však nikdy nedovolila. Obdivuji tě. ;-)

11 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 8. září 2018 v 8:30 | Reagovat

Nad čím jsem se však pozastavil, je ta menežerská móda nosit nedioptrické brýle.
Přijde mi to jako rouhání.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama