Musím, můžu si to vzít? - Život s handicapem (7)

16. července 2018 v 11:06 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Tak jo. Odmalička žiju připoutaná na invalidní vozík. Ale to už asi víte. Neříkám to proto, že bych vás považovala za blbce, kterým je potřeba jasné věci tisíckrát opakovat, chci jen volně přejít k tomu, co takový život vlastně znamená. Podle závažnosti postižení budete závislí na pomoci druhých, budete nesnášet schody a proklínat všechno bez výtahu, protože vás to jaksi vyčleňuje. Můžete sportovat i tancovat, ale nikdy ne tak jako většinová společnost. A té jsou vaše výkony ukradené. Olympiáda je jen jedna. Partnera si hledáte hůř. Ale nahlas to nepřiznáte, jestli nejste debil. Nebudete se podporovat v pesimismu, to vám drahou polovičku nepřiláká. Hodně to je o štěstí, o lidech, jaké potkáte, a vašich sociálních schopnostech. Protože jsou lidé, co vás nevnímají jako sobě rovného. Oni musí chodit do práce, vy obíráte stát a máte se dobře. Heh. A když už jdete do práce, výškový stavbař z vás asi nebude a horník taky ne. S přáteli taky nejste všude. I když byste rádi. Možná se bojíte vy, možná oni netuší, že by to šlo vzít vás s sebou. Jen skutečný přítel vás vytáhne na prohlídku hradu, vlastnoručně rve vozík po kamenných schodech a užívá si to s vámi. Jednodušší je se na to vykašlat a dát si s vámi zmrzlinu v cukrárně - pokud možno bezbariérové. Diskriminace, automatické tykání. Proplakané noci, deprese. Proč zrovna já, že? Jste snadnější cíl pro přepadení a byt vám pronajmout téměř nikdo nechce - protože, co kdyby se vám něco stalo v jejich bytě, že jo. Údiv nad tím, že máte střední školu... A bla, bla, bla, bla, bla...

Pak jsou tu ty světlejší stránky. Za mě jsou to třeba ZTP slevy. Když už se musím potýkat s tím bahnem nahoře, tak proč si aspoň neskočit na festival zadarmo a do kina za polovic? Zdá se vám to povrchní? A co to vzít tak, že si ten svůj život s handicapem snažím osladit, jak se dá? Má mi být blbé, když jsem přišla o možnost se spolužáky projít tanečními, vzít kamarádku do Prahy za 110 korun a užít si den? Když jsem nikdy nelezla po stromech, mám nebýt ráda, že na koupaliště můžu bez placení? Jsou to náplasti, ale milé. Copak na ty náplasti nemáme právo? Když spoustu věcí nemůžeme, máme se vzdát toho, co nám život zpříjemní? Co dělá život životem? Nemožnost něčeho přebíjíme výhodami u jiného. A proč jako ne.

Pak jsou tu ty příležitosti, co nám padají do klína. Nestává se to každý den, ba ani každý měsíc, ale stává. Babičky s čokoládou. Dědeček šermující vám před obličejem dvackou, prý že třeba na zmrzlinu. Chlápek v autobuse, co se s vámi zakecá a podělí se o jednu z plechovek piva. ... A to všechno ve většině případů proto, že vidí člověka na vozíku. Co s tím? Vzít, nevzít? Musím, můžu?

Znám vozíčkáře, které takové dárečky neskutečně štvou, až nakrknou. Nepotřebují přece charitu! Od dobrodinců zdrhají, div je ještě neseřvou. Já se na to dívám jinak. Zastřelte mě, ale proč si to nevzít? Samozřejmě pouze tehdy, pokud zkusím odmítnout a oni na tom neochvějně trvají. Vždyť ti dotyční to vážně myslí dobře. Je jim líto, že nejsou reinkarnací Ježíše Krista a nemohou vás vyléčit. Chtějí vám aspoň udělat radost, potěšit vás, zpříjemnit den a tak vytáhnou ten pytlík oříšků. Nevzat si to, seřvat je - vlastně je můžete ranit, urazit. Stejně jako onu přítelovu babičku, kdybyste odmítli kus té domácí bábovky, však to dobře znáte. A jak sami říkají, je to jenom sušenka, ne tryskové letadlo. To bych si nevzala, ani platinovou kreditku, nejsem blázen.

Je to úplně stejné, jako když vejdete do baru, hodíte do sebe panáka a barman zahlásí, že pro ty vaše dnešní narozeniny byl tenhle na účet podniku. Nebo když stojíte v obchůdku s nákupem, chybí vám pětikoruna a prodavačka s úsměvem mávne rukou: "Tak to nechte!" Případně máte štěstí a v drogerii k nákupu dávají dnes kafe gratis. Stává se to nám všem, ačkoli různě. Jen pokud jste invalidní, děláte z toho někdy až moc velkou vědu.

Přece navíc sama druhým zadarmo dávám a nic za to nechci - bezdomovcům jídlo, dětem v dětských domovech dárky k Vánocům, kámošku pozvu na oběd... Všichni to můžeme světu vracet. Nemusíme jen brát, můžeme dávat. Tak proč si pak pro změnu i něco nevzít? Když to neudělám, riskuji zklamat a ublížit člověku, možná natolik, že příště nejenže nikomu nic nedá, ale třeba ani nepomůže, když jsme tak zlí a nevděční. Když si to vezmu, on má radost, mě to potěší, já přidám lichotku a poděkování a oba se usmíváme. Je hned hezčí den. On má dobrý pocit a já čokoládu z automatu. A jelikož se raduju z maličkostí, mám křídla.

Když si lidé dělají radost, svět je krásnější. Dávám, beru a život je fajn.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 16. července 2018 v 13:23 | Reagovat

Souhlasim s tebou :) darek nedela radost jen tomu, kdo ho prijme ...

2 hrachajdice hrachajdice | Web | 16. července 2018 v 14:03 | Reagovat

Tak nevim, ale mě nikdo nic nikdy nedal a nenabízel O_O, "Za to", že jsem na vozejku.  Ani když jsem byla dítě, natož teď . Takže to asi lidi dělají dle sympatií a jestli jo , tak aspoň  vím , jak působím na lidi :D :-P .

3 Sacharin Sacharin | E-mail | Web | 16. července 2018 v 15:22 | Reagovat

[1]: Asi tak nějak. :)

[2]: Dala jsem si tu práci a dohledala tvůj článek, který mluví o opaku - stalo, jen si to pozapomněla. :) Ale už tehdy mě napadlo na to reagovat a tohle napsat. Prostě stává se...
http://hrachajdice.blog.cz/1802/nezit-zivot-jinych

4 duchodkaevka duchodkaevka | 16. července 2018 v 17:06 | Reagovat

Proč si nevzít malý dárek od milého člověka, v tom nevidím nic špatného i když chápu, že někoho to může urážet. Každý jsme jiný, a tak reagujeme podle svého. Myslím, že taková pozornost je přínosem pro obě strany, hezký den :-)  :-)

5 Michelle Rosie Michelle Rosie | Web | 16. července 2018 v 18:43 | Reagovat

Souhlasím, že když jsou na sebe lidi milý a vzájemně k sobě slušní, tak je život hned lepší. Nedavno jsem zrovna měla den, jako kdyby do země uhodil blesk a všichni začali být milý. Vešla jsem do knihkupectví za jedinou knihou a normálně mě štve, když za mnou přijde někdo ze zaměstnanců a ptají se mě, zda chci poradit, protože mám utkvělou představu, že slouží jen jako dozor, abych něco neukradla... Ale tehdy za mnou přišla a byla opravdu milá a já jí slušně oznámila, že bych chtěla oddělení thrillerů, ukázala mi ho a odešla. Já si vzala co jsem chtěla a šla k pokladně na to hned nabízela kartičku na slevy a dala mi zadarmo časopis k nákupu o knižních novinkách, jenže byla celou dobu tak královksy milá, že to bylo úplně úžasné nakupování a pak jdu do autobusu a řidič mi naúčtoval polovinu cesty a mrkl na mě, když sem se chtěla hlásit, že mě asi přeslechl, tak mi došlo, že to je schválně a usmála jsem se na něj.. Bylo to jako kouzlo, které moc z nás často nezažívají a bylo to moc příjemné.. Tak kdyby se lidi chovali k sobě pořád .. možná by byli všichni šťastnější.. ale každý musí začít u sebe a sama vím, že někdy se mi chce kopat do všech světových stran, protože mám špatný den.. Někdy to prostě nejde, ale zase nemůžeme kopat pořád.. někdy musíme vykouzlit úsměv pro dobro vlastní i ostatních .. :)

6 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 17. července 2018 v 8:41 | Reagovat

Maminka říkává: hloupý kdo dává, hloupější, kdo nebere :)

7 František František | Web | 17. července 2018 v 16:34 | Reagovat

Tvůj optimismus je nádherný.Všechno je obsaženo v poslední větě.😃 Naše třídní paní učitelka ze základky je vozíčkář.Umí stále rozdávat krásný úsměv a pohodu.Je to naše milá kolečkářka a naše třída se s ní ráda schází i několikrát do roka. :-)

8 masterofexceptions masterofexceptions | E-mail | Web | 20. července 2018 v 12:22 | Reagovat

Souhlasím s Ferrem[7]:
Při čtení jsem si vypomněl na jednu super vzpomínku. Když jsme se kamarádkou bez deštníků potřebovali dostat z bodu A do bodu B. Samozřejmně byl víkend, moc autobusů nejelo a bezbariérových už vůbec ne. A samozřejmně začaly padat traktory. Tehdy jsme vynalezli wheelchair-surfing xD

9 bluesovka bluesovka | 20. července 2018 v 22:17 | Reagovat

Skončilo mi jedno přátelství. Už jsem dál nemohla jen dávat. Rozešly jsme se špatně a mám novou životní zkušenost. :-)

10 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 25. července 2018 v 5:57 | Reagovat

U mě je to vždy o pocitu co člověk vyzařuje. Jaká energie od něj ke mně jde. Někoho obejdu obloukem a s jiným se dám do řeči. Pár lidí mi řeklo, že dokážu člověka pohladit a dát mu sílu jít dál pokud to potřebuje a to vše v jedné větě. Dárečky zabalené do slov to je to co umím dávat a dávám ráda :-)

11 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 29. července 2018 v 17:20 | Reagovat

[4]: Děkuju za komentář. Asi tak. :)

[5]: To je moc hezké vyprávění. Kouzla takových dnů miluji. :) Máš pravdu, kéž by se tak k sobě lidi chovali pořád. :)

[6]: A maminky mají vždycky pravdu. :) (I ta moje to říká. :D)

[7]: Děkuji za kompliment. :) Paní učitelka musí být úžasný člověk. :)

[8]: A wheelchair-surfing je... ?? :D

[9]: Protože člověk musí nejen dávat, ale i brát. Udělala jsi dobře. :)

[10]: Slovní pohlazení dokáže člověku změnit život, jen tak dál. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama