Když se rande nevydaří (Pětkrát jinak.)

11. července 2018 v 15:29 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Už podruhé mě Téma Týdne vyzívá k tomu, abych se podělila o něco hodně osobního. Mých pět nejhorších rande v životě. A já se podělit chci, protože je to také hodně zábavné, snad. Když já si mnohem raději dělám legraci ze sebe, než z ostatních lidí. Ostatní chci na blogu pokud možno chválit - s výjimku pana Rýši -. Navíc předpokládám, že dotyční muži to rande nezorganizovali proto, aby z toho vyšli jako historka pro pobavení. Na druhou stranu, jistě i oni mají svá nejhorší rande. A možná i oni naše setkání vnímali podobně nevydařeně. Navíc je nehodlám blíže jmenovat a ukazovat na ně prstem. Nechci je ztrapnit a pohoršit. Spíš jen připomenout těm, co stále hledají a mají pocit, že prochází jenom kaskádou příšerných rande, že v tom nejsou sami. Snad mi dotyční muži odpustí, pokud se v tom poznají, že jsem si vybrala zrovna je. Já jsem jim naopak vděčná. Protože dodnes mi níže popsané situace kouzlí úsměv na rtech. Nezapomenu na vás. Nikdy. A doufám, že jste šťastní. A šťastně zadaní. To, že to nevyšlo nám, neznamená, že vám to nepřeji.
Nakonec ještě upozorním, že...
  • všechny mužské postavy (až na jednu výjimku) jsem viděla jen jednou v životě
  • a nyní se aktivně nestýkáme - ve dvou případech z pěti si už nepamatuji ani křestní jméno.

A jestli nás osud ještě někdy svede dohromady, doufám, že se tomu zasmějeme společně.

1. "Potkali se u pošty"

Byl krásný letní den. Běžela jsem si na poštu vyzvednout doporučené psaní. Stál tam. U dveří a otevřel mi je. Pán byl gentleman a docela milý. Zakecali jsme se, když jsem se vracela zpátky. Pán byl taky inteligentní a to mám ráda, když má konverzace úroveň. Ani nevím, jak se to stalo, a už jsme se domluvili, že si spolu sedneme na kafe. Krásný den, krásný chlap, spousta volného času... proč ne! Káva byla dobrá, jestli to tedy nakonec bylo kafe, to už totiž nevím, ale nepamatuji si, že by mi nechutnalo. Hovor příjemně plynul. A on sám navrhl, že bychom to měli zopakovat. Brzy. Nestačila jsem se divit, jak to pěkně vychází. A ještě víc mě zaskočilo, když řekl, že zapomněl, že nemá hotovost. Prý nevybírá. Šel k bankomatu a zjistil, že mu z účtu strhli něco navíc. Fajn, platit budu já, on to zatáhne příště. Znovu - přišel s tím první. Proč ne, že? Ale jestli bych mu nepůjčila na hotel? S hrůzou totiž zjistit, že mu strhli i to, za co se měl dneska ubytovat. Byl ve městě pracovně a zpravidla tehdy spával na ubytovně. Znám takové typy. Takže jsem pokývala hlavou a uznala, že si ho vyzkouším. Spočítala jsem si, že dvě stovky můžu postrádat. Zalhala, že víc na účtu nemám. Předala mu je a on se rozloučil. Hádáte správně, že jeho ani peníze jsem už nikdy neviděla. Ne, že bych se o to nepokoušela, ale pokud jsem mu volala od sebe, telefon nebral. Přes kamarádčin mobil mě chlácholil, že toho má moc. Že se ozve. Neozval. Usuzuji, že pán byl sňatkový podvodník, který zjistil, že se dvěma stovkami na účtu pro něj nejsem dost lukrativní. Hezky jsem ho doběhla. Říkám tomu také - rande za dvě stovky. A víte co? Ať si je nechá! Hahá.

2. "Rande s Princem"

Jak jsem se s Princem poznala, už si nevzpomínám. Ale každá holka chce být občas princezna... Byl to mistr slova. Jeho textové zprávy připomínaly spíš lyrické eseje. Psal o tom, že mě vezme na výlet na Mléčnou dráhu, že mě bude nosit na rukou a o tom, jak je rád, když se červenám... Jen jednu potíž to mělo - nedokázal mluvit vážně. Ztrácel se ve fantaskních představách a na otázku, jestli má doma psa, nebo kočku, sestru, či bratra, odpovědět nedokázal. Jasně, chci být princezna, občas se topit v romantice, ale potřebuji také chlapa pro běžný život! A naživo to bohužel bylo ještě horší. Ve zprávách mu to mlelo, to se vypisoval. A tváří v tvář mlčel. Doslova. Udržovat konverzaci, když odpovídal jednoslovně a na nic se nezeptal nazpět, bylo vysilující. A i tohoto muže jsem se nakonec rozhodla vyzkoušet.
"Když budu prostě mlčet jako on, to ticho nakonec prolomí sám. Bude muset. Bude mu to blbé..." uvažovala jsem.
A prolomil. Když se zeptal: "Ty spíš?"
Trhla jsem sebou. Prostě... Venku se pomalu smrákalo, já se nudila, kolem ticho, brzo jsem vstávala... a oči se mi samovolně přivřely. Měl pravdu, já tu proboha málem usnula! Začínalo mi být jasné, že tohle rande nezachráním. Že musím domů. A šla jsem. A on byl ve zprávách ten starý dobrý princ a hvězdy mi chtěl zaplétat do vlasů... Ach jo. Už jsme se nikdy neviděli. Ale tu společnou fotku v dešti... ta je prostě kouzelně pohádková!

3. "Není akt jako akt"

Někdy si vás chlap prostě najde. A on si mě našel. Na nádraží. Spolkla jsem evidentní věkový rozdíl a nechala se pozvat na rande. Občas dávám šanci i těm, u nich to není sopečný výbuch feromonů na první dobrou, proč ne. Něco mi vyprávěl, já kývala hlavou a zamyšleně míchala horkou čokoládu. Tohle nikam nepovede, je mi jasné. No nic, posedím, dopiju, rozloučím se a už pána nikdy nemusím vidět...
Jenže o pár dní později sedím ve vlaku a jeho hlas se mi ozve za zády. Ztuhnu. Stojí tam s kytkou a čokoládou. Jasně, že mi sdělí, odkud ví, že jedu. To mě trochu uklidní, že to má logický základ, a slušnost mi velí nevyšilovat. Vždyť se tak nic hrozného nestalo. Chtěl mě překvapit, když mám ten svátek. A to je milé. Tak s ním sedím, než dojedu do cíle, udržuji konverzaci a děkuji za květinu.
Věřím, že už ho vážně nikdy neuvidím. Jenže on by mě viděl rád, píše mailem. A ještě mnohem radši by se mnou nafotil akty. Jako že, co? Zírám na monitor a slušnost se poroučí někam. Odepisuji nazpět, že ani náhodou, že tohle přehnal a ať mě nechá být. V obranné reakci vysvětluje, že aktem myslel snímek v pohybu, nějaké činnosti, aktu tedy. Kroutím zmateně hlavou, volám kamarádovi fotografovi (jen pro jistotu) a brečím nad tou dementní výmluvou. Na další kafe se zlákat nenechám, radši mě zastřelte.

4. "Růže"

Přestože nepatřím mezi šťastlivce, kterým by se to někdy vyplatilo, ani mojí osobě se nevyhnulo rande přes seznamku. Kluk byl sympaťák, tak jsme si domluvili setkání v blízké restauraci. Na víkendový večer jsem se rozhodla stůl rezervovat předem. Usrkávala vodu a čekala. Když dorazil, jen silou vůle jsem pusu neotevřela dokořán. Jednak za to mohla obří rudá růže (a větší jsem ještě nikdy nedostala), to byl ten pozitivní aspekt, a jednak neskutečně mastná hlava. Nekecám, že jsem si na vteřinu představila, jak mu na ní smažím volské oko a olej mu z konečků kape na podlahu... Fuj. Otřásla jsem se. Skoro jsem čekala historku o tom, jak těsně před odchodem lovil batole z friťáku (superman) a ten se mu přitom vyklopil na hlavu. Jenže mě nechtěl nechat čekat a hrdinsky přiletěl včas. Jenže historka se nekonala. A já až o mnoho let později zjistila, že přemíra gelu na vlasy způsobuje stejně mastný efekt. Chudák, je pravděpodobnější, že se snažil, než že je prase, a já tam seděla zhnusená. Pravděpodobnější to je proto, že stydlíni se často snaží, možná právě až moc. A on byl stydlín. Jinak by celou dobu rozpačitě očima neprovrtával desku stolu a jen občas po mně neloupl pohledem. Bylo to komické. Skoro jako by se bál, že ho kousnu. Temperamentní část mé osobnosti to iritovalo, ta citlivější ho litovala. Ale jak s tím mám sakra pracovat? Snažila jsem se soustředit na rozhovor. A on se nečekaně odhodlal, zvedl hlavu a prohlásil: "Máš pěkný vlasy." A já na něho zírala a narazila na svůj osobní problém. Po komplimentu ráda lichotku upřímně vracím. A to zároveň tak, abych nevysílala falešné signály. Co teď? Rentgenovala jsem ho pohledem a snažila se vymyslet něco, co pochválit nevinně jemu. Tu košili, tu košili, ty blbko, křičí můj mozek s odstupem, měla jsi mu pochválit tu košili. Jenže tehdy oslepena omastkem na jeho hlavě, nebyla jsem schopna logického uvažování. Hlavně mu nepochval oči, nebo si bude myslet, že se ti líbí, napadla mě iracionální úvaha a vypálila jsem: "Děkuju... že jo? Taky si myslím!" Oficiálně jsem se stala krávou. Na druhou stranu... s krávou nepůjde na druhé rande... nebo jo? Nedošlo na to. Ale tehdy jsem se na závěr "pobavila" při placení. Nedokázal se rozhodnout, jestli platí on, já, nebo oba napůl. Etiketa mu velela, že platí on, nesmyslná představa, že rezervace stolu, kterou jsem si dovolila zařídit, bude zpoplatněna v tisícikorunách (a ten děs v očích bych vám přála vidět), mu radila nechat placení na mě, protože rezervace nebyl jeho nápad. Kompromis byl, že každý platí za sebe, ale to mu zas nepřišlo slušné... Po několika minutách dohadů a brnkání na mé nervy mi uvěřil, že rezervace je zdarma. Se štěstím a úlevou v očích se mohl zachovat jako grant. Zaplatil dva minerálky a kafe. Když jsem šla domů, věděla jsem, že ten kluk je milý, citlivý a plachý. Chápala jsem to, ale nemohla se přinutit k tomu, aby to stačilo.

5. "Experimentátor"

Dívala jsem se na muže přede mnou a říkala si, že se na mě pro jednou zase usmála štěstěna. Ten chlap byl kus. V té době jsem si nepamatovala, kdy naposledy se mi chlap takhle líbil. Ten přízvuk navíc, bože! Mám ráda chlapy s přízvukem, pokud není britský, na tom fakt nevím, co všichni mají. Něco mi vyprávěl, já adekvátně reagovala a snažila se potlačit myšlenky na to, jak moc je líbatelný. Jak moc ráda bych ho... Á Sacharin, prober se! Zhluboka se nadechla a vyslechla jeho teorii o zbytečnosti instituce školy. Člověk se víc vzdělá sám odbornými knihami. Není sám, kdo si to myslí, takže tu myšlenku neslyším poprvé. Něco pravdy na tom je. Usmála jsem se a on pokračoval.
"Jo a chtěl bych vyzkoušet všechny drogy..." řekl.
Zůstala jsem trochu v šoku. Co prosím?
"Takový experiment, co to s tebou udělá, jaké to je, víš..."
Aha. Na sucho jsem polkla.
"Normálně všechno... extázi, trávu, perník, heroin..."
Maminko, pomoc! Na chvíli jsem si představila, jak asi bude pan experimentátor vypadat, až si splní svůj sen... Myslím na to, když naposledy hypnotizuju jeho sexy rtíky a odolávám pokušení se na ně přilepit. Smažek už jsem pár viděla. Musím pryč! Překotně plácám něco o tom, že musím neodkladně domů, že kámoška má krizi. Výmluva stará jako lidstvo samo. Poznal to, jsem si jistá. Nevadí. Tehdy ne. To až v noci, kdy se mi vybaví jeho šedé oči... Už je pozdě. Zase jsem zůstala sama, jen já s Mariánem. (To je můj medvídek, nemravové.)

S hledáním je to prostě někdy pech. Ale člověk má pak na co vzpomínat. A na pár takových rande nakonec připadne jeden chlap, co vám nosí kafe každé ráno do postele... Ale to už je zas na úplně jiný článek. Prostě... nestojí to hledání za to? Odpovím si sama - stojí. Tak hledejte dál, berte to s nadhledem a občas o tom taky napište, ať se zas pobavím já.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucka Lucka | Web | 11. července 2018 v 19:37 | Reagovat

Tak to je pěkné, to jsi skutečně měla štěstí zrovna na takové zajímavé existence. :-D Já snad ani žádný zvláštní zážitek z randění nemám, jednou jsem vyrazila s klukem přes seznamku a vzhledem k tomu, že on si představoval sex hned po dopití limonády, poslala jsem ho do kopru a už jsem ho neviděla. :-D

2 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 11. července 2018 v 20:33 | Reagovat

[1]: Takového jsi potkala jen jednou? A víš, kolik jich tam venku běhá? :D Dobře jsi udělala, takové posílat do kopru, do háje i tam, kam Slunce nesvítí... A hned! :D

3 slunecnyden slunecnyden | Web | 12. července 2018 v 19:01 | Reagovat

Supr článek. Fakt se ti povedl. Pobavila jsem se.

4 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 14. července 2018 v 8:19 | Reagovat

[3]: Děkuji, v tom případě splnil účel. :)

5 Sakamakiya Sakamakiya | Web | 15. července 2018 v 18:03 | Reagovat

No já si nakonec našla holku :D

6 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 16. července 2018 v 10:08 | Reagovat

[5]: I mě to párkrát napadlo... když já mám ráda ty chlapy no. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama