Když se dýmkaři nedaří - nevykašlali byste se na to?

10. července 2018 v 18:11 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
To mě takhle nedávno kamarádka potěšila dotazem: "Asi se mi rozbila vodní dýmka, netáhne, mrkneš se mi na to?"
Nasadila jsem vševědoucí přemýšlivý výraz a dumala. Hm... Teoreticky jo, prakticky zas takový odborník nejsem. Výzva přijata. Mrknu na to a třeba na sebe nakonec budu pyšná.

Při prvotním rozboru situace vyšlo najevo, že kamarádka netuší, jestli tu korunku (rozuměj, tam se strká tabák) správně nabíjí. Oukej. Zjistila jsem, že o mytí a péči o dýmku nemá ponětí. Oukej. Základ tedy byl zkontrolovat, jak je dýmka smontovaná a vlastnoručně ji nabít. Následně taky vymlátit případný bordel z nepromyvatelného šlauchu (rozuměj to je ta dlouhá hadice, z níž kouříš). Nic světoborného.

Sedla jsem tedy ke stolu, dostala dýmku, korunku, alobal, párátko a tabák. Prostě stará dýmkařská škola.
"Poslyš, já ji rozeberu, složím a mrknu na těsnění a tak... Taky bychom ji mohli umýt," navrhla jsem.
"Těsnění? Já nevím, kde to má těsnění..."
"To jsou takové gumové kroužky," vysvětluji automaticky.
"Tohle? To jsem vyhodila, prasklo mi to. Já nevěděla, že to k něčemu je," je mi sděleno vzápětí.
Au. Cože? Oukej. To by mohl být problém. Zkusíme a uvidíme. Výhoda dýmky je, že všechny části jsou v podstatě vyimprovizovatelné.
To ostatně napadne i mou kamarádku. Ovšem nápad nahradit těsnění žvýkačkou mě rozbrečí smíchy. Ne, že by se to snad nedalo použít, no ale... fuj.
Opouštíme téma těsnění spolu s nápadem dýmku umýt. Kouřila z ní celkem asi třikrát, váza vypadá čistě a z profouknutého šlauchu žádný bordel nelétal. To by šlo. Rozhodnu se to risknout.

Okem zabloudím k tabáku a říkám si, že je něco špatně. Sáček poloprázdný, melasa vytekla ven. Ach jo. A když rozbaluju onen sáček, nořím ruku téměř po zápěstí, abych vůbec něco vytáhla ven, zasním se a myslím na tabák v dózách, kde nemusíte složitě tabák někde lovit. Snažím se nevnímat, že jsem ulepená (a zelená) snad úplně všude. A jelikož se mi dýmkařský bůh právě pošklebuje, vytáhnu hned napodruhé obří list, který je třeba nasekat.
"Půjčím si nůž," hlásím odhodlaně a dám se do pižlání. Nejdete to. Jako na potvoru to nejde. Buď je tupý nůž, nebo já, ale ten list tím nenasekám. Vzdávám to. Jsem zelená, upatlaná a nehodlám umřít nad sekáním tabáku. Vracím list zpátky do sáčku a vytahuju novou porci. Nabíjím korunku. Houby na to vidím. Už jsem se zmínila, že byla noc a kámoška nemá bůhvíjaké osvětlení? Tmavě zelený tabák nabíjet v přítmí do skoro černé korunky je kumšt. Kriticky to měřím pohledem a pak usuzuji, že lepší už to nebude. Přikrývám to alobalem a dírkuji. Klepe se mi ruka, jak jinak. Zapřísahám boha, proč zrovna já, když je pár dírek větších, než jsem plánovala. Ale nabito máme a kamarádka je nadšená.

Zbývají uhlíky. Má kokosové. Jsem spokojená. A pak zapálí dvě čajové svíčky... cože? Jo moment, ona nemá žhavič uhlíků... sakra. Říkala mi to, chtěla jsem dovést vlastní a nějak na to zapomněla.
"To půjde, ne?" ptá se nevinně.
Inu půjde, ale je to několikahodinová piplačka... Skřípu zuby a ptám se, jestli je nemůžeme nažhavit na sporáku. Nemůžeme. Ten sporák je pro mě záhadou. Uhlíky nežhaví, téměř nefunguje.
Vracíme se ke svíčkám. Dívám se, jak plamen olizuje hranu jednoho uhlíku, a zívám. Přeju si, aby mě zachránil dýmkař na černém koni a dovezl mi funkční žhavič. A dýmku. Sakra, já chci kouřit! Znovu zívu. Je jedna ráno. Svíčka žhaví uhlík. Svítí rudě. Taková maličká část. Až se nažhaví tenhle, zbývají další dva. Umřu, já u toho umřu. Vzdávám to, mrknu na tu dýmku jindy. Padám do postele. Zdá se mi o dýmkách a o svíčkách. A myslím, že ze spaní pláču.

Druhý den jsem pozvaná na dýmku. Hurá. Sedím, čekám a mluvím o dýmkařském pekle, jakým jsem si prošla včera. Nedočkavě se chopím šlauchu a potáhnu. Myslím na to, jak je občas báječné nic nepřipravovat a jen za to zaplatit. Ještě si pokecáte. Pak mi dojde, že mi ta dýmka nechutná. Rozuměj ten tabák. Jsem v šoku a nevím, co mám dělat. Tohle je poprvé, co mi tabák nechutná, a já si okamžitě pamatuji jméno. Tohle už v životě nechci kouřit. Jenže ostatním chutná, zdá se. S touto variantou jsem nepočítala. Nemám u sebe tolik, abych si objednala svojí a jinou. Ale chci kouřit a družina očekává, že většinu vykouřím já. Beru šlauch. Decentně popotahuji. A nejvíc si dýmku užívám ke konci, kdy už příchuť skoro zmizela. No nevykašlali byste se na to? A uvnitř pláču podruhé.

---

Občas to ten dýmkař nemá jednoduché. A zdá se, že jednodušší by bylo nekouřit. Bylo. Nekuřte, pokud už nejste kuřák. Já se pro kouření rozhodla, když mi bylo 25. Párkrát předtím jsem v ruce držela cigaretu a zjistila, že kromě pseudo-uklidnění nervů mi to nedává nic. Rozhodla jsem se, že tohle k životu nepotřebuju. Kouzlo vodních dýmek mě ale učarovalo. Ne pro kouření samotné, ačkoli dobré pokouření je super, ale pro ten kult okolo. Psala jsem o tom tady. Ale já se rozhodla v pětadvaceti. Jako dospělá zodpovědná osoba vědomá si rizik. Na základě vlastních potřeb a pohnutek subjektivně mě dostačujících. Nehnal mě k tomu trend, obdiv k určité celebritě ani reklama tabákových společností. Nekouřím proto, že je to cool a dělají to všichni. Není a nedělají. Možná jsem kuřák, ale dlouholetý nekuřák ve mně si uvědomuje, že bez kouření by bylo na světě líp. Pořád rozumím a chápu argumenty nekuřáků. A absolutně odsuzuji kouření mládeže a cílené reklamy na ně. Ne proto, že bych byla puritán, ale proto, že mladiství jsou ovlivnitelnější děním kolem nich. Nedělají věci, proto že by skutečně chtěli, ale proto, co vidí kolem, je zrovna in a dělají ostatní. Pamatujete si ten pocit chtít zapadnout?

Chápu, ale i kuřáky. Možná to škodí zdraví, ale když má člověk pocit, že mu to něco dává? Když přijímá rizika? (Víc tu.) Je to jeho život. Dospělý kuřák, když začne kouřit, má k tomu občas i jiné důvody, než je to in. Zvažuje. A má větší šanci říct si - ne - u cílené reklamy. Mladiství nikoli. A proto mluvím k vám. Kašlete na ostatní, kašlete na celebrity. Vždycky můžete začít s cigaretami a alkoholem. Já piju od osmnácti a nic mi neuteklo. Přestává se hůř. Mějte vlastní hlavu a myslete na to, proč s tím začínáte.

Ano, já kouřím vodní dýmku. Ano, líbí se mi to. Ale to, že to dělm já, neznamená, že vy musíte taky. Kouřit pod diktátem společnosti neznamená vyrůst, nýbrž nechat oblbnout svou náctiletou dušičku. Dospělost znamená mít vlastní hlavu. Dospělost znamená nekouřit navzdory tomu, že ostatní to dělají. Dospělost je zvolit si zlozvyk s vědomím toho, co tím riskuji, a z důvodů vycházejících z vlastního přesvědčení. Nemusíte kouřit, ale můžete se potápět ke žralokům. To taky není zrovna bezpečné. Ale pokud po tom vaše srdce touží... Pokud toužíte po kouření, pokud bez toho umřete - kuřte. Pokud kouříte kvůli idolu z třídy nad vámi - co až on přestane a vás nebude kvůli kouření chtít?

Ale pokud už kouříte - kuřte kvalitně - ať za to to ničené zdraví stojí. Není nic horšího, než si ničit zdraví a bez požitku u toho trpět (možná právě jen proto, že je to in, že jo - protože jinak, proč byste dělali něco, co vám nevoní, hm...) Já bych taky nejedla to nezdravé KFC, kdyby mi nechutnalo jen proto, že je všude. A zahoďte krabicové víno.

A doporučuji další video youtubera Kovyho. PS: Fakt se osobně neznáme a skutečně to není placená propagace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama