Červenec 2018

Nejčastější argumenty proti homosexualitě

31. července 2018 v 15:51 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Komu dát místo v srdci občas člověk neovlivní. Neovlivníte své pohlaví ani sexuální orientaci. Co s tím? Co dělat, když je kolem stále tolik homofobie? A mají tolik argumentů...

Přes světoznámý Youtube sleduji náhodně, občas, či pravidelně pár youtuberů. Do té poslední kategorie spadá i kanál "Dějepis inak" slovenské slečny. Zábavnou, srozumitelnou a zajímavou formou zde najdete videa na téma jako: proč se bojíme smrti, jak se v minulosti chodilo na záchod, jaké máme povinnosti vůči rodičům, nebo proč ženy nosí podprsenky. Je to plné historie, filosofie, zajímavostí. Upřímně mě to baví. Hodně. Pokud jste i vy zvědaví - mrkněte SEM.

Důvod, proč o tom píšu, je ale jiný. Jedno z posledních videí si totiž vzalo na paškál téma homosexuality a pokouší se vyvracet nejčastější argumenty homofobiků. Jednak tleskám, že se do toho vůbec dala, jednak výsledku. Myslím, že se video opravdu povedlo a stojí za zhlédnutí. Nuže klikněte tady a přesvědčte sami.

Nepočítám ovšem s tím, že zázrakem zmizí odpor vůči jiné orientaci. Občas mám totiž pocit, že homofobie je shodná s vírou v Boha. Na každý logický argument, proč Bůh neexistuje, věřící zahnaný do kouta odpoví: "A stejně existuje!" (Stejně jako komentář pod videem hlásající, že homosexualita je nemoc podobně jako rakovina, a že tu také léčíme místo nadšení - jé, ty máš raka, oukej! Takže by se měla také léčit homosexualita. Přeskočím fakt, že nemoc to není a - i kdybych předstírala, že ano - komu to vadí. Na homosexualitu se neumírá. A druhým to neubližuje, tak proč bychom to měli léčit?) Víra bývá slepá. Ale nevadí. Víru nikomu neberu, pokud někomu neubližuje, to už jsem psala zde. Ale homofobie ubližuje druhým lidem. Proto mi vadí. A proto sdílím i toto video. I kdyby změnilo pohled na svět jednoho člověka, nebo jen zabránilo preventivně vzniku další homofobie - má to smysl.

Homofobie nikdy nezmizí úplně. Stejně tak jako štítivost lidí vůči handicapovaným, nebo předsudky vůči Romům. Nevadí. To je ta rovnováha a různorodost lidí a světa. Můžeme se ale snažit snižovat množství. Třeba i tímhle jedním videem. Člověk nikdy neví... Jen neříkejte, že to nemá cenu. Když to vzdáme dopředu, skutečně nezměníme nikdy nic.

Mějte v srdci, koho chcete, a nestyďte se za to!

Další články na toto téma:

Miluju, chybuju, nelituju

29. července 2018 v 16:51 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Upřímně nechápu, co na tom hledání chyb lidé mají. Nejspíš mě budete podezřívat, že vám lžu, ale já v životě lituji máločeho. Ve výsledku ničeho - i potencionálních chyb, jak by řekli druzí. A nyní vám vysvětlím proč. Možná se po té i vy přestanete ptát, kde se stala chyba. Protože možná čistě teoreticky chyby neexistují.

Já než něco udělám, nebo se naopak rozhodnu něco neudělat, přemýšlím nad tím. Někdy dlouho, jindy hbitě, ale nakonec dojdu k důvodu, proč to, či ono rozhodnutí je v dané chvíli správné. Všeobecně, nebo pro mě. Proč bych si následně měla něco vyčítat, když to nakonec nemělo požadovaný efekt? Já se v danou chvíli rozhodla podle mého nejlepšího úsudku. A tehdy se to nejsprávnější jevilo.

Lidé po rozchodu často litují toho, s kým spojili svůj život. Že byl\a jiný/-á. Že lhal/a, podváděl/a, zadlužil/a, využíval/a... Ale proč litovat? Tehdy jste se rozhodli z lásky. Měli jste důvod, proč jste onomu protějšku dali šanci. A když se pořádně zamyslíte, nedalo vám to vůbec nic dobrého?

O tom je totiž další bod. Že vše špatné, je pro něco dobré. Zůstaňme u toho vztahu. Vztah nevyšel. Ale co když po pár měsících potkáte jeho/její sestřenici a ona vám nabídne práci, když ji zrovna potřebujete? Nestalo by se to, kdybyste nechodili s členem rodiny. Pravděpodobně byste se totiž neznali. A pokud vám připadá nepřirozená představa, že pro vás něco udělá rodina vašeho/vaší ex, tak to může být třeba jeho/její kamarád, kolega z práce, nebo známý, co jste ho potkali na společné dovolené. A nic z toho by se pravděpodobně nestalo, nestal-li by se i ten vztah.

Ale teď je konec a vy litujete toho, že nepojedete na tu společnou dovolenou do pralesa. Inu... Třeba místo toho budete u tety trhat jablka a potkáte tam novou a trvalou lásku svého života. A najednou nějaký prales, prosím vás...

A nakonec objektivně - když už se nějaká ta pomyslná chyba stane, třeba že jste si kvůli tomu expartnerovi vzali tři sta tisíc půjčku na jeho podnikaní a on/a teď utekl/a a neplatí... Je to chyba? Je to komplikace. Nepříjemnost. Musíte to zaplatit, nebo se soudit. Ale chyba? Co když byste měli možnost vrátit čas a tu "chybu" neudělat? Nepožádáte o tu půjčku a hotovo. A ten budoucí expartner dostane záchvat, pohádá se s vámi, odejde vychladnout, něčeho se napije a v nepozornosti ho srazí auto. Pak byste si možná dlouho, možná napořád vyčítali, že jste to pro svou tehdy ještě lásku neudělali a tu půjčku si nevzali. Protože vy nebudete vědět, co by nastalo si tu půjčku vzít.

To je totiž vlastně celý problém. My si velice často libujeme v tom, kde se stala chyba, co jsme měli udělat jinak, nebo dělat neměli. Nebo litujeme toho, co nám nebylo dopřáno. Třeba nepovedených přijímaček na školu. Ale co když bychom v té škole potkali oplzlého profesora, nebo stalkera? My často myslíme, že víme, jak by to bylo nejlepší (vlastně i tehdy, když uděláme tu "chybu", věříme, že děláme dobře), ale nevíme, jak s tím zamíchá život. Nevíme, jak by reálně vypadala ta jiná dimenze.

Ujede vám autobus do školy, další jede za hodinu. Vynadá vám učitel i táta. Čeká vás přednáška o dochvilnosti a otec týden buzeruje... Ale když autobus stihnete, uklouznete o přestávce na mokré podlaze, zlomíte si nohu a máte otřes mozku. Co z toho je chyba? A když neuklouznete, půjdete na písemku z chemie, na kterou jste se fakt nepřipravili, a dostanete za pět. Ale kdybyste se učili víc místo hraní her, za pár let vás to neinspiruje k tomu, abyste vymysleli vlastní... A slušně vydělali. Takže co je vlastně chyba?

Proto já ničeho nelituji. Nehledám chyby. Nevyčítám si. Protože vše v mém životě se stalo z nějakého důvodu, i to zlé mě nakonec dovedlo k jiným pozitivním věcem a proto, že neudělat ty potencionální chyby, neznamená, že bych na tom byla líp, než teď. Možná naopak. Možná všechny ty chyby, které jsem v tomhle životě nasekala, jsou pořád menší, než ty, co bych udělala místo nich. Možná bych byla méně šťastná. Možná víc. Možná už bych nebyla vůbec. Protože v tom jiném životě, kde napravím všechny ty chyby, budu sice šťastnější, ale na dovolené u moře mě sežere žralok... Kdo ví? Tak proč se trápit chybami, když bez nich by ten život možná vůbec nebyl zelenější?

Občas mě něco zamrzí, ne že ne. Ale asi bych nikdy nevrátila čas a neměnila historii. Miluju. Chybuju. Nelituju. Protože věřím. Věřím, že žiju, jak nejlépe umím.

Musím, můžu si to vzít? - Život s handicapem (7)

16. července 2018 v 11:06 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Tak jo. Odmalička žiju připoutaná na invalidní vozík. Ale to už asi víte. Neříkám to proto, že bych vás považovala za blbce, kterým je potřeba jasné věci tisíckrát opakovat, chci jen volně přejít k tomu, co takový život vlastně znamená. Podle závažnosti postižení budete závislí na pomoci druhých, budete nesnášet schody a proklínat všechno bez výtahu, protože vás to jaksi vyčleňuje. Můžete sportovat i tancovat, ale nikdy ne tak jako většinová společnost. A té jsou vaše výkony ukradené. Olympiáda je jen jedna. Partnera si hledáte hůř. Ale nahlas to nepřiznáte, jestli nejste debil. Nebudete se podporovat v pesimismu, to vám drahou polovičku nepřiláká. Hodně to je o štěstí, o lidech, jaké potkáte, a vašich sociálních schopnostech. Protože jsou lidé, co vás nevnímají jako sobě rovného. Oni musí chodit do práce, vy obíráte stát a máte se dobře. Heh. A když už jdete do práce, výškový stavbař z vás asi nebude a horník taky ne. S přáteli taky nejste všude. I když byste rádi. Možná se bojíte vy, možná oni netuší, že by to šlo vzít vás s sebou. Jen skutečný přítel vás vytáhne na prohlídku hradu, vlastnoručně rve vozík po kamenných schodech a užívá si to s vámi. Jednodušší je se na to vykašlat a dát si s vámi zmrzlinu v cukrárně - pokud možno bezbariérové. Diskriminace, automatické tykání. Proplakané noci, deprese. Proč zrovna já, že? Jste snadnější cíl pro přepadení a byt vám pronajmout téměř nikdo nechce - protože, co kdyby se vám něco stalo v jejich bytě, že jo. Údiv nad tím, že máte střední školu... A bla, bla, bla, bla, bla...

Pak jsou tu ty světlejší stránky. Za mě jsou to třeba ZTP slevy. Když už se musím potýkat s tím bahnem nahoře, tak proč si aspoň neskočit na festival zadarmo a do kina za polovic? Zdá se vám to povrchní? A co to vzít tak, že si ten svůj život s handicapem snažím osladit, jak se dá? Má mi být blbé, když jsem přišla o možnost se spolužáky projít tanečními, vzít kamarádku do Prahy za 110 korun a užít si den? Když jsem nikdy nelezla po stromech, mám nebýt ráda, že na koupaliště můžu bez placení? Jsou to náplasti, ale milé. Copak na ty náplasti nemáme právo? Když spoustu věcí nemůžeme, máme se vzdát toho, co nám život zpříjemní? Co dělá život životem? Nemožnost něčeho přebíjíme výhodami u jiného. A proč jako ne.

Pak jsou tu ty příležitosti, co nám padají do klína. Nestává se to každý den, ba ani každý měsíc, ale stává. Babičky s čokoládou. Dědeček šermující vám před obličejem dvackou, prý že třeba na zmrzlinu. Chlápek v autobuse, co se s vámi zakecá a podělí se o jednu z plechovek piva. ... A to všechno ve většině případů proto, že vidí člověka na vozíku. Co s tím? Vzít, nevzít? Musím, můžu?

Znám vozíčkáře, které takové dárečky neskutečně štvou, až nakrknou. Nepotřebují přece charitu! Od dobrodinců zdrhají, div je ještě neseřvou. Já se na to dívám jinak. Zastřelte mě, ale proč si to nevzít? Samozřejmě pouze tehdy, pokud zkusím odmítnout a oni na tom neochvějně trvají. Vždyť ti dotyční to vážně myslí dobře. Je jim líto, že nejsou reinkarnací Ježíše Krista a nemohou vás vyléčit. Chtějí vám aspoň udělat radost, potěšit vás, zpříjemnit den a tak vytáhnou ten pytlík oříšků. Nevzat si to, seřvat je - vlastně je můžete ranit, urazit. Stejně jako onu přítelovu babičku, kdybyste odmítli kus té domácí bábovky, však to dobře znáte. A jak sami říkají, je to jenom sušenka, ne tryskové letadlo. To bych si nevzala, ani platinovou kreditku, nejsem blázen.

Je to úplně stejné, jako když vejdete do baru, hodíte do sebe panáka a barman zahlásí, že pro ty vaše dnešní narozeniny byl tenhle na účet podniku. Nebo když stojíte v obchůdku s nákupem, chybí vám pětikoruna a prodavačka s úsměvem mávne rukou: "Tak to nechte!" Případně máte štěstí a v drogerii k nákupu dávají dnes kafe gratis. Stává se to nám všem, ačkoli různě. Jen pokud jste invalidní, děláte z toho někdy až moc velkou vědu.

Přece navíc sama druhým zadarmo dávám a nic za to nechci - bezdomovcům jídlo, dětem v dětských domovech dárky k Vánocům, kámošku pozvu na oběd... Všichni to můžeme světu vracet. Nemusíme jen brát, můžeme dávat. Tak proč si pak pro změnu i něco nevzít? Když to neudělám, riskuji zklamat a ublížit člověku, možná natolik, že příště nejenže nikomu nic nedá, ale třeba ani nepomůže, když jsme tak zlí a nevděční. Když si to vezmu, on má radost, mě to potěší, já přidám lichotku a poděkování a oba se usmíváme. Je hned hezčí den. On má dobrý pocit a já čokoládu z automatu. A jelikož se raduju z maličkostí, mám křídla.

Když si lidé dělají radost, svět je krásnější. Dávám, beru a život je fajn.

Osm důvodů proč si psát deník

16. července 2018 v 9:46 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Milí čtenáři,

píšu si deník. Nepředpokládám, že by vás to - vzhledem k nadpisu - nějak překvapilo. A přiznám, že se mi to nedaří úplně každý den. Někdy ano, jindy vynechám týden, měsíc... ale píšu. A sama sobě jsem dala jednoduchý úkol, zamyslím se nad tím, proč vlastně... Projděte si ten seznam se mnou. Možná díky němu taky popadnete tužku. Konečně předtím váhajíc, či snad navzdory tomu, že jste před tím nechtěli.

1. Nemusíte si všechno pamatovat

To je hodně důležitý bod. Alespoň pro mě. Mám hlavu jako cedník. Chci si pamatovat adresu, cestu někam, datum... můžu to napsat kamkoli. Po letech se to ale ztratí. Kde to zůstane navždycky? V deníku vztaženo přímo oné situaci. Něco jsou důležité paramentry... "Jak táta říkal, že má v bytě vysoký ten strop?" Něco blbosti. "Kolikáté bylo číslo mého nemocničního pokoje?" Ale tak nějak to k mému životu patří. A pokaždé, když ztratím drobnost, o níž vím, že jsem ji kdysi znala z hlavy, bodne mě to. Bodne to každého - ta selekce paměti -, kdo spoléhá na svou hlavu. Pracuje s ní. Mě jistí deník. Ne ve všem, zatím, ale je tu. A jen fajn si říct, když něco napíšete, uf, už to můžu zapomenout... Mám to tady.

2. Autoterapie

S některými zážitky se člověk těžko srovnává. Ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu. Však je taky oblíbený termín - vyčistit si hlavu. Tenhle úkol psaní deníku dokonale splňuje. Někdy ani nemusíte mluvit s nikým dalším, jakmile si s pomocí deníku projdete vlastní myšlenky. Emoce, které vypíšu na papír, alespoň v tu chvíli zeslábnou. A já můžu jít klidně spát. Autoterapie psaním není šarlatánství. Je to fakt.

3. Odstup, nadhled, sebekritika

Asi byste koukali, co všechno se o sobě člověk dozví v momentě, kdy deník pročítá zpětně. Co já se o sobě dozvěděla, to snad ani nemůžu veřejně přiznat. Hihi. Ono totiž mnohdy, když si pročítáme kousíček záznamu s odstupem času, najednou můžeme být naštvaný na sebe, protože teď, když se nás ta situace už přímo netýká, náhle ji vidíme trochu jinak. Sami sebe lépe kritizujeme a můžeme se ponaučit do budoucna. Mimochodem na podobném principu pracují terapeutické praktiky, kdy je klient při určité situaci nahráván. Pak se na to dívá a učí se ze svého vlastního jednání. Prostě nejlepším učitelem jsme si sami. A nejlépe na sobě rozpoznáme chyby, když je na sobě najdeme sami.

4. Vzpomínky

Samozřejmě vzpomínky. Nejde totiž jen o to, abychom si pamatovali poznámky a úkoly, nýbrž také o ty detaily z věcí, které nám jinak vypadnou. Důležitých jako je první den ve škole, nebo méně důležitých o tom, že jste kdysi dávno někoho potkali, o něčem jste mluvili, rozhovor vás rozesmál, chtěli jste si to pamatovat napořád, ale bez deníku už byste ani nevěděli, že se to kdy stalo. Není to škoda? Zapomenout chemický vzorec benzenu klidně můžu, ale ráda bych si pamatovala, o čem všem byl můj život. Protože vzpomínky nás dělají tím, kým jsme. A když už je ta paměti tak nedokonalá, taky jí ráda pomůžu.

5. Život jako kniha

Už jste někdy přemýšleli nad tím, že kdyby si každý psal deník, nemuseli bychom vydávat nic jiného? Život sám píše detektivky, romance i komedie a horory. O to neuvěřitelnejší to je, že se to vážně někomu stalo. A to byste koukali, co všechno se lidem děje. Mnohdy je to neuvěřitelné, víc jak fikce. A když se k něčemu takovému lidé dostanou, často nad tím kroutí hlavou a přemýšlí, jestli je autor považuje za pitomce, že něco takového by se nemohlo stát, nebo u toho snad hulil trávu. Jo, mám ráda deníky a autobiografie, život je totiž nejpřekvapivější scenárista. Proč si myslíte, že si tak ráda povídám se starými babičkami? Protože jejich vyprávění je jak tlustá Kronika rodu Nováků od jejích rodičů až po pravnoučata. Plné lásek, ztrát, radostí, nesplněných snů ale i krásných nečekaných překvapení. A klidně chci slyšet i ten váš příběh!

6. Cvičíte si psaní

Já osobně vlastní deník nepíšu zrovna jako lyrickou báseň. Spíš to na ty řádky jen tak hážu, abych to dostala z hlavy, a nad formou moc nepřemýšlím. Ale pro ty z vás, kterým výše uvedené body nestačí, můžu i tohle doporučit. Psát deník za účelem zušlechtění vlastního stylu psaní je taktéž dobrá věc. Pokud chcete psát, všichni doporučují vypsat se a psát denně. Jenže inspirace každý den přijít nemusí. Tak proč netrénovat tak, že si čtivě a poutavě zaznamenáme vlastní život? Kdo říká, že si s tím nemůžete hrát a neměnit formy psaní. Váš deník, váš prostor.

7. Je to intelektuální

Nevím proč, ale psát deník mi vždycky přišlo intelektuální. Asi proto, že spousta lidí tuto činnost nechápe, stejně jako kdysi ve škole nechápali intelektualy učící se v lavici ještě před každou hodinou. Asi protože při psaní se musíte zodpovědně rozhodnout jak psát. Šifrování, nebo bez? Jak vám zobák narostl, nebo malebně, či snad z pohledu vaší želvy? Protože se musíte tak snažit si to svoje povídání bezpečně ukrýt...

8. Památka dětem

Je to zvláštní, ale stejně tak jako se ten deník za života snažíme schovat, já doufám, že po mé smrti ten můj moje budoucí děti najdou. Chci, aby si ho přečetli, mysleli na mě a nezapomněli, kdo jsem byla. Třeba se některé historky budou vypravit po generace, kdo ví. Jediné co vím, že díky deníku zůstanu s těmi, na kterých mi záleží, ještě o trochu déle. A tajně doufám, že budou rádi stejně jako já, když poslouchám ty příhody z domova důchodců. Ve výsledku je ale jedno, co s tím nakonec udělají. To už mě vlastně trápit nebude.

Ještě pár tipů na závěr. Když už deník, tak proč ne pořádně? Přidat fotky, nalepit lístky z kina, jízdenku z vlaku, letáček z přednášky, vstupenku ze ZOO... a hned je to nějaké barevnější. Syrovější, realističtější.

Ke každému dni si můžete třeba jednoslovně zaznamenat váš pitný režim, cvičební plán, či snad spojit deník se snářem a snažit se co nejvíce pamatovat, co se vám v noci zdálo.

Deník je hrozně kreativní záležitost. A já si jsem jistá, že s ní jen tak nepřestanu.

Videa na téma "Když se nedaří" - sebevražda a dýmkařská recenze

11. července 2018 v 19:37 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Samotnou mě překvapilo, jak moc je pro mě Téma Týdne na Blog.cz "Když se nedaří" inspirativní. A tak přemýšlím, o čem ještě psát, a při tom mimoděk pročítám články ostatních. Narazím na jeden, kde je současné téma spjato se sebevraždou. To je, jak se říká, skutečně permanetní řešení toho, když se nedaří. Uvažuji... hm... klube se článek... a říkám si - ne, nechám si to na jindy. Teď o tom psát nechci.

Ale téma sebevraždy mi připomene jedno video. Už jednou jsem ho tu chtěla sdílet a nakonec to neudělala, netuším proč. Teď tak ovšem učiním. Snesete černý humor? Máte ho rádi? Já občas ano, občas ne. A tohle video s drsným humorem mi sedlo. Berte nejen život s nadhledem a...

Prostě... chcete se zabít? Myslete na ostatní! Kdo to má uklízet!
Nejen o tom je TOHLE video. Hezkou zábavu.

---

A když už mluvíme o těch videích, připojím ještě jedno. Tentokrát navazuje na článek "Když se dýmkaři nedaří". A věřte mi, s menším výkladem si ho užije i nedýmkař, doufám. Jedná se o jednu dýmkařskou recenzi. Na vodní dýmku. Na první pohled je úplně obyčejná. Něco o ní řeknete, plusy, mínusy, na konci z ní pokouříte a nazdar. Ale... pak začnete vnímat sdělovaný obsah.

Autor hned po pár minutách sdělí, že je s dýmkou spokojený, na konci jí udělí jedničku s hvězdičkou a v cenové relaci 2000 Kč vám ji vřele doporučuje. Má jen jednu chybičku, říká.

Oponuji, jednu? A kterou přesně má na mysli? Tvrdí jednu, hlásá maximální spokojenost a přitom...
  • vám hned sdělí, že tácek je na houby a máte si rovnou koupit jiný,
  • šlauch vám taktéž doporučí vyměnit, protože přibalený je nepromyvatelný,
  • váza je prý úplně v pohodě, až na to, že každá pátá, šestá není úplně ok, jsou v ní bublinky, nečistoty a celkově je divná... ta jeho dokonce (se kterou je tak moc spokojen) je vyrobená natolik špatně, že vodu do vázy lije na milimetry - jinak ji tahá šlauchem do pusy, anebo je jí málo,
  • totálně to ovšem zabije vyjádřením o tělu, že "je to dá se říct nerozbitná dýmka" a vzápětí dodá, že on se ale ani moc nemusel snažit a podařilo se mu to rozbít. Co prosím? Uklidňuje vás ovšem tím, že tuhle vadu si během pár vteřin opravíte přece sami. (Jen pak počkáte 24 hodin, než to zaschne),
  • jediné, co trochu pochválí je korunka, skepticky ovšem dodá, že si časem asi stejně koupíte nějakou lepší...
Takže tácek, šlauch vyměnit, vázu možná taky, tělo si nejspíš časem svépomocně opravíte a korunka vás nijak neuchvátí... Hádáte správně - víc částí dýmka nemá! Takže proč přesně je tak super? Nebudu přeci kupovat dýmku (ačkoli je z těch levnějších), abych riskovala, že budu muset kupovat hned náhradní díly! Dva tisíce za co? Za to, že ji pak musím celou vyměnit? Jo, jasně. Brečím smíchy a není mi jasné, jak tohle mohl autor publikovat. To se nevnímal? Prostě dýmka za plný počet hvězd, hihi. Jako recese dobrý no. Pořád se nad tím videem bavím, k tomu je perfektní, smích léčí... Takže vlastně díky! Jako relevantní dýmkařská recenze se to ale z mého pohledu moc nepovedlo.

Odkaz tu. (Upozorňuji, že už je to pár let stará záležitost, takže o aktuální dýmkařský tip tu nejde. Ale na tom v tomto kontextu nezáleží.) Bavte se!

Když se rande nevydaří (Pětkrát jinak.)

11. července 2018 v 15:29 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Už podruhé mě Téma Týdne vyzívá k tomu, abych se podělila o něco hodně osobního. Mých pět nejhorších rande v životě. A já se podělit chci, protože je to také hodně zábavné, snad. Když já si mnohem raději dělám legraci ze sebe, než z ostatních lidí. Ostatní chci na blogu pokud možno chválit - s výjimku pana Rýši -. Navíc předpokládám, že dotyční muži to rande nezorganizovali proto, aby z toho vyšli jako historka pro pobavení. Na druhou stranu, jistě i oni mají svá nejhorší rande. A možná i oni naše setkání vnímali podobně nevydařeně. Navíc je nehodlám blíže jmenovat a ukazovat na ně prstem. Nechci je ztrapnit a pohoršit. Spíš jen připomenout těm, co stále hledají a mají pocit, že prochází jenom kaskádou příšerných rande, že v tom nejsou sami. Snad mi dotyční muži odpustí, pokud se v tom poznají, že jsem si vybrala zrovna je. Já jsem jim naopak vděčná. Protože dodnes mi níže popsané situace kouzlí úsměv na rtech. Nezapomenu na vás. Nikdy. A doufám, že jste šťastní. A šťastně zadaní. To, že to nevyšlo nám, neznamená, že vám to nepřeji.
Nakonec ještě upozorním, že...
  • všechny mužské postavy (až na jednu výjimku) jsem viděla jen jednou v životě
  • a nyní se aktivně nestýkáme - ve dvou případech z pěti si už nepamatuji ani křestní jméno.

A jestli nás osud ještě někdy svede dohromady, doufám, že se tomu zasmějeme společně.

1. "Potkali se u pošty"

Byl krásný letní den. Běžela jsem si na poštu vyzvednout doporučené psaní. Stál tam. U dveří a otevřel mi je. Pán byl gentleman a docela milý. Zakecali jsme se, když jsem se vracela zpátky. Pán byl taky inteligentní a to mám ráda, když má konverzace úroveň. Ani nevím, jak se to stalo, a už jsme se domluvili, že si spolu sedneme na kafe. Krásný den, krásný chlap, spousta volného času... proč ne! Káva byla dobrá, jestli to tedy nakonec bylo kafe, to už totiž nevím, ale nepamatuji si, že by mi nechutnalo. Hovor příjemně plynul. A on sám navrhl, že bychom to měli zopakovat. Brzy. Nestačila jsem se divit, jak to pěkně vychází. A ještě víc mě zaskočilo, když řekl, že zapomněl, že nemá hotovost. Prý nevybírá. Šel k bankomatu a zjistil, že mu z účtu strhli něco navíc. Fajn, platit budu já, on to zatáhne příště. Znovu - přišel s tím první. Proč ne, že? Ale jestli bych mu nepůjčila na hotel? S hrůzou totiž zjistit, že mu strhli i to, za co se měl dneska ubytovat. Byl ve městě pracovně a zpravidla tehdy spával na ubytovně. Znám takové typy. Takže jsem pokývala hlavou a uznala, že si ho vyzkouším. Spočítala jsem si, že dvě stovky můžu postrádat. Zalhala, že víc na účtu nemám. Předala mu je a on se rozloučil. Hádáte správně, že jeho ani peníze jsem už nikdy neviděla. Ne, že bych se o to nepokoušela, ale pokud jsem mu volala od sebe, telefon nebral. Přes kamarádčin mobil mě chlácholil, že toho má moc. Že se ozve. Neozval. Usuzuji, že pán byl sňatkový podvodník, který zjistil, že se dvěma stovkami na účtu pro něj nejsem dost lukrativní. Hezky jsem ho doběhla. Říkám tomu také - rande za dvě stovky. A víte co? Ať si je nechá! Hahá.

2. "Rande s Princem"

Jak jsem se s Princem poznala, už si nevzpomínám. Ale každá holka chce být občas princezna... Byl to mistr slova. Jeho textové zprávy připomínaly spíš lyrické eseje. Psal o tom, že mě vezme na výlet na Mléčnou dráhu, že mě bude nosit na rukou a o tom, jak je rád, když se červenám... Jen jednu potíž to mělo - nedokázal mluvit vážně. Ztrácel se ve fantaskních představách a na otázku, jestli má doma psa, nebo kočku, sestru, či bratra, odpovědět nedokázal. Jasně, chci být princezna, občas se topit v romantice, ale potřebuji také chlapa pro běžný život! A naživo to bohužel bylo ještě horší. Ve zprávách mu to mlelo, to se vypisoval. A tváří v tvář mlčel. Doslova. Udržovat konverzaci, když odpovídal jednoslovně a na nic se nezeptal nazpět, bylo vysilující. A i tohoto muže jsem se nakonec rozhodla vyzkoušet.
"Když budu prostě mlčet jako on, to ticho nakonec prolomí sám. Bude muset. Bude mu to blbé..." uvažovala jsem.
A prolomil. Když se zeptal: "Ty spíš?"
Trhla jsem sebou. Prostě... Venku se pomalu smrákalo, já se nudila, kolem ticho, brzo jsem vstávala... a oči se mi samovolně přivřely. Měl pravdu, já tu proboha málem usnula! Začínalo mi být jasné, že tohle rande nezachráním. Že musím domů. A šla jsem. A on byl ve zprávách ten starý dobrý princ a hvězdy mi chtěl zaplétat do vlasů... Ach jo. Už jsme se nikdy neviděli. Ale tu společnou fotku v dešti... ta je prostě kouzelně pohádková!

3. "Není akt jako akt"

Někdy si vás chlap prostě najde. A on si mě našel. Na nádraží. Spolkla jsem evidentní věkový rozdíl a nechala se pozvat na rande. Občas dávám šanci i těm, u nich to není sopečný výbuch feromonů na první dobrou, proč ne. Něco mi vyprávěl, já kývala hlavou a zamyšleně míchala horkou čokoládu. Tohle nikam nepovede, je mi jasné. No nic, posedím, dopiju, rozloučím se a už pána nikdy nemusím vidět...
Jenže o pár dní později sedím ve vlaku a jeho hlas se mi ozve za zády. Ztuhnu. Stojí tam s kytkou a čokoládou. Jasně, že mi sdělí, odkud ví, že jedu. To mě trochu uklidní, že to má logický základ, a slušnost mi velí nevyšilovat. Vždyť se tak nic hrozného nestalo. Chtěl mě překvapit, když mám ten svátek. A to je milé. Tak s ním sedím, než dojedu do cíle, udržuji konverzaci a děkuji za květinu.
Věřím, že už ho vážně nikdy neuvidím. Jenže on by mě viděl rád, píše mailem. A ještě mnohem radši by se mnou nafotil akty. Jako že, co? Zírám na monitor a slušnost se poroučí někam. Odepisuji nazpět, že ani náhodou, že tohle přehnal a ať mě nechá být. V obranné reakci vysvětluje, že aktem myslel snímek v pohybu, nějaké činnosti, aktu tedy. Kroutím zmateně hlavou, volám kamarádovi fotografovi (jen pro jistotu) a brečím nad tou dementní výmluvou. Na další kafe se zlákat nenechám, radši mě zastřelte.

4. "Růže"

Přestože nepatřím mezi šťastlivce, kterým by se to někdy vyplatilo, ani mojí osobě se nevyhnulo rande přes seznamku. Kluk byl sympaťák, tak jsme si domluvili setkání v blízké restauraci. Na víkendový večer jsem se rozhodla stůl rezervovat předem. Usrkávala vodu a čekala. Když dorazil, jen silou vůle jsem pusu neotevřela dokořán. Jednak za to mohla obří rudá růže (a větší jsem ještě nikdy nedostala), to byl ten pozitivní aspekt, a jednak neskutečně mastná hlava. Nekecám, že jsem si na vteřinu představila, jak mu na ní smažím volské oko a olej mu z konečků kape na podlahu... Fuj. Otřásla jsem se. Skoro jsem čekala historku o tom, jak těsně před odchodem lovil batole z friťáku (superman) a ten se mu přitom vyklopil na hlavu. Jenže mě nechtěl nechat čekat a hrdinsky přiletěl včas. Jenže historka se nekonala. A já až o mnoho let později zjistila, že přemíra gelu na vlasy způsobuje stejně mastný efekt. Chudák, je pravděpodobnější, že se snažil, než že je prase, a já tam seděla zhnusená. Pravděpodobnější to je proto, že stydlíni se často snaží, možná právě až moc. A on byl stydlín. Jinak by celou dobu rozpačitě očima neprovrtával desku stolu a jen občas po mně neloupl pohledem. Bylo to komické. Skoro jako by se bál, že ho kousnu. Temperamentní část mé osobnosti to iritovalo, ta citlivější ho litovala. Ale jak s tím mám sakra pracovat? Snažila jsem se soustředit na rozhovor. A on se nečekaně odhodlal, zvedl hlavu a prohlásil: "Máš pěkný vlasy." A já na něho zírala a narazila na svůj osobní problém. Po komplimentu ráda lichotku upřímně vracím. A to zároveň tak, abych nevysílala falešné signály. Co teď? Rentgenovala jsem ho pohledem a snažila se vymyslet něco, co pochválit nevinně jemu. Tu košili, tu košili, ty blbko, křičí můj mozek s odstupem, měla jsi mu pochválit tu košili. Jenže tehdy oslepena omastkem na jeho hlavě, nebyla jsem schopna logického uvažování. Hlavně mu nepochval oči, nebo si bude myslet, že se ti líbí, napadla mě iracionální úvaha a vypálila jsem: "Děkuju... že jo? Taky si myslím!" Oficiálně jsem se stala krávou. Na druhou stranu... s krávou nepůjde na druhé rande... nebo jo? Nedošlo na to. Ale tehdy jsem se na závěr "pobavila" při placení. Nedokázal se rozhodnout, jestli platí on, já, nebo oba napůl. Etiketa mu velela, že platí on, nesmyslná představa, že rezervace stolu, kterou jsem si dovolila zařídit, bude zpoplatněna v tisícikorunách (a ten děs v očích bych vám přála vidět), mu radila nechat placení na mě, protože rezervace nebyl jeho nápad. Kompromis byl, že každý platí za sebe, ale to mu zas nepřišlo slušné... Po několika minutách dohadů a brnkání na mé nervy mi uvěřil, že rezervace je zdarma. Se štěstím a úlevou v očích se mohl zachovat jako grant. Zaplatil dva minerálky a kafe. Když jsem šla domů, věděla jsem, že ten kluk je milý, citlivý a plachý. Chápala jsem to, ale nemohla se přinutit k tomu, aby to stačilo.

5. "Experimentátor"

Dívala jsem se na muže přede mnou a říkala si, že se na mě pro jednou zase usmála štěstěna. Ten chlap byl kus. V té době jsem si nepamatovala, kdy naposledy se mi chlap takhle líbil. Ten přízvuk navíc, bože! Mám ráda chlapy s přízvukem, pokud není britský, na tom fakt nevím, co všichni mají. Něco mi vyprávěl, já adekvátně reagovala a snažila se potlačit myšlenky na to, jak moc je líbatelný. Jak moc ráda bych ho... Á Sacharin, prober se! Zhluboka se nadechla a vyslechla jeho teorii o zbytečnosti instituce školy. Člověk se víc vzdělá sám odbornými knihami. Není sám, kdo si to myslí, takže tu myšlenku neslyším poprvé. Něco pravdy na tom je. Usmála jsem se a on pokračoval.
"Jo a chtěl bych vyzkoušet všechny drogy..." řekl.
Zůstala jsem trochu v šoku. Co prosím?
"Takový experiment, co to s tebou udělá, jaké to je, víš..."
Aha. Na sucho jsem polkla.
"Normálně všechno... extázi, trávu, perník, heroin..."
Maminko, pomoc! Na chvíli jsem si představila, jak asi bude pan experimentátor vypadat, až si splní svůj sen... Myslím na to, když naposledy hypnotizuju jeho sexy rtíky a odolávám pokušení se na ně přilepit. Smažek už jsem pár viděla. Musím pryč! Překotně plácám něco o tom, že musím neodkladně domů, že kámoška má krizi. Výmluva stará jako lidstvo samo. Poznal to, jsem si jistá. Nevadí. Tehdy ne. To až v noci, kdy se mi vybaví jeho šedé oči... Už je pozdě. Zase jsem zůstala sama, jen já s Mariánem. (To je můj medvídek, nemravové.)

S hledáním je to prostě někdy pech. Ale člověk má pak na co vzpomínat. A na pár takových rande nakonec připadne jeden chlap, co vám nosí kafe každé ráno do postele... Ale to už je zas na úplně jiný článek. Prostě... nestojí to hledání za to? Odpovím si sama - stojí. Tak hledejte dál, berte to s nadhledem a občas o tom taky napište, ať se zas pobavím já.

Když se dýmkaři nedaří - nevykašlali byste se na to?

10. července 2018 v 18:11 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
To mě takhle nedávno kamarádka potěšila dotazem: "Asi se mi rozbila vodní dýmka, netáhne, mrkneš se mi na to?"
Nasadila jsem vševědoucí přemýšlivý výraz a dumala. Hm... Teoreticky jo, prakticky zas takový odborník nejsem. Výzva přijata. Mrknu na to a třeba na sebe nakonec budu pyšná.

Při prvotním rozboru situace vyšlo najevo, že kamarádka netuší, jestli tu korunku (rozuměj, tam se strká tabák) správně nabíjí. Oukej. Zjistila jsem, že o mytí a péči o dýmku nemá ponětí. Oukej. Základ tedy byl zkontrolovat, jak je dýmka smontovaná a vlastnoručně ji nabít. Následně taky vymlátit případný bordel z nepromyvatelného šlauchu (rozuměj to je ta dlouhá hadice, z níž kouříš). Nic světoborného.

Sedla jsem tedy ke stolu, dostala dýmku, korunku, alobal, párátko a tabák. Prostě stará dýmkařská škola.
"Poslyš, já ji rozeberu, složím a mrknu na těsnění a tak... Taky bychom ji mohli umýt," navrhla jsem.
"Těsnění? Já nevím, kde to má těsnění..."
"To jsou takové gumové kroužky," vysvětluji automaticky.
"Tohle? To jsem vyhodila, prasklo mi to. Já nevěděla, že to k něčemu je," je mi sděleno vzápětí.
Au. Cože? Oukej. To by mohl být problém. Zkusíme a uvidíme. Výhoda dýmky je, že všechny části jsou v podstatě vyimprovizovatelné.
To ostatně napadne i mou kamarádku. Ovšem nápad nahradit těsnění žvýkačkou mě rozbrečí smíchy. Ne, že by se to snad nedalo použít, no ale... fuj.
Opouštíme téma těsnění spolu s nápadem dýmku umýt. Kouřila z ní celkem asi třikrát, váza vypadá čistě a z profouknutého šlauchu žádný bordel nelétal. To by šlo. Rozhodnu se to risknout.

Okem zabloudím k tabáku a říkám si, že je něco špatně. Sáček poloprázdný, melasa vytekla ven. Ach jo. A když rozbaluju onen sáček, nořím ruku téměř po zápěstí, abych vůbec něco vytáhla ven, zasním se a myslím na tabák v dózách, kde nemusíte složitě tabák někde lovit. Snažím se nevnímat, že jsem ulepená (a zelená) snad úplně všude. A jelikož se mi dýmkařský bůh právě pošklebuje, vytáhnu hned napodruhé obří list, který je třeba nasekat.
"Půjčím si nůž," hlásím odhodlaně a dám se do pižlání. Nejdete to. Jako na potvoru to nejde. Buď je tupý nůž, nebo já, ale ten list tím nenasekám. Vzdávám to. Jsem zelená, upatlaná a nehodlám umřít nad sekáním tabáku. Vracím list zpátky do sáčku a vytahuju novou porci. Nabíjím korunku. Houby na to vidím. Už jsem se zmínila, že byla noc a kámoška nemá bůhvíjaké osvětlení? Tmavě zelený tabák nabíjet v přítmí do skoro černé korunky je kumšt. Kriticky to měřím pohledem a pak usuzuji, že lepší už to nebude. Přikrývám to alobalem a dírkuji. Klepe se mi ruka, jak jinak. Zapřísahám boha, proč zrovna já, když je pár dírek větších, než jsem plánovala. Ale nabito máme a kamarádka je nadšená.

Zbývají uhlíky. Má kokosové. Jsem spokojená. A pak zapálí dvě čajové svíčky... cože? Jo moment, ona nemá žhavič uhlíků... sakra. Říkala mi to, chtěla jsem dovést vlastní a nějak na to zapomněla.
"To půjde, ne?" ptá se nevinně.
Inu půjde, ale je to několikahodinová piplačka... Skřípu zuby a ptám se, jestli je nemůžeme nažhavit na sporáku. Nemůžeme. Ten sporák je pro mě záhadou. Uhlíky nežhaví, téměř nefunguje.
Vracíme se ke svíčkám. Dívám se, jak plamen olizuje hranu jednoho uhlíku, a zívám. Přeju si, aby mě zachránil dýmkař na černém koni a dovezl mi funkční žhavič. A dýmku. Sakra, já chci kouřit! Znovu zívu. Je jedna ráno. Svíčka žhaví uhlík. Svítí rudě. Taková maličká část. Až se nažhaví tenhle, zbývají další dva. Umřu, já u toho umřu. Vzdávám to, mrknu na tu dýmku jindy. Padám do postele. Zdá se mi o dýmkách a o svíčkách. A myslím, že ze spaní pláču.

Druhý den jsem pozvaná na dýmku. Hurá. Sedím, čekám a mluvím o dýmkařském pekle, jakým jsem si prošla včera. Nedočkavě se chopím šlauchu a potáhnu. Myslím na to, jak je občas báječné nic nepřipravovat a jen za to zaplatit. Ještě si pokecáte. Pak mi dojde, že mi ta dýmka nechutná. Rozuměj ten tabák. Jsem v šoku a nevím, co mám dělat. Tohle je poprvé, co mi tabák nechutná, a já si okamžitě pamatuji jméno. Tohle už v životě nechci kouřit. Jenže ostatním chutná, zdá se. S touto variantou jsem nepočítala. Nemám u sebe tolik, abych si objednala svojí a jinou. Ale chci kouřit a družina očekává, že většinu vykouřím já. Beru šlauch. Decentně popotahuji. A nejvíc si dýmku užívám ke konci, kdy už příchuť skoro zmizela. No nevykašlali byste se na to? A uvnitř pláču podruhé.

---

Občas to ten dýmkař nemá jednoduché. A zdá se, že jednodušší by bylo nekouřit. Bylo. Nekuřte, pokud už nejste kuřák. Já se pro kouření rozhodla, když mi bylo 25. Párkrát předtím jsem v ruce držela cigaretu a zjistila, že kromě pseudo-uklidnění nervů mi to nedává nic. Rozhodla jsem se, že tohle k životu nepotřebuju. Kouzlo vodních dýmek mě ale učarovalo. Ne pro kouření samotné, ačkoli dobré pokouření je super, ale pro ten kult okolo. Psala jsem o tom tady. Ale já se rozhodla v pětadvaceti. Jako dospělá zodpovědná osoba vědomá si rizik. Na základě vlastních potřeb a pohnutek subjektivně mě dostačujících. Nehnal mě k tomu trend, obdiv k určité celebritě ani reklama tabákových společností. Nekouřím proto, že je to cool a dělají to všichni. Není a nedělají. Možná jsem kuřák, ale dlouholetý nekuřák ve mně si uvědomuje, že bez kouření by bylo na světě líp. Pořád rozumím a chápu argumenty nekuřáků. A absolutně odsuzuji kouření mládeže a cílené reklamy na ně. Ne proto, že bych byla puritán, ale proto, že mladiství jsou ovlivnitelnější děním kolem nich. Nedělají věci, proto že by skutečně chtěli, ale proto, co vidí kolem, je zrovna in a dělají ostatní. Pamatujete si ten pocit chtít zapadnout?

Chápu, ale i kuřáky. Možná to škodí zdraví, ale když má člověk pocit, že mu to něco dává? Když přijímá rizika? (Víc tu.) Je to jeho život. Dospělý kuřák, když začne kouřit, má k tomu občas i jiné důvody, než je to in. Zvažuje. A má větší šanci říct si - ne - u cílené reklamy. Mladiství nikoli. A proto mluvím k vám. Kašlete na ostatní, kašlete na celebrity. Vždycky můžete začít s cigaretami a alkoholem. Já piju od osmnácti a nic mi neuteklo. Přestává se hůř. Mějte vlastní hlavu a myslete na to, proč s tím začínáte.

Ano, já kouřím vodní dýmku. Ano, líbí se mi to. Ale to, že to dělm já, neznamená, že vy musíte taky. Kouřit pod diktátem společnosti neznamená vyrůst, nýbrž nechat oblbnout svou náctiletou dušičku. Dospělost znamená mít vlastní hlavu. Dospělost znamená nekouřit navzdory tomu, že ostatní to dělají. Dospělost je zvolit si zlozvyk s vědomím toho, co tím riskuji, a z důvodů vycházejících z vlastního přesvědčení. Nemusíte kouřit, ale můžete se potápět ke žralokům. To taky není zrovna bezpečné. Ale pokud po tom vaše srdce touží... Pokud toužíte po kouření, pokud bez toho umřete - kuřte. Pokud kouříte kvůli idolu z třídy nad vámi - co až on přestane a vás nebude kvůli kouření chtít?

Ale pokud už kouříte - kuřte kvalitně - ať za to to ničené zdraví stojí. Není nic horšího, než si ničit zdraví a bez požitku u toho trpět (možná právě jen proto, že je to in, že jo - protože jinak, proč byste dělali něco, co vám nevoní, hm...) Já bych taky nejedla to nezdravé KFC, kdyby mi nechutnalo jen proto, že je všude. A zahoďte krabicové víno.

A doporučuji další video youtubera Kovyho. PS: Fakt se osobně neznáme a skutečně to není placená propagace.

Cesta do hlubin mozku

5. července 2018 v 9:49 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Pokud vám chyběly moje dokumentární tipy, mám pro vás dobrou zprávu - po delší době přináším další. Tentokrát jde o šestidílnou sérii z roku 2015 s názvem "Cesta do hlubin mozku". (ČSFD)

Přiznám se, že mozek a všechno, co zahrnuje, od vnímání, přes paměť po sny a tak dál, mě fascinuje. Proto mě fascinují i lidé, kteří - řečeno kulantně - vnímají svět trochu jinak. Ať už tím máme na mysli život s vysokým IQ/EQ, psychologii sériových vrahů, schizofreniky, mnohočetnou poruchu osobnosti, autismus, nebo třeba synestezie. Pro ty, co se jim plete terminologie, (a s tím se setkávám často) jen zjednodušeně vysvětlím: schizofrenik vidí (a slyší, cítí...) věci neexistující, mnohočetná porucha osobnosti znamená víc osob v jednom těle. Neplést s bipolární poruchou, více známou jako maniodeprese. A konečně synestezie, čili porucha vnímání, kdy v nás nějaký vjem vyvolá souběžně vjev jiný, který ovšem neexistuje. Například při poslechu hudby (vjem) cítíte její chuť/barvu (neexistující vjem).

Všechny tyto odlišnosti nám dávají povšimnout, že to, jak vnímáme svět, je ryze subjektivní a vlastně to ani u lidí bez poruchy vnímání není objektivní. Například o tom hovoří první díl s názvem "Co je skutečnost?" Ten s vámi od základů a srozumitelně probere nejen to, jak úzké spektrum všeho jsme schopní našimi smysly vnímat (mikrovlny nevidíme, že?), ale například i zrakové klamy, výše zmíněnou synestezii, nebo jak funguje mozek slepce po té, co oči začnou vidět.

Mozek je tak záhadná věc, že někdy nemám slov. Slyšeli jste už o P. Gageovi? Budu citovat:
"(...) V roce 1848 utrpěl při stavbě železnice v americkém státě Vermont hrůzostrašný úraz - při ucpávání nálože ve skále došlo k explozi a kovová tyč, kterou Gage nálož v díře pěchoval, mu přes levou tvář vletěla do hlavy, pronikla za levé oko a prorazila lebku v horní části čelní kosti. Gage nezemřel, dokonce ani neomdlel, ani si nestěžoval na velkou bolest. Zotavil se a přežil ještě 12 let, v průběhu kterých vystřídal několik zaměstnání. Úraz sice způsobil oslepnutí na levé oko, ale nezanechal následky na Gageových pohybových schopnostech, paměti, ani logickém myšlení. Ovlivnil ale jeho osobnost - po nehodě byl nadmíru vznětlivý a nesnášenlivý. Stránka Neurophilosophy (už neexistuje- pozn. blogerky) nabízí podrobný popis případu Phinease Gagea a zpochybňuje často opakované a prý značně přehnané tvrzení o dramatických změnách Gageovy osobnosti. Nicméně Phineas Gage představuje první modelový případ dokumentující vztah mezi prefrontální kůrou a sociální stránkou lidské osobnosti. I u lidí postižených autismem, neurologickou nemocí, která mimo jiné ovlivňuje i sociální vnímání a emocionální odezvu člověka se prokázala nedostatečná komunikace mezi čelními laloky a jinými centry v mozku." Zdroj

Nejen tenhle případ mě nutí být k lidem otevřená a chápavá. Vnímat, proč jsou, jací jsou, tolerovat a vážit si jejich jinakosti. Rozšiřuje mi to pohled na svět, na lidstvo. A umožňuje větší variability myšlení. Nepřekvapuje mě, když někoho uchvátí pohled na čestvě napadaný sníh (jako slečnu s Aspergerovým syndromem v knize "Život za sklem"), nebo kluk, kterého odpuzují holky v džínových sukních (už nevím, který youtuber přesně to na sebe kdy práskl). Faktem zůstává, že mě tyto věci nešokují, nepohoršují, možné je všechno... A za všechno může mozek. V neposlední řadě člověk dojde k "vím, že nic nevím", protože to, co ví, jsou lidské domněnky, testy, vnímání, ale realita? Existuje vůbec nějaká?

Pokud jsem vás nalákala aspoň trochu na ty mozkové taje, další díly jsou:
Co nás dělá, kým jsme?
Kdo nás ovládá?
Jak se rozhodujeme?
Proč se vzájemně potřebujeme?
Kým budeme?

Přiznám se, že kromě prvního dílu jsem nic neviděla. Ale i z něj jsem natolik nadšená, že jsem o tom musela napsat. Ano, některé věci jsou pro mě známé (třeba fakt, že vnímáme jen viditelné bílé světlo), ale jsem zastánce toho, že opakování je matka moudrosti a pokud postavíme informace navíc na něčem, co známe, je to lepší. Tedy nechám si něco zopakovat, abych mohla stavět informační nadstavbu. Navíc to, že si něco pamatuji já, neznamená, že to někdo jiný nezapomněl.

Prostě hrozně chválím to zpracování. David Eagleman v roli moderátora je super. A scénář je taktéž jeho práce. Myslím, že to pochopí jak starší žák ZŠ, tak maminka na mateřské dovolené i pan podnikatel. A pokud vás toto téma zaujme, vždycky můžete zabrousit někam dál. Do knížek. A pokud nejste zrovna na odbornou literaturu, sáhněte po autobiografiích.

Ale už přestanu povídat, abyste mohli jít koukat. Rozcestník na díly ZDE.

Tátovy cíle aneb Život s ateistou

3. července 2018 v 14:57 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Můj taťka měl v souvislosti se mnou asi dva životní cíle. První - vychovat ze mě rybáře. Moc mu to nevyšlo vzhledem k faktu, že prut jsem držela v ruce párkrát (ale přece), jsem ráda, že poznám tak maximálně kapra od úhoře (a že se mnou těch obrázkových encyklopedií prolistoval - a pak brečel, po kom to dítě může být) a z kapajícího rybího slizu se mi dělá blbě. Ale je fakt, že ryby k jídlu miluji. Tátova rybí sekaná, rybí pomazánka ze sardinek, candátí řízky, kapří polévka, nebo tuňák v oleji... Jen to píšu, už mám hlad. Rybář ze mě pravděpodobně nebude, ovšem rybou na talíři nepohrdnu. Díky, tati.

Druhý bod programu je však stejně důležitý. Můj otec je ateista. Na začátek musím upřesnit, že kdysi ve školních hodinách nám bylo řečeno, ač se Česká republika považuje za ateistickou, přesnější výraz by byl agnosticistická. Agnosticismus je totiž přesvědčení, že pravdivost některých tvrzení, zejména těch, která se týkají existence či neexistence jakéhokoliv boha, se nedá prokázat ani vyvrátit a že totéž platí i pro další, zejména náboženská a metafyzická tvrzení. Agnosticismus je někdy používán k označení celkově zpochybňujícího či skeptického postoje, zvláště k náboženským otázkám. Zdroj Naproti tomu ateismus je bezbožnost, život bez Boha či bohů, obvykle se chápe v širokém smyslu jako absence víry v Boha či duchovní bytosti nemateriální, nesvětské povahy či podstaty - neboli přesvědčení o neexistenci boha a bohů, zázraků, nadpřirozena. Může také znamenat výslovné popření Boha nebo odmítání náboženství, a to od neuznání pasivního, tolerantního, až po aktivní nebo bojovné čili antiteismus. Zdroj

Takže zatímco agnostik víru v Boha zpochybňuje, staví se k ní spíše skepticky, ateista Boha tvrdě a najisto odmítá. ČR je oficiálně podle tehdejšího přednášejícího spíše skeptická, pochybující, protože existence Boha se nedá ani potvrdit ani vyvrátit. Já k tomu můžu říct jen jedno - můj otec je ateista. Rezolutně popírá existenci Boha, odmítá náboženství, církev, ale i jakoukoli formu nadpřirozena. Říká, že věří jedině v sebe.

Tuto nevíru se snažil zcela logicky naučit i mě. Proto zákonitě neskákal nadšením, když jeho malá dceruška hltala seriály o magii, přála si být čarodějkou. A když ji v první třídě někdo naštval, vyhrožovala mu, že ho promění v žábu. Se stejným zápalem - s jakým ona kupovala a pálila vonné svíčky - on větral s okny dokořán a hartusil, že to příšerně smrdí. A přesto to byl on, kdo jí na její jmeniny vzal, když to chtěla, do knihkupectví a koupil knížku Čarodějnický slabikář. A nejen tu. Toleroval dceřinu libůstku, ačkoliv to považoval za stejný blábol jako pánaboha. Doufal, že ji to přejde. A chuť aktivně provozovat magii mě skutečně přešla. Ale pořád věřím, že jsou věci mezi nebem a zemi. Jestli to je Bůh, magie, nebo něco, co ještě ani neumíme pojmenovat - a možná i vědecky vysvětlit -, nevím. Ale je to tam, promiň, tati.

Na střední škole jsem pochopila, jak moc vážně to ten táta s tím svým ateismem myslí. Tedy nevypaloval nikdy kostely, ani nezmlátil skupinku křesťanů, ale když jsme se v hodinách literatury dostali k Bibli, prohlásil památnou větu: "Já ti na ty hodiny napíšu omluvenku, něco takového se moje dcera učit nebude!"
Inu, omluvenka neproběhla, ale nejsem si jistá, jestli to neovlivnil spíš fakt, že přes týden v době školní docházky jsem žila s mamkou. Nejspíš dobře. Asi by nerozdýchal, že náš češtinář považoval Bibli za důležitou součást literatury, a tak jsme jedno odpoledne strávili ve škole navíc a debatovali v rámci extra výuky o Starém zákoně. Asi si řeknete, že Bible je kniha. Co proti ní můj táta měl. Je důležité je si uvědomil, že on Bibli nevnímá jako obyčejnou knihu. Nýbrž jako nástroj něčeho, co zapříčinilo, že masové množství lidí věří bludu. Co kdybych po přečtení tomu chtěla uvěřit i já?

Musím se přiznat, že jsem agnostik. Věřím, že možné je všechno - i Bůh, protože nikdo nedokázal, že není. Jak jsem již řekla, něco nad námi je, jen ještě nevíme co. Někdo si to vykládá vírou v Boha, někdo magií, jiný šestým smyslem a někdo věří na víly. Co ale vím jistě, že jsem Bibli nikdy nebrala doslovně. I kdybychom na chvíli tvrdili, že Bůh stoprocentně existuje, Bible byla napsána před strašnou spoustou let. Pokud bychom ji tedy chtěli brát vážně, musíme si uvědomit, že tehdy nikdo netušil, co je - například - zrakový klam, nebo fyzikální jevy. A každý autor může i trochu přehánět. Fabulace je stará jako lidstvo samo. Co nám z toho vychází? Že být Bible psaná v dnešní době, možná by to byl trochu jiný příběh... Nehledě na to, že lidstvo se názorově vyvíjí. Stejně jako dítě, co se učí chodit a mluvit. Co když je například homosexualita brána v církvi za špatnou věc jen proto, že to tak vnímali tehdejší autoři? Co když v dnešní době by v Bibli byla schvalována? Copak vy víte, co si skutečně myslí Bůh a co autor? Můžu věřit v Boha, ale ne ve stoprocentní pravdomluvnost a doslovnost textu Bible. O to víc mě překvapilo, jak někteří vyznavači církve berou Bibli skutečně doslova. Byla jsem jednou pozvána na hodinu teologické školy. Za tuto příležitost svým přátelům děkuji, nicméně - oni vážně diskutovali o tom, jak to ten Jonáš dokázal, že vydržel v žaludku velryby tři dny? Zázrak? Hrdina! Co když je to jen metafora, nebo špatně zachycený příběh?

Takhle nějak podobně diskutuje tatínek s každým, kdo věří v Boha. A čím víc věří, tím víc ho to deptá. Jednou to vypadalo, že Svědci Jehovovi, které pustil do bytu, odcházejí spíš s pocitem, že Bůh neexistuje, než že by oni donutili jeho přestoupit na víru. Trochu je lituji. Ale jen trochu. Já nikomu víru neberu, dokud ji nevnucují oni mně. Jenže oni byli vlezlí jako mravenci. Vrátil jim to. Nevím, co by si můj tatínek pomyslel, kdyby věděl, že kamarádčin tatínek je Svědek Jehovův. Moc milý pán. Prý kdyby Kristus žil mezi námi, okamžitě mě uzdraví. Usmála jsem se. Vždycky se usmívám, když nevím co říct. Nechala jsem pána mluvit, kývala hlavou a myslela na tátu. Co ten by si asi pomyslel, kdyby viděl, jak sedím v autě a naslouchám výňatkům z Bible... Určitě by mi měl co říct.

Abych se vyhnula diskusím, zda existuje Bůh, či nikoli, můj bývalý před návštěvou vždy z krku sundával stříbrný křížek. Byl věřící. A nedělal to proto, že bych se za jeho víru styděla, nebo bych si do toho nechala kecat, ale... zbytečným šarvátkám ráda předejdu. Na to, aby se do sebe pustili, že chodit v neděli do kostela je a není hloupost, bylo času dost. Tou dobou mi dělalo hlavu, co budu dělat. Drahý se totiž chtěl ženit v kostele, otec prohlásil, že na církevní svatbu v životě nepůjde. Že v takovém případě se budu muset vdávat bez něj. Nevím, jestli by výhružku splnil, jelikož místo na svatbu došlo na rozchod. A víte vy, co? Já jsem ráda! Stejně se nechci vdávat v kostele, nýbrž v přírodě. Ale musím říct, že jsem na církevní svatbě byla. Obřad je další, plný citací o lásce a mně se to moc líbilo. Protože během celé té ceremonie máte šanci postřehnout tu důležitost okamžiku, že se něco děje, mění. Vstřebat to a vychutnat si ten přechod do manželství. Kam se na to pár minut na radnici hrabe. To opravdu nemáte šanci zavnímat, že se koná svatba. Prostě šup, šup a hotovo. Svět se točí dál. Já bych chtěla tu slavnostnost a časovou délku církevního obřadu spojit s obřadem světským. To by se mi líbilo. A myslím, že taťkovi taky. Pokud tam nezazní věta - Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.

Obecně se ale nedá říct, že by na mě tátova výchova neměla vůbec žádný vliv. Církev jako instituci nesnáším úplně stejně jako on. Nějak nechápu, proč by víra v Boha měla být podmíněna návštěvou v kostele. Modlit se a vést slušný život můžu v klidu v pohodlí domova. A zpovídat se budu radši kamarádkám, než faráři. Kdo ví, jaké má ten farář úmysly. Možná je to dobrý člověk, možná skutečně zasvětil život Bohu. Anebo patří ke skupině vychcánků, kteří si víru zvolili jako cestu k tomu nedělat nic a mít se dobře. Vždyť mi známý vyprávěl, jak se chtěl stát knězem. Nakonec ze školy zděšeně utekl. Nečekal totiž, že většina jeho spolužáků je banda pokrytců přes den hlásající pokoru, skromnost a desatero a v noci tajně hulí trávu a utíkají za chlastem a děvkami. A když můžou oni - obyčejní studenti -, jak to teprve asi vypadá tam nahoře? Četli jste knížku "Nikdy o tom nemluv" o zneužívání dětí a týrání v rámci církve? Otřesné. Prostě biskupové, kněží a jiní papaláši ve mně důvěru nebudí. A to je můj kamarád kněz - výjimka potvrzuje pravidlo.

Navíc některé teorie křesťanské víry považuji za zcestné, zastaralé, až nebezpečné. Homosexualita je nemoc a víra v Boha může spasit a vyléčit. O tomto nesmyslu jsem psala tady. Masturbace je špatná. Vím o lidech, kteří to vtloukají mužům do hlavy. Čistě biologicky bráno, je ovšem sexuální pud naší součástí. A když už je sex povolen až po svatbě, jak jinak tu energie uvolnit? Nemluvě o tom, že někdo možná dokáže sublimovat - tedy nahrazovat - a tu energii uvolnit třeba prací. Ale co ti, kteří ne? Nejsme všichni stejní, neumíme všichni všechno stejně a nemáme všichni sexuální pud stejně silný. Navíc jsem zapomněla zmínit jedince hypersexuální, nebo ty s nadměrnou tvorbou spermatu. Víte, jak hrozně to bolí, přeplněné koule? Já to nevím, já koule nemám, ale vyprávěli mi to. Budeme takové lidi střílet? A pokud ne - víte, co se stane, až se nějaký takový sexuálně deprivovaný muž utrhne ze řetězu? I takhle vznikají násilníci, přátelé. Promiskuita je riziková, ale opačný extrém jako je přehlížení lidských sexuálních potřeb má taktéž svá nebezpečí. A má-li být ta přednáška o sexu kompletní, tak co styk až po svatbě? Láska je krásná věc, porozumění je důležité, ale sex je druhá polovina vztahu. A pokud až po - ano, beru - zjistíte, že vám něco nevyhovuje, je to docela průšvih. A jako totálně nezkušení jedinci nevíte, co s tím. Je to mnou? Partnerem? Nebo to přejde? Musím si zvyknout? Jsem divná já, nebo náš sex? Jak to má to sexuální housátko, čili nováček, vědět. Ani já to nevěděla. Musela jsem přijít na to, co je ok, co se mi líbí, co nelíbí, co se dá změnit a na čem smysl pracovat nemá. Člověk je hodně sexuálně naivní, když je nový. A ano, dva partneři s heslem "až po svatbě" tím můžou procházet spolu, ale taky zbytečně trpět. Protože ona prostě neví, jak vypadá orgasmus, a on neví, že jí ho tedy nikdy nedopřál. Ona je frustrovaná, protože nestojí o sex, on jakbysmet, protože by naopak rád. Jenže on zjistí, že rád BDSM a ona chce být vždycky nahoře. Mohou na tom pracovat, jde to, ale co když selžou? Co když je to rozdělí a první názorová krize přivede k rozvodovému soudu, jelikož přečkat bouři v posteli je od začátku nemožné? Neušetřili by si to, kdyby věděli? Nejsem zastánce promiskuity, ale teorie zajíce v pytli taky ne.

Ale sexuální otázky nejsou to jediné, co mi na víře vadí. Co třeba nepokradeš? Řekněte to šestiletému klukovi na ulici, co ukradne dva rohlíky, aby měl co jíst. Cti otce svého a matku svou? Pokud vám o záda típali cigarety, ctít je to poslední, co je budete chtít. Snažím se říct, že pokud náboženství tvrdí, že hříšník je ten, kdo nedodržuje slepě přikázání, pak je to hloupé. Nechci je zrušit, bez nich bychom žili v anarchii, ale nějakou šedou zónu uznávám.

Což mě přivádí k poslední části a tou je náboženský fanatismus. Ten se mi neskutečně protiví. Vždycky se mi vybaví Carrie od Stephana Kinga, anebo komentáře na ČSFD pod pohádkou Anděl Páně. Našla jsem dokonce takové, že prý je ta pohádka rouháním a všichni, co ji milují, skončí v pekle, jelikož je mimo jiné přece jasné, že čert nemůže vstoupit na nebesa. Mohl to být troll. Jenže náboženský fanatik je stejně reálná bytost jako ten, kdo rád na síti provokuje. A kdo z vás ví, která z možností je v tomto případě správná? To ví jenom Bůh...

Shrňme si to. Rybář ze mě nebude, ale rybí pochoutky miluju. Ateista nejsem, ale k církvi mám výhrady. Dokážu tolerovat víru, ale nesnesu, aby mi ji někdo nutil. Nikomu víru neberu, ale fanatistům bych naordinovala ledovou sprchu. Tati, úplně ti ty tvoje cíle nevyšly, jak sis představoval, ale něco jsi mi předal. Děkuju.

Proč se motivovat a žít šťastně

2. července 2018 v 19:21 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Téma Týdne Blogu.cz je "Životní cíl". Mám pocit, že toto heslo jsem v článcích popsala už v mnoha podobách. Naposled když jsem řekla, že nechci jen jeden životní cíl. Předtím například zmínkou, že i v devadesáti chci mít své cíle. A přitom mám vlastně jen jeden - být šťastná.

Díkybohu patřím k lidem, kteří se umí radovat z maličkostí. Naposledy mi udělalo hezčí den to, že jsem snídala třešně. Výborné třešně. Sladké třešně. Bohužel existují lidé, kteří tuto schopnost nechápou. Často vás pak kvůli tomu považují za naivní sluníčkové idioty. To zabolí. Obzvlášť pokud to řekne někdo, na kom vám záleží. Nejsem nelida a občas se mě tudíž takové věci dotknou. Ale jak se říká - není důležité kolikrát upadnete, nýbrž kolikrát dokážete vstát. S životní filosofií je to stejně. Nezáleží na tom, kolikrát zaváháte, pochybujete - jenom na tom, zda nakonec vždy skončíte u ní zpátky. Slyšeli jste někdy rčení, že skutečný blázen nikdy ani neuvažuje nad tím, že je blázen, protože je tolik pohlcen bludy? Naopak prý pokud vás možnost, že blázníte, napadá, ještě to s vámi nebude tak zlé. Ve jménu toho vždy, když mám důvod, zpochybňuji a zkoumám vše, čemu věřím, když mi někdo dá důvod. Co když je jiný moudřejší a může mě posunout?

Taky to ale znamená jinou věc - jsem optimista, ale to neznamená, že mi nikdy nebylo mizerně. Většinou miluju život, to ale neznamená, že nebyly okamžiky, kdy jsem svět považovala za hnusné místo. Ráda pomáhám lidem, to ale neznamená, že jsem se nepoučila. Když tvrdím, že nemusím být nejlepší, protože být všestranný má také svoje kouzlo, neznamená to, že tváří v tvář těm nejlepším mě to trochu nemrzí. Jsem jen člověk. Ráda dělám věci správně, ale netvrdím, že jsem nikdy nechybovala. Chybovala. Důvod, proč bych ale žádnou z těch chyb nikdy nevzala zpátky, je ten, že jsem se pokaždé rozhodla podle mého tehdejšího nejlepšího uvážení. Lidé by některým mým činům nemuseli rozumět, ale já to tak cítila. A to je důležité. Pokud bych přesto něčeho litovala, stejně bych to na 90% nezměnila. Protože kde mám jistotu, že změnou té jedné události bych neovlivnila jiné a nakonec by mi v té alternativní realitě nebylo ještě hůř?

Tak se snažím nelitovat a užívat si maličkostí. Jelikož žijeme jen jednou a mým jediným životním cílem je být šťastná. Nedefinuji, co mě udělá šťastnou. Můžu si to myslet, doufat v to, ale realita nakonec může být jiná. Pár let zpátky jsem dny proplakala, protože mi v životě chyběl jeden důležitý člověk. Myslela jsem si, že už ho nikdy neuvidím a strašně to bolelo. Moc jsem si přála mít ho zpátky. A své o tom věděl i jiný človíček, co mi byl tou dobou nejbližší. Osud si se mnou ošklivě pohrál, když mi člověka, který mi tak dlouho chyběl, postavil do cesty. Půl roku po tom, co obrovské nedorozumění zapříčinilo, že jsem přišla o toho mého nejbližšího človíčka. Jako by mě bůh vyslyšel, ale vyměnil jednoho za druhého. Bohužel ten člověk, který mi chyběl, už nebyl tím, kým kdysi. A to, co pro mě znamenal, je pryč. Ne úplně, ale už to nikdy nebude a nemůže být stejné. Připadala jsem si jako v Erbenově Svatební košili - něco jsem si přála, přání bylo vyslyšeno, ale za bolestivou cenu ztráty něčeho jiného a ještě se to moje přání nesplnilo úplně tak, jak bych si přála. To mě naučilo - ne, nemít sny a neplnit si je - ale neupínat se k nim a věřit, že když něco nevyjde, může to vyjít jindy, anebo něco jiného. A nepodmiňovat štěstí jednomu snu.

Mám celý seznam malých velkých štěstíček. Chcete-li snů, cílů. A když něco prožít nestihnu, nebo nebudu moct? Tak to tak prostě mělo být. Žiju jen jednou a chci být co nejméně smutná. Ačkoliv občas jsem, o tom je život. A tenhle výtvor píšu proto, abych i vás přesvědčila to chtít. Ne jeden životní cíl. Už minule jsem psala, jak křehké je štěstí zasvětit jen jedné cestě. Mějte celý seznam! Proč?

Protože snít je tak krásné. Když jsem plánovala, že se jednou odstěhuji do moravské metropole, bylo to spíš jenom mámení. Přátele jsem tu měla, to ano, ale... jít sem? Já, invalidní, bez zázemí, bez bytu, bez práce, bez jistot, bez rodiny a úplně sama? Ale teď jsem tady už pár let. A to, jak se to semlelo, bylo šílené, nečekané, ale neměnila bych. Jinými slovy i nejšílenější sen vám někdy může život splnit.

Protože, když máte krizi, pohled do seznamu vás může inspirovat k nové cestě životem. Z jedné takové krize vznikl vlastně i nápad založit (nejen) tento blog. A myslím, že to nebyl úplně špatný nápad. Ale bez krize a bez seznamu, co mě k tomu inspiroval, byste dnes nic z těchto řádků nečetli.

Protože když máte blbý den, můžete si říct, čím si ho trochu vylepším? Tak já si dneska dám ten čokoládovo-banánový dort, kolem něhož v cukrárně tak často chodím! A dala jsem si ho. Unavená z práce, bez oběda, ale ten dort byl boží a obsluha tak milá. Nelituji ani omylem.

Protože mám hřejivý pocit u srdce, když položky zabarvuji, že jsem si je splnila. Ať už ty velké - že jsem dostudovala VOŠ -, nebo ty menší, pro někoho i nepochopitelné - že jsem si pořídila kočku z útulku -, až po ty úplně malé jako mít přívěšek pentagramu a ochutnat whisky. Člověka to tak nějak těší samo o sobě.

Protože aktualizovat ho je sranda, to už výše zmíněné snění a trochu výzva, co ještě dokážete vymyslet. Moje nejstarší přání je obrovský plyšový králík. Ale ne jen tak ledajaký. Měl by být bílý s modrýma očima a červenou mašlí kolem krku. Vymyslela jsem to jako malá holka a upnula se na to. Samozřejmě nyní už ho nepotřebuju, ale zůstává tam, z nostagie a úcty k té malé holce. A kdyby se někdy stal zázrak a já ho dostala, asi to neskutečně obrečím dojetím. Pokud ale opustíme králíka, za největší výzvu asi momentálně považuji zbrojní průkaz. Skrz můj handicap to totiž považuji za nereálné. Zpětný ráz zbraně by asi způsobil, že sebou trhnu a ustřelím si prsty na noze. Hihi. Ale hrozně bych si to přála. Řidičák nechci, ačkoli ráda jezdím autem, ale zbrojní průkaz... hmm.

Nutno ještě podotknout, že spoustu přáníček si plním, aniž by v tom seznamu byly, protože si neuvědomím, že bych to chtěla, když ho píšu. Jako s tou whisky. Donedávna jsem ji nikdy nepila. Ale chtěla, protože mě baví pít koktejly a alkohol všeobecně. Ne jako alkoholik, ovšem tvrdit, že jsem se nikdy neopila nebudu, ale jako požitkářka. Tudíž když u mé postele zastavil kamarád s flaškou v ruce, olíbal mě na obě tváře, objal a řekl strašně jsi mi chyběla, jasně, že jsem se ráda napila s ním, když mě požádal. Bylo co slavit. Navíc jsem zjistila, že mi whisky chutná!

A některé věci, co mi v životě udělaly radost, jsem ani neplánovala. Jako to, že jsem vlezla do raftu. Beru, co přijde, když se mi to zalíbí. Zkuste to taky. Život je pak barevnější. Ženy se často vymlouvají na děti. Že musí život podřídit jim. Já sama děti nemám, ale četla jsem příspěvky maminek, které s tím nesouhlasí. Krásné bylo rovnítko šťastná máma = šťastné dítě. Většinou hovoří o tom, že žena, ač máma, by neměla zapomínat, že je taky člověk a zaslouží si věnovat se i sobě. Navíc její štěstí se odrazí na náladě miminka. Nemusíte dítě odkládat do jestlí. Ale vyšetřit na sebe půlhodinku, abyste si přečetla pár stránek knížky, vyluštila křížovku, zaběhala si?

Další se vymlouvají na peníze. Stát se dobrovolnicí mě nestálo ani korunu. A založit tenhle blog taky ne. Ale pokud patříte mezi ty, kterým neudělá radost nádherný západ slunce, ale jen vlastnictví bytu 4+1, nebo audi R8, asi vás nepřesvědčím. Drobnosti jako, abych jednou dostala pusu v dešti, považujete za hlouposti. Chápu. Ale nepovažuju se za hloupou, nýbrž za šťastnou. Zkuste to taky.