Být nejlepší je nejlepší?

29. června 2018 v 14:28 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Budu nekompromisně upřímná. Možná až moc. Musím, abych mohla sdělit nosnou myšlenku... Když jsem byla malá, považovali mě téměř za zázračné dítě. Nebo se tak alespoň tvářili. Historka o tom, že ve čtyřech letech vědomě a obsahově správně používám cizí slova jako ingredience, se stala legendární. Psala jsem pohádky a básničky a všichni tvrdili, že ze mě jednou něco velkého bude. Vždyť jsem se umisťovala v soutěžích a slohovky měla vždycky za jedna! Snila jsem o tom. Ne o slávě, o uznání. O tom, že jsem vážně v něčem dobrá. Přišlo mi to logické a fér, že když nemám zdravé nohy, mám něco navíc někde jinde.

Jenže čas letěl a uznání nepřicházelo. Ne tolik, kolik bych si představovala. Bylo mi -náct a měla jsem pocit, že něco dělám špatně, že selhávám. Kde je ten talent? Zmizel? Proč mě všechna nakladatelství odmítají? Jsem snad jen talentované dítě, co vyhořelo? Jsem průměr? Už nic nemám? A všichni vám ve všem radí vlastně to samé:
"Být tebou tak na sobě dřu."
Ano, všichni víme, že být nejlepší se (většinou) nestává samo od sebe. Známe ty příběhy sportovců, kteří už od 4 let stáli na ledě a místo užívání si života trénovali. Ptám se, stálo mně by to za to? Asi jsem příliš emocionální, málo cílevědomá, nebo co já vím, ale mně ne. Ano, stali se nejlepšími a vážím si jich za odhodlání i píli, ale za jakou cenu? Já radši klidný večer u ohně, pocit štěstí a klidu... Radši život prožiju, než se honit za úspěchem. Jestli to, že mám prorazit svůj talent, znamená nenávidět tužku, držet ji denně a snažit se ze sebe něco vymáčknout, abych byla lepší, pak si - ctěný světe - své uznání nech. Raději budu s láskou a radostí bez nátlaku psát sem tam, než denně. Protože nechci přijít o to pozitivní, co mi to dává. Mám za to, že jedna povídka psaná srdcem je lepší než kvantum textu. Možná se nevypíšu, možná nebudu nejlepší, ale budu psát ráda až do posledního dne.

Já všeobecně totiž život nerada jednostranně něčemu podřizuji. Nedokážu si představit, že bych den, co den žila psaním stejně tak jako třeba závody F1. Obojí mám ráda, ale když jsem poslední tři sezóny onoho motosportu vypustila a vrátila se k fandění až letos (mimochodem super nápad - jedna z nejlepších sezón), žíly mi to netrhalo. Ne proto, že by mě to nebavilo, ale proto, že mám několik dalších věcí, co můžu dělat místo toho. A věnuji se tomu, čemu zrovna chci. Navíc nesnáším stereotyp.

Myslím, že mě to naučil můj handicap. Víte, v televizi občas najdete příběhy o tom, jak si třeba supertalentovaný klavírista rozdrtí prsty ve dveřích do auta a zhroutí se mu svět. Nebo baletka po pádu ze schodů zůstane ochrnutá od krku dolů... Zasvětili svůj život jedné cestě, a když jim osud tu cestu zatarasí, netuší co s tím. Někteří na to přijdou, jiní ne. Ale tohle bolí podle mě víc, než úraz samotný. Ztratit radost a smysl ze života. Rozhodla jsem se, že takhle nikdy nechci dopadnout. Že nikdy nechci svůj život ubírat jednosměrně. Pak když o cokoli přijdu, budu se moci vrhnout na tisíc jiných možností.

Takže když mi jedna učitelka kdysi oznámila, že nevím co se sebou, protože se hlásím na VŠ na jazykový obor, učitelství a sociální obor, urazila jsem se. Že prý bych už se měla profesně profilovat a zůstat v jednom směru (bylo to po studiu sociální VOŠ). A proč jako? Proč bych nemohla být sociálně vzdělaná, pracovat v dětském domově a přitom mít bakaláře třeba z mandarínštiny? Toho teda nemám, to byl příklad, ale bylo by to super, nemyslíte?

Na 98% si nikdy nezatančím latinskoamerické tance a neobuji zimní brusle, ale můžu poslouchat hudbu, dívat se na tenis, zpívat, malovat, fotit, číst o genetice, učit se jazyky, psát články, zajímat se o právo, o paranormálno, o možnosti cestování časem, můžu se snažit kvalitně jíst a zajímat se o milion jiných oborů a témat. Často mě inspirují i ti kolem mě, a tak jsem zase o něco chytřejší. A když bude nejhůř, začnu s vyšíváním.

Nikdy nebudu nejlepší. Ono to nejde, když toho člověka baví tolik. A nikdy to nedělám všechno najednou. Třeba knížku o genetice jsem v ruce nedržela pár let. Ale pořád mě ta oblast zajímá. A kdyby mě taťka chtěl naučit skládat zbraně, jak je to učili na vojně, jdu do toho. Slepá, hluchá, bez ruky... vždycky něco zůstane. A nikdy nepřijdu o smysl života.

Možná dnešní svět jede na to být nejlepší, ovšem být zajímavý a mít širší záběr je taky fajn. Alespoň pro mě. Takže já být tebou...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 29. června 2018 v 18:25 | Reagovat

Máš to v hlavě hezky srovnané... :-)

2 Doktorka se srdcem Doktorka se srdcem | E-mail | Web | 29. června 2018 v 19:32 | Reagovat

Milý Necukříku,
já si stejně myslím, že to uznání jednou přijde. Už jsem ti to psala - a na tom trvám. Na to, aby tě svět zatratil, jsou některé tvoje povídky prostě až moc dobré. :-)

3 hrachajdice hrachajdice | Web | 29. června 2018 v 20:11 | Reagovat

Přesně tak. Každej má něco, co mu znova otevře dveře, jen to najít..

4 Marcela Marcela | E-mail | Web | 29. června 2018 v 20:37 | Reagovat

Když má člověk radost z toho co dělá a dělá to rád, vždycky dojde uznání a to v jakékoliv formě. Třeba formou takovou, že žiji a mám radost ze života i s překážkami. Poté přijde odměna.  
Klobouk dolů, že máš radost, že máš své koníčky a máš sílu žít. :-)
Moc hezky článek psaný srdíčkem ;-)

5 Saša Saša | Web | 1. července 2018 v 18:24 | Reagovat

Páni 🙂 krásně napsaný 😊

6 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 2. července 2018 v 19:39 | Reagovat

[1]: Červenám se, díky. :-)

[2]: Dorko, nevím, co říct, děkuji. :-)

[3]: Jsem ráda, že to viddíme stejně. :-)

[4]: Děkuji. Je fakt, že uznání formou každého fajn komentáře hřeje a hřeje... :-)

[5]: Díky. :-)

7 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 2. července 2018 v 20:43 | Reagovat

Holka, Ty nepotřebuješ uznání. :-)
Uznání potřebují ti, co něco dělají pro jiné. Pak je pro ně uznání takový středobod.
Ty to děláš pro radost a radost tím přinášíš. Sama se odměňuješ. I nás. :-)

8 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 3. července 2018 v 15:20 | Reagovat

[7]: Když já vlastně ráda píšu pro jiné. Dělá mi to radost, to ano, ale to mi dělá i vědomí, že tím dělám radost i jiným. Třeba vám. :) To mi stačí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama