Červen 2018

Být nejlepší je nejlepší?

29. června 2018 v 14:28 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Budu nekompromisně upřímná. Možná až moc. Musím, abych mohla sdělit nosnou myšlenku... Když jsem byla malá, považovali mě téměř za zázračné dítě. Nebo se tak alespoň tvářili. Historka o tom, že ve čtyřech letech vědomě a obsahově správně používám cizí slova jako ingredience, se stala legendární. Psala jsem pohádky a básničky a všichni tvrdili, že ze mě jednou něco velkého bude. Vždyť jsem se umisťovala v soutěžích a slohovky měla vždycky za jedna! Snila jsem o tom. Ne o slávě, o uznání. O tom, že jsem vážně v něčem dobrá. Přišlo mi to logické a fér, že když nemám zdravé nohy, mám něco navíc někde jinde.

Jenže čas letěl a uznání nepřicházelo. Ne tolik, kolik bych si představovala. Bylo mi -náct a měla jsem pocit, že něco dělám špatně, že selhávám. Kde je ten talent? Zmizel? Proč mě všechna nakladatelství odmítají? Jsem snad jen talentované dítě, co vyhořelo? Jsem průměr? Už nic nemám? A všichni vám ve všem radí vlastně to samé:
"Být tebou tak na sobě dřu."
Ano, všichni víme, že být nejlepší se (většinou) nestává samo od sebe. Známe ty příběhy sportovců, kteří už od 4 let stáli na ledě a místo užívání si života trénovali. Ptám se, stálo mně by to za to? Asi jsem příliš emocionální, málo cílevědomá, nebo co já vím, ale mně ne. Ano, stali se nejlepšími a vážím si jich za odhodlání i píli, ale za jakou cenu? Já radši klidný večer u ohně, pocit štěstí a klidu... Radši život prožiju, než se honit za úspěchem. Jestli to, že mám prorazit svůj talent, znamená nenávidět tužku, držet ji denně a snažit se ze sebe něco vymáčknout, abych byla lepší, pak si - ctěný světe - své uznání nech. Raději budu s láskou a radostí bez nátlaku psát sem tam, než denně. Protože nechci přijít o to pozitivní, co mi to dává. Mám za to, že jedna povídka psaná srdcem je lepší než kvantum textu. Možná se nevypíšu, možná nebudu nejlepší, ale budu psát ráda až do posledního dne.

Já všeobecně totiž život nerada jednostranně něčemu podřizuji. Nedokážu si představit, že bych den, co den žila psaním stejně tak jako třeba závody F1. Obojí mám ráda, ale když jsem poslední tři sezóny onoho motosportu vypustila a vrátila se k fandění až letos (mimochodem super nápad - jedna z nejlepších sezón), žíly mi to netrhalo. Ne proto, že by mě to nebavilo, ale proto, že mám několik dalších věcí, co můžu dělat místo toho. A věnuji se tomu, čemu zrovna chci. Navíc nesnáším stereotyp.

Myslím, že mě to naučil můj handicap. Víte, v televizi občas najdete příběhy o tom, jak si třeba supertalentovaný klavírista rozdrtí prsty ve dveřích do auta a zhroutí se mu svět. Nebo baletka po pádu ze schodů zůstane ochrnutá od krku dolů... Zasvětili svůj život jedné cestě, a když jim osud tu cestu zatarasí, netuší co s tím. Někteří na to přijdou, jiní ne. Ale tohle bolí podle mě víc, než úraz samotný. Ztratit radost a smysl ze života. Rozhodla jsem se, že takhle nikdy nechci dopadnout. Že nikdy nechci svůj život ubírat jednosměrně. Pak když o cokoli přijdu, budu se moci vrhnout na tisíc jiných možností.

Takže když mi jedna učitelka kdysi oznámila, že nevím co se sebou, protože se hlásím na VŠ na jazykový obor, učitelství a sociální obor, urazila jsem se. Že prý bych už se měla profesně profilovat a zůstat v jednom směru (bylo to po studiu sociální VOŠ). A proč jako? Proč bych nemohla být sociálně vzdělaná, pracovat v dětském domově a přitom mít bakaláře třeba z mandarínštiny? Toho teda nemám, to byl příklad, ale bylo by to super, nemyslíte?

Na 98% si nikdy nezatančím latinskoamerické tance a neobuji zimní brusle, ale můžu poslouchat hudbu, dívat se na tenis, zpívat, malovat, fotit, číst o genetice, učit se jazyky, psát články, zajímat se o právo, o paranormálno, o možnosti cestování časem, můžu se snažit kvalitně jíst a zajímat se o milion jiných oborů a témat. Často mě inspirují i ti kolem mě, a tak jsem zase o něco chytřejší. A když bude nejhůř, začnu s vyšíváním.

Nikdy nebudu nejlepší. Ono to nejde, když toho člověka baví tolik. A nikdy to nedělám všechno najednou. Třeba knížku o genetice jsem v ruce nedržela pár let. Ale pořád mě ta oblast zajímá. A kdyby mě taťka chtěl naučit skládat zbraně, jak je to učili na vojně, jdu do toho. Slepá, hluchá, bez ruky... vždycky něco zůstane. A nikdy nepřijdu o smysl života.

Možná dnešní svět jede na to být nejlepší, ovšem být zajímavý a mít širší záběr je taky fajn. Alespoň pro mě. Takže já být tebou...

Proč zbožňuji horké počasí

9. června 2018 v 20:11 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
A je to tady. Teploty stoupají, moje srdce plesá. Zdá se mi, že člověk tvor nevděčný. Většinu času nadává na "příšernou zimu", nebo "odporné vedro". Průměr, na který by nenadával, se děje - zdá se - pár dní v roce. Já mám jasno - volím si vedro. Proč? Protože i v tom dvacetistupňovém průměru mi bývá zima. Protože i ve dvaceti stupních v pohodě na tričko místo mikiny obleču zimní bundu s kožíškem. A je mi fajn. Někdy trochu víc teplo, ale lepší to, nežli zima. Proč? Protože 50 stupňů na španělském slunci je pro mě "odporné vedro". Ale nic, co by pár koktejlů s ledem nezpříjemnilo. Holt někdo má rychlé spalování tuků, já asi dobrou termoregulaci v teplejších podmínkách. Což opačně neplatí. Už jen pohled na padající sníh z okna mi rozdrnčí zuby. A než bych šla ven, raději se zachumlám pod deku s teplým svařákem, pizzou a knížkou. Ach. Ideální zimní den.

Ale zpátky k teplu. Kromě toho, že ho pocitově tisíckrát lépe snáším, mi také vyhovuje rychlost a efektivita oblékání. Prostě šaty. Tričko a sukni. Nic složitého. Za minutu hotovo a můžu si jít česat vlasy. V zimě? V opravdu poctivé zimě se člověk nabaluje jako lední medvěd. Přehrabuje se ve svršcích, přemýšlí - jestli tenčí, nebo tlustší svetr, zda pod něj přidat mikinu, přibrat klapky na uši, jestli vyhrabat rukavice... Zvažuje materiál a kombinace, aby mu něco neumrzlo. Půl hodinu to klidně zabere. Soukáte se do toho, abyste se pomalu báli, kde natrhnete šev. Málokdy si připadáte sexy. Spíš jako Otesánek. Aspoň tedy já. Navíc všimli jste si, jak jsou v módě elegantní tenké svetříky? Efekt super, ale koho to zahřeje? Chudáka Nastěnku určitě ne a mě taktéž nikoli. Pořádný teplý svetr, který navíc vypadá dobře, aby člověk pohledal! Z tohoto důvodu mám stále v šatníku jednu růžovou mikinu. Nesnáším růžovou. Ale ona je opravdu teplá, jako jedna z mála. Přece se jí nezbavím tedy, že jo. A pod tu zmiňovanou černou koženou bundu s kožíškem naštěstí schovám všechno. Teplé počasí v souvislosti s garderobou jednoznačně vede.

Je taky známo, že teplé počasí a sluníčko má vliv na naši náladu. Když je pošmourno a deštivo, přibývá depresí, skepsí a celkové otrávenosti. Jenže komu se chce mračit při pohledu na blankytně modrou oblohu? Při pocitu, jak vám letní vánek cuchá vlasy? Když do nosu udeří vůně květů a vy si stonek utrhnete a dáte do vlasů? Vám se chce mračit? Pokud vám ovšem nikdo zrovna neumřel. Mně ne. Léto je život.

Překonejte letní únavu a běžte ven. Je kam. Jako houby po dešti vyskáčou zahrádky restaurací a jiných podniků. Což je hlavně pro vozíčkáře další skvělá letní zpráva. Zahrádka často znamená moct si posedět tam, kam se jinak na elektrickém vozíku skrz schody nedostanete. Samozřejmě i zahrádky jsou škodolibé a někdy bariérové, postavené na vyvýšených výtvorech, ale pojďme se radovat z toho, že jinde prostě jen před podnik švihnou židle a stoly a hurá. Neznám lepší odpolední pauzy v práci, než ty na sluníčku s gulášem někde na zahrádce. Nebo zasloužený podvečerní páteční půllitr piva s kámoškou. Miluju západy Slunce.

A že zapadá pozdě, netrápí mě přirozený respekt ze tmy. Jako člověk trpící problémy se spánkem trávím ve tmě dost času. Někdy je to příjemné, konejšivé, magické. Jindy méně pozitivní. Bujná fantazie se leká každého zvuku, vidí obludu v každém stínu, přes zavřená víčka nemůže dostát klidu, protože teď, teď se k mému krku určitě sklání Dracula... a tak jsem nucena ty oči opět otevřít. Takové noci stojí za pendrek. Ale v létě? Jestli se poštěstí, usnu ještě, než se setmí.

Nechat si zdát můžu třeba o letních drincích a opalování. Není to léto skvělý? Barevné osvěžující drinky jsou pastvou pro oči i chuťové buňky. A nemusí být nutně s alkoholem. Já moc ráda i nealko. Ale v zimě vezmu zavděk raději horkou čokoládou. Ty drinky k teplu tak nějak patří. Jako bonus se nemusíte bát, že se omylem opaříte. Ať už jazyk, nebo klín vlastní nešikovností. Ačkoliv pokud je vám opravdu velké horko, zkusili jste to už s horkým čajem? Nedělám si legraci. Já jeden zrovna dopila. Studený nápoj prý nutí naše tělo víc topit, tudíž je úleva krátkodobá a tělo proti tomu bojuje ještě větším zahříváním. Teplý nápoj by měl naopak tělo ochlazovat. Proč píšu "prý"? Inu nemám plechovou pusu. Nápoj nechávám teplotně klesnout na ještě nižší úroveň, než je obecně brána za již pitelnou. To ovšem znamená, že moje hranice mezi horké a vlažné je tenčí než průměrně bývá. Když to prošvihnu, mám smůlu. A já to za teplého počasí, nekecám, prošvihnu vždycky. Je to paradox, protože v zimě piju horký čaj taky často. Ale v létě jsem to ještě netrefila. (Ani dnes ne.) Zkuste to vy.

Jak tak přemýšlím - léto a teplé počasí celkově má jen dva nedostatky. Všemožnou hmyzí havěť, které se bohužel štítím a z té se žihadlem mám dokonce obrovskou fobii, a to, že jej brzo střídá období "už je chladno", "už je zima" a "doprčic to zase mrzne!"

Prostě miluju teplo a symboliku toho všeho, co se sice dá dělat i v jiných obdobích, ale to teplo k tomu ponouká. Táboráky. Koupání.. Mimochodem ke koupání. Miluju plavání, ale tak nějak se nikomu nepovedlo naučit mě plavat. Jenže já to tak zbožňovala s rukávky. Těch jsem se ovšem s přibývajícími léty vzdala. Osmnáctiletá holka a rukávky? Lidi budou blbě zírat. Vzdala jsem se jich i plavání. A maximálně si lebedila ve vířivce. Jenže teď mi to najednou chybí. Zbořit, nebo nezbořit konvence? Koupit, nebo nekoupit rukávky? A konečně být zas v bazénu jinak, než visící na krku (ex)příteli s výstražným: "Nenecháš mě utopit, že ne?" Ha. Někdo má mindráky z toho, jak vypadá v plavkách, já řeším rukávky. Originalitu to asi má. Ale dilema to nezmírňuje. Pff.

Stanování. (Ano, stanovala jsem i přes můj odpor k hmyzu. A klidně ne naposled.) Pikniky. Festivaly. (Měla bych zas někam zavítat.)

Úsměv. Maliny. Letní déšť. Čokoládová zmrzlina.
Možná je dusno, možná je vedro... ale mně to prostě nevadí. Já si to užívám.

Samozřejmě chápu ty, co to zdravotně špatně snášejí. Na všem - i na horku - se dá najít negativum. Já to ale nakopla z té lepší strany. Já raději 50 nad nulou, než jeden stupeň pod ní. Tak to prostě mám.

5 nejčastějších mýtů o vozíčkářích - Život s handicapem (6)

1. června 2018 v 19:29 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
1. Necítí nohy

Spoustu lidí stále netuší, jak se to stane, že někdo cítí, nebo necítí nohy. Tudíž automaticky předpokládají, že dotyčný před nimi je necítí. Nejsem doktor, ale moje znalosti říkají, že záleží na tom, jestli má dotyčný zraněnou míchu. Pokud ne, nohy by cítit měl a řadí se mezi tzv. paretiky. Zpravidla jsou jimi postižení DMO (Dětská Mozková Obrna) - problém je v mozku. Oproti tomu plegik má poškozenou míchu a cit v částech těla nemá. Spadají sem zranění následkem úrazu. Jak moc je člověk zasažený, se v obou případech rozlišuje i podle předpony di-, kvadru-, hemi-. Tedy postižení dvou (horších, či dolních) končenin, všech čtyř, nebo levé, či pravé strany (jedna ruka, jedna noha). Snadné ne? Jen pro zajímavost - občas ve vlastní zprávě najdu slovíčko - triparetik - tedy dvě nohy, jedna ruka, což je ovšem výraz, který oficiálně (prý) neexistuje. V mém případě je prostě zasažení levé a pravé ruky tak odlišné, že se to tak nějak vžilo.

2. Sex jde mimo ně

Asi byste se divili, že otázka: "Hele, jak to máš se sexem? Ty můžeš?" je snad druhá nejčastější, co za život dostávám. A to hned po: "Co se ti stalo?" (Třetí je, jestli cítím nohy, heh.) A stejně tak vás možná překvapí, že na ni ráda a bez ostychu odpovídám. Ano, já můžu. A ráda, podotýkám. Nedělá mi to problém. Možná je to navíc způsobené tím, že některým lidem se pak tak trochu rozjasní pohled. Proberou se a jejich výraz říká - páni, ona je normálnější, než jsem si myslel-a. Ona není jen tvor na vozíku, ona je erotická bytost! Ti odvážnější se zajímají, jak to probíhá. Co můžu a nemůžu. Jsem otevřená. Možná i proto, že se mi líbí jejich úžas.

Je důležité si uvědomit, že tahle otázka je sice hodně individuální, ale i kdybych nemohla, sexuální pud zůstane. Je součástí nás všech (pokud nejste asexuál). Sexuální pud mají i ti, u kterých by to někteří jedinci nečekali - senioři (o tom se totiž nemluví, prý je to ble, či co) a ti s nižší mentální schopností. Všichni potřebují lásku a doteky. Průšvih nastává, když jsou jedinci nevybouření a neumí ze sebe tu sexuální energie dostat zdravě a bezpečně ven. Nejen pro ně vzniká služba sexuální asistence. (Kterou já nevyužívám.) Pokud vás to zajímá, mrkněte i na tenhle film.

3. Nemůžou mít děti

Zase individuální a hodně to souvisí s předchozím bodem. Ale můj gynekolog mi slíbil, že to spolu zvládneme. A můj ortoped to schválil. Takže co víc? Jasně, bude to rizikové. Jasně, že se o to dítě nepostarám úplně sama. Ale vážně mi to chce někdo vymlouvat, když za mnou stojí část rodiny a několik spolehlivých přátel, včetně finanční schopnosti si vypomoci jinak? Schválně nepočítám budoucího domnělého tatínka, páč co kdyby si našel jinou, že jo. Jestli bůh dá - tak děti mít budu. Jestli ne, pořídím si další kočku. Spíš dvě.

4. Patří k ústavu

Tenhle bod je hodně specifický. A šitý k mojí osobě. Jako studovaná v sociální oblasti a aktivní dobrovolník se chtě, nechtě dostanu i tzv. ke svým. V rovině - oni jsou uživatelé x já stážista, brigádník, dobrovolník, zaměstnanec... Jenže oko toho, kdo mě nezná, ten rozdíl neuvidí, pokud nemám zrovna nějakou cedulku. A i ta se dá přehlédnout. Není se čemu divit, vizuální rozdíl často neexistuje. Takže to nebudu nikomu vytýkat, ale nezapírám, že moje ego tím trpí. Vím, že to není to samé, ale zkuste si to představit tak, jako když si rodiče mladou učitelku spletou se žákem školy a ještě jí automaticky začnou tykat. Vždycky mě to trochu mrzí. Je to hloupé, já vím.

5. Nemůžou bydlet sami

A co by to nešlo. Můžou. Já jsem důkaz. Ano - potřebuji péči, ano - mám asistenci, která za mnou dochází, ano - mám doma pár šikovných pomůcek, ale jde to. A když to někomu řeknu - že bydlím sama -, často vyhrkne: "Fakt jo?!" Teď tedy bydlím dočasně s kámoškou, ale tak to nebylo vždycky a nebude. Moje babička s tatínkem by si tedy asi přáli opak. Vždy, když potvrdím, že se mnou kamarádka byt stále obývá, hlesnou něco jako: "Ještěže tak." Marné připomínat, že už jsem sama bydlela. Ale vlastně je to milé.

Ještě vás šokuji jednou - nemám bezbariérově upravený byt. Snad jen bezbariérový vstup do paneláku. Dokonce se s vozíkem nedostanu do koupelny. Ale proč by mi mělo tak moc vadit čistit si zuby u dřezu v kuchyni? Ale přiznávám, několik vychytávek preferuji - co nejmíň nábytku (víc prostoru), žádné, či minimum koberců (kvůli špíně z kol vozíků) a moje oblíbené poličky (umístěné v optimální výšce - ideální úložný a odkládací prostor).

*Tento článek je ryze subjektivní.