Hranice mezi rozumem a citem je tenká a nejen ta

Sobota v 14:57 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
S citem a rozumem je to jako s tímhle blogem. Když něco píšu, uplatňuji rozum, protože jsem si už od začátku stanovila, jaký ho chci mít. Chci psát, co si o čem myslím, zajímavé tipy a o sobě jen, když to k něčemu bude. Převážně třeba pobaví. Jsem ovšem zároveň citově založená. A musím si psát deník, abych se občas nezbláznila z vlastní hlavy. To taky znamená odolávat častému nutkání napsat něco, co na tenhle blog tak úplně nepatří. Třeba jako: "Mám fakt, fakt blbej den... On mě nechápe, tamta mě štve, toho se bojím..." Mám často chuť to napsat. Moje mladší já to dělalo a pamatuju si ten pocit podpory a úlevy, jaký to přináší, když se to dostane k těm správným čtenářům. Jenže tohle nechci. Nechci házat na svoje čtenáře to, že mám taky problémy. A že jich sakra mám, ačkoliv to podle blogu vypadá, že mým největším problémem je, že nesložím podle nákresu dohromady nábytek a neumím vařit. Navíc kdybych to udělala, tak by mi možná občasný návštěvník z řad věčných pesimistů plácající sám články o temnotě, smrti a bolesti (pokud jsem tedy někdy někdo takový zavítal) mohl vyčíst pokrytectví. Že hlásám optimistický přístup k životu a teď tu sama plácám nesmysly a brečím nad životem, hahá.

Jenže to je právě ono. Nesnáším slovo "sluníčkář" a "sluníčkářství". Za mě to získává pomalu ale jistě spíš negativní význam. Někoho přehnaně pozitivního. Jako by dobrá nálada a optimismus byly něco špatného. Jako by se lidi dělili na "depkaře" a "sluníčkáře". Problém je, že já nejsem ani jedno. Tedy přesněji řečeno obojí. Už jsem tady kdysi myslím psala (jen přesně nevím kde), že jsem ten typ optimisty, kterému, když se vybijí baterky, protože už je toho prostě moc, potřebuje brečet, brečet a brečet a lidi kolem, aby mi pomohli na nohy. Protože když se ty baterky vybijí, dojdou síly, jsem v pesimismu stejně dobrá jako v optimismu. Vážně. Jen jsem použila rozum a rozhodla se, že dokud nebudu mít nějakou životní krizi (to když dojdou ty baterky) budu na svět koukat z té lepší stránky. Proč? Protože pesimismus mě vyčerpává, vás ne? Stačí ty chvilky, kdy je vám fakt mizerně, hlava bolí, řasy slepené slzami a ten rum s colou je to jediné, co pomáhá... A svět je příšerný, ošklivý místo... Tak proč tu vlastně být, že jo? Protože z pohledu pesimismu je i sama existence tedy zcela zbytečnou. Jenže kdyby takhle uvažovali všichni, celá planeta postupně spáchá sebevraždu. A to je divný. Pro mě je to divný. Ten pocit, že někde složitě vznikal život, trvalo to mnoho let a pak vznikne člověk a sám sebe vlastní rukou vysebevraždí. Škoda jen, že ačkoli mi to přijde divné, ten pocit mizérie to v danou chvíli nemírní. A jak jsem už řekla, jsem v tom pesimismu fakt dost dobrá. A jsem si vědoma, že bez těch lidí, co mě milují nehledě na cokoli, bych se sama ze tmy na světlo nevytáhla. Děkuji.

Tudíž až příště budete mít nad nějakým článkem chuť uškrtit autora sluníčkáře, protože absolutně nerozumí vašemu utrpení a těžkému životu obecně, na chvíli se zastavte. Možná by vám rozuměl víc než myslíte. Možná pár hodin před tím stál v koupelně se žiletkou v ruce a zhluboka se nadechoval. Protože sám sobě slíbil, že už to nikdy neudělá, protože se problémy přeci dají řešit i jinak. A pak ji konečně upustil do umyvadla. Vyhrál sám nad sebou zase jednou. Možná máte pocit, že nechápe, jak moc se vám chce umřít. A on možná nedávno ve dvě ráno stál nad svou kamarádkou, která se právě pokusila zabít. Možná prosil - prosím tě, prober se - a zvažoval jestli volat sanitku rovnou, nebo ji nejdřív dotáhnout do koupelny... A možná ho dusil pocit, co by sakra dělal na světě bez ní?

A víte, kdo mi pomáhal dost podstatně poslední dobou? Ten největší pesimista jakého znám. On vidí svět jako ošklivé místo a lidi jako pitomce pořád. Na depky má patent, je vzteklý a ničím se mu člověk zdánlivě nezavděčí. Život je nuda. Ale víte co? Když zhaslo moje vnitřní světlo, přišel s vlastní baterkou. Ani jsem nevěděla, že to v něm je. Nebo že mu na mě tolik záleží. Věčně se vysmíval, nebo shazoval můj pozitivismus, ale když jsem o tu schopnost přišla, byl to on, kdo mě rozesmál. Myslela jsem, že bude za můj pesimismus rád. Že řekne, já jsem ti to říkal, a bude na sebe pyšný, že měl pravdu a že pesimismus konečně vyhrál i nade mnou. Ale on ten můj negativní postoj nemohl vystát. A z věčného nabručeného pesimisty se v tu chvíli stal roztomilý ale rázný šašek a pohodář rozhodnutý vrátit mi sílu. Jsem mu neskutečně vděčná. A rozum utíná tuhle část, přestože cit by vesele vypisoval dál. Řeknu jen - podcenila jsem tě, máš v sobě daleko víc, než jen nabručený pesimismus.

Takže až příště narazíte na depresivní blog a s hnusem ho budete chtít zavřít, na chvíli se zamyslete. Vzpomeňte si na chvíle, kdy vám bylo mizerně. Možná se pesimismem chrání před bolestí, možná už trpí až moc dlouho a ještě nenašli cestu ven, možná se jen bojí... A nehledě na to, jak moc jsou depresivní, možná to byli oni, kdo vytáhli topícího se kamaráda z rybníku, možná to byli oni, kdo pomohli známé od manžela, co ji mlátil. Možná když jde do tuhého, taky umí rozsvítit své vnitřní světlo. Možná to v nich taky je. Jen si na rozdíl ode mě vybrali dívat se na svět převážně přes to černé sklo.

Já osobně to nechápu, protože mám jeden životní cíl - být šťastná. A už jste někdy viděli šťastného nabručeného pesimistu? To se přeci vylučuje, ne? Ale ten pesimista ve mně se dívá na hrnek se zbytkem coly s rumem a drze dodává, že to chápu naprosto přesně. Kdo je věčně naštvaný a vidí všechno černě, už od života nic nečeká, vlastně nemůže víc trpět. Protože trpí preventivně furt. Ale pořád přijatelně stejně. Naučil se s tím žít. To pozitivista sluníčkář bude sakra trpět až mu mrcha život sebere většinu toho, pro co žije...

Inu. Co jsem tímhle článkem chtěla říct? Neškatulkujte lidi. Možná vás překvapí. Já se cítím dobře na obou stranách. Pozitivisté (navíc ti cílevědomí) se se mnou dělí o radosti a inspirují mě. Negativisté chápou, když je mi mizerně a rozumí mé potřebě fantazírovat, jak vzteky rozmlátím nádobí o zeď, nebo zapálím záclony. Fakt nechápu, co mám s hořícíma záclonama, ale kdybych chtěla podpálit nějaký barák, zapálím prvně je. Ale nebojte, nechci. A ačkoli mě neděsí pohled na vlastní krev, kdyby přede mnou ležel někdo s podřezanými žílami, neřeknu - jak já ti rozumím, kámo - a nelehnu si vedle něj, ale zavolám záchránku a řeknu - jak já ti rozumím, kámo, ale neboj, dostaneme tě z toho a zas ti bude líp.

A taky chci poděkovat ještě jednou těm několika málo duším, které bezpodmínečně miluju a oni mě. Zachraňujeme se vzájemně. A chceme život prožit naplno - společně. A já jen doufám, že ten nabručenej pesimista bude jeho součástí taky. Jakkoli. Protože si nějak už neumím představit, že by to tak nebylo. S čímž asi nepočítal. Ale já popravdě ještě míň. Jenže jeho smích (a samozřejmě se směje velmi málo) je jeden z nejkrásnějších zvuků, co znám. A doufám, že jakkákoli slečna, kterou si nakonec vybere, ačkoli to bohužel nejsem já, bude dost silný důvod, aby se smál denně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | Sobota v 19:38 | Reagovat

Když jsem začala s blogem, tak mě depkozní blogy trápily. Každýmu bych pomáhala, ale nikdo o to nestál. Nebo mi ani neodpověděl. Pak přišlo stadium vzteku, kdy jsem si v duchu říkala ať nekňučej a depce se postaví. Teď jsem zase na začátku - zamýšlím se nad tím, proč je jim špatně a myslí na nejhorší, ale už odpovídám jen někomu. Jen tomu, u kterého cítím, že to není póza. :-) Piš víc!!

2 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | Sobota v 20:13 | Reagovat

[1]: Taky jsem na depkoidní blogy vztek, hlavně proto že když s tím doprčic bojuju já, proč by kruci nemohli i oni? A taky mě ty jejich články dostávali do té pesimistické fáze...

Jenže ono je to těžký. Někdo pomoc nechce, chce to jen dostat ven.

Myslíš nějak konkrétně,o čem mám víc psát, nebo to je všeobecná žádost? :)

3 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | Sobota v 20:18 | Reagovat

[2]: Ano, je,je,je to těžký...s tím psaním myslím tak všeobecně, ne konkrétní témata. Abych měla co číst a zamýšlet se ,víš :-D

4 hrachajdice hrachajdice | Web | Sobota v 21:19 | Reagovat

Já ráda depko bloky , jsem velká pesimistka a je fajn, že v tom nejsem sama :-D

5 Meduňka Meduňka | Web | Neděle v 11:21 | Reagovat

Škatulkování je na prd (říká sluníčkářka):-D
Protože tvůj článek se mi jeví jako nejlepší, který jsem na toto téma týdne četla, dávám do výběru.
Fakt, piš víc ;-)

6 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | Dnes v 3:51 | Reagovat

Čas o času se mi stane že, mě někdo z dobrých lidí sundá sebevědomí. To mě hodí do ne příliž lichotivého stavu mysli kdy je u mě všechno a všichni v mínusu. Ne vždy mám nablízku člověka, co mi zase nahodí motor. Co mi ale zaručeně pomůže jít si koupit a přečíst  knihu nejlépe příběh co se opravdu stal. Když čtu o tom že, někdo je nebo byl na tom hůř než já. Vždy si uvědomím jak, jsou mé problémy malé. Ve světě je hodně zla.

7 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | Dnes v 9:31 | Reagovat

[6]: No, musím říct, že jsem zažila toto: moje švagrová měla s mužem nějaké problémy. Jednou jsme se potkaly a ona mi řekla, že si vždycky vzpomene na mě, že jsem se musela srovnat se smrtí dcery. Pak se jí prý uleví, protože si uvědomí, že ona zase takový problémy jako já nemá. A víš, že se mi tohle její přiznání nelíbilo? Možná proto,že jsem byla za hmatatelný vzor, že může být hůř. Anebo jen proto, že ona není dobrý člověk. Vyvolala jsi ve mě vzpomínku a jdu na tvůj blog. :-)

8 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | Před 25 minutami | Reagovat

[7]: Tak to ne, ano čtu knihy, které mají, často smutný příběh a mě to vždy pomůže. No nikdy mě ani nenapadlo říct něco podobného či stejného člověku co má za sebou podobnou bolest jako ty. Všichni si neseme, ten svůj kříž jen ho máme každý jinak těžký…

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama