Jak jsem málem chytala k večeři žížaly aneb Pokuta za parkování

28. března 2018 v 17:44 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Psalo se léto 2013. Bydlela jsem tehdy s přítelem - nyní už bývalým -, kterého již znáte z vyprávění o trablech s elektřinou. Tehdy nás dle domluvy měla poctít návštěvou moje maminka s mladší sestrou. Měli jsme si od nich koupit plato hermelínů. Jednoduché, zdá se. Předají zásilku, vezmou peníze, vypijí kávu, pokecá se… a pojedou.

Kdyby ovšem nepřivezly dvojnásobné množství a nechtěly tedy logicky dvojnásobný obnos hotovosti. To by sám o sobě nebyl problém za předpokladu, že bych ji u sebe měla. Bohužel se nechaly obě mé příbuzné slyšet, že zpátky to nepovezou. Co s tím? Zakoulela očima a uprosila přítele, aby zajel vybrat další dvě stokoruny. Souhlasil. A že prý já zůstanu s návštěvou... V pořádku. Teď to ještě chtělo vyřešit, kam pro ty peníze jít. Abyste pochopili - v našem bývalém bydlišti jsou pouze dva bankomaty naší tehdejší společné banky. Na nádraží a na náměstí. Bez rozmýšlení jsem ho poslala na nádraží. Přestože to je dál. Chtěl jet totiž autem, že bude rychleji zpátky. Tvářil se chápavě, neboť snad i malé dítě tehdy ve městě vědělo, že na náměstí je, na rozdíl od nádraží, placené parkoviště. A platit za tu chvilku parkovné je přeci zbytečnost.

Někteří - stejně tak jako v tu chvíli má maminka - se teď ozvou s tím, že to na tu chvilku "mohl píchnout někam vedle". Chyba lávky. Náměstí bylo - a nejspíš stále je - totiž jediné místo, kde naše městská policie něco dělá. Jinými slovy řečeno, jinde po městě si porušujte předpisy, jak chcete, parkujte klidně koly vzhůru a v nejkrajnějším případě za vámi přikráčí pan policista a vyřešíte to domluvou. Ale nezaplatit parkovné na náměstí? To je skutečně podle hesla - dráždit kobru bosou nohou. Což jsem s radostí vysvětlila i mé mamince. Ta ovšem oponovala, že ji zatím nikdy nechytili. Povzdychla jsem si. V něčem se prostě neshodneme a ona má občas až příliš velkou kliku.

Každopádně přítel odjel a já mamce udělala kávu a sestře půjčila knížky z knihovny. Klábosily jsme. Jenomže čas kvapil a my už začínaly být nervózní. Ani jedna z nás nechápala, co mu tak dlouho trvá. Vysvětlení se nám dostalo záhy. Přítel se objevil ve dveřích do kuchyně bílý jako křída, opřel se o futra a povídá: "Miláčku, přijde mi předvolání."

V ten moment jsem nejspíš zbělala taktéž. Po vyslovení koktavého - cos provedl? - všem přítomným vysvětlil, že poslechl máminu radu a "upíchl" to mimo placené parkoviště na náměstí. A že mu dali pokutu, na kterou neměl peníze, tudíž to přešlo do správního řízení. Nechápavě jsem na něho zírala. Máma taktéž. A přemýšlela jsem, co vhodného mám po ruce, abych ho mohla zabít. Ono totiž s touhle "jobovkou" přišel v době, kdy se nám nenávratně porouchala lednička a náš tehdejší skromný rozpočet měl trošku problém poradit si i s tím, natož pak s pokutou a výdaji za správní řízení. Tudíž jsem si jako správná žena činu už v hlavě chystala krizový plán, jak budeme na dalších pár měsíců pojídat vlastnoručně odchycené žížaly a zapíjet to maximálně vodou. A pořád jsem ho neskutečně chtěla zabít. Nebo mámu za tu její skvělou radu, co mu nasadila do hlavy. Nebo oba dva, to by mi nervy zchladilo nejlépe.

Po odchodu naší návštěvy bych ho možná i ze světa sprovodila, kdyby mě nechytil za ruku a neprohlásil: "Ale klid, miláčku."
Bylo to velmi důležité ale, protože dál ta věta pokračovala stylem: "To já řekl jen před ní, aby pochopila, že ta její rada je špatná!"

Nevím, do jakého odstínu se můj obličej zbarvil po té, ale chvíli mi trvalo, než jsem si přesypala v hlavě, co mi řekl. Když jsem mu ovšem důrazně vysvětlila, že mi tou zprávou málem uhnal infarkt, začala jsem se nakonec smát. Ono totiž kdoví... Výraz v maminčině tváři byl skutečně tehdy dost šokovaný. Vymyslel to na ni parádně. Třeba si tuhle lekci zapamatovala. Ačkoliv já se s ní už nikdy na téma parkování nebavila, tak nevím. Ovšem jestli ne, my alespoň nemuseli jít chytat ty žížaly a navečeřeli jsme se tradičního chleba se salámem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 28. března 2018 v 20:23 | Reagovat

Je to cca 15 let co u nás ve městě řádila, dost dobrá parta lumpů kteří dokázali ukrást kolo i v přítomnosti majitele. Můj švagr žije v jiném městě a přijel k nám na novém kole za 25000. Něco se tenkrát opravovalo na baráku a bylo potřeba zajít do stavebnin. No švagr že tam zajede na tom svém kole. Bylo nás 5 co, jsme mu každý zvlášť řekli aby, kolo nikde neuvazoval a vzal si ho sebou do prodejny. No jednal za sebe a uvázal ho k betonové lavičce. Říkal že, na něj při placení neviděl tak minutu přes náklaďák. Když vyšel ven, nebylo tam nic ani kolo ani lavička.
Někdy dobře poradit nestačí. Možná se maminka poučila a možná ne ;-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 30. března 2018 v 10:28 | Reagovat

Tohle "ale" bylo ale poučné pro víc lidí a na dlouhý čas. A ty jsi byla za "miláčka", kterého je nutno utěšovat :-P Dobrý!!! :-D

3 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 30. března 2018 v 15:19 | Reagovat

A kde byl teda celou tu dlouhou dobu? :-D

[1]: Šmarja, to snad není možný :-D

4 blechov blechov | E-mail | Web | 2. dubna 2018 v 9:43 | Reagovat

Život je pestrá směs průšvihů a radostí a některé vtipy jsou na zabití. :-)

5 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 4. dubna 2018 v 11:18 | Reagovat

[1]: Tak to s tou lavičkou jsem nečekala. :D Pobavilo, ačkoliv on se v té chvíli asi moc nesmál. :-) K něčemu si člověk prostě musí dojít sám (i já).

[2]: No jsem cholerik, věděl, že je potřeba mě uklidnit. :D Bylo to dobrý. :D

[3]: Hele víš, že to vlastně dodneška nevím? :D

[4]: A to je dobře, jinak by byla nuda. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama