Březen 2018

Jak jsem málem chytala k večeři žížaly aneb Pokuta za parkování

28. března 2018 v 17:44 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Psalo se léto 2013. Bydlela jsem tehdy s přítelem - nyní už bývalým -, kterého již znáte z vyprávění o trablech s elektřinou. Tehdy nás dle domluvy měla poctít návštěvou moje maminka s mladší sestrou. Měli jsme si od nich koupit plato hermelínů. Jednoduché, zdá se. Předají zásilku, vezmou peníze, vypijí kávu, pokecá se… a pojedou.

Kdyby ovšem nepřivezly dvojnásobné množství a nechtěly tedy logicky dvojnásobný obnos hotovosti. To by sám o sobě nebyl problém za předpokladu, že bych ji u sebe měla. Bohužel se nechaly obě mé příbuzné slyšet, že zpátky to nepovezou. Co s tím? Zakoulela očima a uprosila přítele, aby zajel vybrat další dvě stokoruny. Souhlasil. A že prý já zůstanu s návštěvou... V pořádku. Teď to ještě chtělo vyřešit, kam pro ty peníze jít. Abyste pochopili - v našem bývalém bydlišti jsou pouze dva bankomaty naší tehdejší společné banky. Na nádraží a na náměstí. Bez rozmýšlení jsem ho poslala na nádraží. Přestože to je dál. Chtěl jet totiž autem, že bude rychleji zpátky. Tvářil se chápavě, neboť snad i malé dítě tehdy ve městě vědělo, že na náměstí je, na rozdíl od nádraží, placené parkoviště. A platit za tu chvilku parkovné je přeci zbytečnost.

Někteří - stejně tak jako v tu chvíli má maminka - se teď ozvou s tím, že to na tu chvilku "mohl píchnout někam vedle". Chyba lávky. Náměstí bylo - a nejspíš stále je - totiž jediné místo, kde naše městská policie něco dělá. Jinými slovy řečeno, jinde po městě si porušujte předpisy, jak chcete, parkujte klidně koly vzhůru a v nejkrajnějším případě za vámi přikráčí pan policista a vyřešíte to domluvou. Ale nezaplatit parkovné na náměstí? To je skutečně podle hesla - dráždit kobru bosou nohou. Což jsem s radostí vysvětlila i mé mamince. Ta ovšem oponovala, že ji zatím nikdy nechytili. Povzdychla jsem si. V něčem se prostě neshodneme a ona má občas až příliš velkou kliku.

Každopádně přítel odjel a já mamce udělala kávu a sestře půjčila knížky z knihovny. Klábosily jsme. Jenomže čas kvapil a my už začínaly být nervózní. Ani jedna z nás nechápala, co mu tak dlouho trvá. Vysvětlení se nám dostalo záhy. Přítel se objevil ve dveřích do kuchyně bílý jako křída, opřel se o futra a povídá: "Miláčku, přijde mi předvolání."

V ten moment jsem nejspíš zbělala taktéž. Po vyslovení koktavého - cos provedl? - všem přítomným vysvětlil, že poslechl máminu radu a "upíchl" to mimo placené parkoviště na náměstí. A že mu dali pokutu, na kterou neměl peníze, tudíž to přešlo do správního řízení. Nechápavě jsem na něho zírala. Máma taktéž. A přemýšlela jsem, co vhodného mám po ruce, abych ho mohla zabít. Ono totiž s touhle "jobovkou" přišel v době, kdy se nám nenávratně porouchala lednička a náš tehdejší skromný rozpočet měl trošku problém poradit si i s tím, natož pak s pokutou a výdaji za správní řízení. Tudíž jsem si jako správná žena činu už v hlavě chystala krizový plán, jak budeme na dalších pár měsíců pojídat vlastnoručně odchycené žížaly a zapíjet to maximálně vodou. A pořád jsem ho neskutečně chtěla zabít. Nebo mámu za tu její skvělou radu, co mu nasadila do hlavy. Nebo oba dva, to by mi nervy zchladilo nejlépe.

Po odchodu naší návštěvy bych ho možná i ze světa sprovodila, kdyby mě nechytil za ruku a neprohlásil: "Ale klid, miláčku."
Bylo to velmi důležité ale, protože dál ta věta pokračovala stylem: "To já řekl jen před ní, aby pochopila, že ta její rada je špatná!"

Nevím, do jakého odstínu se můj obličej zbarvil po té, ale chvíli mi trvalo, než jsem si přesypala v hlavě, co mi řekl. Když jsem mu ovšem důrazně vysvětlila, že mi tou zprávou málem uhnal infarkt, začala jsem se nakonec smát. Ono totiž kdoví... Výraz v maminčině tváři byl skutečně tehdy dost šokovaný. Vymyslel to na ni parádně. Třeba si tuhle lekci zapamatovala. Ačkoliv já se s ní už nikdy na téma parkování nebavila, tak nevím. Ovšem jestli ne, my alespoň nemuseli jít chytat ty žížaly a navečeřeli jsme se tradičního chleba se salámem.

Budou k sobě lidé fér? (Dopis čtenářům)

23. března 2018 v 16:52 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Milý čtenáři,

píšu Ti dopis, přestože v dnešní době vše nahrazují SMS, zprávy na Facebooku a emaily. Dopis je osobnější. A já potřebuji něco důvěrného - radu. Už asi pošesté se snažím sesmolit jeden článek. Chtěla bych se připojit k těm, co světu představí kampaň "JSME FÉR", ale nějak se mi nedaří najít vhodná slova. Již napsané vždycky smažu. A proto Ti píšu, pomoz mi. Jak to napsat, aby to lidé, co nejvíce podpořili? Píšu Tobě, protože doufám, že mě pochopíš a podpoříš.

Ale nejdřív Ti vysvětlím, o co jde. Kampaň "JSME FÉR" se snaží o změnu v zákoně, aby se manželství jako institut nevztahovalo jen na svazek muže a ženy, nýbrž i muže a muže, stejně jako ženy s ženou. A prosím, nekruť hlavou, nepřestávej číst, vždyť co je na tom zlého? Ve všech případech jde o lásku. Nebylo by férové ji taky stejně moci oslavit? Víš, překvapuje mě, kolik existuje v dnešní době homofobie a názorů, že homosexualita je nemoc. Ačkoliv by nemělo, vždyť jsem o tom sama psala tady. V souvislosti s tím mě napadá krásné srovnání mezi homosexualitou a např. pedofilií, či zoofilií, které jsem kdysi slyšela a které krásně vysvětluje, proč jsou scestné hlasy odpůrců, co se bojí, že když budeme tolerovat homosexuály, tak co přijde na řadu příště.

"Homosexualita je sexuální přitažlivost dospělého jedince k jinému dospělému jedinci stejného pohlaví. Přičemž dospělý jedinec je schopný svobodně rozhodnout, jestli o takový typ vztahu a sexuální kontakt stojí. Pokud obě strany souhlasí, takový typ vztahu nikomu neubližuje a nepoškozuje ho, naopak oba jedince dělá šťastným. Tudíž není důvod dívat se na ni jako na nemoc. A už jen názvosloví homosexualita a heterosexualita staví oba typy na stejnou úroveň.

Oproti tomu pedofilie je sexuální přitažlivost dospělého jedince k dítěti. Přičemž dítě není schopné a ani nemůže svobodně rozhodnost, zda o tento typ vztahu stojí. Vždycky ho to poškozuje. Proto se na to stále a napořád hledí jako na nemoc. Snahy tedy změnit pedofilii na pedosexualitu naráží na pochopitelný odpor. Ačkoli nemoc v tomto případě neznamená něco, co se dá léčit. Pouze potlačit, protože sexualitu si člověk nevybírá a nejde změnit." Což mě oklikou vrací k homosexualitě a některým naprosto mylným křesťanským názorům, že Bůh a víra gaye/lesbičku spasí a udělá z nich heterosexuály.

Pokud mi rozumíš, určitě se ti hlavou honí, že dnešní společnost je k čtyřprocentní populaci přívětivější a pokud chtějí, mohou svou lásku ztvrdit registrovaným partnerstvím, že je to to samé jako svatba. A máš i nemáš pravdu, ale neboj, i já byla stejně dezinformovaná. A pravdou je, že i moji homosexuální přátelé v tom mají hokej. Může za to i fakt, že zákon je neustále upravován a tedy to, co v jednom roce homo párům povoleno není, o dva roky po té už ano. A web je plný protichůdných informací. I to je důvod k tomu, přestat jednotlivě bazírovat nad tím co a jak a všechny typy svazku dospělých jedinců zahrnout pod pojem manželství, uzavírat ho svatbou a mít stejná práva i povinnosti. Nehledě na to, že politici by měli o práci méně. A mohli by řešit jiné věci.

Shrňme si to, co má registrované partnerství shodné s manželstvím:

1. Při dědění má partner pozůstalého právo dědit dle zákona v první dědické skupině spolu s dětmi pozůstalého. Pokud byl partner bezdětný, dědí ve druhé dědické skupině spolu s rodiči pozůstalého, nejméně však polovinu dědictví
2. Partner se může informovat u lékařů na zdravotní stav druhého partnera
3. Partneři se mohou zastupovat v různých záležitostech, např. při přebírání dopisů, zrušení rezervací ubytování
4. Oba partneři by měli sdílet stejnou životní úroveň, jsou povinni se v této věci vzájemně podporovat
5. Nelze uzavřít dvě registrovaná partnerství, stejně jako dvojí manželství je bigamií
6. Ukončení vztahu vyžaduje rozvodové řízení

Naopak:

1. Neexistuje společné jmění manželů (= v tomto případě registrovaných partnerů) Což já osobně v dnešní době považuji spíše za výhodu, ale spoustu homosexuálních párů to štve
2. Po úmrtí jednoho z partnerů druhému nenáleží vdovský důchod
3. Společné příjmení partnerů lze pouze po uzavření partnerství a na žádost, která je navíc zpoplatněná. Znamená to, že občanku měníte dvakrát - po uzavření partnerství, při změně jména

Obřad:

1. Registrované partnerství je pouze administrativní úkon
2. Zákon neuznává další příbuzné jako švagr a tchýně získané svazkem (u svatby ano)
3. Beze svědků (u svatby svědci nutní)
4. Oddává pouze matrikář (u svatby kněz, starosta, pověřená osoba...)
5.Jako místo konání slouží pouze 14 úřadů - na každý kraj jeden a to dle trvalého bydliště partnerů - jinak by to snad mělo jít i na jiném z těch 14 úřadů, ale s poplatkem
6. A jelikož jde pouze o podepsaní Prohlášení o registrovaném partnerství, většinou se ho nikdo jiný krom partnerů neúčastní (žádná uslzelá tetička tedy nesleduje obřadú
7. Neexistuje pracovní volno dva dny před obřadem

A manželství je automaticky spjato se založením rodiny a výchovou dětí. Homosexuální páry to mají stejně. Ale zákon tomu v tomhle ohledu říká jedno velké červené ne.

Manžel může při-osvojit dítě druhého manžela (například z předchozího vztahu) X Registrovaný partner ne Manželé mohou společně osvojit dítě z ústavu X Registrovaní partneři ne.
Osvojit dítě může pouze jednotlivec. Čili pokud v páru vychovávají společně adoptivní dítě jednoho z nich, po rozvodu druhý partner nemá žádný nárok jej dál vidět.
Naproti tomu paradoxně je povolená pěstounská péče v páru.

Z čeho to jako pramení? Jako že je pro dítě škodlivé vyrůstat v milující rodině, kde se budou mít tatínek s tatínkem, nebo maminka s maminkou pořád rádi? Jako by každý heterosexuální pár byl zárukou dokonalého dětského štěstí. A dětské domovy jsou tedy přeplněné proč?

Řeknu to jinak. Záleží na výchově. Na tom jaká je, nikoli na tom jestli nás vychovávají dvě maminky, nebo maminka a tatínek. To, o co se bojíme v souvislosti s tím, je často zachování sociálních rolí. Že klukovi vychovávanému dvěma maminkami bude chybět pořádný mužský vzor. Že možná vyroste trochu zženštilý. Ačkoliv to možná na první pohled dává smysl, vlastně je to blbost. Záleží hlavně na tom, jak ho vychováváme. Každý člověk je osobnost sám o sobě a stejné prostředí na tisíc lidí bude působit 1000krát jinak. Takže ano, z kloučka může vyrůst jemnější typ muže, pokud k tomu má předpoklady. Ale vlastně co je na tom? Copak musí být každý muž testosteronový macho? Toho zastánce nejsem a - jen tak mimochodem - znám jemné zženštile muže, kteří byli vychováváni heterosexuálním párem. Takže bych řekla, že co z dítěte vyroste, je spíš hra osudu o tom, jaké ono samo má osobnost, s kým se potká a co pro něj bude v životě důležité. Nehledě na to, jestli ho vychovávají dva muži, nebo muž a žena. A pokud by bylo opravdu tak špatné, že dvě ženy vychovávají společně kluka, v tom případě je trochu s podivem, že úplně v klidu necháváme dítě vyrůstat s maminkou, která dalšího chlapa nechce vidět už ani z rychlíku, protože se hrozně zklamala, a s výchovou jí pomáhá babička malého kloučka. V tomhle případě dvě ženy na výchovu jednoho kluka nikomu nevadí. To je opravdu tak škodlivé, že si dvě ženy dají před dítětem pusu na dobré ráno stejně jako by to měli dělat harmonické heterosexuální rodiny? Nepleťme si tady, prosím, pusu, která naznačuje láskyplné vztahy v rodině s ohrožováním mravní výchovy mládeže. Homosexuální pár stejně jako ten heterosexuální samozřejmě nemá povoleno dítě jakkoli vystavovat sexualitě a sexuálním aktivitám. Ale to je něco úplně jiného.

Takže teď mi řekni, čtenáři, nebylo by jednodušší tenhle celý dopis moci roztrhat, napsat manželství a všem by bylo všechno jasné? Registrované partnerství byl mezikrok, než si společnost zvykne. Je načase postoupit. Manželství všem. Amen. Jestli souhlasíš, čtenáři, klikni SEM a podpoř petici. Nebo stáhni vlastní petiční arch, sbírej podpisy a pak ho odevzdej. A brzy odepiš, jak mám ten zatracený článek koncipovat. Předem díky

tvá Sacharin

Zdroj 1, 2, 3, 4, 5

Život s handicapem (4) - Městská hromadná doprava a teorie neviditelných dveří

6. března 2018 v 14:25 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Pokaždé, když jdu do práce, mi naskočí nápad na tenhle článek. Protože do práce jezdím MHDéčkam. Víte, začala jsem cestováním vlakem (tady) a tohle na to tak nějak přirozeně navazuje, takže proč ne.

Pamatuju si, jak jsem v devadesátých letech chodila s mamkou po městě (pro detailisty jsem vlastně seděla v golfovém kočárku) a s vykulenýma očima jsem hltala ty plechové krabice na kolech, rozuměj autobusy. Tehdy byly u nás pouze bariérové. A já na to koukala, jak lidé vystupují a nastupují, a přišlo mi to jako hrozně fajn věc, že se nemusí trmácet městem, prostě nasednou a jedou, kam je srdce táhne. Možná to zní zvláštně od někoho, kdo se vozil v kočárku, ale ono to není to samé. Trvá to déle, protože pořád jdete (tedy ten, kdo kočár veze, jde). Různě to s vámi drncá, jak jedete po rozbitých chodnících, pořád vás nějak naklání při snaze překonat obrubník... A taky si ten, kdo vás veze, může začít stěžovat na bolest nohou, nebo zad a vy máte výčitky svědomí. Nebolely by ho, kdybyste společně mohli sednout na autobus. Jak já těm lidem záviděla, ten jiný svět uvnitř autobusu! Ani ve snu by tu malou holčičku nenapadlo, že jednou budou bezbariérové. A nejen autobusy. Jo, doba jde dopředu a život vozíčkáře býval i těžší...

Co byste měli vědět, než se pustíte do čtení? Takže pokud mluvíme o městské hromadné dopravě, držitelé průkazu ZTP a ZTPP ji mají zadarmo (ZTPP i s doprovodem). A to kompletně od šaliny po metro, od trolejbusu po autobus. Neplést s meziměstskou dopravou autobusem, která je zpoplatněná sníženou cenou stejně jako vlak.

Taky je důležité srovnat si pojmy. Rozdíl mezi nízkopodlažním a bezbariérovým vozidlem je sice nepatrný, ale mnohdy dost podstatný. Vypadají stejně. Snížený nástup bez schodů. Rozdíl je v tom, zda tam je, či není nájezdová plošina. Pokud ano, je to vozidlo bezbariérové. Pokud ne - nízkopodlažní. Asi před šesti lety to bylo krásně vidět v Hradci Králové. Začalo se honosit tím, že má 100% MHD nízkopodlažních. Což byla pravda. Bohužel město nepovažovalo za nutné vyznačit mezi nimi spoje bezbariérové. Problém nastal, když jsem na elektrickém vozíku přišla na zastávku. Ano, spoje byly nízkopodlažní, ale jak má do nich vjet električák bez plošiny? Lítat neumím. A ta zastávka nebyla zarovnaná s podlahou MHD tak, že byste ji nepotřebovali. Tak jsem tam tak stála a melodramaticky řečeno smutně koukala na ty nízkopodlažní nádhery, kam se krásně lezlo babičkám, maminkám s kočárky, ale mě momentálně ne. Nechci to dramatizovat víc než je nutné a přesně už si to nepamatuju, ale hodinu a půl jsme tam na spoj s plošinou čekali určitě (nebyla jsem sama). To byl zážitek. A já si zanadávala. Nutno ale dodat, že momentálně prý už převažují vozy s plošinou a brzy se prý má vyměnit i posledních pár nízkopodlažních, což je skvělá zpráva.

Když už víte kam nastoupit, musíte ještě vědět, jak o tom, že pojede, dát vědět. Komu? No řidiči. Existují dvě fáze. První - dát vědět, že pojedete. To znamená stát na zastávce a až se bude tramvaj/šalina/autobus/trolejbus blížit zamávejte na něj. Natáhněte ruku před sebe, prsty vystrčit (já osobně dva - ostatní schovám) a máchněte s ní nahoru a dolu. Nebo mávejte jen pohybem v zápěstí, či lokti. (Fakt se to špatně popisuje, ale instruktážní video si odpustím. :D) Fáze dvě - zmáčknout tlačítko u nízkopodlažních dveří informující, že potřebujete (pokud potřebujete) vysunout nájezdovou rampu. (A teď vám normálně nevím, jestli mávat i na metro. :D Já už v té Praze dlouho nebyla a metrem, hlavně B, jezdím nerada, tak jsem to tak nějak zapomněla. :D Já si to ověřím a doplním na konec článku později.)

V praxi ale často stačí udělat jen jedno. Představte si proč. Běžíte k autobusu zezadu. (Pro rýpaly - jedete na vozku - ale já svůj slovník kvůli vám měnit nebudu - odmalička používám slovesa jít, chodit, běžet.) Sotva dostihnete dveře, které máte, zmáčknete signalizaci o plošinu a ještě máte letět jako blbci dopředu zamávat a zase zpátky? Nebo naopak spěcháte zepředu, mávnete, jste na električáku, tak asi plošina potřeba bude. Proč by měl řidič čekat na žádost o plošinu? To má smysl snad jen u mechanických vozíků. Asistent vás mnohdy do nízkopodlažního MHD dostane i bez plošiny (pokud nemáte sto kilo). A někteří vozíčkáři na mechaničáku se skokem ala freestyle dostanou do vozu i sami bez pomoci a plošiny. Po mně to nechtějte, já bych si rozbila... obličej.

Ale u plošin bych se ráda zastavila. Je to totiž zajímavá část. Nejsou všechny stejné. Ručně výklopné velké má většina typů autobusů a trolejbusů. Malé výklopné mají tramvaje v Praze. Elektrické (na tlačítko v kabině řidiče) najdete v brněnských šalinách. (Pro zajímavost některé meziměstské autobusy mají plošinu schovanou uvnitř schodů, ale to je jiné téma.) U těch ručně výklopných musí řidič vylézt z kabiny a vyklopit ji, u té automatické stačí zmáčknout tlačítko v kabině a zůstat sedět. Jenže všechno má své pro a proti. Automatická se může porouchat, je náchylná na počasí (seká se, když mrzne, nebo do ní naprší). Vyklápění plošin ručně zase otravuje řidiče a třeba ty v pražských tramvajích jsou docela krátké, tudíž často prudké.

Ano, u plošin záleží totiž také na délce a nosnosti. Před pár lety se to vymstilo Jihlavě. Nakoupila, tuším, že trolejbusy, a měla pár excesů s tím, že byl elektrický vozík na ni moc těžký. Nevím, jak je to teď, ale jednu dobu platil zákaz přepravovat elektrické vozíky ze strachu, že plošina nevydrží váhu. Některé vozíky i s majitelem mohou vážit i 300 Kg. Na což opravdu některé plošiny připravené nejsou. Skoro aby u sebe člověk nosil manuál s důkazem, kolik jeho vozík váží. Kdyby náhodou. A taky potvrzení, kolik vážíte vy. Zábavné, že?

Tyto obavy o plošiny vyústily v jeden zajímavý fakt. Rozdělily řidiče MHD do dvou táborů.
Jedni křičí: "Elektrické vozíky jsou na plošiny moc těžké. Mají se používat jen při přepravě vozíků mechanických!" Takovému řidiči pak deset minut vysvětlujete, že električák se dovnitř bez plošiny nedostane, a on se tváří, že je mu to jedno. Vždyť jasně, električáky nepřepravujeme, to je jasný, ne?
Druhý tábor naopak hlásá, že plošiny jsou výhradně pro vozíky elektrické, neboť jsou vozíčkáři (a někteří, jak už jsem psala, skutečně ano) dost šikovní na to, aby se dovnitř dopravili bez ní. Popřípadě ať jim pomůže asistent a vytáhne ho dovnitř sám. Od toho ho přeci má, ne? A manipulace s mechaničákem přeci nemůže být tak těžká... A už ho vůbec nenapadne, že asistenta mohou bolet záda, že vytahovat vozík do MHD bez plošiny neumí, či že ruční náklad je nemožný, protože sám vozíčkář váží 90 kg.
Jinými slovy, nezavděčíte se a nebudete mít klid. Nikdy. Ať tak, či tak, jakmile narazíte na tvrdohlavce z jednoho z táborů, máte po náladě, je vám vynadáno a někdy i po cestě. (Prostě vás nenaloží.)

Rozhodnutí nenaložit mě díky lidem neprošlo jednou řidiči šaliny (tedy v Brně - nějak jsem si navykla ve spojení s Brnem používat slovo "šalina" a s Prahou "tramvaj". Alespoň dáte hned najevo, kde se vyprávění odehrává). Řidič se tehdy vymlouval na to, že jsem nezamávala a pouze stiskla žádost o plošinu. (Krok 1 a 2 před nástupem popsaný výše.) Inu nezamávala, dobíhala jsem zezadu. Omluvila jsem se, přestože jsem se s odmítnutím kvůli nezamávání ještě nesetkala. Pánovi to, ale nestačilo a rozhodl se ujet beze mě. Naštvaný přítel mu strčil nohu do dveří, takže nemohl, pořád se otevíraly. Několikrát zkusil ujet znovu. Všem zůstával rozum stát. Stiskla jsem žádost o plošinu, omluvila se za nezamávání, potvrdila svůj záměr nastoupit a řidičův jediný úkol byl zmáčknout tlačítko v kabině (nezapomínejme, že plošiny v šalinách jsou elektrické). A on se rozhodl to neudělat a deset minut se snažil ujet. Proč? Cestující v šalině jeho chování dopálilo natolik, že čtyři chlapy - mezi nimi přítel - vzali električák i se mnou a vytáhli mě dovnitř. A jelo se. Šalina jásala a brblala nad řidičem.

Na druhou stranu - víte, co na lidech nikdy nepochopím? Říkám tomu teorie neviditelných dveří. Proč se všichni cpou do nízkopodlažních dveří, když tam nastupuje vozíčkář? Proč vskakují dovnitř, jako by to museli stihnout během pár sekund, jinak jim to snad ujede? Neumí počkat? Pletou se tam, v horším případě šlapou po plošině (pokud vyjíždí elektrická, může se poškodit)... A vlastně, proč čekat? Jsou snad ostatní dveře neviditelné? U tramvaje to ještě pochopím, ta má u ostatních dveří schody (pokud jste líní), ale autobus a trolejbus je vždy nízkopodlažní celý, tudíž tomu nerozumím... Nemusíte se cpát do dveří s plošinou, nemusíte stepovat před nimi, než vozíčkář nastoupí, použijte jiné dveře. Jak prosté.

A pak už sedíte uvnitř, čekáte a před příjezdem k vaší výstupní stanici zmáčknete vnitřní tlačítko pro signalizaci výstupu. Pozor každý typ vozidla to může mít jinak. Většina moderních vozů se drží stejného značení - tedy velký modrý čudlík. Ale starší typy to mají různě. Musíte pečlivě zkoumat stěny vozu a číst piktogramy a text. Například ve starších autobusech ve Žďáře nad Sázavou jsem před x lety tlačítko nenašla žádné. Absolutně netuším, jak vozíčkář dá najevo výstup, když před tím nemluví s řidičem. Možná tlačítkem pro výstup kočárků. Ale běžně už je v dnešní době opravdu nezaměňujte. Zmáčknout byste ho měli podle počtu vystupujících vozíčkářů. Jste-li jeden, jednou. V Praze toto pravidlo ignoruju. Mačkám ho dvakrát. Nevím, jestli je to řidiči, nebo technikou, ale zmáčknout jednou znamená riskovat, že na vás zapomenou, nebo si signálu nevšimnou (odzkoušeno). A to může být nepříjemné, když někam máte přijít včas.

Posledním bodem se vracím zpět k zastávkám, protože už vystupujete. Víte, co mi hlava nebere? Trend udělat bezbariérovou zastávku napůl. V praxi to znamená, že sice vystoupíte ven, ale už se nedostane ze zastávky pryč, protože je přístup na ní bariérový, tedy s vysokým obrubníkem, v ještě zábavnějším případě uprostřed rušné silnice. A druhý příklad takových super nápadů je udělat bezbariérovou zastávku v jednom směru, v tom druhém nikoli. Jednou jsem se takhle s kamarádkou vydala na akci, dorazila, vystoupila, pohoda. A po celém dni nakonec zjistíte, že zpátky to stejnou cestou nepůjde. Zastávka je bariérová a vy máte elektrický vozík. Museli jste se v tom vedru trmácet dost daleko pešky (kámoška držela basu a šla pěšky taky). Asi jsem naivní, ale než jsem to zažila, nenapadlo by mě to. Když jeden směr, tak i druhý, ne? Snad časem.

A to by bylo všechno. I tak je to moc dlouhé, ale já netuším, jak to zkrátit. Takže díky všem, kdo to dočtou do konce. Snad vám to něco dalo. A zase příště.

Blogere, vezmi tužku a piš (nebo radši ne?) - Blog.cz a Téma týdne

4. března 2018 v 15:33 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Tento blog je nemluvně. Děťátko vzniklé loni. Přesto se na serveru Blog.cz pohybuji už neskutečných šest let. Ačkoli co je šest let v porovnání s lidským životem? Skoro nic. Ale pro člověka, který každý rok bilancuje, se to může jevit jako příšerně dlouhá doba. Obzvlášť pokud se zaměří na to, co se za tu dobu změnilo.

Letos jsem se stala oficiální členkou týmu výběrčích nejlepších článků na TT (čti Téma Týdne). A slušelo by se dodat - konečně! Konečně proto, že jsem po tom postu pokukovala už hodně dlouho. Ale nikdy se nakonec nepřihlásila. Bála jsem se hlavně, že se k něčemu zavážu a pak nebudu stíhat. Možná si řeknete - no a co, je to dobrovolné a jsou důležitější věci -, ale já mám za to, že když už se člověk k něčemu upíše, měl by to dělat. Ačkoli je to v rámci jeho volného času, bez nároku na honorář a sebemenší maličkost... A myslím si, že bez proaktivní cílené nabídky od blogerky Meduňky bych se k týmu nepřidala nikdy. Takže se jí sluší poděkovat, protože mě tato "práce" baví a dává mi prostor číst blogy. Ačkoli musím uznat, že naopak nic jiného než TT a titulní stranu Blog.cz teď nečtu. A když náhodou, stal se zázrak. :-D Není na to čas a nálada.

Proč o tom ale píšu? Protože mám dojem, že i Blog.cz prošel za těch šest let kusem vývoje. A stejně tak TT. Jestli mě paměť neklame, tak TT mělo zpočátku pod palcem pouze vedení Blogu.cz - tedy blog http://blog.blog.cz/ O něco později, tedy v roce 2011, vznikl blog speciálně na TT a výběry http://tema.blog.cz/. A po ukončení činnosti vznikl nejnovější tema-tydne.blog.cz.

Tato historická rekapitulace nemá moc smysl, pokud se nedostanu k tomu, co chci říct. Matně jsem si pamatovala, že na předcházejícím blogu http://tema.blog.cz/ byl k dispozici článek o tom, jak co nejlépe napsat něco k TT. Odkaz vám nabídnu tady a tu, protože je fajn si některé věci připomínat.

Ačkoliv... Jednoznačně musím souhlasit, že články bezesporu reflektovaly problémy tehdejšího TT. Dají se ale vůbec použít na rok 2018? Tak schválně...

Hned skoro v úvodu se dozvídáme, že vznikalo 700 článků za týden. A fakt si pamatuju, že tomu tak bylo. Kvanta textu. Ani se nedivím, že to tehdejší výběrčí vyčerpávalo. Víte, kolik jich vzniká teď? Průměrem 130 týdně. Je to můj odhad. Pár témat jsem si zpětně projela. Například TT "Slib" má k sobě připnuto 116 příspěvků. To je slušný rozdíl, co říkáte? Lámu si hlavu, čím to je. Upadá Blog.cz? Upadá téma týdne? Nemyslím si. Vezměme si, ale jak to tehdy (slovo jako bych mluvila o dávnověku, ale doba se skutečně změnila) vypadalo. Blogovat bylo děsně moderní. O čemkoli. Blogovalo spousta skoroještědětí. A tyhle děti se teď nevzhlíží v blozích, ale v youtuberech. Takže těch z mladší generace, kdo jdou blogovat, je podstatně míň. A tříbí se to. Protože ti, co blogují, už neblogují hlavně proto, aby blogovali, ale proto, že je baví psát. Ano, ne všichni píšou dokonale, skvěle, ale těch, troufám si říct, přebytečných blogů o ničem, co se nedají číst je už méně, nebo je já osobně tolik nevidím. Minimálně ne v TT. A spoustu blogů vzniklo a zaniklo. Přišla nová vlna. Někteří stálí blogeři zestárli. A už se za každou cenu necpe článek k TT.

A dál. 1. Pokud je vyhlášeno téma týdne, které se vám nelíbí, nepište na něj. (Vaše Sbénka vás oběhnou i tak.)
Jak už jsem řekla, podle mě už je pasé doba, kdy se na TT psalo doslova davově a mnohdy zbytečně a nesmyslně. Někdy se článek mimo mísu objeví, ale ne v hojném počtu. To, kvůli čemu to znovu zmiňuji, jsou Sbénka, neboli zkratka pro spřátelené blogy. Dodržuje se to ještě vůbec? Spřátelené blogy a nepsané pravidlo je jednou týdně navštívit? Já osobně mám blogy, co ráda čtu, když mám čas.

2. Než začnete psát, zkuste se nejprve zamyslet, co chcete říct a 8. Články začínající " Tak téma týdne, no nevím no... To je prostě tak, že... :D Hehe, fakt nevím co k tomu psát.." či " Čawký holky, co si mislíte o tematu?" Nečteme! a 3. Zkuste upustit od klišé a citací z Wikipedie. To nemůže snad bavit ani vás.

Musím se smát při vzpomínce na body 2., 3. a 8. Tolik článků kopírovalo tetu Wiki, tolik jich začínalo stylem - nevím, co k tématu psát... A z toho, co mi zatím prošlo "pod rukama" vyvozuji, že tuhle dobu naštěstí vzala voda. Ačkoli výjimky bych možná našla, mezi tím, co jsem procházela kdy já, nebylo nic takového. A chvála bohu! Protože by mně to lezlo na nervy úplně strašně. :D Máme tu práci jednodušší, se mi zdá...

Ale dostáváme se k tomu, co je pro TT aktuální stále. Tedy z pohledu jedné malé Sacharin, která to myslí dobře, a tak se rozhodla nenechat si to pro sebe. 4. Píšete-li na Téma týdne jen kvůli návštěvnosti, pokuste se, aby byl článek čitelný - pokud se bude lidem líbit, vrátí se k vám.

Myslím, že s čitelností blogů je to složité. Na každém zařízení se stránka zobrazuje mírně odlišně. A co je nečitelné někde, může být čitelné jinde. Dříve mi tedy nevadilo nečitelný text vzít, zkopírovat do Wordu a přečíst... Když máte číst ale 30 - 50 článků na TT, tato činnost se jeví nikoli nesplnitelnou, nýbrž značně otravnou. Proto jenom říkám - pohlídejte velikost písma. Ty úhledné malé blechy vypadají hezky, ale já je za sebe strašně nerada čtu. Pohlídejte kontrast textu a pozadí. Ať je to vidět a zároveň z toho kontrastu zbytečně nebolí oči. Například bílý text na růžovém pozadí možná vypadá fajn, tmavá barva textu (černá) by se ovšem četla líp. A z blogů s černým pozadím a křiklavou barvou textu bolí oči.

7. Nemusíte (!) psát sáhodlouhé eseje, ale jeden řádek či stažený obrázek si vážně odpusťte. :)
Ano, i já jsem skeptická předem ke článku o pěti - deseti řádcích. Možná může být pravdivý a k tématu, ale často tu jednu malou myšlenku někdo vezme a rozepíše do delšího článku. Článku, který mnohdy nabídne něco navíc. Životní příběh, pobavení... Je to, jako když k tématu život napíšete: "Život je krátký. Je to dar. Važme si každého dne." Je to pravda. Je to krásné. Ale když toto stejné prohlášení napíše do článku někdo, kdo se předtím podělil o příběh, kdy se mu v rybníku utopila sestra (a myslím podělí ve smyslu víc než oznámením - utopila se mi sestra - tedy skutečným článkem, příběhem), kdo myslíte, že skončí ve výběru na TT?

6. I když bude Téma týdne vážné, zkuste upustit od tragičnosti a použijte humor. Přeci byste nechtěli mít v rukou život čtenáře...
Člověk je tvor depresivní, zdá se. TT "Mládí" dalo vzniknout spoustě smutných článků na to, jak si mladý člověk připadá starý a jak ho všechno bolí a trápí. V minulosti za sebou týdnům vévodila i depresivní témata. No... A co trochu myslet na čtenáře? Koho by pořád bavilo číst samé ach a ouvej. Život je dost bolavý, proč tu bolest přenášet dál? Pokud je za vaším trápením skutečný příběh, pokud to má pointu a hlavu a patu, ráda do výběru doporučím něco, u čeho si člověk i popláče a zakroutí smutně hlavou, ale pokud z článku uděláte náhodnou popelnici toho, jak je váš život nanic - klidně po mě hoďte kamenem - do výběru to nedám. Čtenáři je to k ničemu, maximálně mu to taky zkazí náladu.

Poslední bod je originalita. Někteří berou TT stále doslovně. Když je TT "Život" nemusíte se pustit do filosofického rozboru pojmu život. A ten článek se tak fakticky nemusí jmenovat. Co třeba napsat článek o prenatální psychologii? Tedy psychologii plodu před narozením? Úvahu o životě mimo planetu Zemi? Jaký bude život za x let? Napsat vzpomínku na to, jaký život jste si pro vás představovali v jedenácti? O tom, jak chováte doma mravence? (Tedy název např. Život v kolonii mravenčí.) Fantazii se meze nekladou. Nemyslete doslovně. A pak se vám nebude zdát, že se témata opakují. Například na téma "Noc" bych psala o strachu ze tmy. Na téma "V noci" například o nočních návratech z tanečních klubů. Můžete psát o upírech, o náměsíčnosti, o přepadení v noci... Jen tam to téma vpasujte, ať je jasné pojítko (což může čtenáři občas uniknout). A největší výzva je spojit depresivní téma s hřejivým, ba dokonce humorným článkem. Všechno jde. Originalita se cení. Pokud doslova opíšete pojem, asi se do výběru nedostanete a to ani, když připojíte osobní minizážitek. To totiž neuděláte sami. A výběr je o tom vybrat něco skutečně fajn, ne něco co v bledě modré napíše 10 blogerů.

A to je asi všechno. K čemu ten článek je? Sama nevím. Asi jsem měla potřebu si zavzpomínat na staré časy. Porovnat je. A vypustit myšlenky, co se mi honí hlavou, když TT pročítám. Vyjádřit se k tomu, co se děje, když dnes drží komunita Blog.cz v ruce pomyslnou tužku a píše TT.

Jsem ráda za tu skupinu kvalitních blogerů, kteří mají co říct. Jsem ráda za Blog.cz. Ačkoli mě technicky občas štve. Jsem tu doma. A nikam jinam jít nechci. Přeju téhle komunitě, aby držela tu pomyslnou tužku dlouho a vznikaly blogy origánální, zajímavé a čtené. Přeju si, aby pořád existovalo TT. Je to skvělý nápad. A taky aby ostatní bavilo na TT psát. Jinak bych neměla co číst. :D

Jasně, že měla, blogy si umít najít i tak, ale vy snad víte, jak to myslím... Ještě malý dodatek. Názor o článcích k TT je pouze můj a nevztahuje se na nikoho z mých kolegů výběrčích.