Staré mládí

20. února 2018 v 14:02 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Musím přiznat, že tohle téma týdne (tedy mládí) se mi perfektně hodí. Už jsem tu kdesi myslím zmínila, že jsem nedávno oslavila 25. narozeniny. A vracím se k tomu, protože pro tento článek je to dost podstatné. Čtvrt století mám za sebou. To už je kus života. Stárnu. Stárneme všichni. Mladí lidé na to prý často nemyslí, nepřipouští si to... to, že stárnou, jednou zestárnou a umřou. Tak já jsem jiná. Klidně to řeknu - jednou prostě umřu. Nic na tom nezměním, tak proč to nepřiznat?

To, že jsem smířená se smrtí (no dobře, spíš akceptuji, že s tím nic nenadělám), ovšem neznamená, že házím flintu do žita, naopak. Uvědomuji si, že jednou svíčka dohoří, a proto se snažím ten vyměřený čas žít naplněně. A šťastně. Nechci ho ubrečená proflákat civěním do stropu a ještě k tomu ubrečená. Nebylo by to pak škoda života?

Ale k věci. Čeho se bojím, když ne smrti? Ne, že by to znamenalo, že s ní toužím setkat nějak brzy. Bojím se stárnutí. Toho procesu. Fyzického, ale hlavně mentálního.

Když mi bylo devatenáct, všude jsem slyšela věty typu: "Užívej si to, pak už bude jenom -cet. Pak už to bude jenom horší." To je nějaký program? Snažit se mladé lidi přesvědčit, že život po dvacítce/třicítce přestává být životem? Že by se toho měli bát? Pak se nedivím, že se skutečně bojí. A že dnešní doba smrt odsunuje ze zorného pole. Jelikož si k tomu pěstujeme odpor a strach.

Další věc je, že kamarád prohlásil: "Jo, když mně bylo dvacet. Mně už je třicet, jsem starý!"
A jiný kamarád nedávno hlesl: "Už to není, co to bývalo, už mi není dvacet.." Taky čerstvý třicátník.

Lidi, já vám nevím. Mám to kolem sebe jenom já, nebo to ta dnešní společnost myslí vážně? Hekat, lamentovat a litovat se ve třiceti? Takoví staří mladí, ne? Když mi třicátník, ba i čtyřicátník řekne, že je starý, nejraději bych mu vlepila pomyslnou facku, aby se probral. To mu to opravdu není blbé vůči důchodcům 60+?

Ano, nikdo neví, kolik mu zbývá, ale i tak... Věty typu: "Tohle už nemůžu, vždyť už je mi skoro padesát," mě nutí brečet. Co nejde v pozdní čtyřicítce? Jít do kina? Na ples? Jet na dovolenou? Zamilovat se? Prostě si užívat života? Proč? Kdo to řekl? Co když tu budete dalších čtyřicet let? Nerozumím tomu. Nerozumím tomu, proč si dnešní lidé 30 - 50 (v horším případě 25 - 50), tak hrozně libují v tom, že jsou staří. Tohle jim nejde, tohle je bolí, na tohle už je pozdě, už to prostě není ono. Vysvětlete mi to, prosím.

Možná jsem na hlavu, podle vás, ale myslím, že jediné, co člověka limituje je zdraví a jeho vlastní myšlení. A zdraví často souvisí s tím myšlením. A jelikož nevím, na kolik je má nit života vyměřena, nechci riskovat, že budu třeba dvacet let pesimisticky skuhrat a čekat s hlínou na prsou. Nebylo by lepší za těch dvacet let něco zažít? Něco vidět, ochutnat? Chtěla bych být ta vitální osmdesátiletá babička, co drbe kluky s vnučkami, učí se moderním technologiím od vnuků a hlídá pravnoučata. Chci mít do poslední chvíle koníčky a chodit do divadla. Samozřejmě pokud to má kondice dovolí. Nechci si připadat stará, ačkoli stará budu věkem, chci být prostě pořád živá. Chápete ten rozdíl? Proč to nechce zbytek světa? Proč je lepší od třiceti brblat? A děsit další generace, že život po dvacítce jde pomalu do háje?

Ano, bojím se. Bojím se, že mě ten stereotypní názor kolem mě jednou udusí. Že do mě zapustí kořeny, až budu mít slabou chvilku. A už mě nepustí. Bojím se dne, kdy řeknu, že už jsem stará, a budu to myslet vážně. Kdy si začnu myslet, že nic nemůžu a budu stagnovat. Bojím se chvíle, až při pohledu do zrcadla neuvidím zralou krásu, ale vrásky, jaterní skvrny a ošklivost. Bojím se až budu mít pocit, že víc už mě nečeká... Kdy? Za pět let? Za patnáct? V padesáti? Tajně doufám, že to nikdy nenastane. Že si budu i v osmdesáti spokojeně lakovat nehty a číst knížky. Povídat si. Hrát sudoku, chodit do přírody. Prostě něco. Nějak žít. A užívat si to. Jako každý nádech zimního řídkého vzduchu.

Doufám, že kolem sebe budu mít stejně smýšlející báby (myšleno s láskou - sama budu jedna taková bába). Že se vzájemně budeme podněcovat v životním elánua vymýšlet plány. Opravdu hodně v tom spoléhám na své nejlepší kamarádky. Že budou se mnou milovat život do posledního dne. Že sice zestárnou tělem, nikoli duší. A že nedopustí, abych zestárla předčasně já.

Věnováno jedné postarší dámě, která kdysi prohlásila: "Jé, ona zas přijde tvoje prababička. Co já si s tou bábou budu povídat! Je to sice moje vrstevnice, ale... já jsem radši s váma mladýma! To se aspoň něco dozvím. Copak si mám připadat stará? A řešit jen letáky z Lídlu? Před tvou prababičkou budu muset sedět způsobně jako stará bába. Aby se nenaštvala. Ale já se chci smát a tancovat..."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nezenska-svine nezenska-svine | Web | 20. února 2018 v 14:21 | Reagovat

Toho se taky bojím.

2 hrachajdice hrachajdice | Web | 20. února 2018 v 14:57 | Reagovat

Zrovna o smrti píšu u sebe . Taky záleží na tom jestli je člověk jinak zdravej nebo ne . Moje tělo už má bolesti důchodce od nějakých 20 , ale jsem zvyklá

3 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 20. února 2018 v 16:24 | Reagovat

Děvče, kašli na ta slova skuhrajících lidí kolem tebe. Žij si svůj živůtek a dělej, co tě baví. Pak si tady budeš pěkně do 90  lakovat nehty. Druzí dokážou otrávit a takovým já se vyhýbám už kvůli svému - a to je důležitý - svému - duševnímu zdraví. Díky za vše

4 stuprum stuprum | Web | 20. února 2018 v 18:18 | Reagovat

Bojte se, přijde den, kdy nás 3D tiskárny učiní starými. :D

5 sugr sugr | E-mail | Web | 20. února 2018 v 18:53 | Reagovat

25 let je kus života?
Stárneš?
Hm, člověk prý stárne od doby kdy se narodí. Hned!
Je legrační číst, že se cítíš v 25, že jsi žila kus života. Jsou tu blogerky, které mají o 50 či 60 let víc než ty a stále se cítí jako mladice, navštěvují kosmetický ústav a malují si oči. Jo! Věř či né, je to tak, prostě se ani ve svém věku na něj necítí.
Takže..., žádné "stárnu", ale "jsem pořád mladá!" ;-)

6 Jane Jane | 21. února 2018 v 10:32 | Reagovat

On se asi každý vyrovnává se stárnutím po svém. Osobně doufám, že zůstanu pořád stejně bláznivá holka s dvěma bambulema na čepici a s dětskou radostí z blbin. I když nedávno jsem měla chvilku, kdy jsem si říkala, že ve 30 už bych měla být dospělejší :-D možná ta dospělost mě děsí, ne stárnutí. Uvidíme, zatím nejsem ani vážná mamka. :-D Každopádně jen tak dál, nutíš mě přemýšlet.

7 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 21. února 2018 v 11:32 | Reagovat

[2]: Taky mě často bolí kde co, ale to si člověk nesmí tak brát no, žijeme jen jednou. Článek tvůj jsem četla :)

[3]: Já děkuju za podporu! :) Budu se snažit lidi nevnímat :)

[4]: :D :D i to se může stát :D

[5]: Já mám pocit, že ten komentář shrnuje můj článek. :D Respektive to, že jsem prožila kus života - bráno číselnš - je pravda. 25 je polovina padesátky, což pro mě osobně je už kus života :) A ano, stárnu, bráno fyziognomicky, protože stárneme od narození. :) Už si rozumíme? Duší chci být pořád mladá, vždyť o tom ten článek byl. :D

[6]: Zůstaň bláznivá! Užívej života a duševně nezestární! :) Děkuji. :)

8 Zlatice Zlatice | E-mail | Web | 23. února 2018 v 7:51 | Reagovat

Nedávno se někdo ptal kolik je mě let no a já to nevěděla jsem si to musela spočítat. Co ukazuje kalendář mě nezajímá. Asi nikdy stará nebudu. Nebo jak se to pozná ? :-D

9 Meduňka Meduňka | Web | 24. února 2018 v 19:50 | Reagovat

Ten poslední odstavec by klidně mohl být o mně :-D
Ale! Když já slavila třicítku, připadala jsem si stará. A hele, časem se to zvrtlo :D
Moc dobře píšeš, to je prostě na výběr.

10 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 4. března 2018 v 15:37 | Reagovat

[8]: Kdybych věděla, jak se to pozná, napíšu o tom. :D Zatím to nevím a tvůj přístup schvaluju! :)

[9]: Jsem ráda, že se to zvrtlo. :-) O tobě není, ale je fajn vědět, že se v tom vidíš. :D To mám rádost! :D Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama