Pracovníci sociálních služeb bez energie - syndrom vyhoření

17. února 2018 v 16:38 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Na začátek řeknu, že pozor na syndrom vyhoření by si měli dát všichni, kdo pracují s lidmi. Je skutečné onemocnění, které - budete-li ho brát na lehkou váhu - bude zbytečně sužovat vás i vaše pracovní okolí - kolegy, klienty.

Budu mluvit hlavně o sociální oblasti, protože z té "branže" profesně pocházím. Pojďme se zcela anonymně podívat na několik příkladů z toho, co se reálně odehrává v současnosti ve zdech některých institucí. Bohužel. Příběhy sesbírány z mého okolí.

Domov pro seniory. Praktikantka krmí babičku, co je odkázaná na pouze na pobyt ve vlastní posteli. Po každém soustě jí pečlivě utře pusu, protože polévka ze lžíce kape a stéká po bradě. Přijde jiná pracovnice. Kolegyně. A na mladou dívku se nevybíravě utrhne, proč jako na té bábě plýtvá ubrousky. Že jí má pusu utřít až po posledním soustě.

Já vám nevím, ale vydrželi byste jíst, když vám něco nepříjemně teče po bradě klidně až na krk, připadáte si upatlaní, ulepení, aniž byste si utřeli ústa? Jasně, špinavé koutky někomu při jídle nevadí, ale tohle? A ještě jako by tam ta paní vůbec nebyla...

Speciální základní škola. Učitelka pět minut před začátkem hodiny sedá k počítači a ptá se své kolegyně na pozici asistentky pedagoga: "Co s nimi budeme dneska dělat? Nevíš, co je máme učit?" Po mrknutí na učební plán následuje: "aha, tohle... tak já něco najdu na netu." Minutu před hodinou/nebo i po pár minut po začátku je nalezen bleskovou metodou materiál se slovy: "to by šlo", jde se tisknout a učit. Na děti se dle nálady utrhují (obě dvě) a tváří se neskutečně otráveně, že tu vůbec musí být.

Mám takový pocit, že každý normální učitel (ať už učí kohokoli a cokoli) obětuje pár minut svého času k tomu, aby se na hodiny připravil. Pečlivě a poctivě. Nebo už to připravené má z jiných hodin a tříd. Takový pravidelný vrchol nezájmu mě dostává. A když se utrhují na děti a křičí na ně, tak vím, kam svoje děti nedávat.

Nezisková organizace věnující se dětem, resocializaci. Pracovníky střídá jako ponožky. Důvod? Pracovní šikana. Nezdravé prostředí, které psychicky ničí vlastní zaměstnance. Šikanují kolegové i nadřízení. On se vždycky ten špatný najde. A že to odnáší děti, protože přilnou k někomu, kdo už tam pak nedělá? Oni žádný problém nevidí. A když se ozvete vy, jste neloajální vůči firmě a další obětí šikany, to si pište.

Potřebuje tohle komentář? Já bych vyházela celé vedení. Jenomže tak snadné to není... A když to zavřou, co ty děti? Lepší něco, než nic? Já nevím...

Základní škola. A jedna malá holčička, co se bojí ve škole jít na záchod. Má osobní asistentku. Má jí pomáhat s toaletou. Jenže to vždycky tak otráveně komentuje (hlavně, když jí má pomoct utřít zadeček), že na záchod radši nechodí. Méně pije a trpí zácpou...

Fakt to potřebuje komentář?

Ošetřovatelka v ústavu, které se děti bojí. Mají hrůzu se od ní nechávat koupat. Protože je zlá a hrubá. Chová se k dětem jako k věcem. Nadřízený to ví, ale nechává tam ženu dál. Důvod? No přece vděčnost, jak dlouho pro firmu pracuje...

Vděčný jí být klidně může, ale proč za to mají trpět ty děti? Co ji aspoň přeřadit jinam? Nemělo by jít hlavně o ty děti?

Co mi z toho vychází? Že k jakékoli práci s lidmi patří zodpovědná sebereflexe a sebekritika. Mám na to tu práci dělat? Chci tu práci dělat? Baví mě tu práci dělat? Pokud je odpověď záporná, najděte si jiné povolání. A stejně tak, pokud je kladná v případě - jsem vyhořelá? Součástí práce s lidmi je umět pracovat sám se sebou. Hlídat se a číst v sobě. Jakmile to člověk nedělá, vlastně už od začátku k té práci přistupuje špatně. A přitom by mnohdy stačilo přiznat si - potřebuju dovolenou.

Práce s lidmi není snadná. Máme právo mít jí po krk. Nebo na to nemít buňky. Jde o to umět to přiznat sám v sobě. Dřív než se staneme aktérem, záporákem v podobném příběhu. To nikdo z nás nechce. A přesto ty příběhy jsou...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 17. února 2018 v 17:21 | Reagovat

Já bych asi dneska připsala osazenstvo zdejší spinálky...
Docela jsem nechápala, jak tam jednají s mým bráchou :-(

2 Eliss Eliss | Web | 17. února 2018 v 17:43 | Reagovat

Mstít se jiným lidem kvůli tomu že mě práce nebaví je opravdu kruté :-?

3 padesatka padesatka | E-mail | Web | 17. února 2018 v 18:34 | Reagovat

Bohužel, i v sociálních službách jsou lidé jako všude jinde. Těch milých, obětavých je prostě málo a jsou špatně placení... :-( Možná naivně, ale na konci života bych si přála, aby se o mě staraly jeptišky, myslím, že jejich víra je dělá lepšími... Dneska už rozumím slovům "Měl krásnou smrt".

4 hrachajdice hrachajdice | Web | 17. února 2018 v 21:34 | Reagovat

Tak pořád věřím tomu,že je víc těch lidí, co to dělají rádi . I když je pravda, že coby dospělá bych se uměla ozvat,že se mi něco nelíbí . Koneckonců nedávno jsem u sebe na blogu psala zkušenost s jednou osobní asistentkou . Nesedla mi, tak nazdar . Ale chápu ,že některý nemají jinou možnost než to snášet .

5 Bloud. Well Bloud. Bloud. Well Bloud. | Web | 17. února 2018 v 22:01 | Reagovat

Vybrat si v sociálních službách dovolenou není vůbec snadný!:)

Krom toho, že je důležitý umět pracovat sám se sebou, je neméně důležitý, aby s tebou uměla pracovat organizace.

Zkoušel si na ty lidi někdo stěžovat? Nadřízený přeci není poslední instance..

6 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 18. února 2018 v 9:39 | Reagovat

[3]: Platy nejsou tak špatné,bývalé kolegyně jsou docela spokojeny. Lidé jsou různí, ale my měli tak fajn kolektiv, že špatní prostě museli odejít. Ne že bych neznala lidi necitlivé a zlé, u nich to nebylo  o syndromu vyhoření, ale o jejich nastavení. A takové lidi by neměla zařízení vůbec brát. Ale zase - lidí je málo... :-)

7 Saša Saša | Web | 18. února 2018 v 12:20 | Reagovat

Já dělala nějakou dobu ošetřovatelku v domově důchodců. Práce hodně, lidí málo. A hrozně mi vadil ten přístup jak ve fabrice. Rychle nakrmit, obstarat jednoho a pak honem k dalšímu kusu. No, nevydržela jsem to dlouho.

8 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 19. února 2018 v 16:28 | Reagovat

Ten příklad s osobní asistentkou ve mě evokoval další příklad z reálného života, který jsem nedávno četla na FB pana Klause ml. (vyskočil mi na zdi, protože to někdo z přátel komentoval).
Bylo to o tom, že právě jedna takováto asistentka pedagoga vznesla na p. Klause ml. svůj dotaz, zda spadá do její kompetence to, že svou svěřenkyni přebaluje o velkou přestávku, obléká a svléká, tlačí vozík z družiny a do druiny, přepisuje učivo, protože je dívka skoro slepá atd atd. Tam šlo ale spíš než o syndrom vyhoření o to, že slečna byla zaměstnána jako asistent pedagoga, ale plnila funkci asistentky žákyně a to jen proto, že si někteří  lidé myslí, že integrace dětí s postižením do normální ZŠ je prospěšná. Myšlenka je to dobrá, ale nereálná, nebo spíš s negativním dopadem.
Ale k článku jako takovému: myslím, že ne všichni z nás si na otázku "baví mě moje práce?" odpoví kladně, ale na druhou stranu nemůžeme všichni dělat to, co nás baví.. Bohužel je tu i taková práce, která není snem nikoho, ale udělat se musí. A záleží už pak na jedinci, jestli je dost dobrý člověk na to, aby tu práci udělal bez keců a tak, aby se pak mohl na sebe podívat do zrcadla. :)

9 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 20. února 2018 v 14:18 | Reagovat

[1]: To mě mrzí. :(

[2]: Asi tak no.

[3]: Některé jepštišky určitě, bohužel i círev je prohnilá... :(

[4]: Nejvíc to odnášejí děti a hodně nemocní lidé, ti to  často snášet musí no. :(

[5]: No možná není, ale mělo by být. Protože pak člověk stejně zůstane na neschopence se sydromem.
K tvé otázce - praktikanti málokdy otevřou pusu. A ty často vidí dost. Jenže se bojí, že by si poštvali organizaci proti sobě a nedostali dobré potvrzení o praxi. Prostě netuší, co si mohou dovolit říct. Takže většinou se to nijak neřešilo, bohužel. A ano, je důležitá i práce org. s člověkem, ale kdybych to do článku napsala lidí to můžou použít jako alibismus vůči vlastní nesebekritice, tak jsem to  vynechala. :)

[6]: Ani já netvrdím, že všechny vypsané případy jsou o syndromu vyhoření, ale opsat to by bylo na dlouho, tak jsem to shrnula pod syndrom. Ale může jít i o povahu lidí a tak, jak píšeš. Platy asi jak kde :D

[7]: Ano, to že je lidí málo je taky problém. Škoda, že to pak odnáší uživatelé.

[8]: Myšlenka inkluze reálná je, ovšem potřebuje jiný koncept a finance. Například ta holčička by měla mít svou osobní asistentku, aby asistentka pedagoga mohla dělat jen svou práci. Viděla jsem třídy, kde to tak je, a funguje to skvěle. S tím posledním odstavcem souhlasím. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama