Únor 2018

Jak (ne)platit dluhy, i ty neoprávněné

21. února 2018 v 13:15 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Od včerejška přemýšlím, jestli tenhle článek napsat, nebo ne. Nechce se mi do toho, protože tuším, že bych tím určitý blíže nespecifikovaný okruh lidí mohla přivést k nepříčetnosti. Na druhou stranu mám pocit, že je potřeba ten článek napsat. Tak do toho.

O tom, že Čechům chybí dostatečná finanční gramotnost, byly napsány stohy článků. O tom, že Češi neumí používat kreditní karty, a tak se jich buď bojí, nebo se topí v dluzích, si toho také můžete přečíst hodně. Češi pořád netuší, jaký je nejlepší postup, když jim někde naskáče dluh (tentokrát třeba vyúčtování od mobilního operátora). K tomu poslednímu řeknu jen jedno - komunikujte s danou institucí! Vysvětlete jim, proč neplatíte, dohodněte se na náhradním termínu úhrady, splátkovém kalendáři... Zapomeňte na stud, trapnost, strach. Člověku se může přihodit ledacos, proč se dostane do dluhu. Ale hlavně nemyslete si, že se před tím schováte. Neschováte, zaděláte si na mnohem větší problémy a sankce.

Já se chci ale věnovat něčemu trošku jinému. Jak je to s částkami, které odmítají Češi zaplatit?
Typické: "Já vám to nezaplatím, protože... (službu nevyužívám/o poplatku mi neřekli/tohle jsem nechtěl/už jsem to hradil hotově, ale nemám to jak dokázat ...)."

Povětšinou pokud s něčím nesouhlasíme, třeba v bance, podáváme stížnost neboli reklamaci. A spousta lidí si myslí, že tím je to vyřešené. Oni nic platit nebudou. Proč by měli, když jsou skálopevně přesvědčeni, že jsou v právu. Jenže co když nakonec reklamaci zamítnou s tím, že prokázali, že poplatek vám účtovat budou a hotovo?

Ale zpátky k oprávněné reklamaci. Je třeba si uvědomit, že reklamace se vztahuje pouze na reklamovanou částku. Třeba sto korun. A pokud nebude částka uhrazena do data splatnosti, budou vám naúčtovány sankce. A je úplně jedno, že tu částku řešíte momentálně ve stížnosti. Ideální praxe totiž podle našich zákonů vypadá tak, že pokud vám byla kýmkoli vystavena částka k zaplacení, je vaší povinností ji zaplatit, dokud se neprokáže opak. A pokud se rozhodnete neplatit, i po přiznání vám budou sankce z nezaplacení účtovány, odpuštěna bude pouze reklamovaná částka. Takže nakonec ok, stovku neplaťte, ale těch 500 za upomínky, prosím. To samé, pokud to necháte dojít k inkasní agentuře. Hrdost je fajn (proč bych měl platit něco, co platit nemám?), ale inkasní agenturu to fakt nezajímá. Měli jste tu stovku zaplatit, pak si v klidu počkat, až vám přijde vyrozumění o oprávněné reklamaci a na to, až vám tu stovku vrátí zpět. A je to bez problémů.

Pokud ovšem nezaplatíte, komplikujete to jedině sobě. Vy budete mít na krku sankce, inkasní agenturu a vysoký tlak. Z vás budou neplatiči, z vás budou ti, co to dělají těžší. Z vás budou ti, co lidem přidělávají práci. Ať už těm z vymáhání dluhů dané instituce, inkasní agentuře a komukoli dalšímu, na koho se - nedej bože - rozhodnete ječet. Jak říkám. Zaplaťte a dostane to zpátky. Všichni mají klid. Neplaťte a reklamace se vyřídí do data splatnosti, měli jste kliku. Neplaťte něco po splatnosti, jste v průšvihu. Vy. Jen vy sami. Tu reklamovanou částku by vám časem vrátili. Za pokuty viňte sebe. Máte povinnost platit, dokud se neprokáže opak. A sankce vycházejí z pozdního zaplacení něčeho, co jste ještě v době naúčtování pokuty platit měli a nezaplatili, rozhodně ne včas. Tudíž zpětné domáhání se odpuštění sankce je nesmyslné. A vy se začínáte motat v kruhu.

Zjednodušte si život. Buďte finančně gramotní. Vykašlete se na hrdost. Já vím, že pokud máte zaplatit částku, kterou fakt nemáte, může to být problém. Ale lepší vyřešit tenhle problém (a můj dobrý známý říká, že vždycky je cesta), než si zadělat na milion jiných.

Mimochodem ukázka toho, že finanční gramotnost je fajn. Věděli jste, že dva spořicí účty od navzájem jiných bank se stejnou spořící sazbou, nemusí peníze úročit stejně? Záleží totiž na tom, jestli ten úrok naskakuje denně, nebo třeba měsíčně. :-)

Staré mládí

20. února 2018 v 14:02 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Musím přiznat, že tohle téma týdne (tedy mládí) se mi perfektně hodí. Už jsem tu kdesi myslím zmínila, že jsem nedávno oslavila 25. narozeniny. A vracím se k tomu, protože pro tento článek je to dost podstatné. Čtvrt století mám za sebou. To už je kus života. Stárnu. Stárneme všichni. Mladí lidé na to prý často nemyslí, nepřipouští si to... to, že stárnou, jednou zestárnou a umřou. Tak já jsem jiná. Klidně to řeknu - jednou prostě umřu. Nic na tom nezměním, tak proč to nepřiznat?

To, že jsem smířená se smrtí (no dobře, spíš akceptuji, že s tím nic nenadělám), ovšem neznamená, že házím flintu do žita, naopak. Uvědomuji si, že jednou svíčka dohoří, a proto se snažím ten vyměřený čas žít naplněně. A šťastně. Nechci ho ubrečená proflákat civěním do stropu a ještě k tomu ubrečená. Nebylo by to pak škoda života?

Ale k věci. Čeho se bojím, když ne smrti? Ne, že by to znamenalo, že s ní toužím setkat nějak brzy. Bojím se stárnutí. Toho procesu. Fyzického, ale hlavně mentálního.

Když mi bylo devatenáct, všude jsem slyšela věty typu: "Užívej si to, pak už bude jenom -cet. Pak už to bude jenom horší." To je nějaký program? Snažit se mladé lidi přesvědčit, že život po dvacítce/třicítce přestává být životem? Že by se toho měli bát? Pak se nedivím, že se skutečně bojí. A že dnešní doba smrt odsunuje ze zorného pole. Jelikož si k tomu pěstujeme odpor a strach.

Další věc je, že kamarád prohlásil: "Jo, když mně bylo dvacet. Mně už je třicet, jsem starý!"
A jiný kamarád nedávno hlesl: "Už to není, co to bývalo, už mi není dvacet.." Taky čerstvý třicátník.

Lidi, já vám nevím. Mám to kolem sebe jenom já, nebo to ta dnešní společnost myslí vážně? Hekat, lamentovat a litovat se ve třiceti? Takoví staří mladí, ne? Když mi třicátník, ba i čtyřicátník řekne, že je starý, nejraději bych mu vlepila pomyslnou facku, aby se probral. To mu to opravdu není blbé vůči důchodcům 60+?

Ano, nikdo neví, kolik mu zbývá, ale i tak... Věty typu: "Tohle už nemůžu, vždyť už je mi skoro padesát," mě nutí brečet. Co nejde v pozdní čtyřicítce? Jít do kina? Na ples? Jet na dovolenou? Zamilovat se? Prostě si užívat života? Proč? Kdo to řekl? Co když tu budete dalších čtyřicet let? Nerozumím tomu. Nerozumím tomu, proč si dnešní lidé 30 - 50 (v horším případě 25 - 50), tak hrozně libují v tom, že jsou staří. Tohle jim nejde, tohle je bolí, na tohle už je pozdě, už to prostě není ono. Vysvětlete mi to, prosím.

Možná jsem na hlavu, podle vás, ale myslím, že jediné, co člověka limituje je zdraví a jeho vlastní myšlení. A zdraví často souvisí s tím myšlením. A jelikož nevím, na kolik je má nit života vyměřena, nechci riskovat, že budu třeba dvacet let pesimisticky skuhrat a čekat s hlínou na prsou. Nebylo by lepší za těch dvacet let něco zažít? Něco vidět, ochutnat? Chtěla bych být ta vitální osmdesátiletá babička, co drbe kluky s vnučkami, učí se moderním technologiím od vnuků a hlídá pravnoučata. Chci mít do poslední chvíle koníčky a chodit do divadla. Samozřejmě pokud to má kondice dovolí. Nechci si připadat stará, ačkoli stará budu věkem, chci být prostě pořád živá. Chápete ten rozdíl? Proč to nechce zbytek světa? Proč je lepší od třiceti brblat? A děsit další generace, že život po dvacítce jde pomalu do háje?

Ano, bojím se. Bojím se, že mě ten stereotypní názor kolem mě jednou udusí. Že do mě zapustí kořeny, až budu mít slabou chvilku. A už mě nepustí. Bojím se dne, kdy řeknu, že už jsem stará, a budu to myslet vážně. Kdy si začnu myslet, že nic nemůžu a budu stagnovat. Bojím se chvíle, až při pohledu do zrcadla neuvidím zralou krásu, ale vrásky, jaterní skvrny a ošklivost. Bojím se až budu mít pocit, že víc už mě nečeká... Kdy? Za pět let? Za patnáct? V padesáti? Tajně doufám, že to nikdy nenastane. Že si budu i v osmdesáti spokojeně lakovat nehty a číst knížky. Povídat si. Hrát sudoku, chodit do přírody. Prostě něco. Nějak žít. A užívat si to. Jako každý nádech zimního řídkého vzduchu.

Doufám, že kolem sebe budu mít stejně smýšlející báby (myšleno s láskou - sama budu jedna taková bába). Že se vzájemně budeme podněcovat v životním elánua vymýšlet plány. Opravdu hodně v tom spoléhám na své nejlepší kamarádky. Že budou se mnou milovat život do posledního dne. Že sice zestárnou tělem, nikoli duší. A že nedopustí, abych zestárla předčasně já.

Věnováno jedné postarší dámě, která kdysi prohlásila: "Jé, ona zas přijde tvoje prababička. Co já si s tou bábou budu povídat! Je to sice moje vrstevnice, ale... já jsem radši s váma mladýma! To se aspoň něco dozvím. Copak si mám připadat stará? A řešit jen letáky z Lídlu? Před tvou prababičkou budu muset sedět způsobně jako stará bába. Aby se nenaštvala. Ale já se chci smát a tancovat..."

Pracovníci sociálních služeb bez energie - syndrom vyhoření

17. února 2018 v 16:38 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Na začátek řeknu, že pozor na syndrom vyhoření by si měli dát všichni, kdo pracují s lidmi. Je skutečné onemocnění, které - budete-li ho brát na lehkou váhu - bude zbytečně sužovat vás i vaše pracovní okolí - kolegy, klienty.

Budu mluvit hlavně o sociální oblasti, protože z té "branže" profesně pocházím. Pojďme se zcela anonymně podívat na několik příkladů z toho, co se reálně odehrává v současnosti ve zdech některých institucí. Bohužel. Příběhy sesbírány z mého okolí.

Domov pro seniory. Praktikantka krmí babičku, co je odkázaná na pouze na pobyt ve vlastní posteli. Po každém soustě jí pečlivě utře pusu, protože polévka ze lžíce kape a stéká po bradě. Přijde jiná pracovnice. Kolegyně. A na mladou dívku se nevybíravě utrhne, proč jako na té bábě plýtvá ubrousky. Že jí má pusu utřít až po posledním soustě.

Já vám nevím, ale vydrželi byste jíst, když vám něco nepříjemně teče po bradě klidně až na krk, připadáte si upatlaní, ulepení, aniž byste si utřeli ústa? Jasně, špinavé koutky někomu při jídle nevadí, ale tohle? A ještě jako by tam ta paní vůbec nebyla...

Speciální základní škola. Učitelka pět minut před začátkem hodiny sedá k počítači a ptá se své kolegyně na pozici asistentky pedagoga: "Co s nimi budeme dneska dělat? Nevíš, co je máme učit?" Po mrknutí na učební plán následuje: "aha, tohle... tak já něco najdu na netu." Minutu před hodinou/nebo i po pár minut po začátku je nalezen bleskovou metodou materiál se slovy: "to by šlo", jde se tisknout a učit. Na děti se dle nálady utrhují (obě dvě) a tváří se neskutečně otráveně, že tu vůbec musí být.

Mám takový pocit, že každý normální učitel (ať už učí kohokoli a cokoli) obětuje pár minut svého času k tomu, aby se na hodiny připravil. Pečlivě a poctivě. Nebo už to připravené má z jiných hodin a tříd. Takový pravidelný vrchol nezájmu mě dostává. A když se utrhují na děti a křičí na ně, tak vím, kam svoje děti nedávat.

Nezisková organizace věnující se dětem, resocializaci. Pracovníky střídá jako ponožky. Důvod? Pracovní šikana. Nezdravé prostředí, které psychicky ničí vlastní zaměstnance. Šikanují kolegové i nadřízení. On se vždycky ten špatný najde. A že to odnáší děti, protože přilnou k někomu, kdo už tam pak nedělá? Oni žádný problém nevidí. A když se ozvete vy, jste neloajální vůči firmě a další obětí šikany, to si pište.

Potřebuje tohle komentář? Já bych vyházela celé vedení. Jenomže tak snadné to není... A když to zavřou, co ty děti? Lepší něco, než nic? Já nevím...

Základní škola. A jedna malá holčička, co se bojí ve škole jít na záchod. Má osobní asistentku. Má jí pomáhat s toaletou. Jenže to vždycky tak otráveně komentuje (hlavně, když jí má pomoct utřít zadeček), že na záchod radši nechodí. Méně pije a trpí zácpou...

Fakt to potřebuje komentář?

Ošetřovatelka v ústavu, které se děti bojí. Mají hrůzu se od ní nechávat koupat. Protože je zlá a hrubá. Chová se k dětem jako k věcem. Nadřízený to ví, ale nechává tam ženu dál. Důvod? No přece vděčnost, jak dlouho pro firmu pracuje...

Vděčný jí být klidně může, ale proč za to mají trpět ty děti? Co ji aspoň přeřadit jinam? Nemělo by jít hlavně o ty děti?

Co mi z toho vychází? Že k jakékoli práci s lidmi patří zodpovědná sebereflexe a sebekritika. Mám na to tu práci dělat? Chci tu práci dělat? Baví mě tu práci dělat? Pokud je odpověď záporná, najděte si jiné povolání. A stejně tak, pokud je kladná v případě - jsem vyhořelá? Součástí práce s lidmi je umět pracovat sám se sebou. Hlídat se a číst v sobě. Jakmile to člověk nedělá, vlastně už od začátku k té práci přistupuje špatně. A přitom by mnohdy stačilo přiznat si - potřebuju dovolenou.

Práce s lidmi není snadná. Máme právo mít jí po krk. Nebo na to nemít buňky. Jde o to umět to přiznat sám v sobě. Dřív než se staneme aktérem, záporákem v podobném příběhu. To nikdo z nás nechce. A přesto ty příběhy jsou...

Umím anglicky, co víc po mně chcete? Aneb Turisti v ČR

17. února 2018 v 13:26 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Dneska stejně jako v minulém článku se budeme držet jazyků. Možná jste ke konci loňského roku na titulní straně Blog.cz zaregistrovali článek "Mí nou ingliš". Přiznám se, že já s ním velice kontrastně nesouhlasím. Navíc mě překvapilo, kolik lidí s ním souhlasilo. Ovšem, když se nad tím člověk zamyslí, nic překvapivého to není. Samozřejmě zákonitě existují lidí s polaritně opačným názorem, než máte vy. A já to respektuji. Ačkoli (opět zcela logicky) nechápu. A přišlo mi dobré ten opačný názor vyjádřit.

Ve zkratce článek pojednává o tom, že angličtina je globální jazyk a budeme-li z toho faktu vycházet, je téměř povinností každého umět se v základní angličtině domluvit. Protože je trapný, když to neumíte a chudáci turisti mají pak ČR za vidlákov, co je sto let za opicemi, a jsou bezradní. A to je trapný, nemoderní, neglobální a špatně, špatně, špatně! Tak všichni hurá na kurz angličtiny, ať umíte aspoň trochu "ingliš".

Takže... Souhlasím snad jen s tím, že angličtina je SOUČASNÝ globální jazyk. Dříve vévodila ruština. Doba se mění. A nikdo neví, co bude za padesát let. Třeba nějaká velká válka, vyhrají Arabové a globální se stane arabština. Pak vám ta masově naučená angličtina bude na dvě věci. Vzhledem k tomu - proč někoho něco nutit dělat? Kdo chce umět anglicky, prosím, kdo ne... třeba se jednou naučí čínštinu, až bude globální. Kdo ví.

A i kdybychom tohle pominuli, pořád nebudu chápat, proč by angličtina měla být něčí povinností. Umět jazyk je od dob demokracie svobodné rozhodnutí, plusový bod, nikoli povinnost. A pokud nevytáhnou paty z rodné země, proč taky? Jsme v České republice a mluví se tu úředně pořád českým jazykem.

Možná ze mně mluví milovnice jazyků, možná to je proti globalizaci, ale... Víte, já uznávám angličtinu jako současný globální jazyk a umím anglicky aspoň tak, abych se byla schopná jakž takž domluvit. Ale beru to jen jako jistou záložní kartu. Když někam jedu, v první řadě respektuji kulturu a jazyk dané země. Protože pobývám-li ve Španělsku, úřední jazyk je tu pořád španělština. Co to znamená? Nechci po nikam, aby navštěvoval obří kurzy každého jazyka, než se někam vydá, ale... základní fráze by zvládat měl. Protože angličtina je super globální komunikační nástroj, ale my bychom se - dle mého soukromého názoru, který pouze prezentuji, ale nevnucuji - měli snažit v první řadě respektovat jazyk dané země. Navíc si ty fráze ani nemusíte pamatovat. Stačí si je i s výslovností napsat na kus papíru a nosit ho v kapse. To není nijak náročné, ne? Věřte mi, že najít video se základními frázemi každého jazyka v dnešní době na Youtube není problém. A zabere to tak maximálně patnáct minut času, než si to opíšete a tak. A pokud se to budete chtít učit, tak je to denně taky na pár minut.

Ono hned jinak působí, když na mě turista začne větou: "Já nemluvit česky. Vy mluvit anglicky?" Dokazuje to, že ví, kde se nachází, a snaží se to respektovat. A vůbec nevadí, že gramaticky blbě. Oceňuji snahu, respekt k našemu jazyku a to, že se nesnaží automaticky předpokládat, že angličtina ho procpe všude a on je tedy za vodou a, kdo mu nebude rozumět, je blbec a nevzdělanec. Jako blbec mi totiž přijde turista, co neumí jazykem dané země ani pípnout a jede si tam. Ještě se tváří otráveně a naštvaně, když mu nerozumíte. Naučte se respektovat danou zemi! Byť je sebemenší. Trochu pokory s tou angličtinou. Ještě pořád to není úřední globální jazyk. Přijet někam, mluvit anglicky a myslet si, že se z vás všichni po**rou, mi přijde arogantní a neuctivé. Když se turista jinde než v anglicky úředně mluvících zemích tímto jazykem domluví, je to jeho štěstí, nikoli automatické právo. Automaticky by se naopak turista měl snažit seznámit s jazykem dané země.

Ovšem pokud jste s jazyky opravdu nepřátelé, i vypsat pár frází vám přijde náročné, nebo se vám zdá, že se vám to opravdu nevyplatí, protože tudy jen pár hodin/den budete projíždět jinam, co je těžkého na naučení se dvou vět?

Věty, které mám na mysli, jsou:
"(Promiňte), nemluvím... anglicky/německy/francouzsky/španělsky ..."
"Mluvíte anglicky?" (Když je to ten globální jazyk, ale můžete tam dosadit i jiný podle vašich potřeb.)

Protože, když ten hovor začne takto, budu se opakovat, turista dokazuje to, že ví, kde se nachází, a snaží se to respektovat. A vůbec nevadí, že gramaticky blbě. Oceňuji snahu, respekt k našemu jazyku a to, že se nesnaží automaticky předpokládat, že angličtina ho procpe všude. Uvažujete vůči němu nad tím, že jazyk dané země by se pravděpodobně naučil, kdyby měl dost času, nebo hlavu na jazyky atd. Protože si uvědomuje, že tady se mluví česky. A já moc ráda odpovím: "Yes, I speak English."

Myslím, že na to zapomínají ti, co propagují angličtinu horem dolem. Na respekt k jiným jazykům. Na respekt k úředním jazykům daných zemí. "Já umím anglicky, co víc po mně chcete?" Odpovídám, no a co, že umíš anglicky. To je fajn pro tebe, úředně je to ve světě ještě trochu jinak. Jestli se to někdy změní a angličtina bude úřední jazyk celosvětově, tak ok. Bude to fajn, že si budou rozumět všichni. Na druhou stranu... asi fakt miluju jazyky, ale bude skutečně škoda nechat ty ostatní zmizet.

Myslím, že někteří dnešní Češi mají problém s tím, že si neváží češtiny. Hrdinové NÁRODNÍHO OBROZENÍ se musí v hrobě obracet. České výrazy nahrazujeme anglicizmy: "Jdu šopovat." (nakupovat od anglického to shop/čteme šop) Nebo rovnou anglickými výrazy. "Jsem King." (King = král, tedy dobrý, skvělý.) Proč??? Strašně se mi to nelíbí. Uznávám i já mluvím občas na kamarády anglicky, ale v celých větách ve snaze procvičit si angličtinu. Nikoli abych ten jazyk rvala do české slovní zásoby.

Nacionalismus je prostě jen prázdné slovo, aby se chlapi mohli porvat v hospodě. To, že to ve skutečnosti znamená mít rád Českou republiku, českou kulturu, jídlo a jazyk, to už moc lidí nenapadne. Já jsem hrdá Česka, ačkoli nejsem hrdá na to, jaký obraz o sobě dáváme v zahraničí. Nemiluju stereotyp Čecha (za ten si můžeme sami), ale miluju Českou republiku jakou takovou, kulturu, jídlo, jazyk.

Jen škoda, že tohle zrovna není v módě. Rádia jsou plná anglických textů. Když posloucháte české zpěváky, jste divní (tedy hlavně pokud posloucháte jen je). Pokud navíc posloucháte něco jako Lucie Bílá, Hana Zagorová... jste totálně mimo a super divní. Proč jako? Znělky v reklamách máme často v angličtině (přestože třeba Polsko, nebo Maďarsko má tu reklamu ve svém jazyce celou i se znělkou a sloganem. Čím to je, že ne my? Příklad: CZ verze - ty další nemůžu teď najít, ale věřte mi, v polské verzi se "Touch me" nezpívá, ani v ruské, nebo maďarské.

Mám angličtinu ráda jako každý jazyk. Umím anglicky. Pomůžu turistovi v nouzi, co na mě mluví anglicky. Ale ta neúcta k jiným jazykům, protěžování angličtiny a názory typu: "umím anglicky a co víc bych jako měl", nebo: "neumět anglicky je trapný, hloupý, angličtina je povinnost" mně fakt dost štvou.

Nic není ničí povinnost. Angličtina je jen rozšířená momentální možnost, jak celosvětově komunikovat. Nikoli záruka a nutnost tak komunikovat. A tak to bude, dokud se nestane úředním jazykem všech. Proto nevidím důvod, proč litovat turistů, co neumí česky a dostanou se do potíží v komunikaci. Je to mrzuté, ale jsou v ČR, tady se mluví česky, tak by s tím primárně měli počítat. A stejně tak neurážím ty, co anglicky neumí. Možná umí německy a jezdí tam, víc nepotřebují. Možná nejezdí nikam a tady je jen jejich rodná čeština. A pokud je jazyky nebaví, tak proč se s jiným jazykem otravovat. Když nechtějí, jejich volba. A turista se nesmí zlobit, že se najde Čech v České republice, co mluví jen česky. Vždyť je to jeho právo, on je tu doma, on má jen jeden úřední jazyk.

Tento článek není útokem na autora článku zmíněného na začátku, jen svobodné vyjádření nesouhlasu a opačného názoru.

Jak se naučit jazyk samostudiem

15. února 2018 v 8:22 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Psát články sice není žádná lidská povinnost (ani moje ne), ale pokud čtete můj blog pravidelněji, možná vás napadlo, že od posledního článku je pauza nezvykle dlouhá. Inu je. Veškerý můj volný čas poslední týden zabírá nové nadšení. Plním si sen a učím se španělsky. Sama doma. Buď to, anebo jsem v práci. Hrozně mě to chytlo.

Důvod, proč o tom píšu, je prostý. Protože já vždycky trvala na tom, že nejsem samostudijní typ a pořád ten sen odkládala, až bude čas, prostor, popřípadě peníze na nějaký kurz. Měla bych dodat, že v minulém článku (TU) sem zmínila, že jsem aspoň letmo políbená angličtinou, němčinou, ruštinou... To jsem, (ačkoli ne moc) ale vždycky to vzniklo tak nějak instituciovaně - díky kurzu ve škole, nebo tak.

Samostudium mi vždycky přišlo tak nějak "hluché". Možná i vy jste ten případ. Sice už existovaly konverzace do ucha, nějaké fráze... Ale to mi přišlo málo. Chtěla jsem slyšet naživo všechna možná slova a tvary. Chtěla jsem slyšet výklad gramatiky. Protože dřív to na mě v některých těch učebnicích (ono i teď) působilo takové... já nevím... ořezané? Špatně vysvětlené? S málo příklady? Někde zase chybí užitečné jazykové detaily... To, aby si jich člověk koupil deset, utratil majlant a ulistoval se k smrti. A pořád tam hlodá červík - vyslovuju to správně? Takhle to mysleli? Jenže doba se změnila. Před pár lety, když jsem honem rychle potřebovala online španělštinu i s výslovností, nebylo téměř nic. Před pár měsíci mi ale Youtube prozradil, že dnes tam najdu lekce všeho, co budu chtít. Od španělštiny po čínštinu. A slyšíte to! Vlastně stejně jako sedíc na hodině ve třídě. Slovíčka, gramatika, abeceda, přízvuk, výjimky... všechno prostě. A mně se otevřel úplně nový svět.

Má to však jeden háček. Lekce jsou anglicky. Tedy jako byste se učili jiný jazyk coby Angličan. Mně to nevadí. Opakuju si tak vlastně i angličtinu. A pokud vy anglicky neumíte, můžete začít samostudium tím, že se naučíte ji. Tentokrát samozřejmě česko-anglicky - jinak byste se toho moc nenaučili, že? :-) Stačí do vyhledávajícího políčka zadat správné výrazy, jeden jsem našla za vás TADY.

Jen pro zajímavost - když říkám, že tam najdete všechno, tak myslím všechno - i jak se naučit česky a slovensky, což mě mile překvapilo.

A jak při tom samoučení být co nejlepší? No každému vyhovuje něco jiného, ale já za sebe doporučuju tohle:

1. KOMBINUJTE VÝKLADOVÉ YOUTUBE KANÁLY

Je skvělé, že najdete kanál, podle kterého se chcete učit např. španělsky. Jenže jeden kanál je strašně málo. Určitě tam na spoustu věcí nenarazíte, nebo je nepochopíte, takže je fajn pustit si to znovu jinde, popřípadě si je osvojíte špatně, či neúplně. Některé kanály se navíc zaměřují třeba jen na slovíčka, nebo fráze. Jiné na gramatiku apod. Kombinací kanálů si zaručíte rozmanitější množství informací, přístup k detailům, které by vám jinak utekly, nebo i kontrolu, jestli to, co se učíte, vás naučili správně. Př.: Pokud byste narazili na kanál, kde by vám tvrdili, že otázka: "Odkud jsi?" je ve španělštině ¿DE DONDE ESTÁS? brzy vás uhodí do čela, že je něco blbě. Všude jinde milionkrát uvidíte a uslyšíte "¿De donde eres?" Já mám zatím tři kanály, co střídám, a k tomu si občas nakliknu úplně jiný kanál, když se zabývám něčím určitým. (Buď si vyhledám daný jev a vyjede mi v nabídce, nebo si ho všimnu v nabídce u sledování předchozího videa.)

2. POUŽÍVEJTE VÝKLADOVÉ WEBY

Ten mluvený výklad je fajn, ale mít to někde vypsané komplet je ještě lepší. Ani do školy nejdete bez učebnice. A i tady je super kombinovat. Možná to někde pro vás bude srozumitelnější, než jinde stejně jako u těch kanálů. Musíte hledat, co vám vyhovuje.

3. VŠECHNO, CO SE CHCETE NAUČIT, SI PIŠTE DO VLASTNÍHO SEŠITU

Přepisování je opakování, opakování - matka moudrosti. A tak z výkladového webu pouze pro svou potřebu kopíruju výklad, časování sloves... A z videí to podstatné vypisuju. Vzniká mi tak moje vlastní děsně barevná učebnice v Excelu, kde najdu všechno, na co už jsem kdy narazila, na jednom místě. Nemusím tak složitě hledat to video a tamten odkaz... Navíc si k tomu píšu vlastní poznámky a je to super.

4. SLOVNÍKY, PŘEKLADAČE

Dávám je až na poslední místo hlavně kvůli online překladačům. Ten jejich překlad vět bývá dost hrozný. Radši to zkusím najít na videu, webu, přeložit se slovníkem, než sáhnu po překladači. Spíš ho používám, když něco vím, ale vypadlo mi to, nebo aspoň tuším. Pokud totálně nevíte - hurá slovník, či výklad gramatiky.

5. OPAKUJTE KDYKOLI MŮŽETE, POSLOUCHEJTE

Po cestě do práce si v hlavě časuju sloveso mluvit. Když se nic nechci aktivně učit pustím si konverzační okénko, film, písničky... cokoli v daném jazyce. Ze začátku pochytíte jen slova, nebo sem tam větu, ale i to vás potěší. A taky budete pořád aspoň slyšet, jak jazyk zní.

Díky Youtube to už prostě není doslovné tiché samostudium, kdy vám v uších zněly maximálně ty nejčastější fráze. Jako by byl učitel s vámi. Jen ne doslova. Zkuste to i vy, pokud jste se báli studovat sami. Já jsem nadšená. Těchto pět jednoduchých kroků a já konečně začínám mluvit víc než "NO HABLO ESPAÑOL"!

Život s handicapem (3) - Úplně jiný svět

6. února 2018 v 13:41 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Dovolte, abych se představila. Jmenuji se Sacharin a před pár dny mi bylo pětadvacet. Mám několik sourozenců a rozvedené rodiče. Jako malá jsem chodila do školky a už tam navštěvovala lekce angličtiny. Od první třídy jsem navštěvovala hodiny sborového zpěvu. Učila se, nadávala nad matikou a chodila s kamarády ven. Ačkoli já trochu nuceně, protože bych mnohem radši vysedávala doma s tužkou v ruce a psala básničky. Na sport jsem totálně levá. To si radši pustím tenis v televizi. Zamilovávala jsem se a nechala si lámat srdce, protože mě nikdo nechtěl. Připadala jsem si ošklivá a procházela běžnou depresivní fází dospívání. Vystudovala jsem střední školu a doma po celou dobu automaticky přijímala ty běžné věci jako - nutné platit složenky, hradit nájem, uklízet, aby bylo čisto, a vařit, aby bylo co jíst. Páteční noci jsem protancovala a propila v nočních klubech. A můj společenský život se odvíjel od toho, s kým a na kdy jsem si domluvila spicha. Našla jsem si přítele a byt. Mou největší starostí bylo, jestli utáhnu nájem. Podívala jsem se do ciziny. Vlakem i letadlem. Rozešla se s přítelem a pak si toho dalšího málem vzala a málem se stala maminkou. Mám živnostenský list a jsem zaměstnaná. Dobrovolničím v sociálně-terapeutické dílně. Píšu blog(-y) a čtu knížky. Umím jakžtakž anglicky, slovensky a ve španělštině a polštině zvládnu pár frází. V hlavě mám dost zaprášenou němčinu a ruskou azbuku - jazyky jsou má posedlost. Byla jsem na raftech a potkala Lucku Bílou. Miluju plyšáky a jen z vůně svíčkové se mi dělá blbě...

Proč to všechno píšu? Nikoli proto, abych vystavovala na odiv své soukromí, či sebe samu. Jen se snažím ukázat, jak běžně a často super žiju. Mně se můj život líbí. A ani na chvíli mu mantinely nestaví fakt, že jsem invalidní. Na vozíku. I ty školy byly běžné.

"Já asi osm let nic nedělal, jen chodil na procházky a koukal na telku, protože mi rodiče říkali, že nic jiného dělat nemůžu, a že až oni umřou, půjdu do ústavu," vyprávěl mi nedávno jeden taktéž handicapovaný kamarád. Dnes hrdý majitel chodítka, rád štrádující po městě, zaměstnaný a bydlící ve svém. Jo, a má holku.

A já jen teatrálně složila hlavu do dlaní a žaludek se mi zkroutil při představě, že bych takhle "zbytečně" prožila byť jen jediný půlrok! To je nějaký život?, pomyslela jsem si a hlavou mi proletěla vzpomínka na to, jak jsem jako malá otrhávala prababičce z keře rybíz. Nebo u pratety sbírala shnilá jablka. Na masopust. Na Silvestrovské oslavy... Brr. Stačí mi týden v posteli s horečkou a potřebuju být produktivní.

Žila jsem běžný život v běžném světě plném překážek s vědomím toho, že pro ten svět mám na první pohled trochu pocuchaná peříčka. A rozhodla se to ignorovat. Vlastně jsem neměla na vybranou. Kolem mě byli samí zdraví lidé (nepočítám dva spolužáky na ZŠ). Byla jsem hozená do běžného světa a běžných starostí. U nás se mluvilo o hokeji a olympiádě. Paralympiáda, nebo boccia byly prázdné vzdálené výrazy. A paradoxně jsem byla ráda. Žila jsem běžně a tyhle věci nepotřebovala. Navíc jsem uvnitř trpěla obavou, že bych také mohla spadnout do jakési bubliny světa vozíčkářů. Ano, v tom světě bych byla v jejich očích zcela v pořádku a možná někde v ústavu dostala i 24h péči, ale dál? Bála jsem se, že by mě to pomalu odřezávalo od toho, co jsem si vystavěla. Místo a orientaci v průměrném světě těch zdravých.

Zdá se vám to scestné? Jenže ono není. Vezměte si kamaráda, co jsem o něm psala před chvílí. A takových je, co si myslí, že s handicapem nic nemůžou! To mě naučilo dobrovolnictví v sociální oblasti. Ať už jim to vemlouvá okolí, nebo oni sami sobě. A já... seděla na velbloudovi.

Nebo se jim prostě nechce. Od malička jen samá rodičovská a ústavní péče. Podej, přines, udělej. Nemusí nic. Potažmo ani myslet ne. Protože jim program vymyslí pracovníci. A oni poslušně výletují a tvoří. Ale seberte jim plány a ukoušou se k smrti nudou. S tím mají tedy mnohdy problém i zdraví jedinci, takovéto - nudááá -, ale tady je to leckdy způsobeno snad fakt i tím, že je nikdo nevede k tomu, aby si ten život naplňovali aktivně sami. Co by měli dělat? Co je baví? Tak co dneska? Oni neví... Ještěže mají ty pracovníky. Já jet život podle plánu druhých, vydržím to týden až dva a pak zdrhnu. Ráno vstanu a sama rozhodnu, co je potřeba (jít do práce, zaplatit faktury, setkat se s někým), a co chci dělat pak (kouknout na film). A oni neví. A mě to hlava nebere.

Anebo by se jim i chtělo, ale bojí se. Zarazilo mě, na kolik případů vozíčkářů jsem coby dobrovolnice narazila, kteří si celé roky nepřejí nic jiného, než dostat vlastní byt a osamostatnit se, a když to dostanou, pod tlakem paniky přemýšlí, jak to sabotovat. Bojí se, že to nezvládnou. V tomhle světě znají pravidla, mají jistoty, kamarády... mimo ten svět neznají nic. Učí se (pokud mají štěstí) žehlit, prát, starat se o sebe. Už jim ale nikdo nedá tu ampulku optimismu, že pak budou moci všechno. A povinný návod, co budou muset všechno. Jako například vyřešit vhodně asistenci, která už nebude 24h. Ono kde ji sehnat a za přijatelnou cenu dle potřeb vašich není žádná sranda. Stejně tak jako poradit si se zimou - zasněženými nájezdy a namrzlými chodníky tak, abyste nebyli vězněm ve vlastním domě. Jídlo. Složenky. A najednou se to jeví všechno až příliš těžké... A když kolem nemáte kamarády, protože ti jediní zůstali tam, odkud jste odešli, je to peklo. Když chcete tam s někým pokecat, jen vylezete na chodbu. V běžném světě domlouváte kafe a jinak jste sami. Jak se seznámit a s kým? Jako byste svůj život začínali žít znovu na nule a ještě k tomu tentokrát s nevýhodou handicapu, kterou ve vašem dosavadním životě nikdo snad ani neřešil. Teď na vás ta jinakost tlačí... A bojíte se.

Upřímně řečeno, dělá se mi špatně, jen to píšu. A slzy vděčnosti mě tlačí v očích. Jak už jsem psala, já tenhle život žila odmalička. Nezačínala jsem na nule. Já ten svět znala. A pokaždé bych si nějakého toho nováčka nejraději vzala pod křídla a ukázala mu svět. Že se nemá bát. Seznámila ho s lidmi a naučila ho v tom chodit. Aspoň tak, jak v tom chodím já.

Jsem pro inkluzi. Protože jen díky ní jsem nikdy nezažila to, co klienti výše. Kdyby byla inkluze, kdyby byly peníze a mohlo se reformovat školství, neměli by se čeho bát. Chodili by s kamarády s handicapem i bez na promítání letního kina, nebáli se bytové samoty a měli koho poznat na návštěvu. Nebylo by to pro ně nové, nýbrž normální. Sakra, vždyť by stačila nějaká dlouhodobá spolupráce zdravých dětí a handicapovaných! Nějaké srazy, akce. Ale dlouhodobé a stálé. Aby se promíchali a vznikly pevné vazby i skrze ty dvě skupiny. Jen aby se potkávali a začlenili i mezi sebou.

Sjednoťme ty světy v jeden, ať zdraví ví a chápou, jak žijeme, co prožíváme, ať nás berou jako sobě rovné. Jako například ta paralympiáda - je super že to je, ale upřímně - většinovou společnost absolutně nezajímá. Není to škoda? Nezasloužila by si, aby v lidech vzbuzovala stejné vášně jako olympiáda? Jenže lidi k tomu nejsou vedení... A ti na vozíku ať ví, jak žít v běžném světě, kde jsou menšinou, a nebojí se žít. Jen aby ubylo těch, co nemůžou, nechtějí, neumějí a mají strach žít svůj život na plné obrátky.

(Naštěstí mezi ně nepatří Vašek - s nímž dělala rozhovor blogerka Nisa.)