Život s kočkou

8. ledna 2018 v 14:42 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Psalo se jaro 2013. Prožívala jsem krásný rok, musím říct. Ráda na něj vzpomínám. A jelikož nám s přítelem (bývalým) bylo krásně, jako každý člověk hledící dopředu jsem přemýšlela, jak by nám (mně) mohlo být ještě líp.
"Miláčku, já bych chtěla kočku..." zasnila jsem se.
"Vždyť už jednu máš," poznamenal.
Pokrčila jsem smutně rameny. "Tak aspoň bude mít kamarádku. A navíc vždycky jsem chtěla kočku z útulku..." připomněla jsem mu.
"Tebe už nebaví chytat kočky na ulici?" rýpnul si a narážel na někdejší noční odchyt kočičího miminka, co uvízlo na stromě. A teď spokojeně chrupalo v mém klíně.
Vyplázla jsem na něho jazyk. "To není to samé, prosííííím!" sepjala jsem ruce a škemrala.
Představa, že pomůžu další kočičce v nouzi, mě hřála a naplňovala adrenalinem zároveň.
Zasmál se a asi za týden jsme jeli do útulku.

Seděla jsem v podkroví a kolem mě běhala tlupa koček. Jak si mám proboha vybrat? Měla jsem jen jeden parametr - nechci kocoura. Dost málo na houf koček, co se mi otíraly o nohy, z dálky mě nedůvěřivě pozorovaly, nebo alespoň přátelsky zamňoukaly na pozdrav. A pak se to stalo... Jedna neohrožená kočičí slečna mi - jak jsem tam tak seděla - vyskočila přímo do klína. A tulila se, nakrucovala, nechala se drbat na bříšku, mňoukala a předla. Kočka si vybrala majitele, nebylo pochyb. Jinak se to nazvat nedá.

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, jaký to byl krásný osud. Jakou to mám roztomilou kočičku a jak jsem ráda, že takové mazlivce poskytnu domov. A o asi čtyři dny později jsem bezmocně brečela na záchodě, tloukla hlavou o umakartové obložení a přemýšlela, jestli tu kočku nemůžu vrátit. A teprve pak jsem sama sebe napomenula, že to se nedělá a nikdy bych to neudělala. Stejně tak jako se psy nemají zpod stromečku šoupnout do lesa a adopce dítěte se nedá anulovat. Jednou jsem si ji k sobě vzala, tak to musím zvládnout. Toho vlka v rouše beránčím. Nechápu metamorfózu, co u té kočky proběhla, ale jakmile jsme se ocitli doma, z hodného kotěte byl zlý tasmánský čert. Prskala, vrčela a vztekala se. Přítel se jí bál. Psi před její naježenou maličkostí couvali - no fakt! Jen ke mně se občas přišla pomazlit. A já se mazlila, protože jsem doufala, že jí to uklidní a začne se chovat normálně. Ačkoliv na to mazlení jsem fakt neměla náladu, protože mezi její koníčky patřila například touha se několikrát za den snažit prokousnout krk mému milovanému kočičímu miminku. Takže se domácností co chvíli rozléhal kočičí řev a já je tahala od sebe. A schovávala jednu před druhou. Tak vypadalo moje - bude mít kamarádku - v praxi.

Situace se uklidnila teprve v momentě, kdy kočičí miminko náhle a nečekaně skonalo. A ne, nemohlo za to prokousnuté hrdlo, ale zdravotní problémy. Jen jsem litovala, že prožilo poslední týdny života v takovém stresu. A přiznávám, že útulkové kočičí slečně jsem to dlouho nemohla zapomenout. Ale jsem dost vyzrálá na to, abych si na ní nevybíjela vztek. Doma bylo konečně ticho. Tedy pokud jsme se nehádali my dva s přítelem, kdo umyje nádobí. Ale kočka pořád vrčela a prskala.
Uběhlo několik měsíců, než přítel radostně zvolal: "Ona na mě nevrčí!"
A bylo to tak. Agrese postupně odeznívala, až zmizela docela. Jen určitý prostor pro rezervovanost si nechala. Mazlila se krátce (i se mnou) a pak si šla po svých.

Po dočtení článku se jistě najdou tací, kdo řeknou - takové, nebo onaké jsou všechny kočky. Já to házení do jednoho pytle nemám ráda. Každý člověk je jiný. Každý pes je jiný. Proč bychom kočky měli paušalizovat? V rodině máme plno koček - a každá je jiná. Co dělá tedy mojí kočku mojí kočkou?

Jídlo
Když jsme si ji vzali z útulku, byla naučená na granule. A to tak moc, že zhnuseně ohrnula nos i nad kočičí konzervou. Natož lidské jídlo! Kdepak. Byla jsem ráda. Nežebrala a všichni byli spokojení. Všichni až... na mého taťku. Tvrdí, že zvířata nemá rád, ale když už se k němu nějaké dostane (třeba na hlídání) hrozně rád jim podstrojuje. Vlastně stejně jako lidem. Já svou porci houbového rizota ale s radostí sním, kočičí slečna si však ten kousek vařeného kuřecího ne a ne vzít. I tady ovšem nejspíš platí, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Jednou si zobla kolečko salámu, podruhé si zobla kolečko salámu, až přišla na to, že to lidský jídlo je vlastně dobrý. A před půl rokem měla dokonce období extrémní drzosti, kdy mi mazací sýr olizovala přímo ze vzdálenějšího konce rohlíku, co jsem držela v ruce. Fakt díky, tati! :-)

Škrabadlo
Jsem hodná panička. Sehnala jsem takové to velké drahé škrabadlo. Ať se kočky pomějí. Ehm, za pár týdnů bylo rozcupované na kusy. Myslím, že moje kočka není kočka, ale rotvajler, to jinak není možný. Jako náhrada za škrabadlo pak skvěle sloužil koberec v ložnici. No, nezabili byste ji? Tak jsem při stěhování do bytu bez koberců dostala spásný nápad. Škrabadlo na zem, ala koberec. Nejsem já geniální?! Až na to, že v novém bytě bylo staré komunistické křesílko - takové to bez potahů. O to se přeci drápky brousí mnohem líp. A škrabadlo na zemi je bráno na zřetel pouze, je-li čerstvě postříkáno šantou kočičí. Ovšem nikoli pro broušení drápků. Hezky se s kobercem pomazlíme, párkrát o něj otřeme hlavičku a jde se dál.

Přepravka
Na 80% jsem si jistá, že má moje kočka klaustrofobii. Nebo trauma z přepravky. Prvních pár let nejen, že v přepravce příšerně vyváděla, jako by ji někdo mučil, ale pravidelně se strachy počůrala a pokakala. To byl zážitek to uklízení. Nevím, zda konečně pochopila, že se jí nechci zbavit, ale už nečůrá a nekaká. Zatím. A je hysterická o něco méně. I když na mě zkouší žalostné mňoukání. Já zase pochopila, že je klidnější úměrně s velikostí prostoru kolem ní. Přepravka na středně velkého psa pro malou kočku? Jasně!

Urážlivost
Ano, je urážlivá. Hodně. Tuším, že to bude egoistka a usurpátorka. Když jsem odjela kamkoli na noc, či - nedej bože - na víkend, hlídací četa pravidelně hlásila: "Tak ti za trest pokakala/počůrala postel." Děkuju pěkně. A žádné uvítání při návratu domů. Kdepak - hezky týden ignorovat, že existuju. A vzdorovitě švihat ocasem a kroutit hlavičkou na opačnou stranu, když panička volá. Tak se to dělá!

Na hluchou to ona si hraje vůbec moc ráda. Obzvlášť když něco provede, nebo se jí prostě nechce. Ale to, že svoje jméno zná a slyší na něj, vím s naprostou jistou. Ona totiž hrozně ráda odpovídá, hádá se se mnou.
Já: "Čiči, pojď za mnou."
Ona: "Mňau."
"Pojď za mnou, vyčešeme kožíšek."
"Mňau. Mňau." A ani se nehne.
"No vyskoč ke mně, když si tě vezmu já, tak mi stejně zdrhneš."
"Mňaááu..."
"Takže dneska nic, jo?"
"Mňau," uzavře to kočka a odchází do obýváku.
Češeme večer v posteli, kdy se přijde přitulit a vyčesávání se jí najednou jeví táák příjemný...

Je to miláček. Hrozně ráda spí zachumlaná v peřině. Ohňostroje na Silvestra ji nechávají chladnou a chrní jako dudek. Ale když zakašlu, nebo smrkám, vypálí ode mě, jako by právě zaslechla salvu z děla. Neloví myši, v paneláku totiž nejsou. Ale moc ráda si pochutná na pavoučcích a mouchách. A jelikož se těch několikanohých potvor štítím, vůbec mi nevadí mít doma vlastního pavoukobijce. Ačkoliv někdy si nejsem jistá, jestli se ho snaží zabít, nebo si s ním hraje. Jak stárne, tak je milejší. Mazlivější. Tulí se dlouho a už dokáže v klidu ležet. Dřív se u toho neposedně vrtěla a nedokázala být chvíli v klidu.

Vzpomínám si na den, kdy mi ji z hlídání vezla před 27 měsíci kamarádka.
"Ta byla hodná," referovala mi cestu v přepravce a autem. "ani nemňoukala."
Nechápala jsem. "Tahle kočka?"
Kývala spokojeně hlavou a já sledovala, jak ji vypouští na zem v našem domově a ona mi způsobně letí sednout na klín a čeká. Co? Nevím, kde se moje kočka naučila hrát komedii, ale víc než fraška to nebylo. Sotva se návštěva rozloučila, zmizela mi z klína a jala se jít někam zašít. A schovala se pořádně, protože jsem ji pak hledala další dvě hodiny. A jen díky ní jsem přišla na to, že postel v bytě je polohovací. Celou dobu byla totiž mírně zvednutá (opravdu nepatrně) a ona se procpala vzniklým otvorem do úložného prostoru, o jehož existenci jsem do té doby neměla ponětí. Taky proto jsem ji hledala tak dlouho. Nakonec i mimo byt, jestli se náhodou neprošmikla na chodbu. Nezamňoukala ani jednou za celou dobu, co jsem ji volala. Musela se ohromně bavit.

Tak takový je můj život s kočkou. Přemýšlím, že bych jí nyní po pěti letech zase pořídila kamarádku. Ale bojím se toho tasmánského čerta, chápete... Aby se zase nepřihlásil o slovo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bluesovka bluesovka | 10. ledna 2018 v 14:06 | Reagovat

chápu, opět podobnost čistě náhodná, my si z útulku přivezli psa a to byl takovej očistec, že šel za 2 roky zpět do útulku. Styděla jsem se, ale to se fakt nedalo. Z útulku už máme kočky 2, jedna bez oka. Jsou to zlatíčka.

2 Marcela Marcela | Web | 10. ledna 2018 v 21:02 | Reagovat

Mě a přítele si kočka našla sama. Je to cca 2 roky co jsem taky moc chtěla kočku,ale přítel byl proti tomu. Prý je to trápení mít v bytě zvíře. Nakonec to byl on, kdo jí pustil do bytu :D . A tak s námi žije  a jsme spokojení a to i přítel :D. Moc pěkný příběh ze života ;-)

3 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 19. ledna 2018 v 14:52 | Reagovat

[1]: Když už to jinak nešlo, tak hlavně, že nezůstal někde u silnice. :-)

[2]: Šikovná kočka. :D To jsou ty absurdity života. :-)

4 Saša Saša | Web | 20. února 2018 v 21:22 | Reagovat

Já mám dva útulkáčky. Ten mladší je zlatíčko. Ohromně vděčnej a hodnej. Ale o tom starším přátelé tvrdí, že je to zplozenec pekel 😁 nechápu 😁  ke mě je hodnej

5 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 21. února 2018 v 11:17 | Reagovat

[4]: Babička má taky takovou "prý hodnou", já jí tajně říkám satan :D Ale babí na ni nedá dopustit. :)

6 Saša Saša | Web | 1. března 2018 v 14:44 | Reagovat

Chápu :-) Merlinek je moje zlatíčko, ale uznávám, že ostatní lidi moc nemusí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama