Leden 2018

Život s handicapem (2) - Cestování vlakem

30. ledna 2018 v 19:17 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Nikdy mě nenapadlo, že tento "rubrikový seriál" začnu zrovna tímto tématem. Ale ono se o něm moc nemluví, tak proč ne. Já ráda jezdím vlakem. Pro držitele průkazu ZTP a ZTPP je to celkem levný způsob, jak se z bodu A dostat do bodu B. Aby ne - díky značné ZTP slevě na jízdné. A upřímně, ještěže ta sleva existuje. Za to martýrium a překážky a negativa, co rozhodnutí - dnes pojedu vlakem - přináší.

Co musíte vědět, než se rozhodnete cestu absolvovat

1. Ne každá vlaková stanice je bezbariérová. Buď peróny (nástupiště), nebo hala. V obou případech vám doporučuju na cestu s tímhle cílem zapomenout. Ačkoli pokud je bariérová pouze hala a vy máte mechanický vozík, asistent vás může dostat ven. Na stránkách ČD je popis bezbariérovosti jednotlivých stanic. Často však ne aktuální, tak si tam raději předem zavolejte. Informujte se.

2. Vlak, kterým pojedete, musí mít bezbariérový přístup. Dá se domluvit i cesta vlakem, který ho normálně nemá (zařadí se mimořádně vůz, který se jako bezbariérový přístup počítá), ale to je na domluvě a realizovatelnosti. Myslím - a jistá si teď nejsem, jelikož jsem to nikdy nepotřebovala - že je to ale potřeba řešit týden před plánovanou cestou. Bezbariérový vlak se pozná podle toho, že vás mají kam a nějakým způsobem možnost naložit do vlaku. Kam znamená - podle předpisů - buď klasický prostor pro cestující, speciální kupé pro vozíčkáře, nebo hitlák - tedy prostor, kam se běžně ukládají balíky. Neděste se, není to tak strašné, jak to zní, ale k tomu se dostanu. Jak zahrnuje množinu plošin vestavěných do vlaku (obsluhuje vlaková četa), nejrůznější nájezdy (u vlaků nízkopodlažních - obsluhuje vlaková četa) a manuálně ovládané plošiny mimo vlak s vlastní obsluhou. Tu povětšinou zajišťují zaměstnanci, kteří na stanici zpravují i příjem a rozvoz balíků. Proto má také manuální plošina mimo vlak provozní dobu.

A teď hurá na cestu... Ale...

1. vlak, kterým pojede je nutné objednat 24 hodin dopředu
Zdravý člověk přiběhne za pět minut dvanáct do dopravní haly, zhlédne vlaky, co se zrovna chystají odjet, rychlým kalkulem rozhodne, jestli pojede k mamince, nebo bratrovi, koupí jízdenku, sedne do vlaku a jede. I s objemným kufrem, protože ten syčák vás právě vyhodil z bytu! A vy nemáte, kam jít, jelikož tu přátele ještě nemáte, protože jste se přistěhovali nedávno. Tak hurá na vlak a domů. Nebo kamkoli jinam.

Tak přihodit se tato peripetie ženě na vozíku, tvrdě narazí. A ona to ví. Vlak pro cestu vozíčkáře se musí bez výjimky objednat 24 hodin dopředu přes objednávkový formulář Českých drah na webu. Narovinu - svoji logiku to má. Někdy totiž může být už dosažen maximální možný počet vozíčkářů v daném vlaku. V případě plošin, které vás do vlaku dostanou, je potřeba také vyzkoušet jejich funkčnost (pokud jsou součástí vlaku), popřípadě zajistit jejich obsluhu (pokud součástí nejsou a jedná se například o stanici, kde běžně obsluha nebývá - u těch menších - a jsou schopni ji zajistit.).

V praxi to ovšem vypadá tak, že pokud si vyberete vlak, který bezbariérový přístup má svůj, stačí zavolat vlakové četě, jestli mají místo a funkční plošinu a mohli byste v klidu jet. A ani u těch manuálních strojů mimo vlak by to nebylo tak těžké - stačí se s obsluhou domluvit, kdy bude mít volněji (ti nemívají čas právě kvůli rozvozu balíků), počkat na příhodný spoj a jet později, nežli vůbec. Jenže pravidla jsou pravidla, že. Argument, který se tohoto pravidla zastává, zní, že se musí právě zkoušet funkčnost plošin. Dovolte, abych se zasmála. Ony jsou některé (ty v rychlících hlavně) tak nevypočitatelné, že při zkoušení před výjezdem z první stanice fungují, po zapnutí o pár stanic později ovšem nikoli. Tak k čemu to je? Navíc to zkoušení je opravdu v tom - zapnout, vypnout, funguje - a to se dá učinit v kterékoli stanici během jízdy. A že toto pravidlo platí i u nízkopodlažních vlaků, kam se dostanete buď pomocí nájezdu, nebo jednoduše jako u nástupu do metra v Praze, čili prostě vjedete dovnitř (v závislosti na nástupištích stanice), netřeba komentovat. Nehledě na to, že pokud máte šikovného asistenta, nepotřebuje nájezd, protože je to podobné jako překonat obrubník na chodníku. A vytáhne vás tam (na mechanickém vozíku) sám.

Abych to uvedla na pravou míru - nejsem proti lhůtě objednání. Ale 24 hodin? Když je to prostě o tom - Franto, má vlak v deset bezbariérový přístup? Jo. Jede už tam někdo na vozíku? Ne. Tak fajn, plošina funguje? Ráno jsme to nezkoušeli, počkej do další stanice... ehm... jojo! - tak kde to jsme? Logicky k tomu - když je vlak v deset vozíčkáři plný, plošina je rozbitá, nebo bezbariérový přístup není - prostě nepojedu. Ale nejet vůbec, když stanicí za den profrčí x vlaků s bezbariérovým přístupem, volnou kapacitou a potenciální možností naložit vlakovou, či manuální plošinou? A to jen proto, že to není objednané? Eh?

Ráda říkám, že ten, kdo to vymyslel, si nejspíš myslí, že invalidní člověk je cvičená bezduchá opička, které se nic v životě neděje neplánovaně. Nejspíš vlakem jezdí jenom po plánovaných výletech. Co jiného taky, že jo. A že máte sestru, která vás nutně potřebuje v nastalé životní krizi? Tu si měla naplánovat 24 hodin dopředu. A dát vědět, abych si objednala vlak. Jsem jediná, komu to přijde na hlavu? To samé, když jezdíte do školy a odpadnou vám přednášky. Logicky byste podle těchto pravidel měli trčet v hale šest hodin, než pojede vámi sjednaný spoj. Jet dřív? To si s chudáků zaměstnanců děláte blázny, že jo? (Opravdu mi nejednou tak bylo vyčiněno, když jsem nechtěla čekat na vlak čtyři, nebo osm hodin.) Neumíte si představit ty pocity diskriminace, co v ten moment zažíváte. Ještě, když na vás zaměstnanec ČD ječí, že porušujete předpisy a co si to dovolujete. Zpravidla jsem klidná a rozhodná a trvám na svém, nebo se i ohradím a vysvětluju pointu nesmyslnosti jako teď vám. Ale uvnitř to zraňuje. To si člověk nesmí holt tak brát.

Naštěstí jsou ale lidé i soudní. A objednat jízdu jinak než 24 hodin dopředu vám sem tam projde. Je to o lidech a samozřejmě o parametrech dané cesty. A taky o tom, jak často jezdíte a kam a jestli si vás zaměstnanci pamatují. Mě snad ano, a tímto děkuji všem, kteří seč berou v potaz předpisy, jsou schopni lidsky a logicky jednat mimo ně.

2. 30 minut před odjezdem vlaku buďte na nádraží

Ok, chápu to v případě, že vlak už stojí ve stanici. Personál si v klidu vozíčkáře naloží a neohrozí včasný odjezd vlaku. Často je ale praxe taková, že čekáte na příjezd vlaku a dřív prostě nenaloží nikoho. Tak na co? Na to aby věděli, že pojedete? Blbost. Stejně čekají do plánovaného odjezdu, jestli se neukážete. A nastoupíte tak, či tak. Nebylo by lepší, půl hodiny před odjezdem potvrďte, že pojedete? Ačkoli spíš oni by měli volat vám. Oni telefonní kontakt mají z objednávky, ten, kdo nejezdí, neví, kam volat (a pokladny to nejsou). Tady bych chtěla apelovat na vozíčkáře. Volejte, když nepojedete. Je to slušnost a personál aspoň ví, co se děje. Zrušte tu cestu. Pak si možná přestanou zaměstnanci ČD myslet, že si z nich děláme dobrý den. Kam volat? Zjistěte si to u vaší nástupní stanice, určitě vám kontakt dají. ČD infolinku bych vynechala. Nějak jim chybí součinnost a zrušení cesty se někdy nedostane k těm správným lidem. A i při rušení počítejte s tím, že je to o lidech a možná na vás budou hartusit, jako že cože? S dramatickým povzdechem. Protože s tím mají tolik práce a vy jim to pak zrušíte, no jak si to můžete dovolit. No a pak jednou sedíte v kupé a čekáte, protože prý pojede ještě další vozíčkář. Jenže on se neukáže a vlakvedoucí si před vámi smutně vzdychne - kdyby to aspoň zrušil... No možná se bál dramatických diskriminačních keců.

Ve vlaku

Myslím, že o klasickém vlakovém prostoru se nemá cenu rozepisovat. Kupé pro vozíčkáře to je hlavně na rychlících nové moderní automatické. Se stolečkem a zásuvkou. Oknem. A je to fajn. Jen po ránu se tam absolutně nedá spát. (Stejně jako v otevřených typech osobáků typu regionka a štádler.) Všude zářivky, zvuky, pípání. No děs. Proto jsem se tetelila blahem, když jsem ráno v pět musela jet hitlákem. To je část vlaku, kde rychlík (hlavně) nechává balíky a kola. Někomu to přijde dehumanizující, mě vůbec. Není tak, že by vás vmáčkli jako sardinku mezi krabice a na hlavu vám padala kola. Je to prostě velký prostor, kde vedle vás na zemi může a nemusí ležet krabice. V kupé zas třeba batohy spolucestujících, no a? Okno tam je, i když mřížkované. Žárovka na stropě, když si chcete třeba číst. Ale dá se i zhasnout a je tam absolutní krásná tma, kdy se dá spát. Ano, nikdo z cestujících se k vám nedostane a co? Aspoň vás taky nikdo neokrade a ne vždycky chcete společnost. A když už s sebou společnost máte, nikdo neříkal, že jí chápavý vlakvedoucí nepůjčí židli, aby si měla kam sednout. Anebo že vám asistent nemůže pomoct přejít do kupé a vozík nechat tam, kde je. Navíc hitlák je spolehlivý v zimě. Manuální dveře tohoto vozu nakonec většinou i v mrazu a pokryté ledem nějak otevřete a nastoupíte. Automatické dveře kupé pro vozíčkáře neotevře nic. Přimrznou. A vás buď musí honem rychle naložit nějak jinak a někam jinam, když to jde. V horším případě se omluví, vy chápavě pokýváte hlavou a i přes objednanou cestu vlak mizí v dáli bez vás. A vy bez objednání 24 hodin dopředu řešíte se zaměstnanci přepravu náhradním vlakem. A najednou to jde. Bez nadávání.

A když konečně dojedete do cíle, mnohdy máte co vyprávět. Protože i vám se stane, že je vlak na trati 120 minut kvůli nehodě, protože i u vás zařadí v půli cesty náhradní autobusovou dopravu, protože občas si pokecáte s cestujícími, občas tam zapomenete igelitku, a někdy se i zamilujete.

"Moderní muži chodí k porodu" aneb Proč já to tak nechci

30. ledna 2018 v 4:34 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Na začátek upozorňuju, nemám děti. Ale názor v tomto ohledu mám jasně a racionálně definovaný nezávisle na tom. Tenhle článek je možná trochu varování. Varování, že doba se modernizuje, ale mnohdy dosti blbým směrem, protože nevidí následky.

Příkladem je otec u porodu. Že dámy? Každý správný moderní muž bude trpělivě s vámi na porodním sále, držet vás za ruku, otírat pot z čela, fotit, natáčet a jako bonus si celý šťastný přestřihne pupeční šňůru. A bude z porodnice odcházet šťastný a nadšený, nade vše obdivující a ještě víc milující svou právě porod absolvující partnerku.

Tak jo. Tohle je idylická a naprosto slepá představa našeho století. Nebo to vezmu ještě jinak. Existují muži, kteří to takhle prožijí. To ale závisí na mnoha faktorech. Na psychické odolnosti, povaze muže, jeho informovanosti o průběhu porodu a toho, kolik toho z vlastního porodu vidí, tedy kde na sále stojí.

Jsou totiž i muži, kteří podle ukazující se praxe a psychologů by nejradši na celou svou přítomnost u inkriminovaného okamžiku zapomněli. Ano, oni nerodí, přirozeně, je netrápí porodní bolesti... Jenže...

Jenže i pro ně to může být velice negativní zážitek. Jen trochu jinak. Už jste někdy narazili na muže, který po přítomnosti u porodu odmítal se svou ženou spát? Jestli ano, možná něco zmateně blekotal o tom, že porod byl silný zážitek, že ženu od té doby vnímá spíše jako matku jejich dítěte, než milenku... Jestli ne, tak googlete. Nebo si pusťte Nebezpečné vztahy - tady -.

Malá vsuvka, prosím vás, abyste upustili od nesmyslných komentářů, že tento pořád je blamáž vymyšlená scénáristy. Že takové šílenosti se v životě nedějí. Není a dějí. Ano, mnohdy tam hraje komparz, ale pan Musil několikrát vysvětloval, že je to z důvodu ochrany některých osob. Že někdo to prostě naostro pro republiku odmítá natočit a tak ho musí zaskočit herec. Nicméně možnost zhlédnout díl tohoto pořadu dávám jako pouhou další možnost, jak si udělat obrázek, o čem mluvím. Pokud jste líní googlit. Nebo čtěte zde a tu.

A teď zpět k tomu odmítavému muži. On totiž v tom svém blekotání chudák nelhal. Je psychologicky dokázané, že existují muži, které pohled na porod - zpocenou křičící manželku v bolestech, zakrvácenou roztaženou spodní partii těla, odcházející placentu, chirurgické nástroje a nevzhledné zkravavené křičící stvoření, co vyleze z ženy jako vetřelec - naprosto zničí. Psychicky, nebo sexuálně. Po těch výjevech nejsou schopni ženu (minimálně tu, co rodila) vnímat jako eroticky přitažlivou. Mnohdy by i rádi, váží si jí, milují ji, ale mají psychický blok. Zhnusila se jim. Žena za to nemůže, ale muž také ne. A upřímně je mi v takových chvílích líto hlavně mužů. Protože se o tom stále moc nemluví a na dotyčné muže se pak pohlíží jako na nevděčné parchanty, co si upíchnou děcko, z ženy udělají domácí puťku a pak se jí nedotknou ani prstem. Inu... Ona je bohužel pravda jinde.

Další traumatizace může pramenit z pocitu - partnerka trpí, já jí nemohu pomoct. Připadá si zmatený, neschopný, vystresovaný... Nepotřebný. Ochromil ho strach o matku i dítě.

Jinými slovy. Nejen každá žena vnímá porod jinak (jedna trpí bolestmi, druhá prodělá orgasmus - no fakt), nýbrž i každý muž. Radím vám, kašlete na to, co je in. Na zásady moderního parnerství, potažmo rodičovství. A mluvte s mužem o tom, zde bude a chce být u porodu. A pokud nechce, nebo si není jistý, tak ho tam netahejte! Existuje totiž reálná šance, že by se to na něm podepsalo negativně. A pak to, s prominutím, bude vaše vina, protože on tam nechtěl. Co je víc? Být in, nebo brát v potaz pocity partnera a možná rizika špatného rozhodnutí?

Já partnera nejen kvůli němu - ale i kvůli sobě - u porodu nechci. Myslím, že to zvládnu, aniž by mne musel držet za ručičku a předejdu i případným jeho stresům. Nelíbí se mi představa, že by tam byl, když budu mimo z bolesti, ukřičená, zpocená a celá od krve. Chci si tím projít sama a na něj se pak jen šťastně a unaveně usmívat jako hrdá máma. A on si aspoň večer v posteli nebude chudák přehrávat jako zaseklý film, jak ze mně leze placenta.

A pokud už takového muže doma máte, přestaňte na něho tlačit. To je podobné jako vyžadovat sex po znásilněné ženě, nebo po vlastním bratrovi. Buď se domluvte na návštěvě odborníka (statistiky úspěchu fakt nemám), nebo... Já myslím, že víte. Život je krutý, ale je to tak.

Něco na zub: Znáte bukvice?

27. ledna 2018 v 16:11 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Dnes to bude krátké - tudíž rychlé. Má otázka zní, znáte bukvice? A ano, myslím plody buku lesního. Na všechny ostatní varianty zapomeňme. Možná vás při spojení s nimi napadne, že je to něco, čím se krmí prasata. Budete mít pravdu. Jenže to není tak dávno, co se tím neživila pouze prasata, nýbrž i my lidé.

Ještě i za války (a dávno před ní) se bukvice normálně jedly, pražily, přidávaly do kávy a dělala se z nich dokonce bukvičná mouka. Pro mne z nepochopitelných důvodů to z našich jídelníčků postupně vymizelo a dnes už spoustu lidí ani neví, že se bukvice dají jíst. Někdo si dokonce myslí, že jsou jedovaté. Nejsou naopak. Obsahují spoustu vitaminů a vlákniny. Jen jich samozřejně nesmíte sníst kilo na posezení (všeho moc škodí), protože obsahují i třísloviny. Ale to vám v rozumném množství konzumace nic neudělá.

Můj taťka vždycky říkal - stačí malá hrstička. Ale je to prospěšné a chutné. Připomíná to chutí oříšky. Alergici na ořechy by to tedy raději zkoušet neměli. Těm ostatním radím - co si zdravě rozšířit jídelníček? Je škoda kolik toho zapomínáme... Stačí na podzim - chápu, že teprve leden, aspoň máte inspiraci včas - kolem doby, kdy padají jedlé kaštany, skočit do bukového lesa, či parku. A místo arašídů do misky dětem, nebo návštěvě nabídnout pár bukvic.

http://botanika.wendys.cz/images/stories/693/O693_3.jpg
Zdroj obrázku

Postup: Nasbírat (na zemi - netrhat) -> vyloupnout z chlupaté "skořápky" -> oloupat hořkou slupku.

Samozřejmě jako všechno doporučuji omýt!

Stojí to za to. Věřte mi. A dobrou chuť.

Život s handicapem

22. ledna 2018 v 12:28 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Tenhle článek odkládám strašně dlouho. Zejména proto, že se mi líbí blogová anonymita. Tímhle přiznáním ovšem zúžím potencionální tvůrce tohoto blogu na určitý omezený okruh.

Svěřím se vám s jednou příhodou... Byla jsem nemocná a trávila čas doma v posteli. Moje kamarádka a kolegyně ovšem do práce šla. A po skončení směny naskočila do MHD. Po pár minutách, vyprávěla mi posléze, zůstala nevěřícně koukat. Kousek od ní stála v dopravním prostředku trojice dívek a rozebírala moje články! Padlo jméno blogerky, takže si byla jistá. A chtělo se jí ze samé nevěřícnosti začít smát.
"Holky, co kdybych vám řekla, že ji znám?" chtělo se jí vykřiknout.
Nevykřikla. Jen zaujatě a tajně poslouchala, aby mi to mohla pečlivě povykládat.
Vytočila moje číslo okamžitě, jakmile vystoupila ven, se slovy: "Neuvěříš, co se mi právě stalo!"
Nevěřila jsem. Svět je přece tak velký a já tak malá. Jaká je šance, že se v jednom městě, v jedné tramvaji sejde kamarádka jedné miniblogerky a její tři (podle všeho tehdy spokojené) čtenářky? Strašně mě to zahřálo a zároveň nutilo se smát. A kámoška se smála taky. Holky, jestli se některá v té příhodě poznáte, napište mi.

Tahle příhoda by se nestala, kdybych nemocná nebyla. Jeli bychom totiž z práce spolu a čekali na nízkopodlažní spoj. Jsem invalidní. Takže, pokud jste, holky, pořád zvědavé, kdo jsem - už víte, jak to trochu eliminovat. Na vozíku jsem odmalička a řekla bych, že smířená sama se sebou.

Říct jsem to tu chtěla, abych z pohledu vozíčkáře - DMO, kvadruparetická forma - mohla psát některé články. O strastech, radostech vozíčkářů a přihodit k tomu něco ze života. A občas sesmolit pár rad, jak bych se já poprala, či peru s tou, či onou situací. Posledním důvodem pro to se stala blogerka Hrachajdice, taktéž vozíčkářka. A já mám sto chutí už dlouho s dovolením reagovat na spoustu jejích článků. Snad si je někdo přečte.

Tak příště.

Nikdy o tom nemluv aneb Politika jako tabu

22. ledna 2018 v 10:08 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Druhé kolo voleb prezidenta se kvapem blíží. Mám krizi, psychickou. Protože se mi tam absolutně nechce. Což je proti mému morálnímu přesvědčení chodit poctivě volit. Ale co když k tomu mám důvod? A že mám. Chtěla jsem se o něj s vámi podělit, probrat to s vámi a zároveň se nechat povzbudit. Byl to kratičký záblesk spásného nápadu, než jsem se vrátila nohama na zem. Než jsem tu myšlenku zavrhla. Proč?

Na mém blogu najdete všechno možné od mého názoru na vegetariánství přes přátelství mezi pohlavím až k nevraživosti mezi městy, ale jednu věc tu nenajdete nikdy - politické preference. Důvod je prostý. Sice kolem 40 % občanů k volbám nechodí, ale to neznamená, že si nic nemyslí. A chcete-li se s někým snadno pohádat - zapřeďte s ním hovor o politice. Minimálně o tom, koho hodláte volit v prezidentských, či parlamentních volbách.

Proč proboha volíš zrovna zelený?
Ty volíš komunisty?!
ČSSD? To nemyslíš vážně!

Co všichni máte proti Zemanovi?
Jak můžeš volit Zemana?

Nejedna známá osobnost naštvala, nebo přišla o fanoušky, jakmile se spojila s nějakou politickou akcí, nebo se jen veřejně projevila, koho bude volit. Ale týká se to i obyčejných smrtelníků. Pod volebními statusy najdete rozhořčené komentáře opozic. Nebo ještě "lépe" vykoukne na vás status tohoto znění: "Kdo volíte XYZ odstraňte si mě, prosím, z přátel." Nikdy jsem na to nereagovala, ani nepátrala po tom, jak moc to skutečně ovlivňuje dříve navázané sociální vazby. Ale už jen ta situace mi přijde celá uhozená. Mám pocit, že ani sportovní fanoušci nejsou tak hádaví vůči opozici. Samozřejmě výjimku tvoří agresivní fanoušci. Ale že by si většina z nich odstraňovala z FB a ze života ty, mimo jejich fanklub? Vždyť jde jen o sport.

Jenže u voleb nejde jen o volby, ale o budoucnost naší země, chápu. Ovšem, kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Ukažte mi člověka bez chyby. Ukažte mi člověka s názory, na kterých se stoprocentně shodnete - od způsobu stravování, přes dekorace v bytě po cokoli dalšího. To přece nejde. A politik je taky jenom člověk. Se svými kostlivci ve skříni, špatnými vlastnostmi, rozhodnutími, s nimiž nesouhlasíme. A jak subjektivně sčítáme plusy a mínusy, docházíme zákonitě k jinému výsledku, než soused odvedle. Je to stejné jako s partnerstvím - došli jsme k rozhodnutí, že zrovna naše drahá polovička je to nejlepší, co nás mohlo potkat. Ale to si myslí i náš úhlavní nepřítel, ovšem s jeho drahou polovičkou bychom nechtěli ani trčet 2 minuty ve výtahu.

Co s tím? Konstruktivní debata má smysl málokdy. Že byste se jako voliče jednoho pokusili přilákat na druhou stranu. Když jsem naposledy sdělila tatínkovi, koho budu volit, a proč v žádném případě ne toho, koho on, řekl jen: "Tomu nevěřím." Naučilo mě to všechno mlčet.

Můžete jen jít k volbám a doufat, že těch s duplicitním názorem vaším se u urny objeví nejvíc. Proč se kvůli tomu hádat, nepřátelit a urážet? Názor druhého tím stejně nezměníte. Takže proto vám o své politické krizi neřeknu nic. Mám strach, že bych zbytečně přišla o čtenáře. Což mimochodem nejspíš stejně přijdu, protože je přeci nelogické, že mám krizi. Volba mi má být přeci jasná - křičí jak voliči Zemana, tak Drahoše. Ach, ta politika.

Důležité je si věřit, dámy

19. ledna 2018 v 14:47 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Na začátek asi řeknu - nejsem dokonalá. A nikdy nebudu. Mám spoustu chyb, nedostatků a pochybností sama o sobě. Vtip je v tom, že se je snažím nevnímat. Proč? Po období puberty jsem záhy pochopila, že pokud chci být v životě šťastná - což je můj jediný cíl, ostatní v závislosti na tom přijde samo - nemá smysl se tím kdovíjak pranýřovat. Co lze změnit, změním, nebo se o to snažím. S čím nic nenadělám, na to se snažím nahlížet pozitivně. Uznávám, že ne vždy je optimismus úplně přirozený a trochu na sílu, dokud ale na něj nervy mám, raději se ho budu držet, nadechnu se a zabojuju, než abych se v slzách zhroutila na koberec s pocitem, že na mě padají stěny. Z toho se totiž hrozně špatně hrabe zpátky. Navíc žijeme jen jednou. A já se tím životem nechci trápit, nýbrž si ho užít. Je to tak nepochopitelné? I proto teď pomyslně děkuji všem, kteří mi podali pomocnou ruku, dobili mi baterky s optimismem, když bylo potřeba. Ono totiž i zapřisáhlý optimista bojovník má právo na smutek a slzy. A jsou to právě přátele a rodina, kdo ho restartují.

Vezměme si to konkrétně. Proč by měla ženy trápit velikost prsou? Výhoda velkých tkví skutečně v tom, že muže upoutáte na první pohled, pod šaty často nepotřebujete podprsenku a skutečně si připadáte žensky. Na druhou stranu z malých nebolí záda, někteří muži preferující "prso do ruky" a pokud tomu u toho vašeho tak není, alespoň víte, že s vámi spojil život kvůli podstatnějším věcem, než tělesným proporcím. A jestli vás to tolik sužuje, prosím, našetřete si místo na dovolenou v Karibiku, na plastickou operaci.

Otázku váhy neřeším už několik let. A podle mě by ji neměli lidé řešit vůbec, pokud nejde o extrémní pod- či nadváhu. To ze zdravotních důvodů. Jinak je to zbytečné. Pět kilo sem, pět kilo tam. Chcete se mučit dietami, nebo žít? Já si dám věneček, já mám jasno. Možná si řeknete, že je to tím, že jsem hubená jako tyčka a můžu jíst, co chci. Pravdou je, že oplácanější bych se cítila stejně dobře. Nezapomínejme, že tak jako se proporčně lišíme každý z nás, liší se i naše preference. A ne každý chce modelku, dámy. Někdo touží po typu krev a mlíko, mít ji za co chytit v sedacích partiích... Tak dejme těmhle mužům šanci, najít svou královnu. S přihlédnutím k tomu, že baculaté ženy prý snadněji rodí.

Vzhled zkrátím jedinou větou - není důležité, jak vypadáte. Je to stejné jako s váhou. Jsme různí, protože se nám líbí odlišné věci. Proto i tam venku běhá někdo, komu se budeme líbit zrovna my. Takoví jací jsme. Při tom čekání je ale důležitá jiná věc - líbit se sám sobě, cítit se dobře. Já bych se třeba zbláznila s blonďatými vlasy. Proto radím, že komu se nelíbí, na co se dívá do zrcadla, vždycky je možnost změny. Už jen barva a střih vlasů, popřípadě úprava obočí udělá strašně moc. A z jednoho člověka může být 10 jiných lidí. Jen si dejte tu práci najít sebe sama. Popravdě nevěřím, že existuje ošklivý člověk. Bráno objektivně ne.

Máte zjizvené tělo, nebo problematickou pleť? Naděje, že našetříte na plastiku, nebo zabere čistící kosmetika, umírá poslední, ale i kdyby ne... Věřím tomu, že každá viditelná věc, která člověka vylučuje z obecných preferencí, mu vlastně poskytuje výhodu. Protože ten, kdo si ho najde, ho má (až na vypočítavé výjimky) skutečně rád. Člověk na vozíku nemusí přemýšlet nad tím, zda by s ním drahá polovička zůstala, kdyby se stala nehoda a on se stal invalidní. On už to ví. A je s člověkem, kterého handicap nepohoršuje, neodrazuje, bere ho jako sobě rovného. U zdravých jedinců může oslepnutí zatřást s jejich dosavadním sociálním světem. Takže ať už máte rozštěp patra, jedenáct prstů, nebo vás postihla hluchota - netrapte se. Ti zlý vám ukázali odvrácenou, naprosto neempatickou tvář, ti lepší si vás najdou.

Netrapte se proto, co neumíte. Já neumím matiku a s hrůzou jsem se budila jen před čtvrtletkou na základce a střední škole. Pak to postrádá smysl. Tak ze mě nebude účetní, no a? Naučte se na sobě najít to pozitivní. A jestli si zrovna nejste jistí, co to je, ať vám trochu víry do žil vlije okolí. Zeptejte se jich. Malujete? Staráte se o pejsky z útulku? Umíte naslouchat? Cokoliv se počítá, tak si to uvědomte. A klidně si to sepište, nebo seznam opakujte před spaním.

A chcete-li něco, zkuste za tím jít. Možná to nevyjde, možná si nabijete nos, ale kdo nic neriskuje, ten nic nezíská. Říká se také, že člověk nakonec nejvíc lituje toho, co v životě neudělal. Tak na konci nelitujme. Neposlouchejme ten protivný vnitřní hlas, co skřehotá:
nejsi dost dobrá,
nemůžeš,
nezvládneš.

Negativní myšlení člověka nikdy nikam nedostalo. Zasekne nás na mrtvém bodě. A to je škoda, dámy. Všechny jsme krásné, talentované. Jen každá jinak. Tak vezměme, co nám bylo naděleno, a vykouzleme si svůj sen. Ačkoliv nikdy vše nevyjde na 100%. I těch 20% člověka potěší. Lepší než nic, nula. Když budete dál v zajetí pochybností.

(Inteligentní muž určitě v článku najde odstavce použitelné i pro jeho pohlaví.)

Politika mě nebaví - volit, či nevolit

9. ledna 2018 v 15:10 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Jsem občanka už nějaký ten rok. A každý rok si říkám, že půjdu k volbám. Ano, politika pro mě není zajímavé téma. Je to únavné a otravné. Někdo řekne, že přehrabování se v politické špíně, korupci a aférách ho nebaví. A upřímně - ani mě ne. Ale je to naše republika. A chci do toho, co se tu děje, mít co mluvit. Nechci se jen nechat vézt. Protože ačkoli je můj soukromý (nanicovatý malý) živůtek pro mě důležitější, než problémy hlavounů - tedy chci mít spokojenou rodinu, přátele, práci, peníze... být šťastná... - tak právě oni hlavouni by mi mohli ten můj život pěkně znepříjemnit. Například přijetím pitomého zákona. Válkou. Tak k tomu chci mít co říct. Abych měla nad sebou hlavouny, kteří mi život znepříjemní co nejméně, nejlépe vůbec, a naopak ho vylepší.

K tomu, aby měl člověk přehled a orientoval se, je dost blbé, když se začne zajímat jen v období voleb. Ale přiznám se, že s tím, aby byla politika můj celoroční koníček, dodnes bojuji. Prostě bych si radši pustila film, než politickou debatu. Ale prostě se k tomu musím dokopávat, protože - alespoň z mého pohledu - je to důležité. Dáme si předsevzetí společně? Co takhle alespoň jednou týdně sledovat Otázky Václava Moravce, nebo něco podobného? (Sacharin, to dáš!)

V posledních parlamentních volbách jsem nevolila. Ne, že bych nechtěla. Ale trvalé bydliště mám v jiném kraji. A na volební víkend jsem prostě nemohla odjet. Určitě si říkáte, proč jsem si nezařídila volební průkaz. Inu... Já bych ráda - pokaždé. Jenže tak nějak zapomenu vyřídit ho včas. Nejdřív si říkám, že je dost času a pak zjistím, že volby jsou za tři dny. Nebuďte jako já, prosím vás.

Ostatně dodnes jsem měla vsugerováno, že prezidentské volby jsou až v únoru. Jaké překvapení, že jsou už tento pátek a sobotu. Asi vás tedy nešokuje, že volební průkaz zase nemám. Takže to musím nějak vymyslet a odjet k rodičům. Protože k volbám vážně chci jít! Ale opět se mi termín vůbec nehodí a kříží mi plány... Ach jo.

Při výběru kandidáta mi hodně pomohla stránka Prezident21 - tady. Znáte ji? Je to projekt neziskové organizace navrhující nový systém prezidentských voleb. Každý občan by měl tři kladné hlasy (pro tři kandidáty) a jeden záporný pro toho, koho absolutně za prezidenta nechce. Souhlasím s tvrzením, že takto budou volby transparentnější a nemusíme volit jen nutné zlo. Pokud jsem to totiž správně pochopila, tak - když si nevybere kandidáta - můžete rozdat třeba jen ten záporný hlas. Nezní to fajn? Takový systém u volební urny bych brala.

Ale v čem mi ta stránka vlastně pomohla? Pomocí testu mi rychle roztřídila názorovou shodu s kandidáty. Takže se brzo zorientujete. Ale doporučuji brát to jen orientačně. Já například označila nejčastěji, že souhlasím s názory kandidáta, s nímž sice měla většinovou shodu, ale takovou vlažnou. Bylo to vlažné ano. Naproti tomu kandidát na druhém místě mi imponoval přesněji, ačkoli třikrát jsem označila nevím, což není souhlas, ani nesouhlas. A po prostudování profilu a rozhovoru (vše na téže stránce) jsem měla jasno. Můj záporný hlas dostal kandidát na posledním místě - to jsem po pročtení profilu nemusela nic měnit. A jdu k volbám s tím, že vím!

Zkuste si volby nanečisto s novou metodou na oné stránce. Vyberte si kandidáta a běžte volit. I když je u vás zájem o politiku na bodu mrazu, prostě absulutní nule. Stojí to za to, si myslím. Jak říkám, taky mě to nebaví. Ale to ani úklid leckoho z nás a stejně se to dělat musí, no ne?

Jak nás ovlivňuje hormonální antikoncepce?

8. ledna 2018 v 19:04 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Tak jsem se dnes zase obohatila. Konkrétně jsem strávila hodinu času u dokumentárního snímku z roku 2016. "Pod vlivem hormonální antikoncepce." - Jestli jsem za něco vděčná platformě Youtube, tak za to, že tam bez dlouhého přebírání najdu i dokumenty na zajímavá témata. Teď bez ohledu na kvalitu daného snímku. Prostě tam toho najdete spoustu na jednom místě.

A teď k onomu dokumentu. Dozvíme se tam, jak si ženy vybírají muže podle rysů obličeje a pachu. Že jsou obecně ženou přitahováni muži s doplňující genetickou informací k té její v zájmu silnější genetické výbavy potomků. Sdělí nám, že po spolknutí antikoncepční pilulky se tyto přirozené radary na hledání partnera můžou zmýlit. Protože žena ládující se umělými hormony udržuje ve svém těle trvalý hormonální stav jako žena těhotná. Tehdy se ale žena zaměřuje na snahu být obklopena rodinou, bližními. Tedy její radar hledá partnera s nikoli kompatibilní rozdílnou DNA, ale podobnou. Takže původní záměr na silnější potomstvo ze dvou, co nejodlišnějších doplňujících se genetických informací, jde vlastně do kytek. Prý to ale moc nevadí (a co degenerace genů za pár let?), jen bude to dítko v prvním roce života častěji nemocné. Aha.

Z dalších výzkumů vyplynulo, že pro šťastnější vztah doporučují, aby páry, které si spolu začnou v době, kdy antikoncepci nebrala (a opačně) na této situaci po dobu trvání vztahu nic neměnily. Protože hormonální změna takového rázu přenastaví její radary (hledá podobnou, nebo odlišnou DNA) a to se může odrazit na její spokojenosti ve vztahu. Prostě najednou kouká po něčem jiném na základě genetických instinktů a partner doma ji najednou sexuálně nepřitahuje. Ale vlastně je to prý dobře, protože ženy, které si vybraly partnera pod vlivem hormonální antikoncepce jsou v ostatních aspektech společného života spokojenější a vztah trvá déle - možná je to tím, že přirozeně si žena prý vybírá mužnější typy (což je znak kvalitních genů), kteří naopak nejsou tolik věrní a vhodní pro společný život. A navíc si vybere partnera geneticky podobného a víc hledí na společné názory atd.

Samozřejmě dodám, že toto jsou výsledky výzkumu a nedá se to tedy hromadně aplikovat na každou ženu a každého muže. A můžeme polemizovat, do jaké míry se nám to zdá pravdivé. Ale vztáhnu-li to na to, nějak nechápu, co vlastně vědci obhajují. To, že je vědecky dokázáno, že si přirozeně hledáme partnera opačné doplňující DNA pro silnější potomky a pitomá pilulka nás donutí hledat opak? To, že pak možná bude náš vztah stabilnější? A není to na partnerech, aby se snažili vytvořit pevný vztah a ne na pilulce?

Navíc vezmu-li v úvahu negativní účinky HA, kterých je celý seznam v příbalovém letáku (ten vám tu neodcituji z níže popsaných důvodů) - čti tu a tu a tu -, a čističky vod, které nedokážou hormony z moči vyfiltrovat, což má následek například masivní přeměnu pulců v žáby - přemnožení samic a nedostatek samců. A pití vody s rozpuštěnými hormony z HA má prý svůj díl viny i na čím dál větší neplodnosti mužů - spermobanky snižují kvóty pro míru pohyblivosti a hustoty počtu spermií u dárců. Ale jelikož článek o tom nemůžu přímo najít, tady si alespoň přečtěte, že plodnost mužů skutečně klesá a další důvody proč.

Jako poslední bod si stojí za to připomenout, že i pilulka může selhat. Stačí si ji zapomenout vzít. Ale hlavně - na rozdíl od kondomu nechrání proti sexuálně přenosným nemocem. Mimochodem proč se tak málo lidí nechává testovat? Já bych to zavedla povinně podobně jako očkování. Osobně mi strašně imponuje, když mi chlap řekne, že se pro sichr nechá testovat. Já se taky nechala. Po vážném vztahu, ve kterém jsme plánovali miminko. No spíš by nám to nevadilo, než že bychom se přímo snažili. Prostě kdyby se stala nehoda, bylo by to ok. A my s tou možností počítali. To s kondomem samozřejmě nejde.

Suma sumárum - já hormonální antikoncepci neužívám. Mám v kabelce několik kondomů (pokud mi je kámošky zrovna nerozeberou) a jsem spokojená. Navíc jsem někde četla, že holka, co u sebe nosí kondom je pro kluky víc zajímavá, že jí berou nejen jako sexy babu, ale zodpovědnou inteligentní osobu. A že kondom může sklouznout nebo prasknout? Inu může. Proto taky nelezu do postele s každým, ale jen s tím, kdo mě přitahuje, a navíc mám za to, že kdyby se něco zvrtlo, budu ráda, že moje děti mají geny tak skvělého člověka... To je, co? Jsem holt jiná. Asi.

Na závěr se omlouvám, že začátek článku může působit trochu agresivněji. Jen jsem se snažila ukázat, že to, co v dokumentu považují za pozitiva, vlastně pozitivem býti nemusí.
Ke zhlédnutí: zde.

Život s kočkou

8. ledna 2018 v 14:42 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Psalo se jaro 2013. Prožívala jsem krásný rok, musím říct. Ráda na něj vzpomínám. A jelikož nám s přítelem (bývalým) bylo krásně, jako každý člověk hledící dopředu jsem přemýšlela, jak by nám (mně) mohlo být ještě líp.
"Miláčku, já bych chtěla kočku..." zasnila jsem se.
"Vždyť už jednu máš," poznamenal.
Pokrčila jsem smutně rameny. "Tak aspoň bude mít kamarádku. A navíc vždycky jsem chtěla kočku z útulku..." připomněla jsem mu.
"Tebe už nebaví chytat kočky na ulici?" rýpnul si a narážel na někdejší noční odchyt kočičího miminka, co uvízlo na stromě. A teď spokojeně chrupalo v mém klíně.
Vyplázla jsem na něho jazyk. "To není to samé, prosííííím!" sepjala jsem ruce a škemrala.
Představa, že pomůžu další kočičce v nouzi, mě hřála a naplňovala adrenalinem zároveň.
Zasmál se a asi za týden jsme jeli do útulku.

Seděla jsem v podkroví a kolem mě běhala tlupa koček. Jak si mám proboha vybrat? Měla jsem jen jeden parametr - nechci kocoura. Dost málo na houf koček, co se mi otíraly o nohy, z dálky mě nedůvěřivě pozorovaly, nebo alespoň přátelsky zamňoukaly na pozdrav. A pak se to stalo... Jedna neohrožená kočičí slečna mi - jak jsem tam tak seděla - vyskočila přímo do klína. A tulila se, nakrucovala, nechala se drbat na bříšku, mňoukala a předla. Kočka si vybrala majitele, nebylo pochyb. Jinak se to nazvat nedá.

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, jaký to byl krásný osud. Jakou to mám roztomilou kočičku a jak jsem ráda, že takové mazlivce poskytnu domov. A o asi čtyři dny později jsem bezmocně brečela na záchodě, tloukla hlavou o umakartové obložení a přemýšlela, jestli tu kočku nemůžu vrátit. A teprve pak jsem sama sebe napomenula, že to se nedělá a nikdy bych to neudělala. Stejně tak jako se psy nemají zpod stromečku šoupnout do lesa a adopce dítěte se nedá anulovat. Jednou jsem si ji k sobě vzala, tak to musím zvládnout. Toho vlka v rouše beránčím. Nechápu metamorfózu, co u té kočky proběhla, ale jakmile jsme se ocitli doma, z hodného kotěte byl zlý tasmánský čert. Prskala, vrčela a vztekala se. Přítel se jí bál. Psi před její naježenou maličkostí couvali - no fakt! Jen ke mně se občas přišla pomazlit. A já se mazlila, protože jsem doufala, že jí to uklidní a začne se chovat normálně. Ačkoliv na to mazlení jsem fakt neměla náladu, protože mezi její koníčky patřila například touha se několikrát za den snažit prokousnout krk mému milovanému kočičímu miminku. Takže se domácností co chvíli rozléhal kočičí řev a já je tahala od sebe. A schovávala jednu před druhou. Tak vypadalo moje - bude mít kamarádku - v praxi.

Situace se uklidnila teprve v momentě, kdy kočičí miminko náhle a nečekaně skonalo. A ne, nemohlo za to prokousnuté hrdlo, ale zdravotní problémy. Jen jsem litovala, že prožilo poslední týdny života v takovém stresu. A přiznávám, že útulkové kočičí slečně jsem to dlouho nemohla zapomenout. Ale jsem dost vyzrálá na to, abych si na ní nevybíjela vztek. Doma bylo konečně ticho. Tedy pokud jsme se nehádali my dva s přítelem, kdo umyje nádobí. Ale kočka pořád vrčela a prskala.
Uběhlo několik měsíců, než přítel radostně zvolal: "Ona na mě nevrčí!"
A bylo to tak. Agrese postupně odeznívala, až zmizela docela. Jen určitý prostor pro rezervovanost si nechala. Mazlila se krátce (i se mnou) a pak si šla po svých.

Po dočtení článku se jistě najdou tací, kdo řeknou - takové, nebo onaké jsou všechny kočky. Já to házení do jednoho pytle nemám ráda. Každý člověk je jiný. Každý pes je jiný. Proč bychom kočky měli paušalizovat? V rodině máme plno koček - a každá je jiná. Co dělá tedy mojí kočku mojí kočkou?

Jídlo
Když jsme si ji vzali z útulku, byla naučená na granule. A to tak moc, že zhnuseně ohrnula nos i nad kočičí konzervou. Natož lidské jídlo! Kdepak. Byla jsem ráda. Nežebrala a všichni byli spokojení. Všichni až... na mého taťku. Tvrdí, že zvířata nemá rád, ale když už se k němu nějaké dostane (třeba na hlídání) hrozně rád jim podstrojuje. Vlastně stejně jako lidem. Já svou porci houbového rizota ale s radostí sním, kočičí slečna si však ten kousek vařeného kuřecího ne a ne vzít. I tady ovšem nejspíš platí, že tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Jednou si zobla kolečko salámu, podruhé si zobla kolečko salámu, až přišla na to, že to lidský jídlo je vlastně dobrý. A před půl rokem měla dokonce období extrémní drzosti, kdy mi mazací sýr olizovala přímo ze vzdálenějšího konce rohlíku, co jsem držela v ruce. Fakt díky, tati! :-)

Škrabadlo
Jsem hodná panička. Sehnala jsem takové to velké drahé škrabadlo. Ať se kočky pomějí. Ehm, za pár týdnů bylo rozcupované na kusy. Myslím, že moje kočka není kočka, ale rotvajler, to jinak není možný. Jako náhrada za škrabadlo pak skvěle sloužil koberec v ložnici. No, nezabili byste ji? Tak jsem při stěhování do bytu bez koberců dostala spásný nápad. Škrabadlo na zem, ala koberec. Nejsem já geniální?! Až na to, že v novém bytě bylo staré komunistické křesílko - takové to bez potahů. O to se přeci drápky brousí mnohem líp. A škrabadlo na zemi je bráno na zřetel pouze, je-li čerstvě postříkáno šantou kočičí. Ovšem nikoli pro broušení drápků. Hezky se s kobercem pomazlíme, párkrát o něj otřeme hlavičku a jde se dál.

Přepravka
Na 80% jsem si jistá, že má moje kočka klaustrofobii. Nebo trauma z přepravky. Prvních pár let nejen, že v přepravce příšerně vyváděla, jako by ji někdo mučil, ale pravidelně se strachy počůrala a pokakala. To byl zážitek to uklízení. Nevím, zda konečně pochopila, že se jí nechci zbavit, ale už nečůrá a nekaká. Zatím. A je hysterická o něco méně. I když na mě zkouší žalostné mňoukání. Já zase pochopila, že je klidnější úměrně s velikostí prostoru kolem ní. Přepravka na středně velkého psa pro malou kočku? Jasně!

Urážlivost
Ano, je urážlivá. Hodně. Tuším, že to bude egoistka a usurpátorka. Když jsem odjela kamkoli na noc, či - nedej bože - na víkend, hlídací četa pravidelně hlásila: "Tak ti za trest pokakala/počůrala postel." Děkuju pěkně. A žádné uvítání při návratu domů. Kdepak - hezky týden ignorovat, že existuju. A vzdorovitě švihat ocasem a kroutit hlavičkou na opačnou stranu, když panička volá. Tak se to dělá!

Na hluchou to ona si hraje vůbec moc ráda. Obzvlášť když něco provede, nebo se jí prostě nechce. Ale to, že svoje jméno zná a slyší na něj, vím s naprostou jistou. Ona totiž hrozně ráda odpovídá, hádá se se mnou.
Já: "Čiči, pojď za mnou."
Ona: "Mňau."
"Pojď za mnou, vyčešeme kožíšek."
"Mňau. Mňau." A ani se nehne.
"No vyskoč ke mně, když si tě vezmu já, tak mi stejně zdrhneš."
"Mňaááu..."
"Takže dneska nic, jo?"
"Mňau," uzavře to kočka a odchází do obýváku.
Češeme večer v posteli, kdy se přijde přitulit a vyčesávání se jí najednou jeví táák příjemný...

Je to miláček. Hrozně ráda spí zachumlaná v peřině. Ohňostroje na Silvestra ji nechávají chladnou a chrní jako dudek. Ale když zakašlu, nebo smrkám, vypálí ode mě, jako by právě zaslechla salvu z děla. Neloví myši, v paneláku totiž nejsou. Ale moc ráda si pochutná na pavoučcích a mouchách. A jelikož se těch několikanohých potvor štítím, vůbec mi nevadí mít doma vlastního pavoukobijce. Ačkoliv někdy si nejsem jistá, jestli se ho snaží zabít, nebo si s ním hraje. Jak stárne, tak je milejší. Mazlivější. Tulí se dlouho a už dokáže v klidu ležet. Dřív se u toho neposedně vrtěla a nedokázala být chvíli v klidu.

Vzpomínám si na den, kdy mi ji z hlídání vezla před 27 měsíci kamarádka.
"Ta byla hodná," referovala mi cestu v přepravce a autem. "ani nemňoukala."
Nechápala jsem. "Tahle kočka?"
Kývala spokojeně hlavou a já sledovala, jak ji vypouští na zem v našem domově a ona mi způsobně letí sednout na klín a čeká. Co? Nevím, kde se moje kočka naučila hrát komedii, ale víc než fraška to nebylo. Sotva se návštěva rozloučila, zmizela mi z klína a jala se jít někam zašít. A schovala se pořádně, protože jsem ji pak hledala další dvě hodiny. A jen díky ní jsem přišla na to, že postel v bytě je polohovací. Celou dobu byla totiž mírně zvednutá (opravdu nepatrně) a ona se procpala vzniklým otvorem do úložného prostoru, o jehož existenci jsem do té doby neměla ponětí. Taky proto jsem ji hledala tak dlouho. Nakonec i mimo byt, jestli se náhodou neprošmikla na chodbu. Nezamňoukala ani jednou za celou dobu, co jsem ji volala. Musela se ohromně bavit.

Tak takový je můj život s kočkou. Přemýšlím, že bych jí nyní po pěti letech zase pořídila kamarádku. Ale bojím se toho tasmánského čerta, chápete... Aby se zase nepřihlásil o slovo.