Jak jsem kupovala stůl a poslala poličky do Somálska

5. prosince 2017 v 19:11 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Začalo to nevinně. Můj starý dřevotřískový stůl dosluhoval a pomalu se rozpadal. V logické dedukci jsem došla k tomu, že je potřeba koupit nový. A vinou vlastní lenosti se rozhodla nechat si ho doručit přes eshop. Jít s dobou, proč ne. Měla jsem plno parametrů, které měl splňovat. Jednak rozměry, jednak barvu a taky uspořádání - počet šuplíků a podobně. Hledala jsem a zkoumala pečlivě. Navíc mě zajímala cena. A nakonec hurá... ideální psací stůl se objevil. Byla jsem nadšená. Vyplnila objednávku, zaplatila kartou a měla radost, jak jsem to skutečně hezky vymyslela.

Když kurýr balík doručil, podezíravě jsem se mračila. Fakt se to do toho vešlo? Všechno?
"Jasně, rozložili to na prkna," uklidňovala mě kamarádka.
Tak jsem na ní dala a mávla rukou. Domluvili jsme se, že mi ho pomůže složit o víkendu, a já zásilku uložila do kouta. O víkendu jsem ovšem musela odjet nečekaně k rodičům. O týden jsme to posunuly. A kamarádka náhodou musela do práce. Další víkend už to dáme, usnesly jsme se. No jenže... A stůl v koutě takhle stál dva měsíce. Že jsme se na něj konečně vrhly, způsobil spíš fakt, že původní starý byl nenávratně rozebrán na dřevotřískové desky.

Vybalily jsme překvapení z krabice a já zůstala nevěřícně koukat. On to byl úplně jiný stůl! A navíc mu chyběly součástky. Po dvou měsích od dodání si prý už ale nemůžu stěžovat a nic s tím neudělají. No super.

Jelikož mi byl ale dotyčný stůl na dvě věci, začala jsem řešit, co s ním teď. Respektive - jak se ho co nejefektivněji zbavit. Takže já původně stůl chtěla koupit a najednou jsem jeden prodávala. Naštěstí mi s tím pomohl bazoš. A milý pan kutil, co si ho odvezl. Prý si s ním poradí. Ani s cenou jsem příliš netratila. Víc mě trápily moje nervy, než peněženka.

Stále mi ale zůstal původní problém. Potřebovala jsem nový stůl. Nastal druhý pokus. A u jiné firmy. Objednáno, zaplaceno, doručeno, vybaleno. Všechno během pár dní. A hurá - byl tam onen stůl, a ne třeba proutěné židle. Já se toho trochu po posledně bála.

Nastala nová výzva - sestavit ho dohromady. A já se přiznám, nejsem kutil Tim. Radši budu vařit, než montovat nábytek. Proto jsem měla po ruce kamarádku. Statečně zírala do nákresů a snažila se prkno A rozlišit od prkna B. A šroubek 1 od šroubku 2. Ty, co to dokáží, považuji za kouzelníky, nebo tvory obdařené zvláštním talentem. A dotyčná kamarádka (co se mezitím párkrát zmateně chytila za hlavu) brzy poslušně následovala mého příkladu. Nákresy letěly do kouta a my si otevřely víno.

Přišla druhá kamarádka. Moje zachránkyně. Princezna na bílém koni a s vrtačkou. Posbírala návod, kecla na zadek k prknům a stůl složila během několika minut s prstem v nose.
Okomentovala to slovy: "Víš kolikrát, jsem něco montovala u nás, prosím tě? Je to snadný."
Aha. Jasně. Dívala jsem se na ni a neskrývala svůj obdiv. Ta holka ho složila bleskově, sama a ještě k tomu značně opilá. Přišla totiž rovnou z nějaké akce a u mě bezstarostně pokračovala v popíjení. Strčila do kapsy rovnou dvě střízlivé a naprosto zmatené baby. Kdo umí, umí. Je skvělá.

Vím, že bych si celou tuhle peripetii ušetřila, kdybych balíček se stolem otevřela dřív. Vím taky, že to běžně dělám dobře. Ale někdy to člověk úplně nevychytá. A když by se to nestalo, neměla bych co vyprávět. Tak proč se prostě nezasmát sama sobě.

Jako tehdy, když jsem se rozhodla koupit poličky online. A bez registrace. Objednala, zaplatila, čekala. Po měsíci poličky nikde. Prolezla jsem email a hledala informace o objednávce. Jenže on... nikde nebyl. V tu chvíli mi to ještě nedošlo, ale musela jsem ho omylem smazat při pravidelném čištění mailů týden před tím. Neztrácela jsem hlavu. Zavolala jsem na infolinku oné firmy. Jenže oni pod mým jménem prý žádnou nenašli. Zajímavé. Já byla o tři tisíce na účtu lehčí. Tehdy nešlo prokázat transakci výpisem z účtu. Takže... netuším, kde poličky skončily, ale utěšuji se, že třeba v Somálsku a udělaly radost dětem.

Poučení? Až půjdu koupit nové věšáky na šaty, sednu do auta a přivezu si je sama. Zlatá Ikea.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cecílie Cecílie | Web | 8. prosince 2017 v 10:35 | Reagovat

Poskládat nábytek může být pěkný hlavolam, to znám. Nejlíp, když si k tomu musí člověk ještě spoustu šroubků sám dokoupit.

2 jmenuju-se-sacharin jmenuju-se-sacharin | E-mail | Web | 10. prosince 2017 v 11:05 | Reagovat

[1]: Aspoň nejsem sama. :-) K poličkám jsem dokupovala šroubky (k jiným, než těm, co nepřišly). Je to otravná práce navíc. Nechápu to. Když něco koupím, čekám, že to bude celé.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama