Prosinec 2017

Celá planeta je tak trochu nebe (O lásce 2017)

31. prosince 2017 v 15:16 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Celá planeta je tak trochu nebe. Lidé jsou hvězdy. Přitahujeme se. Vzájemně. Letíme po nebi přitahováni gravitací našich přátel, známých a rodiny. Vzdalujeme se a přibližujeme. Sdílíme cestu, nebo se druhému ztratíme v temnotách vesmíru. A sem tam... se zamilujeme. Oslepneme září hvězdy, která nás uhrane. Škoda jen, že v dnešní době stačí tak často tak málo, abychom se odpoutali a začali znovu s úplně jinou hvězdou.

Znáte takové to povídání o tom, jak se babičky s dědečkem ptají na recept na jejich šťastné - zestárneme spolu? Oni odpoví: "My ještě žijeme ve staré době, kdy se rozbité věci opravovaly, ne vyhazovaly." Mají pravdu. Sice se o tom mluví, ale lidí se ještě nepoučili. Stále se rozcházejí a rozvádějí při sebemenší blbosti. Vsugerovaný pocit, že když se to po pár týdnech nespraví, nespraví se to nikdy. Otázka je, jak moc se například vlastně snažili.

Víte, nedávno jsem v televizi viděla vánoční zábavnou scénku asi ze sedmdesátých (80.?) let. Šlo o to, že manželský pár řešil předvánoční krizi, kam na Štědrý den. K jeho, nebo k její mamince? Musím podotknout, bylo to humorně napsané, ale... z psychologického hlediska - skoro člověk zapomíná, co může vyrůst z malicherné neschopnosti dohodnout se. Ona brečela a vzpurně se zavírala v koupelně. On si připadal, že musí skákat, jak ona píská. Stěžoval si, že má doma nevděčnou hysterickou fúrii. Ona zase, že nechápavého nelidského a nemilujícího hrubiána. Řekli si ledacos. A tahle atmosféra podle scénáře trvala několik dní, než došlo k rozuzlení. Zarážející je na tom ovšem to, že ani v té nejvyhrocenější situaci nikdo z nich nemetal rozvodovým právníkem. Ani jednou. A to už i můj mozek kolikrát křičel, že teď to udělá. Že vytáhne cestovní kufr zpod postele a bude vykládat dospělému synovi, že toho má dost. U rozvodového soudu by mimo jiné zaznělo i něco jako - nepřekonatelné rozdíly manželů. Jelikož samozřejmě oba byli jiní, když se brali. Ale nic takového nenastalo. A oni bez toho, aby ho chlapi v hospodě ujišťovali, že nechápou, jak jsou ježibabou tak dlouho mohl vydržet, a ona aniž by kamarádce vzlykala do telefonu, že takhle už to dál nemá asi cenu, že se zbytečně trápí, se nakonec usmířili, domluvili.

Ono ty nepřekonatelné rozdíly manželů mi vůbec pijí krev. Že tráví víc času na rybách, než doma? To jsi, holčičko, netušila, že si bereš rybáře? Že celé dny prosedí u počítačových her a vůbec ti doma nepomůže? A co jsi čekala, když do té doby nic jiného dělat nemusel a maminka mu všechno strčila pod nos? Ale ono si to, děvče, asi moc neřešila, že jo. Když jste byli spolu - milovali se, pili jste, bavili jste se. A ačkoliv snídani dělala v sobotu jeho maminka vám oběma, předpokládala jsi, že si ji po svatbě klidně udělá sám a automaticky zapne v mozku neexistující návod - jak umýt nádobí. Hahá! Pánové, skutečně si myslíte, že když vám ambiciózní žena, kterou milujete, sdělí, že neumí vařit, po svatbě a dítěti přepne do chodu Stepfordské paničky a bude vám spokojeně vyvařovat za plotnou? Fakt se, vy sportovní nadšenci, domníváte, že ta vaše barbie s umělými nehty, co každý den nakupuje, s vámi jednou nadšeně pojede na půl roku pod stan, protože vás miluje, ačkoli nepřežije den bez kondicionéru? Hahá. To jsou pak panečku rozvody! Ona je pak třeba každou chvíli dutá zlatokopka, on smradlavý neandrtálec.

Proč mají lidé sklon od druhého očekávat, že to nějak půjde? Že ho změní? Proč rovnou nezačnou u sebe a nechtějí změnit sebe pro druhého? Nemyslím moc, jen přizpůsobit se, sladit. Na obou stranách. Chodí na ryby? Holt to má rád. Tak já půjdu s kámoškou na kafe. Nebo můžu jít jednou za měsíc s ním. To mě přece nezabije. A rybář si vyhradí dny pro rodinu. Teď už není jen on a ryby. A možná vezme jednou za rok manželku na balet, i když ho nesnáší a škrtí ho kravata. Takhle by se to dalo převézt na všechny příklady výše. Nepředpokládejte ale automaticky, že pro vás druhá strana něco udělá. Prostě s ním na ty ryby jděte, protože vy jste se rozhodli žít s rybářem! Rybář vám nejspíš často opakoval, jak hodně chodí k vodě, ale to jste byli zrovna v knihovně a měl tak krásný černý oči, co? Tak jste se možná ani nedostala k tomu ho upozornit, jak ráda trávíte večery u rodinného krbu. A pokud řekli - rybáři, to ty ses rozhodl žít s ženou, která tě chce mít doma. Tak nepředpokládej, že bys nemusel koníček zkrouhnout a udělej to! A logicky, když oba ustoupí s vědomím toho, že druhý se kvůli nim nezmění - máme tu šťastného rybáře, který občas chodí do divadla. A šťastnou ženu, co občas chodí na ryby a svého muže má doma každý druhý den. :-) (Příklad.) U kuřáků platí to samé. Nepředpokládejte, že přestanou. A vy nepředpokládejte, že to po vás nebudou nekuřáci chtít. Prostě se snažte. A i blbé snížení počtu udělá nakonec radost oběma - vy pořád, i když méně, kouříte a polovičky se tetelí, že by nečekali, že to omezíte. A na oplátku vám třeba i ten guláš uvaří, ačkoli většinou připálí i topinku.

Myslím, že dost rozpadlých vztahů tkví taky v tom, že nás vlastně moc nezajímá, s kým do vztahu jdeme. Vrazíme do sebe v sámošce, jdeme na kafe, na večeři, do postele, do vztahu... a po půl roce zjišťujeme, že pije víc, než by měl, a ona už není roztomilá, ale dětinská. Až moc. Nepřišli by na to, kdyby se scházeli jen jako přátelé trochu déle? Jasně, nikdy nemůžete člověka poznat úplně. Ale mám pocit, že trocha zdrženlivosti by dneska pár zbytečným vztahům předešla, nemyslíte?

Až budu dneska koukat na silvestrovské noční nebe, budu myslet na lásku. Na to, abychom se naučili milovat, spravovat, trpělivosti a moudrosti. Abychom dnešní uspěchané době nepodřizovali rychlost vzniku a exspirace vztahů. Vždyť milovaný člověk, kterým jsme milováni, je to nejdůležitější, co máme. Hledejme pečlivě. A starejme se o něj ještě pečlivěji. Než nám zmizí v nekonečné tmě...

PS.: Vím, že existují vyjímky. Krásné opečovávané vztahy, ačkoli třeba vznikly taktéž zbytečně rychle. Náhoda je občas fajn. Taky tento článek nevznikl pro vás, ale pro ty ostatní. Ale třeba i pro vás - alespoň si sladce vzdechnete, jaké máte štěstí! :-)

Šťastný nový rok 2018 plný lásky, porozumění a zdraví přeje Sacharin

Škodlivé svíčky?

30. prosince 2017 v 17:24 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
V tomhle předvánočním - povánočním čase jsem narazila naprostou náhodou na díl online pořadu A dost! s testem vonných svíček. A nebyla bych to já, abych si to nepustila. Jsem totiž známá tím, že mě zajímá zdravé životní prostředí, kvalitní jídlo a všechno, co nám zbytečně (alespoň z mého pohledu) škodí. Abyste rozuměli - nepovažuji se za žádnou exstrémistku. Ale ráda o těch negativních vlivech vím a pak se mohu rozhodnout, jak silnou tomu, či onomu přiložím váhu. Čemu se vyvaruji, čemu nikoli a kdy a jak navzdory svému přesvědčení zhřeším. Tu samou možnost dávám i vám, proto o tom píšu.

V onom díle A dost! - zde - řešili otázku škodlivosti pálení vonných svíček. Vlastně jsem nikdy neuvažovala nad tím, že se při takovém hoření uvolňují zbytečné alergeny. A ne jen jeden, mnohdy. Ty nás zbytečně dráždí, zatěžují organismus... což je o to horší u dětí. Kladu si otázku, zda v dnešní době dokáže člověk něco udělat tak, aby mu to zároveň neškodilo. Nebo je to jen ono pověstné, že všechno má svou světlou i temnou stranu? Nevím. Ale to jen tak na okraj.

Každopádně test mě překvapil. A já si řekla, že když už to vím, proč se podle toho nezařídit a nekupovat jen méně rizikovou značku? Aspoň pro babičku, protože ta svíčky miluje! Ale pro co jsem se rozhodla já, vám neprozradím. Nechám na vás, abyste se mrkli sami na celkový rozpis testu - tady - a vybrali si. Třeba tu méně rizikovou značku, co máte v obchodě vy.

Pokud jde o větrání při pálení svíček, to už je horší. Měli bychom tak činit, jelikož při hoření (jakémkoli) vznikají látky podobné a škodlivé stejně jako cigaretový kouř. Jenže když větráte, vyvětráte i tu vůni, že jo. A tak nějak to tedy postrádá smysl. Hm... naštěstí svíčky zapaluji tak minimálně a krátce, že postrádá smysl se příliš bát. Protože u svíček prý ne tolik. Pozor by si měli dát ti, kdo jich pálí v uzavřeném prostoru hodně najednou, nebo moc často. Ale stejně by bylo krásné naučit se nechat byt provonět přírodně... Skořicí, kávou, vanilkou, pomerančem...? Že bych měla předsevzetí do nového roku?

Možná. Protože to, co pálím ráda, jsou vonné tyčinky. A smutně mi poklesla brada, že prý je jejich dým škodlivější, koncentrovanější než kouř cigaret. Aspoň to na mě zákeřně vyplivl internet, když jsem trochu pátrala - tu a tu a tu. A to se mi teda vůbec nelíbí. Je to moje osobní Achillova pata - slovo karcinogenní. Prostě rakoviny je kolem mě dost. Pokud mohu, tak se jí chci vyhýbat, ne jí jít naproti.

Můžete se mnou souhlasit, nemusíte. Můžete se inspirovat a může vám to být fuk. Já nikomu nic nenutím. Jen podávám informace a doufám, že to někdo ocení. Protože já o té škodlivosti do té doby neuvažovala taky. Teď to vím a přirozená vůně mleté kávy v bytě mojí známé má pro mě najednou ještě jeden příjemnější rozměr. Je to vůně útulna, domova a neškodí mi. Můžu se bez obav nadechnout z plných plic. A jak já milovala levandulové vonné tyčinky...

Miluj mě, jestli to dokážeš

21. prosince 2017 v 11:55 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Třetí filmový tip. A tentokrát bych na něj nejspíš zapoměla, nebýt tématu týdne, takže si dovolím článek přiřadit.

Miluj mě, jestli to dokážeš je 63 minut trvající dokument režisérky Dagmar Smržové o problematice tzv. sexuální asistence. Ačkoliv přímo o ní nehovoří nikterak do hloubky. Ptáte se, co to je? Sexuální asistence je pojem, který má napomoci různě handicapovaným lidem k uspokojení sexuálních potřeb. Nemyslí se tím ale sexuální akt jako takový, tedy nejen on. Sexuální asistence totiž vychází z toho, že handicapovaným lidem chybí často blízkost jako taková, doteky, masáže... mazlení. A v některých případech by navíc styk ani nebyl možný. To ovšem neznamená, že zmizí sexuální pud. Ba naopak, sexuální energie třeba u mentálně postižených je mnohdy velmi intenzivní. A nepracovat s ní v krajních případech může být i velice nebezpečné pro okolí - frustrace jedince, nevhodné chování na veřejnosti, sexuální agrese. Tato služba by tedy pomohla lidem, kterým se nedaří najít partnera z důvodu postižení, uspokojit své potřeby. A nejde jen o styk a hlazení, ale třeba také o erotickou konverzaci, flirtování, nebo možnost s někým probrat své intimní otázky a problémy...

Než začnete ohrnovat nos, představte si sebe v invalidním křesle s funkčním mozkem i nádobíčkem, ale ochrnutou a znetvořenou rukou, nebo oběma. Představte si, že vás žádná nechce. Že ve vás vidí jen kamaráda. A vaše občasně trhavé záškuby těla ji opravdu nepřitahují. Jenže vy chcete. Zdají se vám erotické sny, koukáte holkám na prsa, co pak? Z klasického eskortu vás holky také odmítají, když řeknete, co jste zač...
Ehm, záměrně jsem použila slovo CO, přestože osobně bych dosadila KDO. Stejně tak jsem účelově použila mužský pohled. Naše společnost je stále nastavená tak, že sex a doteky chybí hlavně mužům. Ach jo, dámy, kdy se porveme o svou rovnoprávnost? Ale o tom až v únoru... Každopádně vám to ještě pořád přijde jako špatný nápad?

Někdo o tom mluví jako o legální prostituci. Možná. Jenže ona u nás je jediná nelegální - a to dětská. Jste-li muž, či žena můžete mít maximálně problém s obecným ohrožením, pokud přenášíte HIV, s drogovými zákony pokud k tomu fetujete, s kuplířstvím pokud k tomu někoho jiného nutíte a pak znásilnění, sexuální nátlak a tak. Jediný rozdíl v sexuální asistenci by byl v tom, že by legálně existoval seznam zaměstnanců a možná rovnou ve státním sektoru. Kdesi jsem četla, že by tato služba měla být zdarma, s tím úplně nesouhlasím. Pak by každý zdravý dvounožec chtěl zaplatit sex, protože se neumí chovat jinak než nemožně a chce ženskou... Prostě je to služba, tak ať je placená. I tak doufám, že cítíte ten rozdíl. Zdravý člověk na sobě může zapracovat. Holčina s Downovým syndromem ho při nejlepší vůli neodstraní.

Ten výklad připojuji proto, že on (film) moc nevykládá. Byl natočen spíš proto, aby tohle téma otevřel. Donutil lidi zajímat se (řečeno jazykem dneška - googlit. A přiznal, že tento problém tu vůbec je. To se myslím prostřednictvím tří sympaťáků v roli hlavních protagonistů povedlo. A že je tam trocha nahoty? Fajn. 18+! Ale jinak mi to u dokumentu se sexuální tématikou fakt nevadí. Spíš by mě zajímalo, jak moc s tím souhlasili sami kluci. Přece jenom mohlo jim být slíbeno, že se to decentně sestříhá. Ale skutečně tam té syrové nahoty není tolik.

Shlédnout to můžete zde. A doporučuji dohledat i rozhovor s režisérkou, který já ale už nemůžu najít. ČSFD filmu tady.

Prostě ačkoliv jsme každý jiný, zdravý, nemocný, handicapovaný, černý, bílý... a naše srdce hraje jiné melodie, hraje nám všem jedna jediná tužba stejná - potřeba lásky - i té fyzické.

Jak jsem prodávala auto a srazila se s blbcem

18. prosince 2017 v 14:14 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Moje auto bylo na totální katastrofický odpis. Technickou by neprolezlo ani omylem, oprava se pro mě jevila zbytečně nákladnou. Inu... koupilo se nové a kamarádi přišli s teorií prodat staré na náhradní díly. To nebyl vůbec špatný krok. Také přiznávám, že jsem si přišla na slušné peníze. Ale těch nervů a slz smíchu, co to stálo...

Na zveřejněný inzerát se ozval pan Rýša (aspoň teď mu tak budeme říkat). Mluvil seriózně, trošku laškovně, ale byl sympatický. Po telefonu. Mnula jsem si spokojeně ruce. Moc dlouho mi to ale nevydrželo. První problém nastal, už při podpisu smlouvy. Pan mi totiž hned v dalších telefonátech arogantně oznamoval, že na mě vlastně nemá vůbec čas. Nadechla jsem se. Říkala jsem si, klid Sacharin, jsou lidé, kteří toho opravdu mají moc. Dobře, tak jsem se nabídla, že přijedu já za ním, přestože původně měl dojet on, aby si rovnou odvezl to auto. Souhlasil. Já taky souhlasila a pak chtěla hlavou mlátit o zeď, když mě v dohodnutém nákupním centru nechal hodinu čekat. Prý píchl kolo u auta. Kdybyste slyšeli, jaké štráchy předcházely tomu vůbec s panem neochotným domluvit termín, chápali byste mě.

Když se konečně přiřítil v saku a brejličkách, arogance se z něho dala ždímat. Možná spíš povýšenost. Litovala jsem, že jsem ze skříně nevytáhla elegantní svetřík a plátěné kalhoty místo mikiny a džínsů. Nedalo se nic dělat. O to víc mě překvapilo, že tento velký pán se rozhodl náš velkoobchod uzavřít v prostorách rychlého občerstvení. Dělal si ze mě srandu? Vážně jsem měla kupní smlouvu podepisovat v tom randálu načuchlém spáleným olejem? Navíc jsme potřebovali pár věcí probrat. A on mi měl předávat nemalou sumu peněz. Připadalo mi to jako zlý žert. Prostě se to nehodilo. Smůla. On zavelel. A já neměla chuť se hádat. Obzvlášť když působil děsně zmateným a přepracovaným dojmem. Nepamatoval si moje jméno. Třikrát se mě ptal, co je za měsíc. A částka, co mi měl za auto dát, mu byla šumák. Dokonce natolik, že se mě na ni jednoduše zeptal. Že prý už neví. Nu dobrá. Jenže když jsem částku sdělila, ležérně s výrazem - takové drobném mám na háku - sáhl do kapsy u kalhot a zmuchlané bankovky po mě skoro hodil. To už bylo fakt moc. Já myslela, že tohle se stává jenom ve filmu. Vteřinu, nebo dvě jsem na něho zírala. Ale přepočítala jsem si to a spolkla jadrnou poznámku. On se ale komentování nezdržel a doporučil mi, abych byla po cestě opatrná. Jak milé, až na to, že to z jeho úst znělo spíš jako, že žena je neschopná mít u sebe větší obnos peněz a on mi rozhodně nehodlá dávat další jen proto, že se nechám přepadnout.

Další scénář měl být jednoduchý - přijede si za mnou pro auto (já auto sice mám/měla jsem, ale bez řidičáku) a vše ostatní vyřídí. Jenomže když pan majitel zjistil, v kolik by musel vstávat (v sedm), aby se za mnou dostal včas, řekl mi, že jsem se zbláznila. Že on přece nebude vstávat. V ten moment jsem měla sto chutí obchod zrušit. Jenže peníze už mi dal a vracet mu je a hledat někoho jiného... Nakonec mi řekl, že si pro auto pošle kamaráda a já si mám přijet pro plnou moc a podklady, abych vše kolem auta vyřídila za něj. Tak jsem vstávala v pět ráno a nasedla na vlak. Mně přece vstávání nevadí. A tak jsem pro zábavu tak vstala ještě jednou, protože pán Rýša na setkání se mnou zapomněl. Dvakrát. Podruhé jsem do sebe hodila švestkové víno v nejbližší čínské restauraci a chtělo se mi strašně smát a brečet zároveň. Nakonec mi sdělil, že mi ona lejstra pošle poštou, ačkoli jsem si to výslovně nepřála.

Důvody jsem měla dva. Jednak jsem se bála jeho roztržitého projevu a také jsem nechtěla, aby lejstra s mým rodným číslem, techničák atd. cestovala poštou. No, že jsem měla pravdu a bude to další průšvih, bylo jasné asi za dva týdny. Pan Rýša se rozčiloval, že papíry už musím mít, že je dávno poslal. A jak to, že to ještě není vyřízené. Rozeřvaly se mi v mozku sirény a jala jsem se zjistit, co a jak. Shodou náhod šla kolem pošťačka...
"Nenesla jste mi sem baliček?" ptala jsem se.
"No... jeden jsem sem nesla, ale skončil zpátky na poště, protože adresát tu nebydlí."
"Ale já tu bydlím!" kroutila jsem nechápavě hlavou a ukazovala na schránku.
Vytočila jsem číslo pošty. Pan Rýša mi dal naštěstí číslo zásilky a já ji tak mohla dohledat.
"Adresát na adrese nebydlí. Sdělila mi vedoucí pošty a taky informaci, že zásilka je teď na cestě někam do Kladrub podle naprosto nelogické zpáteční adresy Rýšova trvalého bydliště, přestože tam už roky nebyl a trvale se zdržoval v hlavním městě. Chytila mě z toho bolest hlavy. Nakonec jsem s poštou vykomunikovala, že mi balíček skutečně patří a že mi ho zase pošlou nazpět. Následně mi trochu ruply nervy, když jsem na pana Rýšu naštvaně hartusila do telefonu, že když už mi něco posílá poštou, ať se laskavě naučí moje jméno. Adresát totiž skutečně na adrese nebydlel. Jmenuji se Sacharinová, nikoli Sochaříková. A pán mi rozhořčeně tvrdil, že to je Sacharinová, akorát, že se mu klepala ruka, páč to psal na kapotě auta. A myslel tu příšernou výmluvu vážně. Čemuž se vysmáli všichni, kdo obálku viděli. Ten chlap netušil, jak se jmenuju.

Já papíry vyřídila. Hurá. A pak znovu jela do Prahy. Ani tentokrát se pan Rýša neukázal. Jeho kamarád naštěstí ano. To, že to je on, jsem poznala přes okna nádražní haly už jen díky jeho stejně zbohatlickému stylingu a řeči těla. Všechno jsem mu předala a s úlevou odjela domů. Rozesmála mě vzpomínka na to, jak mě při prvním telefonátu zval skoro na rande. To snad radši ne.

Co si myslím o tetování

18. prosince 2017 v 10:31 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Tetování je dnes běžná součást společnosti. Už dávno neplatí, že by byli potetováni pouze zločinci sedící ve vězení. Lidé tomu propadli jako kultu (nenese to v tomto kontextu žádný negativní tón) vlastní ojedinělosti, vyznání, postoje k životu a hodnotám. Popřípadě své tělo používají jako plátno, kam zaznamenávají milníky své životní cesty. Stejně tak se najdou ovšem stále tací, kteří to považují za vrchol nevkusu.

Já osobně tetování nemám, ačkoli jsem tetovací salón už párkrát navštívila - jako doprovod. Ale už dlouhodobě mě k tomu přemlouvají. Nápadů bych měla přehršel... Od klasické růže na rameno, přes iniciály mého jména na zápěstí, po nějaký super citát na záda, pentagram na stehno... Jenže právě - ono to nikdy u jednoho tetování neskončí. A nechci mít z těla živý obraz. To se mi, subjektivně vyjádřeno, prostě nelíbí. Nedokážu to vysvětlit, ale je tomu tak. Pár tetování na těle, okay. Ale třeba celé ony moderní rukávy, tak nad nimi můj smysl pro krásu pláče. Zároveň se ovšem nedám popsat jedním tetováním tak, abych byla spokojená. Jenže víc jak jedno bych na svém těle fakt nechtěla. Takže než se tím trápit, radši zůstanu u holé kůže. Vždyť je krásná. (Ehm, nemyslím svojí kůži v egoistickém pojetí, ale kůži lidskou všeobecně.) To navíc nebolí. A stará vrásčitá kůže, kdy se delfín změní ve vytahanou velrybu, až mi bude 90... to ne.

Už od střední školy mám v hlavě i rizika s tetováním spojená. Doba pokročila, já vím, ale stejně... Náhoda je blbec. Kde mám jistotu, že zrovna já si kromě tetování nevnesu do života zbytečné zdravotní problémy? Jistota není, ačkoli je riziko v kvalitním salónu nižší. Přesto hrozba zánětů, špatné hojivosti a jizev, nakažení autoimunitní chorobou (pro její vznik může být příčina téměř cokoli) či hepatitidou C tu stále reálně existuje. TADY a ZDE. A kvůli čemu? Výstřelku módy? Zkrášlení? Nehledě na to, že může proběhnout i alergická reakce na tetovací látku. Pro mě nějak moc rizik kvůli obrázku na kůži, který se navíc prezentuje jako trvalý - pokud si ho nenecháte přetetovat. Člověk se totiž, alespoň podle mě a kapitol psychologie, neustále vyvíjí. To, co se nám jevilo jako super nápad v 18, se tak ve 26 jevit nemusí. A ve 40 může být zase všechno jinak. Pokud byste ho navíc přeci jen sundat chtěli, pěkně se to prodraží a bolí ještě víc.

Eventuality, jak se vyhnout pravému tetování a nechat se tetovat, jsou ale také. Například tetování hennou, které se nanáší na kůži a ne do podkoží. I zde se může ovšem projevit alergická reakce u alergiků. A vydrží jen pár týdnů. Podle některých zdrojů ani to ne. Což není moc dobrá zpráva, jelikož se také nejedná o levnou záležitost. Takže druhou možností, co mě teď napadá, je tzv. krystalkové tetování. Na kůži se dle motivu nalepí barevné krystalky. Výhody? Dá se to kdykoli sundat a zase nandat, nebolí to a na slunci, nebo diskotéce se to krásně leskne. Jenže teď ho za boha nemůžu najít... Moudré hlavy, dělá se ještě? Pak samozřejmě můžete vzít zavděk klasikou mého dětství, tetováním nalepovacím.

Osobně neodsuzuji nic. Jen se držím hesla - rozvážně a umírněně, všeho moc škodí a zdraví máme jenom jedno. Ať už se ale rozhodnete jakkoli... přeji vám, ať máte ze svého rozhodnutí dobrý pocit a radost celý život.

Pranky - co je vtipného na drsných nachytávkách?

17. prosince 2017 v 10:42 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Pranky, neboli nachytávky. Pokud mám správné informace, tak vznikly v Japonsku a rozšířily se odtamtud po světě. Hodně populární se staly v USA. A taky přišly k nám...

Myslím si, že mám pro legraci pochopení. Ráda slavím našeho apríla. Osolit někomu kafe, nechat ho chvíli hystericky hledat brýle po bytě, zatímco vy víte, že je má celou dobu na hlavě. Osobně jsem tátovi dala do lahvičky od šampónu kečup. Jenže to jsou takové neškodné legrácky. Slovo PRANK postupem času začalo poněkud krystalizovat v drsnější formu žertíků. Svou roli v tom nejspíš hraje i fakt, že spoustu pranků míří na internet a tvořitelé se snaží ohromit a být originální. Kolik z vás by koukalo na video o tom, jak několika lidem osolíte kafe?

Pro mě osobně ale drsnost pranků často hraničí s nenormálností a blbostí. Vždycky si vzpomenu na příběh tátova kamaráda. Jeho aprílový prank na přítelkyni byl jednoduchý. Napsat dopis na rozloučenou, v koupelně si lehnout do vany a narafičit to tak, že spáchal sebevraždu. A až to bude nejmíň zvednout se z vany pokrytý tou umělou krví a tak. Přišlo mu to jako děsná sranda. Uhádnete, co se skutečně odehrálo? Nejen že sebevražda přítele byla pro danou slečnu příšerný emocionální šok, ale když se zvedl z vany, vyděsila se natolik, že křičela, zmateně couvala z koupelny a zakopla. Při pádu se praštila do hlavy a byla na místě mrtvá.

Tenhle smutný případ je záminka k tomu si připustit, že co jednomu připadá jako žert, může druhému neskutečně ublížit. Nikdy nevíte, kdy někoho vyděsíte natolik, že dostane infarkt, nebo mu totálně přepne a kvůli hloupému žertu skončí u psychiatra, nebo v léčebně. Může zranit sebe, nebo vás.

To mi připomíná loňskou aféru vraždících klaunů. Považujte mě za blázna, ale vážně jsem se mimo byt necítila bezpečně. Jak máte vědět, kdy je pod tou maskou blbec, co si tropí žerty, a kdy jedinec, který celou tu záležitost využívá k tomu, aby ukojil své choutky a ublížil vám doopravdy? Stejně bezradná byla dívka, která pobodala kamaráda v masce klauna. On si myslel, že ji pořádně vyděsí a bude to prča. Ona se vážně vyděsila a měla obavu o svůj život. Tak domnělého útočníka pobodala, tuším, jeho vlastním nožem, co proti ní držel v ruce.

Kamarádka jednou sledovala Kruh a přesně na jeho konci jí zavolal kamarád na pevnou linku... Samozřejmě s tím, že zemře za sedm dní po vzoru filmu. Strávila celou noc sama vyděšená v bytě, světla rozsvícená, nože u sebe... Bála se šíleně. Má tohle smysl? Že to byla jedna z nejhorších nocí jejího života a prožila hromadu negativních pocitů?

Když se bude člověk pořád tahle děsit pro legraci, nezapomene při tom, že svět je plný skutečného nebezpečí? Únosců, vrahů, sociopatů? A rozpozná jej vůbec? Možná bude tváří v tvář děsivě reálnému životu do poslední vteřiny naivně věřit, že jde o žert a usmívat se do chvíle, než mu čepel nože projede břichem...

Vzpomínáte na youtubery ViralBrothers? Jejich debilní kecy považuju za nestárnoucí. Jakmile šli s dobou a začali točit pranky, ztratila jsem o ně zájem. Dívat se na video o tom, jak si někdo myslí, že ho přítelkyně podvádí, nebo spáchala sebevraždu... popřípadě, že někomu odoperovali ledvinu... Co je vtipného na tom děsit lidi k smrti? Popřípadě se vyžívat v jejich neštěstí? Jako třeba na jiném kanále, kde nechali kluka tři dny v domnění, že se mu ztratil pes. Vysvětlete mi to. Prosím, kdokoliv se na to rádi díváte, vysvětlete mi to. Ale nejdřív si představte sebe na místě těch nachytaných. Vážně se dokážete zasmát tomu, že by vám někdo ukázal fingovanou sebevraždu vaší lásky? Ode mě by teda ten dotyčný dostal pár facek a tichou domácnost.

Možná jsem staromódní a hloupá, ale smích prodlužuje život. Negativní emoce ho zkracují. Raději miláčka překvapím snídaní do postele, než tím že se ráno probudí vedle monstra z gumové masky na hlavě. Raději s ním prožiju dlouhý život plný vrásek, než aby z jednoho pranku dostal v mladém věku šok a skončil v blázinci. Na světě je dost zla i bez pranků, ne?

Přihazuji odkaz na díl Nebezpečných vztahů - TU -, co mě k napsání článku inspiroval. A ne, nezakládám svůj názor jen na jednom dílu pořadu televize Barrandov. Mám ho už pár let. Jen tady se krásně ukazuje, jak se pranky mohou zvrtnout.

Proč si ubližujeme?

14. prosince 2017 v 7:18 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Po článku s filmovým tipem Love is all you need o homosexualitě, přináším další - tentokrát na téma domácího násilí. Nese název stejný jako tento článek - PROČ SI UBLIŽUJEME?

Dobrá otázka. Dokumentární snímek z roku 2016 na ni přímo sice neodpovídá, ale obsahově ho musím pochválit. V 56 minutách najdete totiž:

- kometáře odborníků,
- důležité kontakty, kam se obrátit pro pomoc,
- výpovědi obětí.

A obětí se zde rovná žena i muž. Přestože jinak se o násilí žen na mužích moc nemluví. Málokterý muž totiž najde odvahu přiznat si, že ho žena bije.

- Výpovědi agresorů,

což mě potěšilo a překvapilo nejvíce. Jak to prožívá agresor? Jaké to je uvědomit si, že dělám něco špatně? Logicky zde totiž nevystupují ti, co se sebou nezačali něco dělat. Ti by před kamerou neměli důvod přiznat, co se u nich doma děje. Naopak. Domácí násilí se skrývá za zavřenými dveřmi.

Takže jestli máte hodinku času, klikněte SEM a tam už se proklikáte případně i na verzi s anglickými titulky, za což je další bod nahoru. :-)

Jak si přivydělat snadno a dostat opravdu zaplaceno

10. prosince 2017 v 9:10 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Říkám to rovnou - tohle není univerzální návod na výplatu miliónů měsíčně. Ale... pokud jste student, žijete od výplaty k výplatě, nebo máte prostě radost z každé kačky navíc, tohle je pro vás.

Uvedu nejdříve ony web stránky.

Někteří už možná tuší a ti, co netuší, těm to řeknu. Jedná se o online vyplňování dotazníků. Kdo teď mává otráveně rukou, toho zarazím. Výdělek je slušný a skutečně platí. Vím to, protože platí i mně osobně. Nyní vám o každé stránce můžu říct víc.

1. Populace
Tahle stránka má skutečně pestré spektrum dotazníků. Upřímně se přiznám, že nevyplním všechno, co mi do mailu přiletí. Čímž sama sebe okrádám o odměnu. Ale pro platnou registraci je potřeba sem tam něco odklikat, nebo vám účet zneaktivní. Ale ponechají. Jen budete muset po přihlášení zmáčknout tlačítko obnovit spolupráci. Na stejném místě místě ji můžete taktéž ukončit, dobrovolně přerušit (zneaktivnění účtu), nebo si zadat tzv. dovolenou na dny, kdy nebudete dlouhodobě online, aby vám dotazníky neposílali.

Výplata se posílá sama každé kalendářní čtvrtetí na vyplněný bankovní účet. Pro představu: za tohle čtvrletí jsem vyplnila dva dotazníky a mám za to dohromady 30 korun. Nic moc se vám zdá? Jenže mně těch dotazníků celkem poslali 13. Tak si to plus mínus spočítejte. (Každý dotazník je odměněn jinak.) Moje škoda, vy tam ty peníze ležet nemusíte nechat.

2. Národní panel
Nevím, jestli je to tím, že vyplňuji něco sem tam, ale mám smůlu na opakující se dotazníky o bankách, pojištění a co piju za alkohol. Ve volebním období tu taky bylo plno voleb. Ale když vyplníte podstivě všechno, možná se vám to bude jevit barevnější. Každopádně platí a nový vzhled stránek je super.

Jen se naučte počítat. Národní panel totiž nevede odměny v korunách (jako Populace), nýbrž v oplatkách. A 10 oplatek = 1 Kč. Tudíž když mám na účtě 3000 oplatek, vydělala jsem si 300 Kč. To jsou peníze, které si tam můžu škudlit, jak dlouho chci. A poslat si až částku, která mi na účtě udělá radost. Musím si o to ale říct. Tedy přihlásit se a párkrát kliknout, zvolit kolik. A vualá... oni peníze pošlou.

Tak co vy na to?
Důvodem, proč to já nevyplňuji pravidelně všechno není ani časová náročnost /5 - 40 min za dotazník/, ale prostý fakt, že toho mám prostě moc. A důvod, proč to sem píšu, je jednak tip pro vás a jednak moje uvědomnění, že tyhle dvě stránky prostě musím nacpat do mého časového harmonogramu, protože to stojí za to.
A pro milovníky charity dodám, že výdělek nemusíte poslat sobě na účet, ale věnovat ho nějaké organiaci. :-)

Jak jsem kupovala stůl a poslala poličky do Somálska

5. prosince 2017 v 19:11 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Začalo to nevinně. Můj starý dřevotřískový stůl dosluhoval a pomalu se rozpadal. V logické dedukci jsem došla k tomu, že je potřeba koupit nový. A vinou vlastní lenosti se rozhodla nechat si ho doručit přes eshop. Jít s dobou, proč ne. Měla jsem plno parametrů, které měl splňovat. Jednak rozměry, jednak barvu a taky uspořádání - počet šuplíků a podobně. Hledala jsem a zkoumala pečlivě. Navíc mě zajímala cena. A nakonec hurá... ideální psací stůl se objevil. Byla jsem nadšená. Vyplnila objednávku, zaplatila kartou a měla radost, jak jsem to skutečně hezky vymyslela.

Když kurýr balík doručil, podezíravě jsem se mračila. Fakt se to do toho vešlo? Všechno?
"Jasně, rozložili to na prkna," uklidňovala mě kamarádka.
Tak jsem na ní dala a mávla rukou. Domluvili jsme se, že mi ho pomůže složit o víkendu, a já zásilku uložila do kouta. O víkendu jsem ovšem musela odjet nečekaně k rodičům. O týden jsme to posunuly. A kamarádka náhodou musela do práce. Další víkend už to dáme, usnesly jsme se. No jenže... A stůl v koutě takhle stál dva měsíce. Že jsme se na něj konečně vrhly, způsobil spíš fakt, že původní starý byl nenávratně rozebrán na dřevotřískové desky.

Vybalily jsme překvapení z krabice a já zůstala nevěřícně koukat. On to byl úplně jiný stůl! A navíc mu chyběly součástky. Po dvou měsích od dodání si prý už ale nemůžu stěžovat a nic s tím neudělají. No super.

Jelikož mi byl ale dotyčný stůl na dvě věci, začala jsem řešit, co s ním teď. Respektive - jak se ho co nejefektivněji zbavit. Takže já původně stůl chtěla koupit a najednou jsem jeden prodávala. Naštěstí mi s tím pomohl bazoš. A milý pan kutil, co si ho odvezl. Prý si s ním poradí. Ani s cenou jsem příliš netratila. Víc mě trápily moje nervy, než peněženka.

Stále mi ale zůstal původní problém. Potřebovala jsem nový stůl. Nastal druhý pokus. A u jiné firmy. Objednáno, zaplaceno, doručeno, vybaleno. Všechno během pár dní. A hurá - byl tam onen stůl, a ne třeba proutěné židle. Já se toho trochu po posledně bála.

Nastala nová výzva - sestavit ho dohromady. A já se přiznám, nejsem kutil Tim. Radši budu vařit, než montovat nábytek. Proto jsem měla po ruce kamarádku. Statečně zírala do nákresů a snažila se prkno A rozlišit od prkna B. A šroubek 1 od šroubku 2. Ty, co to dokáží, považuji za kouzelníky, nebo tvory obdařené zvláštním talentem. A dotyčná kamarádka (co se mezitím párkrát zmateně chytila za hlavu) brzy poslušně následovala mého příkladu. Nákresy letěly do kouta a my si otevřely víno.

Přišla druhá kamarádka. Moje zachránkyně. Princezna na bílém koni a s vrtačkou. Posbírala návod, kecla na zadek k prknům a stůl složila během několika minut s prstem v nose.
Okomentovala to slovy: "Víš kolikrát, jsem něco montovala u nás, prosím tě? Je to snadný."
Aha. Jasně. Dívala jsem se na ni a neskrývala svůj obdiv. Ta holka ho složila bleskově, sama a ještě k tomu značně opilá. Přišla totiž rovnou z nějaké akce a u mě bezstarostně pokračovala v popíjení. Strčila do kapsy rovnou dvě střízlivé a naprosto zmatené baby. Kdo umí, umí. Je skvělá.

Vím, že bych si celou tuhle peripetii ušetřila, kdybych balíček se stolem otevřela dřív. Vím taky, že to běžně dělám dobře. Ale někdy to člověk úplně nevychytá. A když by se to nestalo, neměla bych co vyprávět. Tak proč se prostě nezasmát sama sobě.

Jako tehdy, když jsem se rozhodla koupit poličky online. A bez registrace. Objednala, zaplatila, čekala. Po měsíci poličky nikde. Prolezla jsem email a hledala informace o objednávce. Jenže on... nikde nebyl. V tu chvíli mi to ještě nedošlo, ale musela jsem ho omylem smazat při pravidelném čištění mailů týden před tím. Neztrácela jsem hlavu. Zavolala jsem na infolinku oné firmy. Jenže oni pod mým jménem prý žádnou nenašli. Zajímavé. Já byla o tři tisíce na účtu lehčí. Tehdy nešlo prokázat transakci výpisem z účtu. Takže... netuším, kde poličky skončily, ale utěšuji se, že třeba v Somálsku a udělaly radost dětem.

Poučení? Až půjdu koupit nové věšáky na šaty, sednu do auta a přivezu si je sama. Zlatá Ikea.

Kvalitní potraviny

5. prosince 2017 v 11:03 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Pokud jste četli můj článek o vegetariánství, určitě vám neušla zmínka o tom, že nerada plýtvám jídlem. A ještě něco na jídle hlídám - a to jeho kvalitu. Což říct v dnešní době je... trochu složité. Protože se rozhodně nevyznám ve všem a nejsem kontrolor potravin. A určitě dělám chyby. Ale snažím se.

Proč to vůbec dělám? Proč se snažím? Protože já skutečně věřím tomu, že na tom, co jíme, záleží. Že nás to může zdravotně poškodit. A když ne přímo nás, tak naše potomky. Protože na nás nemusí být hned něco vidět. Něco jako pozdější následky používání DDT. Je spousta studií, které říkají, že to, či ono v jídle je rakovinotvorné, nebo zvyšuje možnost onemocnění demencí. Napadlo vás někdy, proč stále narůstá počet dětí s poruchami učení? Neříkám, že je to všechno vina potravin. Říkám ale, že toto je - podle mého názoru - jedna z oblastí, kde vše souvisí se vším a vzájemně se ovlivňuje. Tudíž - i vzhledem ke škodlivosti potravin, jejíž účinky jsou popsané - to na to má jistý vliv. Jak moc velký nechám statistikům, ale věřím tomu. A nechci to podporovat. Nechci škodit sobě, mým dětem, ani budoucím generacím jen proto, že nám ze škodlivých potravin hned nevyroste třetí ruka. Za dvě stě let už možná jo. (Zveličuji, ale snad chápete.)

Někteří se ozvou, že je ovlivňuje cena. Věřte mi, rozumím tomu. Zrovna teď si nemůžu dovolit ještě všechno, co bych chtěla. Ale jde o to se od něčeho odpíchnout. A cena se ne vždy rovná kvalitě. Napadá mě příklad s citrónovou šťávou, kterou jsem kdysi viděla v obchodě. Byly tam dvě lahvičky. Jedna velká za pár kaček, druhá menší a asi o dvacku dražší. Vtip byl v tom, že ta menší byla asi 80% šťáva a voda. Ta větší měla podíl citrónu asi 10%. Takže ve výsledku vycházela dráž, než voda z kohoutku, ačkoli to vlastně z 90% jen voda byla. Možná bych tam ten citrón ani pořádně necítila. Ta dvacka navíc, když jste líní doma vymačkat 100% citrón, mi přijde rozumnější.

Co to chce, je prostě číst. Jasně, že si nepamatuju všechno, ale už jsem se naučila vyhýbat umělým sladidlům. Což například znamenalo vynechat všechny "zdravé" rozpustné vitaminy. Nebo light verze čehokoli. Radši si dám jablko. Chápu, že cukrovkáři jsou na tom trošku bytí. Ale hrozně ráda bych jednou místo cukrem sladila stévií. No ještěže mám med a od včelaře. Důvodem toho všeho je kontroverzní lavírování mezi tím, zdali je, či není například umělé sladidlo aspartam zdraví škodlivé. Jednu dobu bylo všude plno článků, jaký je to strašák, nyní si tím nikdo vlastně není jistý. Inu podezření tu je. A já se budu držet toho, co jsem si řekla tenkrát. Proč do sebe cpát umělou divnou kontroverzní látku, která byla podezřelá z řady škodlivostí, když si můžu dát med? Popřípadě lžičku cukru? Ta mně osobně neublíží.

Česká legislativa je skvělá v tom, že na výrobku by mělo být vypsané opravdu všechno - obzvlášť co se týká masa. Myslím to tak, že u nás najdete poměr kuřecího masa, strojně odděleného kuřecího masa a tak dále. A já - tuším, že zrovna v Německu - vím, že tamější zákony umožňují splácat všechno dohromady. Takže sice máte v ruce salám z 90% masa, ale už netušíte, co za maso to přesně je. Proto se také snažím kupovat české výrobky. Jednak znám naši legislativu potravin (ne všechnu) a jednat podporuji český trh. A to všechno s vysokým obsahem masa.

I v Čechách to ale občas bývá docela sranda. Protože názvy skrývají často víc, než běžný smrtelník tuší. Víte například, že je obrovský rozdíl v tom, když je na obalu napsáno jen MÁSLO, nebo ČERSTVÉ MÁSLO? A že v tom opravdu rozdíl je? Zkráceně řečeno MÁSLO může být až dva roky staré a zmražené, při jeho obnově ke konzumaci může dojít ke snížení vitaminů v něm a nebezpečí, že tam budou bakterie. Ačkoli tuhle informaci mám v hlavě pár let, našla jsem článek, který ví, o čem mluvím - tady.

Podobně je na tom dělení MINERÁLNÍ voda a STOLNÍ voda. Rozdělení tak nějak je zde, ale není tam ona škodlivost, co mám na mysli. Zkráceně - karcinogeny, bakterie a předražená voda z vodovodu. Fakt je to nutné? Tak si natočte vodu do petky doma. Ach jo. Tenhle bod mi opravdu leží v žaludku. Obzvlášť, když vidím maminky s dětmi ve značkových hadrech, co pak šetří na takových věcech. Když už kupujete vodu, tak ať aspoň za něco stojí, no ne?

Miluju džusy. Ale když chci ananas, nechci v etiketě číst: 20% podílu jablečná šťáva. Mimochodem oni to jablko snad cpou k jakékoli příchuti. Už mě to štve a přesedlala jsem na fresh bary a domácí smoothie. Tedy alespoň doufám, že se toho mixéru brzy dočkám. A jelikož je podobný problém i u marmelád, nezbývá než je brát domácí od kamarádky.

Nakonec přihodím pár svých dalších tipů:
Čaje piju převážně sypané a u ovocných směsí to platí dvojnásob. Můžete si koupit tzv. vajíčko, které slouží jako pytlíček u čajů porcovaných, akorát tam tu dávku musíte dát vy. A je to bez éček, jen sušená směs.
Jak poznáte v obchodě červstvé jablko? Má dužinatou stopku, která nejde zlomit, maximálně ohnout. Když se zlomí, rozhodně není letošní.
Kontrolujte šlehačky ve spreji. Některé jsou z rostlinných tuků.
Z bílých jogurtů jím jenom značku Hollandia (opět nejde o reklamu, ale mou osobní zkušenost a tip). Dovedl mě k tomu tip známé. Podle výsledků pod mikroskopem, které zažila, má jako jediná obsažené prospěšné bakterie naživu. A mrtvé nám k ničemu nejsou.
Nesolím. Skoro vůbec.

Já ještě navštěvuji stránku www.ferpotravina.cz a mám v mobilu jejich aplikaci. Není všemocná, ani dokonalá, ale každá troška do mlýna se hodí, ne? Fajn je taky starý pořad Peklo na talíři.

A čtu a čtu a čtu. Diskutuji, nechávám se inspirovat a kriticky hodnotím. A mám z toho dobrý pocit. Někdo namítne - k čemu to je, když žijeme mezi splodinami aut a pasivním kouření. Inu, zázraky neumím. Jsem jenom jedna jediná malá. Ale někde se začít musí, nebo se nezačne nikdy.

Aby ten článek nevypadal zase až moc zdravě, dodám, že i já umím hřešit. Sníst pytlíček brambůrků, nebo si dát něco v KFC. Ale je rozdíl ničit se s každým jídlem, nebo si občas něco dopřát, nemyslíte? Přece jen tělo si s trochou hnusu poradí. A tělo a mysl jedno jsou. Někdo mi kdysi řekl, že pokud děláme něco s dobrým pocitem, nemá to tak devastační účinky, jako když si to vyčítáme. Tak si to nevyčítám a věřím, že sklenička coly za rok se mi nevymstí. Že to moje tělo zvládne, protože jinak na něj myslím. Ačkoliv jednou se toho všeho zlého vzdám úplně. Možné to je. A co myslíte vy?