Listopad 2017

Americké svátky v Čechách

26. listopadu 2017 v 14:46 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Je doba globalizace, čas multikulturismu. Všechno se mění. A mísí. Dnes už nikoho nepřekvapí americké svátky u nás. V době sv. Valentýna se obchody poslušně zahalí do červenorůžového hávu a na nás se valí ze všech stran více či méně roztomilá srdíčka. Plyšáci žvatlají kiss me (polib mě), nebo hug me (obejmi mě). Během halloweenských oslav zase všechno obleče černý kabát, z výloh se nás šklebí strašidelné dýně a kolem hlavy poletují umělohmotní netopýři. Ptám se, je to dobře?

Za mě je odpověď jednoduchá - proč ne.

Jeden z důvodů, který mají odpůrci Valentýna, zní, že je to komerční blbost založená hlavně na tom vytáhnout z lidí peníze. Bohužel souhlasím. Ale nejsou to Vánoce náhodou taky? Kolika lidem jste (hlavně v rodině) koupili dárek z povinnosti? Mnozí navíc říkají, že nepotřebují datum k tomu, aby milovanému koupili dárek. Opět - nejsou Vánoce o tom samém? Nezrušíme je teda taky? A v neposlední řadě - je to americký svátek. A pak přijdou Vánoce - křesťanský svátek o narození Ježíše Krista - a slaví je většina ateistické České Republiky. Navíc velké procento z nich v životě nebylo v kostele. Heh.

Je ovšem pravdou, že my máme svůj láskyplný svátek - 1. máj. Váže se k němu romantická tradice políbení pod rozkvetlou třešní. Proč se obchody nepřecpou zamilovanými cingrlátky v tento čas? Proč přebíráme americké datum, když máme své vlastní? A ta tradice je tak nádherná. Proč nekupujeme dárky, nezveme lásky na večeři v tenhle čas? O nic jiného u nás vlastně na Valentýna nejde. Aspoň jsem nezažila, že by se tu psaly valentýnky a tak. Tak proč tu komercionalizaci, dárky a večeře nespojit s českým datem? To by podle mě bylo ještě lepší...

Halloween už je trošku složitější. Přebrali jsme ho i s jeho tradicemi. Průvody masek, halloweenské párty, vyřezávání dýní. Chybí snad jen lovení jablek z vody pouze za pomocí úst a koledování. 31. říjen prostě zapouští kořeny. Sice se mi nezdá slavit něco, co čerpá z tak negativní emoce jako je strach (copak není zla všude dost?), ale občas si pustit horor je taky fajn. Občas. Nejvíc se mi na Halloweenu líbí to maškarní. Není moc příležitostí, kdy by si člověk mohl zablbnout a stát se upírem, čarodějkou, zombie, mrtvou nevěstou... Vytvářet ten kostým může být často stejná sranda jako později akce samotná. Tak proč to neslavit, když se nám to líbí. Kdybych si oblíbila svátek z Ugandy, klidně si ho oslavím. Nejde to o, odkud svátek pochází, ale že my k němu cítíme sympatie.

Jen je škoda, že se opět zapomíná na tradičnější verzi u nás a tou je Masopust. Ten začíná den po Třech králích a končí Popeleční středou velikonoční. Taky se člověk přestrojí, za co chce, a ještě se pořádně nají! Miluju zabíjačky. (Více najdete tady.) Chápu, že to má trochu jinou energii, než hororový Halloween, ale i tak to má své kouzlo. Já jako malá v průvodu byla a nemůžu si stěžovat. Proč naše tradice upadají a vytváříme nové? Je to škoda. Vždyť bychom klidně mohli slavit obojí.

Ještěže alespoň na Dušičky (2. listopad) se nezapomíná. I tento svátek má jiné vibrace, než Halloween. Je tichý, tklivý, plný pokory, rozjímání a vzpomínání. Hřbitovy se promění v rozkvetlé zámecké zahrady. Skrývá se v tom jistá až posvátná krása. Já nikdy nezapomenu doma zapálit svíčku. Díkybohu, že tato tradice ještě dýchá.

To se moc nedá říct o Velikonocích. Upadají a já se vlastně ani nedivím. Které dnešní ženě by se chtělo dostat nařezáno jen kvůli tradici? Proč barvit vajíčka, když o ně koledníci nestojí? Radši panáka. A kolik těch koledníků vlastně je? Kolika klukům se dnes chce toulat ulicemi s košíkem výslužky v ruce půl dne jako idiot? A i kdyby byli - stejně v dnešní době nemůžete do bytu pustit kdejakého cizího koledníka...

Ale je to strašná škoda - všechna ta usměvavá vajíčka koledníkům, kraslice na oknech, pomlázky s mašličkami a kýble s vodou připravené pro opozdilce... Vážně to necháme jen tak umřít? Protože sice nejde o to, odkud který svátek je, ale stejně tak by mě zamrzelo nechat zbytečně zmizet to naše.

Hezký den přeje Sacharin

Jak jsem sama sobě ukradla kartu do bankomatu

24. listopadu 2017 v 10:21 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Za okny bylo sychravo. Podzim v plné parádě. Já mám ráda léto, a tak bych mnohem raději z bytu nevystrčila ani nos. Jenže... ve špajzu myšky mávaly bílým praporkem, v ledničce byly taky jen ty myši a klepaly se zimou... tak jsem musela vyrazit na nákup (nebo umřít hlady).

Naštěstí mám prodejnu, co by kamenem dohodil. Spokojeně jsem si vybrala zboží za pár stovek a donesla ho k pokladně.
"Kartou, prosím," požádala jsem jako většinou.
Prodavačka se mile usmála a já přiložila kartu (mám tu bezkontaktní).
"Transakce zamítnuta," bylo mi však sděleno vzápětí.
Povzdychla jsem si a zkusila to znovu. Stává se.
"Transakce zamítnuta," opakovalo se.
To už jsem se zamračila, ale pak mi svitlo. Určitě to bude tou bezkontaktností. Terminály s tím občas zazlobí, to už jsem zažila. Ulevilo se mi. Vsunula jsem kartu dovnitř a naťukala pin.
"Transakce zamítnuta."
To už mě polil studený pot. Zmateně jsem se překotně omlouvala a vracela nákup zpátky. Většinu. V peněžence se něco málo válelo. Nerada u sebe totiž nosím příliš hotovosti. Když vám ukradnou hotovost, máte po penězích, když ovšem karty, stačí je telefonátem do banky co nejdříve zablokovat. Běžela jsem domů a hlavou mi vířilo jediné - někdo mi heknul účet a vybílil ho!

Jaké bylo mé překvapení, když na účtu bylo vše tak, jak mělo být. Žádné heknutí se nekonalo, vše v zelených číslech. Tak kde byl, proboha, problém? A pak jsem - čistě pro jistotu - zkontrolovala parametry karty, kde na mě nečekaně vyběhla krátká poznámka - karta je trvale blokovaná. Asi třikrát jsem zavřela a zase otevřela oči v domnění, že blbě vidím. Nic se nezměnilo.

"Prosím vás, můžete mi vysvětlit, proč mám trvale zablokovanou kartu? Ještě včera byla v pořádku..." spustila jsem na operátorku na lince rozhořčeně a snažila se připomínat si, že ona za to nemůže.
Jukla do systému a řekla: "Karta byla blokována z důvodu ztráty a krádeže."
Hm, zajímavý... napadlo mě při pohledu na onu kartu, kterou jsem při rozhovoru nervózně otáčela v ruce. Ocitla jsem se snad v nějakém paralelním vesmíru? Byl to snad nějaký praštěný žert?
"Jste si jistá? Já se na ni totiž zrovna dívám."
"Ano, včera jste k nám volala a požádala o blokaci," sdělila mi s klidem.
Cože? Znovu mě napadla úvaha s paralelním vesmírem. Nebo že tu někde běhal můj dvojník a dělal mi ze života bordel. Třetí varianta byla, že jsem si ten bordel způsobila sama a že už si ani nepamatuju, co dělám. To by bylo hodně špatný. Hlavou mi projela představa - prášky, svěrací kazajka a tak. Ale já jsem přece včera do banky nevolala, nebo...

Volala, došlo mi. Háček vězel v tom, že ne kvůli blokaci karty z důvodu ztráty a krádeže. Abyste pochopili, karta, kterou jsem držela v ruce, měla být brzy exspirovaná. Už mi poslali novou. Ale já zapomněla, že v bance stále netušili o mém stěhování. Potřebovala jsem tedy, aby mi - tu novou kartu, až se jim vrátí - (a ona se vrátí, když se ji poště nepodaří na staré adrese doručit) poslali na jinou adresu.

Po pár hodinách pátrání a jedné návštěvě pobočky jsme společně s bankou přišli na to, co se událo: Slečna na infolince totiž místo mého požadavku zadala příkaz k vydání DRUHÉ nové karty (a za tuhle mimořádnost se platí poplatek), kterou mi měli doručit na nově zadanou adresu. Tu původní novou kartu se rozhodla blokovat. Což bylo zbytečné, protože mířila z pošty rovnou zpět k bance a bez pinu (který můžu dostat jen já, když mám kartu fyzicky u sebe) je neaktivní - tudíž bezcenná a k ničemu. Ale překlikla se v systému, popletla karty a zablokovala tu, která mi měla ještě nějakou dobu sloužit. Ehm...

Jenže s trvalou blokací se nedalo nic dělat. Znamenalo to být nějakou dobu bez karty - tedy bez možnosti bezhotovostního nákupu a výběru peněz z bankomatu. Tudíž jestli jsem se chtěla ke svým penězům vůbec dostat, - a nakrmit sebe i šedé myšky - bylo nutné a jediné řešení vybrat peníze v pokladně na pobočce.
"Proč si je nevyberete v bankomatu?" divila se nevinná pokladní.
Musela jsem se zasmát.

Kamarádka to později komentovala slovy:
"Sis ukradla vlastní kartu, jo?" (a vysmátý smailík)
Odpověděla jsem, že každý zloděj nějak začínal a já trénuju na sobě. Haha.

(Dodám, že banka se mi omluvila. Poplatek za vydání karty mi vrátila a ještě mi dali symbolické odškodné. Nemůžu si stěžovat tedy... dobře to dopadlo.)

Jak by svět vypadal, kdyby heterosexuálové byli menšinou?

24. listopadu 2017 v 8:21 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Tak přesně na tuto otázku odpovídá film, který natočil režisér Kim Rocco Shields - "LOVE IS ALL YOU NEED" - tedy, že láska je vše, co potřebujeme. V roce 2011 vznikl krátkometrážně (20 minut) a já z něj byla nadšená.

Dílko přibližuje pocity mladé dívky, která zjišťuje, že, na rozdíl od většiny jejích vrstevnic, se jí líbí kluci... Ve filmu se ve 20 minutách odehrají reálné životní osudy, počínaje šikanou, nesnášenlivostí a sebevraždou. Tento snímek získal již minimálně 19 různých cen z filmových festivalů.

Jedinou nevyhodou je, že se mi pořád nedaří najít verzi s českými titulky. Snímek je v angličtině. Ale ta je tak jednoduchá, že se jí nemusíte bát. A i kdybyste nerozuměli ani slovo, myslím, že děj pochopíte. :-) Odkaz zde.

Uběhlo dlouhých pět let, tedy do roku 2016, než se podařilo natočit celovečerní verzi o 123 minutách. Ukazuje tzv. heterofóbní svět. Kde heterosexuál je téměř sprosté slovo a láska k opačnému pohlaví hřích. Ano, film si bere na paškál kromě sexuálních orientací, šikanu, nesnášenlivost, dokonce náboženský fanatismus.

Přiznám se, že delší stopáž jsem osobně ještě neviděla, ale stačí se mrknout na trailer a pročíst komentáře na ČSFD, abyste si upravili představu a očekávání. Tato verze byla přijala o poznání kritičtěji. Prý tolik nedrží pohromadě a je příliš nereálně fanaticko-nábožensky zpracovaný. Předpokládám, že tento aspekt vychází z toho, že film byl točen v produkci USA. Lidé by na to při sledování tohoto snímku neměli zapomínat. Amerika je mnohem více nábožensky založena, než my. A spousta tamějších komunit je extrémně homofóbních. Ale jestli si myslíte, že u nás se to neděje, zklamu vás - mám osobní zkušenost s tím, že mi bylo řečeno, že homosexualita je hřích, nemoc. A že když bude člověk chtít a hledat Boha, nakonec ho to spasí. Stane se heterosexuálem. Prý osobně zná pár případů takového prozření... Ještě dnes je mi zle, jakmile si na rozhovor vzpomenu. Takže i u nás se to děje, jen to není tolik vidět. Protože jsme převážně ateistický stát a mnohem menší, než Amerika.

Takže se na film těším. Tedy na to, až si na něj udělám čas. A nejen proto, že si tam roli zahrála i Emily Osment, kterou můžete znát z celkem povedeného dílka o kyberšikaně Cyberbully, nebo ze seriálu Mladí a hladoví. Jen doufám, že se mi film podaří najít s titulky, abych si nemusela lámat hlavu s překladem. V budoucnu článek určitě doplním, až delší stopáž zhlédnu.

Každopádně i tak palec nahoru. Za grandiózní nápad, super krátkometrážní verzi a skvělý trailer k delšímu provedení.

Myslím, že tenhle pohled je možná účinější boj proti homofóbii, než filmy o homosexuálech jako například Letní bouře, Surfaři a provařená Zkrocená hora. Na ty se totiž homofobik stejně dívat asi nebude a jeho názor to - i kdyby ano - změnit nemusí. Tento svět s obrácenou polaritou má k vcítění se větší potenciál.

Hezký den přeje Sacharin

Jak jsem měla trable s elektřinou

23. listopadu 2017 v 13:34 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Bylo krásné letní ráno. Líně jsem se protáhla. Svítilo sluníčko. Krásný den. Vylezli jsme s (teď už bývalým) přítelem na balkon a užívali si to.
"Jé, hele..." řekl najednou a ukázal prstem, "auto od ČEZu."
Tyhle věci ho vždycky neskutečně zaujaly. A vskutku, sídliště právě opouštěla dodávka s nápisem ČEZ.
"Že by nějaká havárie?" zauvažovala jsem nahlas. Jen pokrčil rameny.

"Miláčku, nesvítí světlo v koupelně..." přišel po chvíli.
"Praskla žárovka?"
"Nevím, ale nesvítí ani světlo na chodbě..."

Vydali jsme se hledat příčinu. A hle, nešlo světlo v koupelně, v kuchyni se nedal nabít notebook. Byt byl bez proudu. Ale pojistky v pohodě. No bylo léto a já zapomněla dodat, že o kus dál zrovna něco kopali. Napadlo nás, že přesekli kabel, nebo něco. Však oni to nahodí... Život běžel dál a my se věnovali tomu, co každý z nás zrovna dělal.

Kolem brzkého odpoledne lednička tála a já začínala být nervózní.
"Poslyš, co když je v tom něco jinýho, mě se to nelíbí..." zamumlala jsem.
"A co jako? Nezaplatili jsme snad za elektřinu?" smál se. To byla blbost.

Stejně jsem ho uprosila, ať se mrkne po bytovce, popřípadě se zeptá sousedů. Nemusel. Výtah jezdil a na společné chodbě se svítilo. Nechápu, že nás to nenapadlo dřív! (Fakt jsme věřili, že jde o havárii.) Nic naplat přítel vzal do ruky potřebné náčiní a jal se otevřít bednu na chodbě, aby se podíval na hlavní jistič. Muselo to být tím. A já se znovu vypleskla, že jsme byli tak na pohodu, že nás se to netýká, že je chyba někde jinde a proud brzy zase zapnou...

"Ehm, miláčku..." ozval se nečekaně váhavě a rozhlédl se doleva, doprava, jako by něco počítal.
"Ano?" reagovala jsem stojíc mezi dveřmi.
"On tu chybí jeden elektroměr. A ASI bude náš..."
Zarazila jsem se. "Cože? Jak jako chybí?" přihnala jsem se k němu v domnění, že si ze mě dělá legraci.
To by mu bylo podobné. Jenže... On tam ten elektroměr opravdu chyběl. Tři byty na patře, dva elektroměry a jedna velká díra po tom třetím. Ale to nedávalo smysl. Přece tu bydlíme, proč by nám ho někdo bral? Ani na žádnou platbu jsem nezapomněla. Takže to nemohla být pravda. Ignorovala jsem hlásek, který radil, že to vysvětluje onen výpadek proudu, a přejela očima po jmenovkách. Ten byl sousedů a ten sousedky. Jak to? Potřásla jsem zmateně hlavou. A šla telefonovat - otci, jestli si můžu půjčit dočasně část prostoru v jeho ledničce, jelikož tohle bude asi na dlouho, a do ČEZu.

Ne, nebojte. Nezapomněla jsem platit složenky. Paní na druhém konci mi snad i s úsměvem vysvětlila, v čem je problém.
"Nemáte u nás podepsanou smlouvu," zahlaholila.
"No nemám," nedala jsem se a pořád mi to nedávalo smysl, "odešla jsem od vás ke konkurenci..."
"No právě a nemáte u nás podepsanou smlouvu..." Tím mi teda nepomohla. Cože?

Až po chvíli vysvětlování, mě zasvětila do tajů odběru elektřiny. Věděli jste, že když odebíráte elektřinu, musíte mít smlouvy podepsané dvě? Jednu na poskytnutí elektrické energie (od jakéhokoli poskytovatele), jednu na poskytnutí elektroměru (takhle se jí neříká, ale z hlavy si teď nevzpomenu). A to zpravidla s ČEZem. Jenže většina společností se o vykomunikování tohoto postará při přechodu za vás. A když ne, včas vás při podpisu nové smlouvy varují, co ještě máte udělat...

U nás byl vtip v tom, že paní, která s námi smlouvu podepisovala, zastupovala víc společností najednou a popletla si podmínky. Naše nová společnost toto papírování nechávala na zákazníkovi, nám bylo řečeno, že je všechno hotové. Že si nemáme dělat starosti. Tak jsem si je nedělala. A mávala rukou, když mi potřetí majitelka námi pronajatého bytu vzkazovala, že se máme stavit na ČEZ podepsat smlouvu. Jakou asi taky, že jo? Já smlouvu podepsanou mám a od nich jsme odešli. Akorát nás chtějí nalákat zpátky... Inu...

Běželi jsme s ČEZem okamžitě podepsat ono jedno lejstro. A pak jsem zavolala pánovi, který provádí revize ektroměrů před prvním zapojením...
"Ehm, nám dneska odpojili elektroměr a potřebovali bychom..."
"Jste neplatili, co?" ozval se pobaveně. Pán byl vtipálek.

O pár dní později už jsme zase svítili a já si v záři žárovek vzpomněla, jak přítel tehdy nadšeně pronesel: "Jé hele, auto od ČEZu..." a ukazoval prstem do dálky na dodávku, která nám právě unášela elektroměr.
(Nezvoní. To, proto, aby se jim to neplatiči nepokoušeli rozmlouvat.)

Život s nespavostí

21. listopadu 2017 v 6:15 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Řeknu to jednoduše - je to peklo.

Ani si nevzpomínám, kdy to přesně začalo. Myslím, že u takových věcí si ani neuvědomíte, kdy to začalo. Prostě se to jednou nenápadně přikrade. Jenže vy si myslíte, že prostě jednou nemůžete usnout... Tak ta chvíle, ten večer ztratí na významu. Pak už ale neusnete skoro nikdy. A kdyby jste to jen trochu tušili, budete si ten den pamatovat - protože vám poznamená další život.

První, co si ve spojení s tímhle pamatuju, jsou noci, kdy mi bylo asi 12. Bydleli jsme tenkrát v 1+1 a děti měly dávno spát. Ale já nespala. Byla jsem otočená čelem ke zdi, aby dospělí netušili, že jsem vzhůru, kousala si spodní ret a poslouchala s nimi zapnutou televizi. A jejich noční rozmluvy, ale těch zas tolik nebylo. A nebyly natolik záživné, abych si z nich pamatovala něco ještě dnes. Zato týdenní pravidelný program televize si pamatuju. Tedy částečně. Měla ho pod palcem maminka. V neděli, nebo v pondělí, už přesně netuším, se večer dívala na Četnické humoresky. Dva dny v týdnu sledovala Ordinaci v růžové zahradě. (To už sakra točí ten seriál tak dlouho?!) Jindy běžela kriminálka Las Vegas. (Nebo to bylo Miami? Možná Námořní vyšetřovací služba - prostě jedna z podobných amerických kriminálek.) Jeden den nedávali pravidelně nic, tak náhodně vybrala film. Často jsem se bála, že v televizi, nebo dospělí řeknou něco vtipného a já vyprsknu smíchy. Občas se to stávalo. A to nebylo dobře. Já přeci měla spát...

Postupem času u mě nespavost vyklíčila ve třech různých podobách a jde, paradoxně, ruku v ruce s nočními můrami. Ano, když už spím, zdají se mi často zlé sny. A jak to vypadá, když nespím?

A) Prostě nemůžu usnout. Jsem unavená jako po celodenní práci v kamenolomu, zapřísahám všechny bohy, ale ne a ne zaspat. Obracím se na posteli jako vepřová pečeně na rožni, na bok, na záda, na břicho, přikrytá dekou, nebo bez ní... nepomáhá nic. Dokonce jsem už v posteli i cvičila sklapovačky a kliky, abych se unavila ještě víc. A co myslíte? To pak jen bezmocně mlátíte hlavou do matrace, chce se vám brečet, ale spánek vám to nepřivolá. Můj mozek prostě nevypne. Někdy jednoduše omílá ustavičně myšlenky, které mě zrovna trápí, a tak mi nedovolí se uklidnit a spát, jindy nemyslí na nic - ale nespí.

Abych nebyla úplně nespravedlivá, občas pomůže čaj. Meduňka, třezalka, nebo jiná bylinná směs. A občas taky ne. Jednou pomohly dvě tobolky Prothazinu. Uspalo mě to natvrdo na dvanáct hodin a ještě jsem se předtím asi třicet minut smála jako idiot a podezírala velevážené, že mi podstrčili úplně jiný prášky... Ach, krásný to pocit. Jenže podruhé mi nezabrala ani dvojitá dávka. Vůbec. Skončila jsem s Prothazinem. A s léky obecně. Nechci do sebe cpát chemii. Jenže já už tehdy byla vážně zoufalá.

B) Spím, ale budím se několikrát za noc. Celkem pohoda, jestli se vzbudíte jednou. Hrůza pokud čtyřikrát. Ještě větší děs pokud se vzbudíte z noční můry (ale aspoň víte proč. A jen překvapeně najednou nezíráte do stropu). A v neposlední řadě se kterékoli z oněch probuzení může změnit na bod A. Ano, jste popáté za noc vzhůru, ano, vyděsila vás noční můra. Ale jen co se uklidní splašené srdce, chcete jít znovu spát. Únava vám sedí na víčkách, každý pohyb je vyčerpávající. Toužíte po spánku, ale ten nepřichází.

Přiznám se, že když trvají tyhle stavy dlouho, respektive začnu se v noci budit tak často, že to moje tělo nezvládá, řešívala jsem to alkoholem. Propila jsem se ke spánku. A ten byl... nepřerušovaný. A bez snů, jen černočerná tma. Bohužel za poslední dva roky jsem o tuhle možnost přišla. Přestalo to fungovat. Prostě, najednou.

C) Spím moc málo, budím se brzo. Jako třeba dneska. Zaspím o půl jedenácté, ve čtvrt na pět koukám bezmocně na budík, kolik je hodin. A kdo četl pozorně a pořádně, dojde mu, že v kombinaci s tím, že dny předtím mě trápí A, nebo B, mi šest hodin spánku nestačí. Nehledě na to, že jindy jsou třeba jenom čtyři. Ale je to asi nejlepší varianta nespavosti. Protože tělo si v ty čtyři ráno myslí, že je ok. Vážně se cítím vyspale, mnohdy (ne vždycky) dokonce svěží! Do chvíle než přijde dopolední, ba i odpolední únavová krize. Když to jde, rozhodnu se pro spánek. Někdy to nejde, a tak se rozhodnu pro hrnek kafe (či Red Bull). A občas to prostě přerazím bez nakopávačů energie v domnění, že v noci budu spát o to líp a nebudu vyčerpaná přes den... Hahá.

Takže mám noční můry, nespím vůbec, nebo blbě a sem tam mám otočený spánkový rytmus z dospávání přes den. (Musím, jinak už bych sebou únavou dávno někde sekla, věřte mi.) U doktora jsem byla. Dal mi na to papír. A řekl mi, že u vysokého počtu nespavosti nikdy neodhalí příčinu. Řekl mi, že dokud zabírají bylinné čaje, je to fajn a prášky mi nutit nebude. Ale že kdybych se cítila hůř, mám přijít. Je pravda, že čaje zabírají čím dál míň. Někdy vůbec. A navíc nikdy nezabránily tomu, abych se třikrát probudila. Asi bych tam měla jít. Já ale nechci prášky... A co víc jako mohou udělat? Pan doktor se netvářil, že by to věděl. Jdu si udělat kafe.

Hezký den přeje Sacharin

Proč nejsem vegetarián

20. listopadu 2017 v 13:28 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Je chvályhodná pacifistická snaha nejíst zvířata. Je krásné a pravdivé dovolávat se toho, že jsme dost inteligentní na to, abychom si uvědomili, že zabíjet jiné živé tvory je špatné a zařídili se jinak. A je s podivem, že i když tohle všechno chápu a chválím, že se tím jaksi neřídím. Důvod?

1. Ten první je prostý - miluju maso. Grilované kuře, hamburgery, vepřové výpečky se špenátem, pečenou kachnu se zelím, boloňské špagety s mletým hovězím, nebo jen rohlík s plátkem slaniny. Neumím si představit se toho všeho vzdát. Už to nikdy nestrčit do pusy. Ne, když máte ty možnosti všude kolem... Co si koupím, když mám hlad, jsem venku a spěchám? Párek v rohlíku! Co bych si měla koupit místo toho? Nikde nic není. Zrovna teď mám pocit, že všude je jen maso.

Někdo namítne - sýr v housce, třeba. Jenže, pokud půjdu o krok dál, k tzv. veganství, tak už nesmím ani to. Veganství je o nulové konzumaci masa a živočišných výrobků. Vzdát se mléka, másla, vajíček... No tak to už bych opravdu umřela steskem po jídle. Bože, proč? Vždyť koza nijak při dojení netrpí, nebo jo? Přijde mi to naprosto zbytečné. Tohle mi zkus, milý vegane, jsi-li mezi mými čtenáři, nějak vysvětlit. Já to nechápu. Fakt, že ne. A docela ráda bych to pochopila. Myslím to upřímně.

Jediná možnost, kdy bych přestala jíst maso, je situace, kdy by to plošně někdo nařídil. Ze stánků by zmizelo pokušení a z restaurací taky. A ani v obchodech by už nebyla hromada mražených kuřat. Vím, že hlady bych neumřela. Občas navštěvuji veganské restaurace čistě za účelem zpestření jídelníčku, vyzkoušení něčeho nového, nebo prostě proto, že mám chuť. Zamilovala jsem si totiž burger z brokolice a rajčatovou polévku.

2. Jenže aby tahle utopie fungovala, muselo by se maso funkčně nahradit. Namítnete, že sója. A víte, že jsem už narazila na články odkazující na fakt, že není vždycky zdravá? Abych to, co říkám, podložila, klikněte sem. Takže... a o škodlivosti konzumaci masa mi zatím nikdo nic neříkal. (Pro rýpaly dodám, že nadměrná konzumace čehokoli škodí, tedy i masa - o tom ale nemluvím.) Nehledě na to, že sója není všechno. A nahradit živiny je celkem fuška. Obzvláště u veganů. To mám vážně trávit dny tím, že budu hlídat nutriční hodnoty a jednotlivé množství stopových prvků? Bez toho je to totiž nezodpovědné, hlavně u dětí. Navíc v dnešní době má už tak dost lidí s nedostatkem vápníku, hořčíku, železa a vitaminů i kvůli nekvalitním potravinám. Fakt to mám komplikovat ještě tím, že nebudu jíst maso? Nebo budu rovnou veganem? To asi radši ne.

3. Taky mi leží v hlavě, jestli ten celý pacifismus a ochrana zvířat není vlastně proti přírodě. Chci říct, zní to krásně - nejíst jiné živé tvory. Ale upřímně, příroda to tak vymyslela sama. Sněz, nebo budeš sežrán. Lev taky žere antilopy a nemá výčitky svědomí. Je to masožravec. Kráva taky nebrečí pro sežranou trávu. A mohla by. Věděli jste, že vůně posečené trávy je vlastně její nářek, že jí právě něco bolí? (To posekání, chápejte.) Možná bychom měli přestat jíst i petržel, ne? Třeba jí to taky bolí. Ale kráva si s tím hlavu neláme. Je býložravec. Lidi jsou všežravci. To znamená býložravec i masožravec. Proč jít proti přirozenosti? Protože to příroda vymyslela blbě? Protože jsme inteligentnější, než všechno ostatní? Než příroda sama? Už zase? No, když se podívám na stav planety, pochybuju o tom. Proč bychom zrovna teď měli mít pravdu? Co když jít proti přirozenosti není inteligence, nýbrž blbost. Co když si tím jen zbytečně komplikujeme život.

To, co mi vadí, na konzumaci masa jsou nelidské podmínky chovu a zabíjení. A plýtvání jídlem. To pojďme změnit. Aby i to kuře určené k jídlu prožilo život a i zemřelo šťastné. (Vím, jak pateticky to zní. Neumím to lépe vyjádřit.) A jestli se mě ptáte, kdyby vedle kolonky být - dárce orgánů - a - využit pro vědecké účely - šlo někde zaškrtnout - být sněden - (po přirozené smrti, ne vraždou), proč ne. Taky by to někomu prospělo. Minimálně by někdo neměl hlad. Aby se nevyhazovalo žádné prošlé a zkažené maso (pak ty zvířátka umřela zbytečně a to mě vážně bolí.) Žádné shnilé brambory a zelenina... Takováto utopie by stačila mně.

Jen dodám, že moje mladší sestra je rybo-vegetariánka. A na ten oficiální název si prostě nevzpomenu a nemůžu to teď najít. Což znamená - nejíst maso, vyjma ryb. Proč? Co jim chudinky ryby udělaly? Když už, tak tohle opravdu nechápu a přijde mi to pokrytecké...

Nejíst zvířátka, zní to krásně...

Hezký den přeje Sacharin

Komu na Vánoce uděláte radost vy?

20. listopadu 2017 v 10:31 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Každý rok přemýšlím, jak udělat na na vánoce nejenom sobě. Vždyť je na světě tolik smutných lidí. S bývalým přítelem jsme třeba odtrhávali přáníčka ze stromků splněných přání. Tuším, že od hitrádia Vysočina. Letos tu mám pro vás dva tipy, kterými se můžete inspirovat i vy.


"Ježíškova vnoučata vznikla na podzim roku 2016 na dvorku Českého rozhlasu v Jihlavě. Novinářka Olga Štrejbarová si při jednom svém natáčení uvědomila, že opuštění lidé tvoří často až třetinu obyvatel domovů pro seniory. Vánoční dárek nedostali mnohdy roky a období svátků pro ně bylo spíš časem prázdnoty než radosti. Rozhodla se to změnit. Nápad byl na světě." (zdroj)

Já bych k tomu dodala snad jen to, že je to akce celorepubliková. Můžete si přání seniorů selektovat například podle kraje a ceny. Tak do toho, vždyť je to tak krásná věc. Kromě hmotných dárků můžete ale také věnovat zážitek. Zkuste to. Třeba tam najdete něco, co je ve vašich silách. Zažitky jsou přece na celý život. Jen je mi těžko z vědomí, kolik seniorů a seniorek si přeje třeba setkání s Karlem Gottem a výlet k moři... Na všechny se nejspíš duch vánoc neusměje. Ale kdoví...


"Cílem projektů je zlepšení podmínek pro zaměstnanost rodičů s malými dětmi. Dětské skupiny tak podporují rovné příležitosti při vstupu na trh práce. Cílovou skupinou jsou děti od 2,5 let - 6 let. Do dětské skupiny jsou zařazeny děti rodičů, kteří se snaží o návrat na trh práce - musí být splněna podmínka, že minimálně jeden z rodičů je zaměstnán, vykonává podnikatelskou činnsot, studuje a nebo je registrován na Úřadu práce a aktivně si hledá zaměstnání." (zdroj)

Integrační školičky Smíšek jsou v Praze čtyři. Harfa, Jarov, Vinohrady a Karlín. Kromě toho zajišťuje Smíšek třeba troje jesle. Však na stránkách toho najdete dost. I fotografie. Není smutné, kolik dětí nedostane pod stromeček byť třeba jen jednu obyčejnou panenku?

Snad jsem vás inspirovala. Já budu plnit přání. A co vy?

Hezký den přeje Sacharin

Brno, či Praha?

19. listopadu 2017 v 17:03 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Věřím, že nikomu, kdo žije v ČR, není neznámý odvěký spor mezi Brňáky a Pražáky. Přijde mi to úsměvné. Takový zmenšený nacionalismus. Když už se nebudeme hádat ve stylu - já jsem Čech, kdo je víc (prosím o zdržení se komentářů ve stylu: já nejsem Čech, ale Moravák, držme se občanky, ano? -, rozdrobíme republiku a přeneseme nevraživost na města. K čemu, že je to dobré? Já to nepochopila. A nejsme snad všichni lidi?

Abych to uvedla na pravou míru, mě to špičkování baví, beru to jako legraci. Jenom jako legraci. A mám právo se k tomu vyjádřit, jelikož jsem žila tam i tam. Třeba minule mě kamarád pobavil, když překlep v sms zprávě kinut místo minut komentoval následovně: "Vy máte na Moravě kinuty?" Jindy mi zas bylo vytknuto, že jsem Pražačka, tak neumím chlastat. (Prostě mi občas stačí málo.) Obecně se tím vážně bavím a nijak si to neberu.

Problém je, že někteří moji kamarádi ano. Tudíž téměř první věc, na kterou se ptám, když se seznámím s novým Pražákem i Brňákem (včetně tzv. naplavenin - opravdu! -, tedy těch, co zde žijí, ale nenarodili se), je, jak jsou na tom ohledné této provařené averze. A trochu si hlídám jazyk, když patří do skupiny těch, co to všechno berou moc vážně. Nepřijde vám to na hlavu? Jednou na mě kamarádka z Prahy vystartovala, že nechápe, proč se do hlavního města všichni tolik naváží. Matička Praha stověžatá, krása krás, chudáci Pražáci. Koukala jsem jako blázen. Víte, o co totiž šlo? Zveřejnila jsem totiž na FB rýpnutí do Brna, které mi ten den sdělil tuším můj otec. A můj kamarád Brňák, který je taky oukej se vší tou nenávistí, se zasmál a komentoval to nějakou poznámkou na Prahu, aby mi vrátil míč. Čehož si všimla ona známá a začala děsně vyvádět. Bože, proč? Copak se tomu taky nemohla jen zasmát?

Chci podotknout (a teď nenadržuji Brňákům), že obyvatelé Brna se sami sobě (z mého subjektivního pohledu a zkušenosti) umí zasmát trochu víc. Možná je to tím, že samo město střílí do vlastních řad, a tak se musí učit brát sportovně, že v Brně mají šulina (a už dokonce dva, no fakt)! Ačkoliv Pražáci zase vedou v tom, (opět můj pohled) že hlody do moravské metropole mi přijdou zábavnější. Však mi kamarád taky řekl, že neví, kdy se za mnou do Brna podívá, protože na to musí mít dost sil, jelikož cesta do zahraničí vyčerpává. Na to se dá opáčit snad jen to, ať se nevymlouvá, nasedne do auta, páč nejkrásnější pohled na Prahu je koneckonců ve zpětném zrcátku.

Ale dost už kočkování. Věděli jste o tom, že dokonce existují FB stránky Pražský institut pro urážení Brna a Brněnský institut pro urážení Prahy? Nemám like ani u jedné, kdyby vás to zajímalo.

Všechno by bylo v pořádku, kdyby to pro některé nebylo tak stěžejní. Lidi, no tak. Uberte plyn a bavte se tím. Vždyť o nic nejde.

Já například zbožňuju v Brně pizzu na České, ale nejlepší kuřecí kousky snad z celé ČR mají podle mě v bistru v Praze na Zahradním Městě. Bižuterii a podobné srandy ráda kupuji v pražské pobočce Claire´s, oblečení zase zásadně v brněnských sekáčích. Mám ráda kavárnu v Brně kousek od zastávky Grohova, stejně tak jako kino v pražských Letňanech. A nesnáším Václavák stejně jako Mendlák. Co se mnou naděláte? Obě ty města mají něco do sebe.

Co se týče lidí ve městech, také mám svůj stereotypizující názor na základě osobní zkušenosti - pozitivní i negativní dojmy na obě strany. Ale nechci paušalizovat. Tak si ho nechám pro sebe, i když mi pár osob potvrdilo, že na tom něco je. Prostě mějte se rádi!

Mimochodem taková nesnášenlivost postihuje i jiná města. Třeba Pardubice a Hradec. Víte ještě o jiných? Budu ráda, když mi to pošlete jako komentář i jako soukromou zprávu autorovi. Tohle téma mě baví!

Hezký den přeje Sacharin

(Pokud jste tu byli, když tu článek byl a nebyl, mohou za to technické problémy blog.cz. Pořád mi to článek ukládá chybně.)

Důvody, proč nenavštěvuji ráda zoo

18. listopadu 2017 v 12:40 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Když jsem byla malá, brávali mě rodiče často do zoo. Jako asi každé dítě jsem byla nadšená. Pozorovali jsme cvičené lachtany a krmila jsem kozu travou. To je moje nejmilejší vzpomínka na zoo. Byla jsem v brněnské, pražské, jihlavské i ve Dvoře Králové... A možná kdoví, kde ještě. Ale pak jsem těmhle atrakcím jaksi odrostla. Do léta 2014. Všichni moji kamarádi najednou prahnou po tom táhnout mě do zoo. A když ne oni, tak můj šéf. (V rámci práce s našimi klienty, nikoli na rande.) A já se vám teď s něčím svěřím, nesnáším to. Nesnáším zoologické zahrady. A chodím tam prakticky jenom proto, že ONI jsou z toho tak nadšení. A jelikož jsem poctěna, že chtěli jít zrovna se mnou. A taky šéfovi se neříká ne. Nemohla jsem jim prostě říct, že bych radši šla do kina, na koncert, nebo do muzea. Prostě to nešlo. Kdybyste viděli to jejich nadšení... Zatímco já stiskla zuby a byla ráda, že jsme spolu, když už nic, něco podnikáme... A teď vám vysvětlím proč.

Přesně nevím, kdy se moje nevole k zoo začala rozvíjet, ale poslední kapka padla, když mi, už nevím kdo (asi dějepisář na střední), sdělil, jak vlastně zoologické zahrady vznikly. Jsou pozůstatkem starých dob, kdy měla bohatá šlechta na zahradě u domu exotická zvířata v klecích a chlubila se jimi. A tehdy nejen zvířata. V kleci jste tam také našli třeba černocha. To bylo také něco neobvyklého. A pro tehdejší společnost děsně zajímavého. Zírali na tygra v kleci stejně jako na člověka z jiné země. Pak ovšem doba humanizace odstranila z těchto prapředků zoologických zahrad lidi, ale výběhy se zvířaty zůstaly. To jsem jediná, komu to přijde barbarské? Pořád si říkám, jaký je rozdíl v tom, jestli v kleci očumuju gorilu, nebo živého člověka. Přestavuju si, jak by bylo mě, kdyby mě někam zavřeli. Nadosmrti. Ať by byl výběh sebevětší. Zachvacuje mě vlna paniky a ježí se mi chloupky na rukou. Představuju si, že jsem někde zavřená a přes sklo na mě zírají tisíce udivených obličejů. Hrůza. Sice nejsou všechna zvířata stejně inteligentní, ale stejně. Určitě by se raději volně pohybovala. Nebo ne? Vzpomínám na těch několik unuděných zvířat, co na vás smutně zírají... Je mi jich líto. Neříkám, některá si možná k zoo vypěstovala vztah, mohou být spokojená, ale nevěřím, že všechna. Že jim nechybí svoboda... A my je zavřené držíme ve výbězích jako banda barbarů. A proč? Jen proto, abychom mohli pištět - jé, hele, medvěd. No to je toho.

Upřímně, nechápu, co na tom lidi mají. Stejně si nikdy nepamatují, co všechno viděli. Ani si nezapamatují ta roztodivná jména. A to, co si pro změnu pamatují, vidíte snad v každé zoo. Kolikrát za život potřebuje člověk pozorovat žirafu ve výběhu? Já už ji viděla tolikrát, že už mě fakt nenadchne vidět ji znova...

Přiznávám, někdy i já podlehnu onomu trendu všude kolem a usmívám se nad tlupou tučňáků, nebo se nadchnu pro zlatý kožich lvíčka zlatého... Ale pořád je to zvíře v kleci. Kdybych si měla vybrat, raději ho omrknu na obrázku (a ušetřím si tím pátrání po tom, jestli to zvíře uvidím, či ne) a zajdu si na dobrou večeři. Jediné, co se na nich dá ocenit, je snad fakt, že v nich často přežívají i druhy na pokraji vyhynutí, ale jinak... Prostě zoologickým říkám ne. A příště radši na masáž.

Co se mi tedy vybaví, když si vzpomenu na zoo s mými přáteli? Nepamatuju si zvířata, klece... To mi je fuk. Ale ty zážitky okolo. Jízdu zoologickým vláčkem. Propisku jako suvenýr. Palačinky. A to bychom mohli zažít, i kdybychom šli třeba na procházku do parku a udělali si piknik.

Hezký den přeje Sacharin

O maminkách z mimibazarů trochu jinak a ještě dál

18. listopadu 2017 v 11:47 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
První článek a hned hezky od podlahy. Myslím, že téma maminek z mimibazarů není pro nikoho velkou neznámou. Vznikla řada blogových článků na téma "jak je to strašné", "jak jsou to pitomé slepice, co by se neměly rozmnožovat" a podobně. No souhlasím. Po přečtení některých příspěvků na oněch fórech bych nejraději skutečně zavedla něco jako rodičovský průkaz. Je trochu nelogické, že v životě potřebujete papír na kdejakou blbost (jinak ji vykonávat nemůžete) a na to nejdůležitější - výchovu dětí - vám stačí si jedno upíchnout. A teprve když je průšvih na světě, řeší to sociálka a stát. Popřípadě nic neřeší, ale z dětí vyrostou pitomci, či něco takového. Nebylo by lepší problémům předcházet? Povolit dítě jen těm, co by prošly? Krásná představa, že jo? Jenže také nereálná a já to dobře vím. Nejspíš by neprošla většina z nás, protože vysoké procento rodin má nějakého toho kostlivce ve skříni - strejdu opilce, tatínka s finančními problémy, maminku, co nemá ráda svojí maminku... Ale to ještě neznamená, že vychováte děti zle. A kdo by rozhodoval, kdo kdy dítě mít může, a kdo ne? Takový diktát je prostě nepřípustný.

Takže kromě týraných a zanedbávaných dětí tu máme mimísky maminek z mimibazarů. Přiznám se, že díky těmto ženám jsem alergická na jakoukoli zdrobnělinu od slova přítel a manžel (včetně "manžílek"), slovesa tulit se a jakékoli zkomoleniny typu těhulka. A fakticky přemýšlím, jak mohly tyto osoby přežít bez internetu, když potřebují poradit i s tím, kde se dá koupit koště, nebo s úlohou, kde mají s dítětem počítat slabiky ve slovech. Na druhou stranu informační eror se může ojediněle (to je to důležité slovo) stát každému z nás. Nedávno mi kamarád znovu připomínal, jak se počítá trojčlenka, protože ji nepoužívám a úplnou náhodou mi došlo, že už to nevím. Taková banální věc! Kamarádku jsem nedávno pro změnu zasvětila do toho, že když zapálí vonnou tyčinku, musí sfouknout onen plamen a nechat ji pouze doutnat, jinak ji skutečně shoří hodně rychle (jak se celé roky divila). A to zdůrazňuji - opravdu není nijak pitomá. Prostě eror. Jenže je to u těch těhulek, snažilek, tvořilek jen eror nebo naprostá tupost? Kdoví.

Na druhou stranu - je možná dobře, že tyhle fóra jsou. Aspoň si tam ty maminky vzájemně poradí. Pochybuju, že bez internetu by na tom byly líp. Nejspíš by s po pádu oteklým mimískem stejně seděli doma a váhali, jestli navštívit doktora. Takhle to nafotí a nějaká "chytřejší" maminka je rozhoupe, aby se do neoblíbené ordinace vydali. Nejspíš by i bez fóra nevěděly, která jsou vyjmenovaná slova po Z. Takhle jim to jiná maminka řekne a hurá, víc hlav víc ví a mimísek bude mít jedničku z domácího úkolu. A my ostatní se tím můžeme dobře bavit.

A víte, že třeba TAHLE facebooková skupina ty různé hlody tak nějak seskupuje? A že je toho moc! A navíc dělají ještě jednu záslužnější činnost - upozorňují rodiče na nevhodnost obsahu jejich veřejného profilu, či na to, že by ho aspoň měli "zesoukromničit". Což je podle mě fajn. Veřejný profil je podle mě nezodpovědnost v dnešní době, soukromí je soukromí. Pokud tam mám navíc polonahé fotky své, či totálně obnažených dětí je to na převýchovný kurz pro dospělé. Bohužel ne všichni to chápou. Jak jednoduše se dá fotka uložit, pověsit jinam, ze statusů vysledovat pohyb, a kolik je na světě pedofilů a únosců. To se nám přece nemůže stát. Jojo...

Jenže ani tato facebooková skupina není bez vady. Například ono se hrozně hezky naváží do něčeho bez kontextu, už jen proto, že to je. Přiznejme si to, ne všechny výtvory tvořilek jsou špatné. Některé jsou hodně hezké a některé prostě netradiční. A to že nám přijdou výstřední, neznamená, že je tvořilka blbka. A že si zaslouží horu výsměchu. Já měla třeba na hlavě ombre v době, kdy to ještě žádné ombre nebylo, a všichni se mohli zbláznit. A teď? Anebo zrovna vy můžete mít doma chlupaté růžové papuče s králíčkem, které byste za nic na světě nedali, ale půlce národa by to bez kontextu připadalo směšný. Je fakt, že je aspoň necpete na veřejné fórum, či FB profil.

Dále také situační kritika ve stylu, tak jsem dneska seděl v autobuse a byla tam maminka a... super. Pokud je to vtipné a tupé, nic proti příspěvku. Pokud ovšem kritizuje neznámou ženu, že se neumí zklidnit dítě, že bylo sprosté atd. a že je to špatná matka, tak už přestávám číst. Opět totiž chybí kontext. Co když má dítě skutečně ADHD? Nebo má za sebou žena těžký den a výjimečně nemá sílu dítě usměrnit. Co když je to dítě jindy hodné? Mám se snad bát vyjít s malou neteří ven, aby o mně ve slabé chvilce (bez kontextu) psali někde na netu, že jsem špatná máma, protože něco? Má se snad žena bát být matkou? Na jedné straně maminky z mimibazarů, na druhé přechytralé kritizující hyeny. Všeho moc škodí, co vy na to? Navíc nechápu trend všech nemaminek z bazárků v oné FB skupině nazývat své potomky plodem. Ehm, to je možná horší než mimísek. Snaží se to tak moc jít proti proudu zdrobnělin, že... no prostě to zní strašně. Mám doma ploda. Tak mám nazývat dítě, které devět měsíců s láskou nosím pod srdcem? Ech.

Poslední věc, k níž se vyjádřím, je kojení na veřejnosti. Co s tím jako máte za problém? To snad někomu vážně přijde pobuřující, když žena vytáhne prso, aby nakojila dítě? On to snad někdo považuje za eroticky nevhodné? Když těch pár sekund, než strčí bradavku do úst kojenci, nevadí ženě, proč by mělo nám? Chce nakrmit dítě, ne si hrát na modelku z Playboye. To fakt nevidíte rozdíl? Navíc některé moderní podprsenku jsou tak malé, že vlastně zakrývají jen okolí bradavek. Extravagantní móda, ale je. Tudíž pobuřující na prsou jsou vlastně odhalené bradavky. Ty ovšem odhalené nejsou, když je miminko schová do úst. Tedy kde je problém? A jsem radši když maminka v tramvaji dítě kojí, než aby plakalo celou cestu.

Hezký den přeje Sacharin