Proč zbožňuji horké počasí

9. června 2018 v 20:11 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
A je to tady. Teploty stoupají, moje srdce plesá. Zdá se mi, že člověk tvor nevděčný. Většinu času nadává na "příšernou zimu", nebo "odporné vedro". Průměr, na který by nenadával, se děje - zdá se - pár dní v roce. Já mám jasno - volím si vedro. Proč? Protože i v tom dvacetistupňovém průměru mi bývá zima. Protože i ve dvaceti stupních v pohodě na tričko místo mikiny obleču zimní bundu s kožíškem. A je mi fajn. Někdy trochu víc teplo, ale lepší to, nežli zima. Proč? Protože 50 stupňů na španělském slunci je pro mě "odporné vedro". Ale nic, co by pár koktejlů s ledem nezpříjemnilo. Holt někdo má rychlé spalování tuků, já asi dobrou termoregulaci v teplejších podmínkách. Což opačně neplatí. Už jen pohled na padající sníh z okna mi rozdrnčí zuby. A než bych šla ven, raději se zachumlám pod deku s teplým svařákem, pizzou a knížkou. Ach. Ideální zimní den.

Ale zpátky k teplu. Kromě toho, že ho pocitově tisíckrát lépe snáším, mi také vyhovuje rychlost a efektivita oblékání. Prostě šaty. Tričko a sukni. Nic složitého. Za minutu hotovo a můžu si jít česat vlasy. V zimě? V opravdu poctivé zimě se člověk nabaluje jako lední medvěd. Přehrabuje se ve svršcích, přemýšlí - jestli tenčí, nebo tlustší svetr, zda pod něj přidat mikinu, přibrat klapky na uši, jestli vyhrabat rukavice... Zvažuje materiál a kombinace, aby mu něco neumrzlo. Půl hodinu to klidně zabere. Soukáte se do toho, abyste se pomalu báli, kde natrhnete šev. Málokdy si připadáte sexy. Spíš jako Otesánek. Aspoň tedy já. Navíc všimli jste si, jak jsou v módě elegantní tenké svetříky? Efekt super, ale koho to zahřeje? Chudáka Nastěnku určitě ne a mě taktéž nikoli. Pořádný teplý svetr, který navíc vypadá dobře, aby člověk pohledal! Z tohoto důvodu mám stále v šatníku jednu růžovou mikinu. Nesnáším růžovou. Ale ona je opravdu teplá, jako jedna z mála. Přece se jí nezbavím tedy, že jo. A pod tu zmiňovanou černou koženou bundu s kožíškem naštěstí schovám všechno. Teplé počasí v souvislosti s garderobou jednoznačně vede.

Je taky známo, že teplé počasí a sluníčko má vliv na naši náladu. Když je pošmourno a deštivo, přibývá depresí, skepsí a celkové otrávenosti. Jenže komu se chce mračit při pohledu na blankytně modrou oblohu? Při pocitu, jak vám letní vánek cuchá vlasy? Když do nosu udeří vůně květů a vy si stonek utrhnete a dáte do vlasů? Vám se chce mračit? Pokud vám ovšem nikdo zrovna neumřel. Mně ne. Léto je život.

Překonejte letní únavu a běžte ven. Je kam. Jako houby po dešti vyskáčou zahrádky restaurací a jiných podniků. Což je hlavně pro vozíčkáře další skvělá letní zpráva. Zahrádka často znamená moct si posedět tam, kam se jinak na elektrickém vozíku skrz schody nedostanete. Samozřejmě i zahrádky jsou škodolibé a někdy bariérové, postavené na vyvýšených výtvorech, ale pojďme se radovat z toho, že jinde prostě jen před podnik švihnou židle a stoly a hurá. Neznám lepší odpolední pauzy v práci, než ty na sluníčku s gulášem někde na zahrádce. Nebo zasloužený podvečerní páteční půllitr piva s kámoškou. Miluju západy Slunce.

A že zapadá pozdě, netrápí mě přirozený respekt ze tmy. Jako člověk trpící problémy se spánkem trávím ve tmě dost času. Někdy je to příjemné, konejšivé, magické. Jindy méně pozitivní. Bujná fantazie se leká každého zvuku, vidí obludu v každém stínu, přes zavřená víčka nemůže dostát klidu, protože teď, teď se k mému krku určitě sklání Dracula... a tak jsem nucena ty oči opět otevřít. Takové noci stojí za pendrek. Ale v létě? Jestli se poštěstí, usnu ještě, než se setmí.

Nechat si zdát můžu třeba o letních drincích a opalování. Není to léto skvělý? Barevné osvěžující drinky jsou pastvou pro oči i chuťové buňky. A nemusí být nutně s alkoholem. Já moc ráda i nealko. Ale v zimě vezmu zavděk raději horkou čokoládou. Ty drinky k teplu tak nějak patří. Jako bonus se nemusíte bát, že se omylem opaříte. Ať už jazyk, nebo klín vlastní nešikovností. Ačkoliv pokud je vám opravdu velké horko, zkusili jste to už s horkým čajem? Nedělám si legraci. Já jeden zrovna dopila. Studený nápoj prý nutí naše tělo víc topit, tudíž je úleva krátkodobá a tělo proti tomu bojuje ještě větším zahříváním. Teplý nápoj by měl naopak tělo ochlazovat. Proč píšu "prý"? Inu nemám plechovou pusu. Nápoj nechávám teplotně klesnout na ještě nižší úroveň, než je obecně brána za již pitelnou. To ovšem znamená, že moje hranice mezi horké a vlažné je tenčí než průměrně bývá. Když to prošvihnu, mám smůlu. A já to za teplého počasí, nekecám, prošvihnu vždycky. Je to paradox, protože v zimě piju horký čaj taky často. Ale v létě jsem to ještě netrefila. (Ani dnes ne.) Zkuste to vy.

Jak tak přemýšlím - léto a teplé počasí celkově má jen dva nedostatky. Všemožnou hmyzí havěť, které se bohužel štítím a z té se žihadlem mám dokonce obrovskou fobii, a to, že jej brzo střídá období "už je chladno", "už je zima" a "doprčic to zase mrzne!"

Prostě miluju teplo a symboliku toho všeho, co se sice dá dělat i v jiných obdobích, ale to teplo k tomu ponouká. Táboráky. Koupání.. Mimochodem ke koupání. Miluju plavání, ale tak nějak se nikomu nepovedlo naučit mě plavat. Jenže já to tak zbožňovala s rukávky. Těch jsem se ovšem s přibývajícími léty vzdala. Osmnáctiletá holka a rukávky? Lidi budou blbě zírat. Vzdala jsem se jich i plavání. A maximálně si lebedila ve vířivce. Jenže teď mi to najednou chybí. Zbořit, nebo nezbořit konvence? Koupit, nebo nekoupit rukávky? A konečně být zas v bazénu jinak, než visící na krku (ex)příteli s výstražným: "Nenecháš mě utopit, že ne?" Ha. Někdo má mindráky z toho, jak vypadá v plavkách, já řeším rukávky. Originalitu to asi má. Ale dilema to nezmírňuje. Pff.

Stanování. (Ano, stanovala jsem i přes můj odpor k hmyzu. A klidně ne naposled.) Pikniky. Festivaly. (Měla bych zas někam zavítat.)

Úsměv. Maliny. Letní déšť. Čokoládová zmrzlina.
Možná je dusno, možná je vedro... ale mně to prostě nevadí. Já si to užívám.

Samozřejmě chápu ty, co to zdravotně špatně snášejí. Na všem - i na horku - se dá najít negativum. Já to ale nakopla z té lepší strany. Já raději 50 nad nulou, než jeden stupeň pod ní. Tak to prostě mám.
 

5 nejčastějších mýtů o vozíčkářích - Život s handicapem (6)

1. června 2018 v 19:29 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
1. Necítí nohy

Spoustu lidí stále netuší, jak se to stane, že někdo cítí, nebo necítí nohy. Tudíž automaticky předpokládají, že dotyčný před nimi je necítí. Nejsem doktor, ale moje znalosti říkají, že záleží na tom, jestli má dotyčný zraněnou míchu. Pokud ne, nohy by cítit měl a řadí se mezi tzv. paretiky. Zpravidla jsou jimi postižení DMO (Dětská Mozková Obrna) - problém je v mozku. Oproti tomu plegik má poškozenou míchu a cit v částech těla nemá. Spadají sem zranění následkem úrazu. Jak moc je člověk zasažený, se v obou případech rozlišuje i podle předpony di-, kvadru-, hemi-. Tedy postižení dvou (horších, či dolních) končenin, všech čtyř, nebo levé, či pravé strany (jedna ruka, jedna noha). Snadné ne? Jen pro zajímavost - občas ve vlastní zprávě najdu slovíčko - triparetik - tedy dvě nohy, jedna ruka, což je ovšem výraz, který oficiálně (prý) neexistuje. V mém případě je prostě zasažení levé a pravé ruky tak odlišné, že se to tak nějak vžilo.

2. Sex jde mimo ně

Asi byste se divili, že otázka: "Hele, jak to máš se sexem? Ty můžeš?" je snad druhá nejčastější, co za život dostávám. A to hned po: "Co se ti stalo?" (Třetí je, jestli cítím nohy, heh.) A stejně tak vás možná překvapí, že na ni ráda a bez ostychu odpovídám. Ano, já můžu. A ráda, podotýkám. Nedělá mi to problém. Možná je to navíc způsobené tím, že některým lidem se pak tak trochu rozjasní pohled. Proberou se a jejich výraz říká - páni, ona je normálnější, než jsem si myslel-a. Ona není jen tvor na vozíku, ona je erotická bytost! Ti odvážnější se zajímají, jak to probíhá. Co můžu a nemůžu. Jsem otevřená. Možná i proto, že se mi líbí jejich úžas.

Je důležité si uvědomit, že tahle otázka je sice hodně individuální, ale i kdybych nemohla, sexuální pud zůstane. Je součástí nás všech (pokud nejste asexuál). Sexuální pud mají i ti, u kterých by to někteří jedinci nečekali - senioři (o tom se totiž nemluví, prý je to ble, či co) a ti s nižší mentální schopností. Všichni potřebují lásku a doteky. Průšvih nastává, když jsou jedinci nevybouření a neumí ze sebe tu sexuální energie dostat zdravě a bezpečně ven. Nejen pro ně vzniká služba sexuální asistence. (Kterou já nevyužívám.) Pokud vás to zajímá, mrkněte i na tenhle film.

3. Nemůžou mít děti

Zase individuální a hodně to souvisí s předchozím bodem. Ale můj gynekolog mi slíbil, že to spolu zvládneme. A můj ortoped to schválil. Takže co víc? Jasně, bude to rizikové. Jasně, že se o to dítě nepostarám úplně sama. Ale vážně mi to chce někdo vymlouvat, když za mnou stojí část rodiny a několik spolehlivých přátel, včetně finanční schopnosti si vypomoci jinak? Schválně nepočítám budoucího domnělého tatínka, páč co kdyby si našel jinou, že jo. Jestli bůh dá - tak děti mít budu. Jestli ne, pořídím si další kočku. Spíš dvě.

4. Patří k ústavu

Tenhle bod je hodně specifický. A šitý k mojí osobě. Jako studovaná v sociální oblasti a aktivní dobrovolník se chtě, nechtě dostanu i tzv. ke svým. V rovině - oni jsou uživatelé x já stážista, brigádník, dobrovolník, zaměstnanec... Jenže oko toho, kdo mě nezná, ten rozdíl neuvidí, pokud nemám zrovna nějakou cedulku. A i ta se dá přehlédnout. Není se čemu divit, vizuální rozdíl často neexistuje. Takže to nebudu nikomu vytýkat, ale nezapírám, že moje ego tím trpí. Vím, že to není to samé, ale zkuste si to představit tak, jako když si rodiče mladou učitelku spletou se žákem školy a ještě jí automaticky začnou tykat. Vždycky mě to trochu mrzí. Je to hloupé, já vím.

5. Nemůžou bydlet sami

A co by to nešlo. Můžou. Já jsem důkaz. Ano - potřebuji péči, ano - mám asistenci, která za mnou dochází, ano - mám doma pár šikovných pomůcek, ale jde to. A když to někomu řeknu - že bydlím sama -, často vyhrkne: "Fakt jo?!" Teď tedy bydlím dočasně s kámoškou, ale tak to nebylo vždycky a nebude. Moje babička s tatínkem by si tedy asi přáli opak. Vždy, když potvrdím, že se mnou kamarádka byt stále obývá, hlesnou něco jako: "Ještěže tak." Marné připomínat, že už jsem sama bydlela. Ale vlastně je to milé.

Ještě vás šokuji jednou - nemám bezbariérově upravený byt. Snad jen bezbariérový vstup do paneláku. Dokonce se s vozíkem nedostanu do koupelny. Ale proč by mi mělo tak moc vadit čistit si zuby u dřezu v kuchyni? Ale přiznávám, několik vychytávek preferuji - co nejmíň nábytku (víc prostoru), žádné, či minimum koberců (kvůli špíně z kol vozíků) a moje oblíbené poličky (umístěné v optimální výšce - ideální úložný a odkládací prostor).

*Tento článek je ryze subjektivní.

Začátek a konec Blogu.cz

29. května 2018 v 18:34 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Milí blogeři, já na tohle Téma Týdne "Začátek a konec" ani neplánovala nic psát. Může za to také fakt, že už mělo být TT dávno vyměněné za "Mých Top 5". Ale nějak jsem se zatoulala na blog vedení tohoto serveru a - jelikož se stále a pořád řeší technické problémy Blog.cz - využívám nastalé situace a zpoždění Tématu Týdne a přidávám ještě jeden příspěvek.

Nalijme si čistého vína. Blog.cz má dlouhodobé technické problémy a dlouhodobě se spekuluje o tom, že TV Nova ho prostě jednou zruší a bude to. No, co na to říct. Snad jen to, že i kdyby to TV Nova měla v plánu, moje vrozené - nebo spíš naučené - kritické myšlení mi našeptává, že bychom se o tom nedozvěděli nějak moc dopředu. Není to útok na vedoucí Hanku, nýbrž domněnka, že to jsou interní informace, které by do světa nepustili dříve, než by uznali za vhodné, aby se vyhnuli vlně nevole a roztrpčení skalních blogerů a uživatelů Blog.cz. Je to stejné, jako když si naivně myslíte, že ze zpráv máte stoprocentní přehled o tom, co se děje v naší politice. Možná mě budete považovat za konspiračního teoretika, ale já prostě nevěřím tomu, že se všechna fakta a problémy a kauzy a špinavosti dostanou na světlo světa. Myslím si, že je spousta věcí, o kterých běžný člověk nemá ani tušení, protože to prostě elita nahoře ani sdělit nesmí. Důvodem může mít například strach z poprasku, paniky, ba i kritiky. Není to fér, ale podle mě to tak je. A upřímně občas je to snad i lepší, než tupé stádo panikařících lidí. Takže informace, které si utváříme o naší rodné vlasti, jsou z mého pohledu zkreslené a určitě ne všechny. Omlouvám se všem, že jsem vybrala téma zrovna politiky, o kterém se jinak hrozně nerada bavím z hlediska toho, že je to nejrizikovější téma na konverzaci, které může způsobit dohadování a urážky, ale lepší přirovnání mě momentálně nenapadlo, ačkoliv si myslím, že podobně fungujících odvětví by se rozhodně našlo více. Třeba nějaké interní firemní informace a tak dále.

Bohužel mě to vede k jisté nedůvěře, pokud se k nám dostávají informace, že Blog.cz pracuje na svých nedostatcích a rozhodně se nehodlá zastavovat. Tahle možnost mě - zveličeně řečeno - občas budí ze spaní. Mně se totiž jinam nechce. Já už jsem ve svém článku o tipech, jak psát téma týdne, zmínila, že na Blog.cz jsem doma. A to bohužel (nebo bohudík) platí pořád. Tudíž mi nezbývá nic jiného, než věřit informacím, které se k nám dostávají, a slibům. Věřit, že Blog.cz bude lepší a že má před sebou ještě - jak tedy za sebe doufám - dlouhou budoucnost.

Nicméně Blog.cz technické problémy má. Promiňte, že se opakuji. Ale jak se k tomu postavit? Upřímně - já si tak maximálně povzdechnu a doufám v lepší časy. Zas tolik funkcí na této platformě nevyužívám. Potřebuji psát, vkládat odkazy (to dělám opravdu hodně) a sem tam vložit nějaký obrázek. Ani to moc nedělám, protože jsem líná kvůli článku fotit vlastní, ačkoliv k cizímu vždycky vložím odkaz na zdroj. Nejsem si totiž úplně jistá, jestli to pro neporušování autorských práv stačí. A přiznám se, že správné citace zdroje obrázků - které nás učili při přípravě na absolventskou práci na vyšší odborné škole - si už absolutně nepamatuji a nějak mně vždycky ty internetové odkazy přišly strašně složité. Což byla, když odbočím, vlastně moje výhoda, protože do absolventských a bakalářských prací stejně pedagogové preferují knižní odkazy. Ovšem zpátky k věci.
Co se psaní článků tyče, už se mi myslím jednou stalo, že se mi článek propsal tak, že se neuložil a uveřejnila se pouze půlka první věty z celého elaborátu. Jenže to mě nerozhodí, protože já si povětšinou automaticky článek ukládám do Wordu v počítači. Pokud se tedy neuloží, či zveřejní chybně, mohu ho dokola ukládat i 150x, než technice nakopu, vy víte co. Takže se mi článek prostě neztratí, i kdyby chtěl. Což dělám mimo jiné i proto, že bych si do budoucna články chtěla vytisknout, jelikož Internetová a elektronická doba je fajn, ale jestli někdy dojde proud, nebo spadne internet, přijdeme úplně o všechno.

Horší je to s úpravami dodatečnými. Často se totiž propíší jenom na titulní stranu blogu, nikoli však do prokliku na článek samotný. To bývá dost nepříjemné třeba v momentě, kdy si člověk zakládající si na co nejlepším češtinářském projevu všimne překlepů nebo pravopisné chyby, která se tam dostala třeba i omylem. Já například konkrétně často píšu automaticky a můj mozek nespolupracuje v danou chvíli s rukama, které automaticky napíší něco, co bych s propiskou v ruce nenapsala nikdy. To dělá to neskutečné soustředění na obsah. Proto spolupráce s Wordem. Jenomže ani ten není všemocný a překlepy a nesmysly se najdou. Pokud v tuto chvíli chcete něco změnit v článku dodatečně, můžete právě bojovat s problémem špatného aktualizovaného ukládání. To mě štve - nepopírám. Ale jako blogerku Nisu mě to štve daleko víc, protože tam mi často opravdu Word a kopírování textu hází klacky pod nohy a pak se vám v textu objeví něco, co tam být nemá - několik mezer navíc, nebo zvláštní čínské znaky a podobně. Což mě v povídce, která má být o čtenářském zážitku (ten pravopisné a jiné chyby kazí), vadí daleko víc, než v článku coby blogerka Sacharin. V článku se mi to jeví jaksi snesitelnější. Ale to je asi můj subjektivní pocit. (A ano, hádáte správně, blogerka Nisa a blogerka Sacharin jsou jedna a tatáž osoba a já mám konečně příležitost to sdělit blogerskému světu. Ale víckrát už to nepřiznám, neboť mi oddělená identita vyhovuje. Každopádně pravidelní čtenáři budou vědět své.)

A to je to jediné, s čím se osobně potýkám. Videa nevkládám a odkazy na Facebook v podstatě taky ne. Pokud tedy nepočítáme blogerku Nisu, která samozřejmě Facebook má. Ale vzhledem k tomu, jak jsem se nedávno vyjádřila skepticky ohledně sociálních sítí, tak by mi vůbec nevadilo, že ty odkazy a sdílení fungují nějak špatně. Nefungovaly jednu dobu ani statistiky. to mi rovněž nevadilo, a bylo mi to jedno, protože používám jiné, jak si můžete všimnout na mém blogu.

Jednou jedinou věcí mě Blog.cz dokáže rozpálit do běla tak, že vyhrožují odchodem a změnou adresy. Jsou tím okamžiky, kdy spadne celý server a není možné se k administraci blogu vůbec dostat. Jelikož se všemi ostatními technickými záležitostmi se dokážu nějak poprat. Článek zveřejnit znovu, nebo místo hromadného nahrávání obrázků - které prý nefunguje - prostě nahrát každý zvlášť. Ale co máte dělat, když se na daný server prostě nedostanete?

Jelikož teď už se mi to nějakou dobu nestalo, tak naivně doufám, že se mi to ani nestane v budoucnu. Nebo nikoli naivně - spíš nemám jinou možnost, pokud tu chci zůstat. Prostě věřit tomu, že to bude lepší. Kdybych v to nedoufala, dávno bych si sbalila svých pár švestek a přesunula se jinam. Ačkoliv upřímně, ještě netuším kam. Většinou, když se dívám na cizí blogy na jiných adresách nebo na svých vlastních doménách, prostě se mi grafika nelíbí. To je taky jeden z důvodů, proč tu zůstávám. Někdo může říct, že moje grafika je strašně obyčejná a že se mu nelíbí. Ale mně se právě zamlouvá ta jednoduchost. Stojím si za tím, že důležitější je obsah. Jo a fakt je taky ten, že nemám schopnosti na to, abych si ze svého blogu vytvořila něco designově lepšího. Prostě to neumím a momentálně se mi do toho nechce. Raději se budu věnovat oné španělštině, sledování recenzí na vodní dýmky, nebo třeba telefonátům se svou sestrou. V blogu prostě vede kvalita nad efektem. Komu se to nelíbí a uráží je můj blog esteticky, těm se omlouvám.

Každopádně vám radím, pokud máte Blog cz rádi, vydržte to. Stejně nám nic jiného nezbývá. Zálohujte si články k sobě, než je zveřejníte. Není to tak těžké. Rozčilovat se chvíli nad nahráváním obrázků nebo videí je zase pro změnu adrenalin. To je hodně nemístný humor, ale víte, co tím chci říct. Já se odsud prostě nehnu a budu doufat a věřit, že bude líp. Že tohle není konec. A že pokud přeci jenom něco končí, tak maximálně ta smutná éra technických problémů.

A jestli si můžu něco přát, tak bych si přála konstantnější péči o titulní stranu. Ne, že by to bylo úplně špatné. Mně osobně se často články z titulní strany líbí. A neříkám to proto, že jsem se na ní sama několikrát objevila. Říkám to proto, že je to pravda. Například poslední článek o německé porodnici mě opravdu inspiroval a mám sto chutí sbalit kufry a nejenom v Německu případně rodit, ale možná tam i žít. A to už jsem němčinu dávno zapomněla. Ta úroveň je tam prostě jinde. Takže děkuji autorce za inspiraci a tímto se omlouvám, že jsem jí tam místo komentáře zanechala jen plný počet hvězd.

Úsměvná mi přijde spolupráce s Tématem Týdne. Někdy téma zmizí z titulní strany hodinu po nedělní půlnoci, což pro mě býval dost problém, protože jsem občas TT vybírala právě v pondělí v brzkých ranních hodinách. Jakmile ale TT zmizelo z titulní strany a bylo tam jenom bílé nic, tak jsem vám, přátelé, netušila, jak se k článkům proklikat. Jindy tu TT máme o několik dní déle a nic se neděje. Trošku škoda. Ale jelikož jsme blogeři šikovní, tak se přizpůsobíme. No ne? A přiznejme si to, kdyby tomu tak nebylo alespoň v tomto případě, tak mě možná Téma Týdne netrkne k tomu, abych se vyjádřila a napsala tento článek.

Jak říkám já jsem tu doma. Není to ideální. Ale Hanko, já vám musím věřit. Já to chci zůstat. A proto vám věřím, že se to zlepší a že TV Nova Blog.cz jen tak nepoloží. Jako skalní milovník tohoto serveru vás o to prosím ačkoliv, když se rozhodne vedení, asi s tím nic neuděláte. Proto také nabádám blogery o trpělivost a snahu si technické problémy nějak kompenzovat bez zbytečných hromadných odchodů. Je to škoda. Blog.cz je úžasná komunita, kde jsou si blogeři strašně blízko. A kupodivu tomu tak bylo vždycky, ačkoliv se jména blogerů s časem mění. Máme tu skvěle Téma Týdne. A upřímně - když titulní strana funguje, tak mi přijde vizuálně hrozně příjemná. Já si moc přeji, aby blogeři zůstali věrní a vedení dodrželo slovo. Chci nový začátek pro Blog.cz. Zůstaňte tu se mnou.
 


První homosexuální pár v ČR v rodném listě

19. května 2018 v 12:05 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Je to tak, vážení. A dobré zprávy já mám při dopoledni ráda. Když jsem psala o kampani - Jsme Fér - snažící se o změnu v zákoně a legalizaci institutu manželství i pro homosexuální páry, dotkla jsem se i tématu rodičovství homosexuálů. Ve zkratce připomenuto ČR umožňuje legální párovou pěstounskou péči a adopci jedním z homosexuálního páru. Tím samozřejmě druhý z dvojice nemá žádný právní nárok na vztah z dítětem. Což může být problém například po rozpadu vztahu. Ačkoli obecně vzato se prý homosexuální vztahy rozcházejí méně, než ty mezi mužem a ženou.

Pár gayů, o kterém hovoří článek portálu iDnes.cz ze dne 19. května 2018, ovšem chtěl vlastní dítě a chtěl, aby byli oba zákonnými tatínky. Jak na to? Hurá do Kalifornie v Americe. Tam je legální nejen náhradní mateřství (v ČR opět zatím protizákonné), ale i homosexuální rodičovství. Tudíž, ačkoli to musel oficiálně potvrdit soud, malá Karolína měla v americkém rodném listě dva tatínky.

Nyní už bylo potřeba jen poradit si s českými úřady. A to nebylo snadné. Opět to musel řešit soud. Tentokrát ten náš a ten Nejvyšší.

"Český právní řád do té doby neuznával rozsudky cizích států, kterými bylo určeno rodičovství k dítěti dvou osob stejného pohlaví, protože české právo dosud bohužel takové rodičovství neumožňuje. Ale v situaci, v níž už byl rodinný život fakticky i právně vytvořen formou náhradního mateřství, bylo takové rozhodnutí v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Díky nálezu Ústavního soudu je to tak, že pokud v Americe vznikne rodinný život na legální bázi, je povinností všech orgánů veřejné moci jednat tak, aby se rodina mohla rozvíjet, a musí být respektovány právní záruky, které chrání vztahy dítěte a jeho rodičů," sdělila portálu iDnes advokátka páru.

Tak konečně. Doufám, že tohle je první vlaštovka značící, že pokrok nezastavíš. Ano, nemám nic proti homosexuálům, přeji jim lásku a rovnoprávnost. A doporučuji kliknout na originální článek, z něhož čerpám: https://zpravy.idnes.cz/homosexualni-par-nejvyssi-soud-dva-otcove-fjw-/domaci.aspx?c=A180507_133859_domaci_nub

A taky připomínám článek o krátkém Youtube počinu, filmu s názvem Love is all you need. Ano v angličtině, ale tak jednoduchou a jasným dějem, že umět jazyk snad ani nepotřebujete. Co kdyby byli heterosexuálové menšinou? Tu obrácenou perspektivu prostě miluju.

V neposlední řadě připomenu silné a bohužel stále potřebné video o homosexuální orientaci youtubera Kovyho. Zmínila jsem se o něm v článku proti sociálním sítím.

Láska to je, oč tu běží. Homo, či hetero - to už je fuk. Tak se mějte rádi.

Zlo dnešní doby, co se týká nás všech (2018)

15. května 2018 v 12:51 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Dnešní doba je krásná. Moderní, tolerantní, plná možností... A plná sociálních sítí. Ty nás spojují a oddalují zároveň. O tom už bylo napsáno mnohé. Stejně jako o ochraně osobních údajů. A stačí to? Asi ne, když je na Facebooku stále tolik veřejných profilů. Nehledě na politiku Instagramu, která jde proti zdravému rozumu a ochraně osobních údajů. Lidi se předhání, aby měli co nejvíc sledovatelů. (Followers - ale nechci používat angličtinu. - čti TU) A ani ty lidi nemusí znát. Za co, bože? Proč? Blogerka Nisa to popsala v povídce Instagram, tak si klidně počtěte.

Ale i kdybychom se pokusili zesoukromničit naše data, stačí to? Většina lidí ani netuší jak. Nebo se obává, že se dá zamezit ještě něčemu, o čem netuší, jak. Jako třeba já. Příspěvky na zdi sdílené jen s přáteli, seznam přátel vidím jen já, Zaměstnání není už aktuální (a aktualizovat ho nechci), Facebookové jméno je formou přezdívky. Fotky sdílím minimálně. A když tak s vědomím, že si je může půjčit Facebook. Nelíbí se mi to, ale zkousnu to. Proto tolik fotek nesdílím. Statusy píšu minimálně. Všechno dělám minimálně. Ale dělám, ok.

Stačí to? Dneska jsem se náhodou dozvěděla, že Facebook má kompletní seznam mých telefonních čísel v mobilu. Co to sakra je? Dobře, napadá mě pár scénářů kdy a proč. Ale nelíbí se mi to. Hodně se mi to nelíbí. Nelíbí se mi taky, že si Messenger zálohuje všechny moje zprávy. Jako super, že je zálohuje vám, ale on si je nechává i pro sebe. A to mi dost vadí. Jenže co máte dělat, když vám dost lidí řekne: "Nepoužívám sms a hovory, používám data. Napiš mi to na Messenger." Grr. Jakmile jsem dostala chytrý mobil, musela jsem nainstalovat Messenger, prostě musela. Lidi mi tam psali: "Hele, nešla bys v pondělí..." a já si to přečetla až ve středu. To zamrzí a naštve.

Už zhruba čtyři roky bojuju s chutí přestat Facebook používat. Vždycky z toho vyšla jen krátkodobá pauza. Protože tolik lidí na mě nemá mobil, protože můžu vědět, co tolik lidí, kdy dělalo, protože narozeniny, protože akce... A protože hafo vzpomínek. Ale víte co? Video od youtubera Kovyho mě nakoplo tím správným směrem. Hovoří tam právě o Facebooku, ochraně osobních dat, o tom, jak se o nás data sbírají, i o poprasku, který nastal medializovaným únikem informací. Doporučuji všem, kdo používají sociální sítě, aby si to pustili. ZDE. Něco jsem dávno věděla, něco tušila, ale hlavně si určité věci připomněla. Třeba to, jak často usnu na vavřínech. Nějak otupím a přestanu vnímat pošetilost mého počínání, i když o tom vlastně vím. Jak jinak byste vysvětlili, proč jsem začala vyplňovat ty pitomé Facebook testy, ačkoli vím, že tím jen dávám dalším třetím stranám přístup k mým údajům? Jo, ono mě to baví? Jo, ono je to tak lákavé, když kámoška (a ne jedna) sdílí jeden za druhým! Já chci taky vědět, jestli se letos vdám! Ha. Oukey, fajn. Na mou obranu - vím, že jde jen o náhodu, ale před x lety Facebook kvíz předpověděl křestní jméno mé nejlepší kamarádky (tou dobou jsem žádnou kámošku toho jména vůbec neměla) - ani to vás neobměkčí? Co když ví FB něco, co já ne? Furt nic? Fajn, obměkčit by vás to nemělo. A mě taky ne.

Z toho důvodu jsem se nakonec rozhodla vymazat z mobilu ještě méně používaný Instagram a odhlásit se z Facebooku. Ale nelikvidovat účty, protože mě život naučil, že nikdy nevíte, kdy budete co potřebovat. Prostě jsem je počínaje dneškem přestala používat. A víte, že se mi docela ulevilo? Jen mi vrtá hlavou otázka, jak se teď dozvím, co kdo dělá a jak se má. No jistě, musíte se mu ozvat. A doufat, že vám na sms odpoví a ne jen pak osobně odvětí - používám data, zapomněl jsem, nemám credit...

Jen ten Messenger časem asi vezmu na milost. Telefonní společnosti mají taky (ačkoli se to nikdy nepřiznají) přístup k našim hovorům a zprávám, ne? Takže Messenger, nebo T-Mobile (O2/Vodafone/...), není to nakonec jedno?

Dobu nezměním. Je plná kamer, skrytých kamer, aplikací (ty používám na tabletu bez SIM karty), chytrých a nejen mobilů, co pro zapnutí potřebují propojit s Google účtem (jakože sakra proč? Občas mám chuť vrátit se k tlačítkovým, ty tyhle problémy neměly), a sociálních sítí. Za všechno platíme přístupem k osobním datům. Tím, že analyzují věci, které by nás analyzovat nenapadly, o nás nakonec ví víc, než my sami. A manipulují s námi. Nesnáším manipulaci a nesnáším lidi, kteří si myslí, že ovládají svět.

Dobu nezměním. Ale můžu minimalizovat spolupráci s jejím řádem věcí. Můžu se vzepřít. Můžu se vzdát toho, bez čeho se dá žít. Facebook ani žádný emotikon se mnou stejně na kafe nepůjde, ale kámoška, co bydlí na druhé straně města, ta jo.
---
Ještě poznámka k youtuberovi Kovymu. Nepatřím k jeho stálému fanclubu, ale jeho projev se mi zamlouvá, obzvlášť pokud hovoří o vážnějších tématech. Sociální experiment o staří si pusťte zde a jeho přiznání o homosexuální sexuální orientaci, které za mě bylo strašně silné, najdete tady. Snad to i dalším gayům a lesbám třeba dodá sebedůvěru přiznat se taky. Škoda, že to stále ta dnešní doba potřebuje... Ale abychom skončili pozitivně - tady ty jeho videa mě fakt baví! - Alkohol. (A zas je v tom trochu poučení, no jo.)

Vodní dýmka je zlo? Nebo nepochopený koníček?

14. května 2018 v 15:27 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Zdravím všechny. Nějakou dobu jsem přemýšlela, jestli by následující článek šel nějak spojit s tématem týdne. A pak mi došlo, že jo. Zlo v každém z nás můžou být i naše zlozvyky. Naše závislosti a ne zrovna zdravý životní styl. V minulém článku jsem se neplánovaně rozpovídala o mojí názorové krizi a přemítala, jestli mi má kouření vadit, či nikoli. Nic se nezměnilo. Stále jsem rozbitá. Ale slíbila jsem jiný článek. Článek o vodních dýmkách z pohledu laika. Článek, ve kterém s velkou porcí nadsázky, abych vás pobavila (snad), se vám budu snažit něco předat. A zároveň se ptám a pořád se ptám - je kouření zlo? Jsou vodní dýmky špatné? Horší, než cigarety? Na to se pokusím odpovědět v následující eseji. A taky naznačit, že to, co vypadá jako zlo pro laickou veřejnost, může být ve skutečnosti náruživý koníček, životní styl, s nímž má cigareta společného máloco. Ano, škodí to zdraví. Ale o tom byl ten minulý článek v prvním odkazu. Tak nejdřív čti to a pak ti možná dojde, proč o tom píšu i tak. A když už si chci ničit zdraví - volím raděj něco, co má větší potenciál, než obyčejný zlozvyk. Tj. cigarety vs. dýmka.

Důvodů, proč jsem se k tomu rozhodla, ale je víc. Můžete si myslet, že je to moje vlastní terapie, abych ze sebe dostala dojmy, pojmy a naprosto šílený sny o značkách tabáku do vodní dýmky Starbuzz, Fumari a tak dále. (Sacharin upřímně, tobě hráblo.) Taky můžu začínající, budoucí a rekreační dýmkaře (pojem pochopíte vzápětí) nasměrovat správnou cestou. Pouze nasměrovat, na učení nemám kvalifikaci.

Ale zpět k těm cigaretám. Jde o to, že se často srovnává s cigaretami, nedej bože s marihuanou. (Dýmkař, co má v hlavě taky mozek nikdy, opakuji nikdy, do dýmky drogy necpe!) Ale cigareta je prostý sociální zlozvyk. Na tom naučit se kouřit cigaretu v podstatě nic není. Vybereš značku, zapálíš a kouříš. A po pár cigárech je z vás kuřák jako poleno. K vašim novým sociálním možnostem patří kuřácká setkání na vyhrazených místech a celkem dobrá věta na zahájení konverzace se sexy protějškem opodál: "Nemáš oheň?" Na to asi nikdo příručku nepotřebuje. S vodní dýmkou je to jinak. Nestačí koupit dýmku, nacpat do ní tabák, s prohnaným úsměvem potahovat a čekat, že jste se právě stali dýmkařem. Vodní dýmka je svět plný pravidel, návodů, vychytávek a možností. Je to životní styl. Je to věda. Je rozdíl mezi dobrou dýmkou a špatnou dýmkou. A na to, abyste to pochopili a poznali, musíte dost věcí vědět, znát a vlastně sami vyzkoušet. Je to plnohodnotný koníček, který má tu smůlu, že si ničíte zdraví. Ale když už si to zdraví ničíte, když už chcete vodní dýmku, ačkoli třeba jen pro tu frajeřinu a -jé hele, ono se z toho kouří -, tak kvalitně, ne? Do kina chcete přece taky na film, u něhož očekáváte, že bude dobrý. A v restauraci si taktéž objednáte jídlo tak, aby vám chutnalo, ne proto, aby vám krucinál donesli cokoli, co tam mají. A to je rozdíl mezi cigaretou a dýmkou. Cigaretu podpálíš a jedeš. Vodní dýmku musíš znát. A mělo by vás to bavit.

Lidi kolem vodních dýmek rozděluji pomyslně na kované dýmkaře (zkráceně dýmkaře, ale ponechám to tak, aby se to nepletlo) a rekreační dýmkaře. Kovaný dýmkař je ten, co zná, umí, ví a řídí se heslem - když kouřit, tak bezpečně (k tomu se taky dostanu), kvalitně (a s láskou?). Odpusťte mi tu poetiku v závorce, ale oni ty dýmky prostě milují. Rekreační dýmkař je tvor dělící se do dvou poddruhů. Ten první poddruh mi pije krev. Je to ten typ, co o dýmkách ví kulové, ale dýmkařina je cool, krásně to kouří, kámoši to dělají taky, tak si sedneme do kruhu, vezmeme aladinku (druh dýmky), popadneme tabák (v lepším případě Al Fakher, v tom horším Habibi z trafiky), do vázy nalijeme vodku třeba i s mlíkem (ať to víc kouří, že jo), k tomu si otevřeme pivko, podpálíme to rychlozápalným uhlím a zvesela házíme šlauch (to je ta hadice, ze které taháš) po kamarádovi naproti, páč se právě ozval, že chce taky. A kovaný dýmkař pláče, mlátí hlavou do zdi a neví, co ho právě naštvalo víc. A upřímně řečeno jsem dýmku takhle dlouho vnímala já. Jako pouhý upgrade cigaret, frajeřinu, která je k ničemu a není na tom nic složitého. Proč si tím jako proboha ničit zdraví? Protože se z toho kouří? Ehm... Zbývá jen dodat, že druhý typ poddruhu je schopný všechno tohle udělat taky, ale nadšeně hltá, když mu někdo říká, co je na tom špatně a pak už se snaží chyby neopakovat. Na rozdíl od toho prvního, co vám sdělí, že nic vědět nepotřebuje, že mu to pro jeho účely stačí a že má super čajovnu, kde ví, co dělají. Potíž je v tom, jestli to opravdu ví, nebo jestli on se pouze domnívá, že tohle je to ono. A kovaný dýmkař by možná brečel, zase.

Abych nepůsobila jako přemoudřelá sova, uvedu to do kontextu. Ani já nepoznám rozdíl mezi dobrou a špatnou dýmkou. Na to jsem jich vykouřila, myslím, moc málo. Ale můžete se vybavit teoreticky a snažit se eliminovat průšvih. Jak na to? Doporučuji Dýmkařův koutek a jeho dýmkařskou bibli (nejen ji). Dobré je ovšem kombinovat to s Youtube.com, kde najdete i v češtině různé tipy, recenze na dýmky a tabáky a spoustu blbostí. Těmi blbostmi myslím hlavně tohoto slovenského dýmkaře. Jeho youtuberský projev mi úplně nesedí, ale ono se občas nedá odolat, když ten blázen nacpe jen kvůli divákům do vázy kečup. Tyhle jeho pokusy chcete i nechcete vidět zároveň. Nechcete, protože do vázy patří voda, popřípadě ovoce (to zas nemám ráda já - může to zhoršit tah dýmky a já ho radši sním, přijde mi ho prostě škoda jen na efekt), a cokoli jiného by se dalo označit za dýmkařskou prasárnu, zbytečnost, ba snad i hazard. Přichází čas říct, že alkohol ve váze ovlivní chuť minimálně a je lepší si ho k té dýmce nalít do skleničky. No dobře, onen youtuber vás asi přesvědčí, že chuť to ovlivnit může dost, ale taky snad o tom, že je to ve většině případů nekouřitelný hnus. Takže to nedělat. Kovaný dýmkař to nedělá. To samé platí pro mléko, které se navíc z dýmky špatně vymývá. A rozhodně vám nezvýší dýmivost dýmky - jeden z populárních mýtů, co ráda vyvracím. Dýmivost zvýší... a neřeknu, v Dýkařově koutku to najdete. :-) Kromě těchto cest doporučuju taky recenze podniků s dýmkami, dýmkařské eshopy - já z nich momentálně nenakupuju, nýbrž čerpám inspiraci. A to nejen v těch českých -, aplikace (jako fakt!), různé články a starý dobrý Google, když vám nebude jasný nějaký termín. Když jsem já poprvé zavnímala termín HMS - což je laicky řečeno něco, co vám udržuje/reguluje teplo v korunce (to je to něco, kam se nabíjí tabák) - napadla mě asociace s PMS, ale bylo mi dopředu jasné, že s premenstruačním syndromem to asi souviset nebude. Nejsou ty asociace kouzelný? A nyní, když už jsme to nakopli z té absurdnější strany a vy už víte, kde se vzdělat, mrkněme se na to, co může - s obrovskou porcí nadsázky - dostat laika, ale i rekreačního dýmkaře.

1. Ono to má víc dílů? - Ano, má. Tu dýmku, myslím. Už nevím přesně, kolik částí jsem si tak v sedmnácti myslela, že dýmka má. Ale tipuju, že tři základní by stačily. Tělo, váza a ta dlouhá hadice. Tedy šlauch, šlauch, šlauch. Což mě přivádí k vyjádření mé kamarádky, že pro ni to byla vždycky hadice. A když byla opilá, tak háďátko a ona si s ním hrála na krotitele hadů. Ale zpátky k těm částem, co mají kupodivu každá svůj účel! Je tu ještě korunka, stem, diffuser, zpětný ventil, a můj oblíbený náustek a hygienický náustek, což jen tak mimochodem není to samý. Náustek je součástí dýmky, kdežto hygienický náustek je malá přídavná blbůstka, která eliminuje jeden ze strašáků veřejnosti - tedy opary apod. vzniklé díky předávání a sdílení šlauchu ve vícero lidech. Ideálně by měl mít každý dýmkař svůj. Kovaný dýmkař si ho má prý nosit s sebou. Úsměvný fakt, že dost z nich ho nosí na šňůrce kolem krku, mě vrací do dob, kdy já nosila na šňůrce kolem krku mobil. A to už prý není in. Přitom to bylo tak praktické. Tak oni můžou a já ne? (A to už nemluvím o příslušenství jako různé typy (a tedy pojmenování) pro již zmíněné HMS.)

2. Tabák: A není to jedno? Stejně to chutná stejně. - Není. Přiznávám, že s chuťovými pohárky jsme na tom každý jinak. Ale kdyby to bylo tak moc jedno, nebylo by takové množství značek a chutí. Neskutečné množství, že si to pletete a nejste schopní pobrat všechno. Jakmile jste schopní orientovat se v základních třeba šesti značkách, kovaný dýmkař vám oznámí, že dneska kouřil to a to z dalších milionu možností a vy jen s otevřenou pusou uvažujete, jestli ten zvuk, který vám nedává smysl, byl skutečně slovo, nebo už jste debil. A taktéž by to tak moc rádi nemixovali. A nehádali se o to, který výrobce dělá tu nejlepší mátu. Navíc nejde jenom o chuť (tedy melasu v tabáku), ale i o barvu (zase ta melasa), velikost listů, přítomnost stonků a tepelnou výdrž tabáku. Tedy několik faktorů, podle kterých může upřednostňovat ty, či ony tabáky. Jak po stránce chuťové, skladování, úpravy před kouřením... To všechno odlišuje tabák od tabáku a dělá to z toho tu pravou vědu. Dělá to z toho upřímně to, co mě na tom baví.

3. Na korunce záleží? - Nováčkům s tabákem Al Fakher zas tak ne. Protože pravděpodobně budou mít klasickou korunku. A klasická je fajn na tabáky s nižším obsahem melasy. U těch melasovitějších zbytečně riskujete, že vám melasa steče a vy si kromě dýmu do plic vtáhnete i ji. To není to, co chcete. (A já si zase hraju na chytrou.) Každopádně nejen pro to existuje vedle klasické korunky i vortex a phunnel. Já vám říkala, že vodní dýmka je věda.

4. Nabíjení není snadný? - Kdyby bylo, tak si tolik dýmkařů nestěžuje, jak moc to obsluha tam či onde neumí. Ani já to neumím. Aspoň ne prakticky. Protože vlastní dýmku doma nemám a skákat obsluze k těm v čajovnách je neslušný, že jo. Teoreticky vám vystřihnu jak má vypadat fluffy pack, overpack i ty zbylé další dva (styly?). Že bych ale měla tušení, proč se jak nabíjí který tabák a jak případná změna ovlivní chuť a kouřitelnost, tak to bohužel netuším. Ale štve mě to. To jen abych ukázala, že nejsem zas tak chytrá. Ovšem změny by nastat měly. A logicky to souvisí s tím, že každý tabák má jiné vlastnosti. Nejlepší bude odkázat vás sem.

5. Hele, ona existuje i jiná dýmka? - Díky bohu! Osobně nejsem příznivcem tradičních kovových sebelépe se blýskajících dýmek. Protože mi to připomíná kus šrotu, který můžu vzít a praštit s ním zloděje po hlavě. Nutno podotknout, že ne všechny tradiční dýmky ve mně tento pocit vyvolávají. Některé však natolik silně, že to jen podněcovalo mou nevraživost vůči dýmkaření. Dnes už jsou však i lépe vyvedené, barevné, moderní, ba i futuristické. Skleněné, dřevěné... A některé ty kousky jsou fakt skvělým doplňkem do bytu. Za zmínku stojí i český výrobek dýmka Hydrogen H2O4 (zde). Moji kamarádi jí přezdívají akvárko a já ji chci domů. :-)

6. a) potěšit dýmkaře je snadné - protože dýmka je jeho životní styl. Má narozeniny? Kupte mu dýmku. Jsou vánoce? Pořiďte mu horu tabáku. Má svátek? To by trocha KOKOSOVÉHO uhlí mohla stačit. Právě odpromoval? Chcete slavit? Vezměte ho do shisha baru. Problém vyřešen.

b) potěšit dýmkaře je těžký - protože si strašně vymýšlí. Jasně že ho na "obyčejný Al Fakher" neutáhnete. Leda je to zrovna ta všeobecně oblíbená příchuť, nebo jeho oblíbená. Doporučuju dát mu peníze, ať si to koupí sám. A protože to není zrovna levná záležitost, šetřete na ty dárky.

c) žít s dýmkařem je náročný - protože dýmka je jeho životní styl. Tak si místo vánočního stromečku řetězy ověsíte nějakou Kayu (druh dýmky), slepované, nebo perníčky ve tvaru dýmek, či logy tabáků vítány. Před valentýnskou večeří (nebo po ní) vás samozřejmě čeká dýmka s romantickou příchutí. A na dovolenou se bez dýmky nejede! Tedy pokud vám ji nezabaví kontrola po cestě. No co, dýmku si můžete dát i v podniku v cizině. A vy byste přitom tak rádi slyšeli tu větu - občas je fajn si taky nedat.

d) žít s dýmkařem je pohoda - protože dýmka je sice jeho životní styl, ale to platí u všech zájmů, které člověka naplňují a do kterých je zažrán. Ničím se neliší od náruživého rybáře. Ten chce zas furt sedět u vody, rybu třikrát denně, místo dýmek sbírá třpytky, místo tabáku návnady a k vánocům dostává pruty a vlasce. Takže proč mu tu náruživost netolerovat, když i on si kvůli vám občas nedá a půjdete místo na dýmku do kina. (Oboustranná tolerance a kompromisy především.) Proč nebýt šťastná, když i on vypadá tak šťastně. A jediná věta, kterou chcete slyšet, je: "Dáš si se mnou?"

Ano, dýmkaření je věda. Dýmkaření je umění. Ať už mluvíte o správném nabití tabáku, kvalitním tabáku, vodní dýmce jako takové, nebo třeba náustky, které vznikají pod rukama kluka jménem Honza Brablec. Dýmkaření je alchymie. Je to hra. Závislost, možná. Taky společenská záležitost. A ne jen zlozvyk.

Nevím, jestli vás tenhle článek přesvědčil, nebo vám něco dal, ale já musela. Původně to tedy bylo v plánu napsat více humorně, ale co už. Jo a mrkněte na stránky http://shishamesse.de/. Takový "malý" dýmkařský veletrh. Jojo, to není jako s cigaretami... :-)

A já se dnes rozloučím doslovnou citací Jakuba Kopáčka, autora Dýmkařského koutku. Pod to se totiž s klidem podepíšu: Abych vše uvedl na pravou míru, tímto vás nepodněcuji ke kouření. ... Chci pouze, abyste kouřili kvalitní tabák za rozumné ceny, který vám příliš nezhuntuje zdraví. ... Objednávejte až po dovršení 18 let! Když už kouříte, tak ať vám alespoň chutná! (Ze článku Německo v dýmu 2 - u našich sousedů totiž seženete zajímavější parádu, než u nás.)

PS: Slovo dýmkař zahrnuje i dýmkařky. :-)
PS 2: Ačkoli to tak může vypadat, nemám nic proti tabáku Al Fakher. Jen je u nás nejdostupnější. A tudíž populární u rekreačních dýmkařů. Jako každý tabák má i Al Fakher svoje obecné a uznávané TOP příchutě, stejně jako chuťové průšvihy. :-) Ale to je ve výsledku nakonec individální. :-)
PS 3: Děkuji dýmkařům českým i slovenským za notnou dávku inpirace a poučení. Jen předávám dál.
PS 4: A že by se toho ještě našlo. Mrkněte třeba na dýmkařskou etiketu - no fakt! Kterou jen tak mimochodem vědomě porušuji - v ČR to není zas takový průšvih, na arabské země bacha -, protože jsem levák s částečně ochrnutou pravou rukou. A šlauch se má držet v pravačce. :-) Ale trénovat to můžu vždycky.

O vodních dýmkách aneb Vlastně ne a životní styl

1. května 2018 v 13:34 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Zdravím všechny. Taky jste si všimli, že mám posledních pár dní tvůrčí slinu? Hurá. Protože předcházejících pár týdnů, jsem měla spíš tvůrčí krizi. Přestože nápadů na články je habaděj, chyběla vůle. Teď tomu tak není, tak využívám okolnosti a čas, přestože by moudřejší bylo jít spát. Hádáte správně, v noci jsem nespala. Však jsem o svých trablech se spánkem už psala. A co dělá Sacharin, když nespí? V hlavě si sumíruje tenhle článek. Do šesti do rána. A proč je Sacharin vzhůru "tak brzo" - článek jsem začala psát v půl 11 -, když usnula až kolem půl sedmé? Sacharin je debil. Sacharin si omylem budík ze včerejška nastavila i na dnešek. Zazvonil v osm ráno. Super. To jsem se ještě rozhodla jít znovu spát. O půl desáté však moje kočka usoudila, že spaní bylo dost, a probudila mě svým kočičím řevem. No, nemilujte ji. Teď mi spokojeně chrápe na klíně, já do sebe klopím plechovku RedBullu a doufám, že když vydržím do večera, prostě odpadnu únavou. Proto píšu tenhle článek, když už vzhůru, tak produktivně!

Vzhledem k tématu článku - tedy svět vodní dýmky očima (ne)dýmkařky - si nemůžu odpustit ještě jeden úvod. V minulém článku jsem vystupovala coby postava, kritizující kouření cigaret a nyní tu píšu cosi, co má reflektovat svět vodních dýmek. Tak jak to s tím kouřením vlastně mám? Inu, to důležité je připomenout si, že v onom článku po mě cigaretu chtělo malé dítě. A to tedy rozhodně oukej není v žádném případě. A nikdy nebude. Osobně se mi hrozně líbí hranice 18 let, ale tím bych naštvala kvanta omladiny, tak řeknu jen, když už chceš kouřit - čím později, tím lépe. Druhý faktor je, že ten příběh se odehrál v roce 2016. A mě skutečně celý můj život definoval tvrdý nekompromisní odpor ke kouření jakýchkoli tabákových výrobků. Vlastně špatného životního stylu obecně. S takovou malou klauzulí, že všeho moc škodí, takže ani ten zdravý životní styl by se neměl přehánět. Možná je vám to povědomé z článku o jídle. To ale o tabákových výrobcích neplatilo. Ty prostě zbytečně škodí zdraví a basta.

Co se změnilo? Jednoduše moje perspektiva. Chci říct, že to pořád škodí zdraví. Pořád vím, že by nám líp bylo bez těch nesmyslů. Ovšem... Mým smyslem života je být šťastná, že? Co když vás ale činí šťastným (-nou) váš zlozvyk? Vezměme to trošku obecněji. Máte vysoký cholesterol, ale život bez chleba s máslem si neumíte sem tam představit? Nebo si vezměte třeba mě. Propaguju kvalitní potraviny horem dolem. Ale pak zhltnu za den tabulku čokolády, nebo twister v KFC. To moc kvalitně, ani zdravě nezní. Mohli bychom říct, že to spadá do oné klauzule - nic se nemá přehánět a hřešit je lidské. Jenže není ta celá klauzule jenom o mém vlastním vědomém, či nevědomém alibismu, abych si mohla dopřávat to, čeho se nedokážu vzdát? Není to jen moje vlastní forma pokrytectví? Co když ten - dýmkař například, ať se tedy pomalu držíme tématu - by se na rozdíl ode mě dokázal s prstem v nose vzdát KFC, čokolády a coly s rumem? Kdo jsem, abych říkala, co je horší? Kouření jenom proto, že může potencionálně - ačkoli často - způsobit rakovinu? Vždyť je tolik kuřáků, kteří dávají dvě krabičky denně 40 let. Není to tedy spíš jenom ruská ruleta a trochu toho štěstí? Jasně, není to zdravé, ale... mají se snad milovníci rallye (přepis z francouzštiny) vzdát své vášně jenom proto, že je to potencionálně riskantní? A co skoky padákem? Nebo práce hasiče. A přeci pořád říkám, že ty éčka v jídle nám budoucí generace jednou omlátí o hlavu, až jim zdegenerujeme geny. Takže bych si to KFC měla odpustit, ne? Co takhle prostě žít šťastně? I za cenu toho, že spojíme svůj život s rizikem. Ono totiž hodně záleží na tom, jak často a proč. Pokud se tedy vědomě rozhodnete něčím si ničit zdraví, nebo riskovat život rizikovou aktivitou, nemá to vlastně smysl, pokud to člověka činí šťastným? I za předpokladu, že si svoji svíčku dobrovolně zkracuje? Není lepší žít šťastný a naplněný život kratší, než dlouhý, ale nespokojený? Navíc se můžete snažit žít správně a zdravě, odepřít si všechny vaše zlozvyky a pak vás na přechodu srazí blbec v autě. Je v tom spravedlnost? A to se posledních x týdnů snažíte odolat chuti na cigaretu, protože co kdyby rakovina plic, že jo. Osobně bych tomu chudákovi, který netuší, že bude brzo po něm, donesla krabičku cigaret, vy ne? Ať má radost.

Takže jak to s tím kouřením mám? Mám názorovou krizi. Kdy vlastně nevím, co si myslím. Kouření pořád škodí zdraví, ale není šťastný život přednější? Na druhou stranu budeme zastávat zlozvyky jen, abychom si mohli vědomě ničit zdraví a život, který je jen jeden? Tak se v tom, vážení, motám jako křeček v kolečku a není mi vůbec dobře na duši. Hádám se se svými starými názory, ohýbám je, zkoumám a vlastně nevím, co chci. V tomhle ohledu vlastně najednou nevím, kdo jsem. Vím, kdo jsem byla, vím, co jsem si myslela. Ale teď to nevím. Tak jako zastávám se těch kuřáků, nebo ne? Tak jako vadí mi to, nebo ne? No, škodí to zdraví. To je to jediné, co vím. Ale je ten argument natolik silný pro ostrou kritiku a nepochopení? Nebo bych si měla nafackovat už jen proto, že zdraví nepovažuji najednou za dostatečný důvod k tomu to nedělat? Když je prý zdraví to nejdůležitější, co máme? Byla jsem pokrytec tehdy, když jsem nechápala, jak silnou roli může v životě člověka hrát jeho nešvar, nebo teď když znehodnocuji symbol zdraví? Jeden příklad za všechny. Workoholik s téměř nulovou schopností vypnout mozek a odpočinout si. Myslím jako se skutečně silnou neschopností. Přestaňte myslet v průměrných hodnotách. Lidé jsou kouzelní tím, že mají své extrémy, zvláštnosti a jinotaje. A to je něco, co mě vždycky bavilo. Co když takový člověk najde klid u vodní dýmky? Chcete mu to brát? Jasně, může to zkusit nahradit, nebo lítat po doktorech. Ale někdy to prostě nahradit nejde. Nebo je ta vazba natolik silná, že se vám prostě regulérně nechce. Já si už ode dneška nikdy nedat čokoládu, tak mi to doslova zlomí srdce. Můj život by byl smutnější. Možná jen slabá vůle. Ale není lepší než mě trápit, mi tu čokoládu nechat? A neplatí to obecně ovšem, co nás činí šťastnějším? Vztáhnu-li to do extrému - tak i o tvrdých drogách? Abych to uvedla na pravou míru - Sacharin neobhajuje tvrdé drogy a ani nikomu neříká, aby je zkoušel. Sacharin říká, že každý nešvar nese svá rizika a (potencionální) následky. Pokud se vědomě rozhodneš kouřit, počítej s možností rakoviny plic. Pokud se rozhodneš pít (a nemyslím jen alkoholik-fázi), počítej s možností cirhózy jater, pokud budeš jezdit pouliční závody, možná v tom autě jednou natáhneš bačkory. Pokud se rozhodneš píchat si pervitin, počítej s tím, že to je to poslední, pro co se v životě svobodně rozhodneš, získáš pár super sjetých dní, ztratíš úplně všechno ostatní. A nakonec umřeš. Ale pokud máš pocit, že bez tvrdé drogy člověk neochutnal život, tak fajn. Pokud s těmi následky počítáš, tak fajn. Takhle to zní hrozně tvrdě. Samozřejmě bych nechtěla, aby moje děti braly tvrdé drogy, a samo sebou se je pokusím vychovat tak, aby je tyhle následky, které jsou jisté, odradily. Ale když ne? Jejich volba, jejich štěstí, jejich život. Za nikoho se nemůžeme rozhodnout.

Ale to už je extrém všech extrému, tak se vraťme o krok zpátky. Ještě jednou. Jak to bylo? Zlozvyky a riskantní životní styl pořád škodí zdraví, ale není šťastný život přednější? Na druhou stranu budeme zastávat zlozvyky jen, abychom si mohli vědomě ničit zdraví a život, který je jen jeden?

Tak se v tom motám jako křeček v kolečku. Maminko, tatínku, jsem rozbitá. A nevím, kdo jsem. Co s tím?

Nějak mě ta původně úvodní úvaha vyčerpala. Asi ty dýmky konkrétně necháme na příště. A bude to celkem sranda, tedy aspoň doufám. Tak jindy. Vodní dýmky a jejich svět očima (ne)dýmkařky. Věřte mi, ten svět stojí za to a je to celkem věda. Je to životní styl. Nemusíte je kouřit, ale můžete o nich něco vědět a případně se vyhnout tomu, být za úplného debila. A neštvat ty pravé dýmkaře. Anebo se prostě jen příště můžete smát mně. Obzvlášť pokud jste dýmkař.

Názorná ochutnávka: "Už jste někdy viděli červený tabák do vodní dýmky? Když já, první úvaha v hlavě byla - co to tam cpe (správně nabíjí)? To asi neebude červený zelí... Přísahám bohu, to připomíná červený zelí! Zkuste se zkušeného dýmkaře, co právě nabíjí dýmku zeptat, jestli má v ruce červený zelí. Fakt ho to pobaví. Nebo se bude obávat o vaše psychické zdraví."

"Paní, vy jste prostitutka?" DRUHÁ VERZE

1. května 2018 v 0:29 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Ano, tento článek byl publikován již v pondělí večer. Bohužel jsem přidala dodatek, co se nějak špatně propisoval. Tak jsem se rozhodla nakopat technice zadek, starý článek smazat a vydat svůj tématický elaborát ještě jednou. Takže si to klidně znovu přečtěte, nebo rovnou srolujte na konec! :-)

Na záčátek na Blogu.cz je téma týdne "Princ na bílém koni" a, aby bylo pro začátek jasno, nespletla jsem si týden a téma týdne. Ačkoli tenhle příběh začal otázkou a byla důležitá (což bylo téma minulé). Teda, jak často se vás na toto někdo ptá? Ale k tomu princi se snad taky dostaneme... Možná. Mrk, mrk.

Pojďme si ten zážitek ukotvit trochu do kontextu. Bylo léto 2016. Vedro na padnutí a já čekala na kámošku. Měla důležitou schůzku, kam jsem s ní nemohla, ale potřebovala psychickou podporu. Tak jsem šla s ní a čekala poslušně venku. Na parkovišti. Ptáte se proč tam? Jednoduše nebylo moc kam jinam ten vozík odstavit, abych se neupekla na Slunci. Tak jsem se opřela zadními koly mechanického vozíku o zídku s plotem a čekala. Zabrala jedno parkovací místo, sklonila hlavu ke knížce a nechala plynout čas...

Z příběhu, do kterého jsem byla zažraná, mě nečekaně vytrhl neznámý hlas s prostou otázkou.
"Paní, vy jste prostitutka?"
Uznávám, nějakou tu vteřinu mi trvalo přiřadit ten dotaz k mojí osobě. Protože logicky... proč by se mě na to někdo ptal, že jo. Ale sakra, bylo to téměř opuštěné parkoviště, takže koho jiného, že. Nakonec jsem zmateně zvedla hlavu a podívala se do očí tomu pomatenci, co se opovážil. Připravená mu to pěkně nandat. Jak se opovažuje mě takto pojmenovat, hulvát jeden. Však počkej. Jsem vzdělaná hrdá žena, ty pitomče. Fakt jako nejhorší balící hláška vůbec, říkala jsem si. Takhle jako zahajuješ všechny konverzace s holkami? Pff. To jako zabírá? Tohle všechno mi běželo hlavou sekundu před tím, než jsem zvedla tu hlavu. Střetla jsem se s ním pohledem, otevřela pusu a... pak ji ještě ve větším šoku zase zavřela. Po dlouhém eee, kdy bych dala krk na to, že snad mohlo být slyšet, jak se mi protáčí kolečka v mozku a přehodnocují situaci, ze mě nakonec vypadlo:
"Ne." Doprovázeno tím eee.
Přede mnou stál tak devítiletý chlapec. A vedle něj se neposedně ošívala mladší sestřička. Oba si mě zvědavě prohlíželi. Super! Děti si mě pletou se šlapkou. Au. Moje vnitřní bohyně Afrodita zaplakala. To vypadám tak blbě? Další au. Kriticky jsem se sjela v duchu od hlavy k patě. Červené krátké vlasy, větší stříbrné kruhy v uších, plátěné žluté letní šaty (jasně jsou trochu kratší, ale nemají ani výstřih! Jen mi obepínají postavu a bylo fakt vedro a já jiné vyloženě letní nemám), červené boty a černá kabelka. Jako fakt?
Následovala otázka, co tu teda jako dělám.
"Čtu knížku," odpověděla jsem znovu jednoduše, zatímco mě ti dva propichovali pohledem.
Přála jsem si zmizet. Napadlo mě (profesní deformace, nejspíš) odkud to ty děti asi mají. A pořád si v duchu opakovala, že jsou to děti, že to tak nemyslely. Že vypadám dobře, maximálně sexy, nikoli lascivně. Naprosto nelogicky to nepomohlo. Protože šlapka. Au. A slibuju, že poslední.
Takže tam tak stojím s mým pocuchaným egem, které si zcela iracionálně nechalo dát na zadek. Ale chápejte, už takhle jsem invalidní, je špatné si to malicherně kompenzovat tím, že se většinu času snažíte vypadat dobře? Takže tam tedy tak stojím a na otázku - proč tam - odpovídám taktéž zkráceně:
"Na někoho čekám."
Jen mít tu diskusi konečně za sebou a moct se vrátit ke knížce. Přinejlepším zapomenout, že se odehrála. Potlačit nutkání běžet domů s pláčem k mamince. Dobře, teď kecám, tak zlé to nebylo. Popravdě jsem netušila, jestli brečet, nebo se smát. Ale převlékla bych se s chutí. A okamžitě. (Ale moje oblíbené šaty, au, au, au... - No jo, už s tím končím.) Možná rovnou do mundúru jeptišky. Půjčila by mi ho kámoška, ta ho má. Jo počkat, on je ze sexshopu, tak nic. Tím bych to asi nevylepšila. Popojedeme.

Ke knížce jsem se opravdu na pár stránek vrátila. Do chvíle než se ke mě odvážná holčička znovu přišourala blíž a naprosto věcně se otázala: "Nemáš cigaretu?"
Nádech, výdech, oukej. Teď zaplakalo moje profesní já. Znovu - odkud to to dítě sakra má? Iracionálně jsem v duchu zkritizovala výchovu rodičů, třeba za to jejich výchovné prostředí absolutně nemohlo. Co já vím. Nevím. No co. Jejich děti mě před chvílí označily za lehkou děvu, byla jsem uražená. Zbičujte mě.
Moje reakce zněla: "Ne a tys bys kouřit taky neměla."
Nemám páru, jestli jsem dodala pověstné - škodí to zdraví -, či - malým dětem do ruky cígo nepatří -, ale uznejte sami, to jsem jí to nandala, ha há. Samozřejmě po mě hodila otrávený pohled. Jako každý, komu rozmlouváte tímto nejdebilnějším způsobem jeho zlozvyk škodící zdraví. Jo, takhle se to fakt nedělá. A já to věděla. Ale o to mi tu popravdě skutečně nešlo. Masírovala jsem si ego. Znáte ty malicherné přestřelky, kdy vám protějšek utahaný z práce ve špatné náladě zkritizuje večeři a vy mu to následně vrátíte tak, že na jakýkoli prostý dotaz - třeba, miláčku, kde mám tu košili? - odpovíte dopáleně - co já vím? Tam, kde sis ji nechal! Přitom přesně víte, že visí v obýváku na sušáku, třetí šňůra zpředu, žluté kolíčky, protože jste ji věšeli před dvěma hodinami? Jojo, tak o to tady šlo. S bratrem mě označíte za prostitutku, já ti to vrátím tak, že budu otravná moralistka, kouřit se nemá. Děti kouřit nemají. Možná vypadám blbě, ale nekouřím, no fuj. Hahá. Samozřejmě se to mine účinkem, ale já se cítím líp. Jak krátkozraké. Jak povrchní. No jo. Možná jsem to mohla vzít za lepší konec, výchovně zapůsobit, možná těm dětem změnit pohled na svět, nasměrovat je jinam a jednou provždy jim změnit život... (tak jo, i minuta může změnit život, ale nebudeme si to - co by, kdyby - příliš idealizovat) a já dám přednost egu. Ach jo. Možná příště.

Každopádně po tomhle mém sestřelu už se mě na nic nezeptaly. Že se nedivím. Za to já se nedokázala vrátit ke knížce. Po očku jsem je sledovala, jak si hrají u auta. Přesněji řečeno s ním. Lezly po něm jako opičky a věšely se na něj. Spolkla jsem vše výchovné, co se mi dralo na jazyk. Ne, kdepak. Pro dnešek jsem ze sebe udělala otravnou dospělou až dost. Teď už by jim bylo jedno, co říkám. To ten špatný konec, za který jsem to vzala. Stiskla jsem rty odhodlaná zasáhnout jen, když se s tím autem pokusí odjet. Papíry určitě neměl ani jeden z nich.

Každopádně později s kámoškou na obědě jsem se jí asi třicetkrát ptala, jak vypadám. Sakra. Bavila se víc než já. Ostatně to všichni, komu jsem to vyprávěla. V rámci mé dobrovolnické činnosti dokonce jeden dotyčný kluk dostal záchvat smíchu.
"Šlapka na vozíku? To jsme tu snad ještě neměli!" řičel skoro v slzách a prosil, že by to chtěl vidět. Že mám přijít stejně vystrojená k nim. Eh, věříte, že mám problém vzít ty šaty od té doby na sebe? Ale jeho prohlášení mě přivedlo k zamyšlení. Existují vůbec invalidní prostitutky? Klienti jasně. Ale prostitutky? Možná jsem byla označena za první svého druhu. Že bych objevila díru na trhu? Neměla by to být vlastně pocta? Až jednou budu bez práce, možná bych to měla zkusit, ne? Dřív, než mi ten nápad ukradnou! (A vy se opovažte!) Hahá.

Ale teprve ve spojení s tématem týdne "Princ na bílém koni" mi to došlo. Celý ten potenciál. Jasně, že to byl od dětí kompliment. Každá prostitutka se přeci může změnit v Pretty woman, ne? Jen potkat toho mého Richarda Gerea. Jasně, mohl by být mladší a tak. Možná kdybych na otázku odpověděla kladně, koupili by mě tatínkovi k narozeninám. No znáte to, láska jako trám a já bych jim pak o kouření mohla kázat po zbytek života. Jů. Nebo že bych se po vzoru hollywoodských hvězd na svého milého právě dívala a musela jen počkat, až vyroste? Tuto teorii bych ovšem raději opustila, než si budete myslet něco pedofilního. To tedy ne, vážení. Třetí varianta je nejpravděpodobnější. Jestli já ten den byla Pretty woman, tak ten idiot princ na mě nejspíš čekal na jiném parkovišti. Nebo mu cestou chcípnul kůň. A to se řeší hůř, než píchlá guma. No co, vesmír si s tím poradí. Já počkám.

Sakra moje profesní deformace mě opět dohnala. A já tímto děkuji Baruschce za komentář, bez něhož by mi to nedocvaklo. Hahá. Zapomněla jsem totiž dodat jednu důležitou věc. A to důvod, proč mě to tak dopálilo. Nešlo o srovnání s prostitutkou, nýbrž o to, že si mě s ní někdo spletl na ulici. Obecně totiž platí, že pouliční prostitutky jsou ta nejhorší sorta. Tedy lascivní, často nemocné, drogově závislé, křivý zuby a tak. Tedy to, co se do eskortu barů a hotelů nemá šanci dostat. Proto mě to tak urazilo, protože pouliční prostitutka je fakt nic moc. Ačkoli nic proti vyjímkám. :) A když to víte a někdo si vás s ní na ulici splete, tak to sakra naštve. Hahá. Nehledě na to, že dotyčný by mezi tou pouliční a v hotelu možná rozdíl nehledal.

Život s handicapem (5) - "Co kdyby se to stalo vám?"

27. dubna 2018 v 13:02 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
V minulém článku jsme trochu odlehčili téma debatou o chlebíčcích. Teď je načase nakopnout to z druhé strany a říct vám o něčem, co mě neskutečně žere. Víte, za život už mi pár cizinců, známých i přátel řeklo tu krásnou větu - "Jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně." Většinou následuje výčet nějakých mých životních aktivit, či zážitků. A já jsem v tu chvíli patřičně hrdá. Vždycky jsem chtěla žít co nejvíc normálně. A takové prohlášení je pro mě drobné ujištění, že své předsevzetí asi plním dobře. Já chci být důkaz, že na vozíku se dá žít normálně a naplno. Kdybychom se o to nesnažili, můžeme se jen celý život litovat a brečet, jak je to nefér a nanic, že nemůžeme to, či ono. A to je jako život? To by nás rovnou mohli po narození topit v pytli jako koťata. Aspoň by ukončili naši mizérii a nemuseli by se dívat na naše uslzelé obličeje a ještě se o ty hromádky neštěstí starat. Na co, když jediné, co ze života mají je deprese? Navíc špatná nálada je nakažlivá, takže komu by se chtělo nám pomáhat a trávit s námi čas?

Jenže nás nikdo jako koťata netopí, takže se s tím musíme poprat. A myslím, že většina vozíčkářů, pokud se aspoň trochu snaží (a každý jinak podle svých možností) větu - jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně - slyšel. To vždycky fakt potěší, alespoň mě. Pokud to tedy následně nezabije vyjádření tohoto typu:
"Obdivuji tě, já bych to nedal/a."

Takže si to pojďme rozebrat. Před chvílí jste řekli (dejme tomu, že vy), že jsem důkaz, že na vozíku se dá žít úplně normálně (dejme tomu, že mně). A vzápětí dodáte, že byste to na mém místě nedali. Ehm, slyšíte tam ten rozpor? Pro případ, že si nejste úplně jistí, položím přímou otázku. Pokud je můj život tak strašně normální a super, jak jste mi před chvílí sdělili, co přesně byste na tom nedali? Korunují to dodatky jako: "Já bych se asi zabil/a." Jako ok, takže jsem důkaz, že na vozíku se dá žít úplně normálně, ale kdybyste si se mnou měli vyměnit místo, tak máte dojem, že podřezat si žily je první správné řešení. Jo, to má logiku, co myslíte? A určitě mám po takovém rozhovoru pocit, že můj život je super a normální.

Takové myšlenky na konec světa a sebevraždu pochopím u lidí, kteří s tímhle handicapem moc do styku nepřijdou. Nebo vůbec. Je to pro ně cizí svět plný neznámých. Mají pocit, že najednou nic nemůžou. Já bych řekla, že můžou všechno. Jen některé věci trochu jinak. A na to přijít a zvyknout si na to chvíli trvá. Obzvlášť pokud jste byli profesionální tanečník. Ale pevně věřím, že žít se s tím opravdu dá, a pokud takového bývalého tanečníka seznámíte s někým, kdo mu ukáže jak, myslím, že to stačí. Pak už je na člověku, jak se k tomu postaví.

Co mě ale neskutečně vytáčí, jsou podobné výroky mých kamarádů. A to i blízkých, bohužel. Často právě kombinované s - Jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně -. Nesnažím se žít normálně totiž jenom proto, abych sama sebe v devadesáti poplácala po zádech, jak to tomu životu i přes ten vozík nandala, nebo aby ostatní vozíčkáři viděli, že můžou víc než koukat na telku a jezdit autobusem do zoo, ale taky abych těm zdravým ukázala, že kdyby se - nedej bože - museli přidat k nám, že to není konec světa. Tohle hledám za tou větou - jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně. Aby si řekli, jo, byl by to sakra šok, třeba bych si to i obrečel/a, rozmlátil/a nádobí, ale nakonec bych se s tím smířil/a, díky tobě, protože jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně. Takhle má ta věta smysl. Pokud si tohle nemyslíte, pokud máte pocit, že po úrazu je jediné řešení otrávit se jedem na krysy, tak tu větu - jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně - neříkejte. Neříkejte, protože ji nemyslíte vážně. Podle vás žiju úplně normálně na poměry vozíčkářů. Ale pro vás to není dost dobrý. Tohle slyším já, když řeknete - jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně, obdivuji tě, já bych to nedal/a."

A to mě fakt jako štve. Protože líp už žít neumím.

Možná se zkuste zamyslet nad tím, proč tvrdíte, že žiju úplně normální život, a pak máte pocit, že byste to na mém místě nedali. Najděte ten důvod a zapracujte na něm. Aspoň se přestanete bát. A budete tu větu - jsi důkaz, že i na vozíku se dá žít úplně normálně - myslet upřímně. Nechci, aby pro vás představa, že budete invalidní, nebyla šok, aby vám to bylo úplně fuk, jestli zdravé nohy máte, nebo ne. Chci jen, aby to pro vás nebyla nesnesitelná představa. Abyste řekli něco jako - bylo by to těžký a hodně, ale nebyl by to konec světa.

A to je v podstatě všechno, co jsem chtěla říct.

"V Brně jako nemají normální chlebíčky?"

26. dubna 2018 v 14:37 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Psal se rok 2015, když jsem se naprosto nečekaně ocitla (snad) natrvalo v moravské metropoli. Jsem městské děvče. Ať už za to může můj handicap a fakt, že ve městě se vám žije snadněji, nebo prostě jen to, že se ráda bavím a žiju naplno. Kde jinde najdete hromadu kaváren, divadel, kin, letních akcí a veletrhů, než ve městě. A tohle město miluju už dlouho. Ačkoli nádraží vyděsí 90% projíždějících návštěvníků. V letních měsících se strašně ráda procházím centrem města a nechávám se ošlehávat paprsky Slunce. Lížu zmrzlinu, kupuju si čtvrtku pizzy, nebo sedím kdekoli na restaurační zahrádce s kámoškou a popíjím pivo. A neztrácím čas "takovými hloupostmi" jako je nákup, protože mi ho pravidelně dovezou až ke dveřím. Stačí nakoupit online. Člověk má na dosah ruky všechno, co potřebuje. V tu chvíli člověk ví, že se rozhodl správně. A život se zdá perfektní. Do chvíle, než...

"Oni jako v Brně nemají normální chlebíčky?"
Tuhle větu jsem od svého trvalého osídlení města zopakovala snad stokrát. Nejdřív zmateně, pak naštvaně, nakonec zoufale a skončilo to rezignací. Ne, nedělám si srandu. A možná vám ta otázka nepřijde na první pohled důležitá, ale ono u většiny otázek záleží na kontextu. Třeba taková celkem běžná, kterou většina z nás ani v nejmenším nepovažuje za důležitou - co si dáš k obědu? Mnohdy nad tím mávneme rukou, že je nám to jedno, že zrovna nemáme chuť na nic specifického... To se ovšem změní v případě, že máme na oběd nového hosta. Bez otázky - co si dáš k obědu? - a jejího adekvátního zodpovězení, by se host mohl zapomenout zmínit, že má alergii na lepek a na oříšky. Což může totálně překopat naše životní plány a my příští měsíc nestrávíme jednu sobotu v kině, ale všechny soboty (a taky středy, pátky, pondělky...) v base za neúmyslné zabití. A nejdůležitější otázkou nadcházejících dní nebude - co si mám sakra vzít na sebe? -, ale jestli by vám poskytli bezplatnou právní pomoc.

Teď když jsme si to vysvětlili, můžeme se vrátit zpátky k našemu příběhu.
"Oni jako v Brně nemají normální chlebíčky?"
Abych to vysvětlila. Miluju jídlo. Miluju dobré jídlo. Nepřejídám se, ale dokážu splácat páté přes deváté, až mě bolí břicho, když mám chuť. Stojí to za to. Obzvlášť když jsem ve stresu, nebo mám blbý den. Teď už chápu, jak je to s tím, že jídlo vylučuje hormon štěstí. Nevím, kdy se ve mně tenhle čudlík zapnul, ovšem funguje to. Nedávno jsem měla vážně špatný den. A po pár kousnutích do čerstvé domácí tortilly s kuřecím masem, jako bych prožila kulinářský orgasmus. S dobrým jídlem je vážně na světě o něco líp. Ať už je to tabulka čokolády, špagety s kečupem, nebo hrachová polévka... Záleží, na co máte zrovna chuť. A já dostala v Brně chuť na chlebíčky. Patřilo k mému milému zvyku občas zapadnout do nějaké cukrárny, či kavárny a objednat si horkou čokoládu a k tomu chlebíček. Chlebíček, který jsem se domnívala, že je brán za ten základní a klasický. Který jsem do té doby sehnala kdykoliv se mi zachtělo. Byla to stejně běžná věc jako párek v rohlíku. Chlebíček s BRAMBOROVÝM salátem. Já jiné chlebíčky nejím, abyste mi rozuměli. Celých 25 let. Miluju je dokonce tak, že mi je kamarádka nosila, když přišla na návštěvu, aby mi udělala radost. A Brno je skvělý. Plný možností. Najdete tu snad všechno... kromě metra a chlebíčků s bramborovým salátem.

Neříkám, že jsem prolezla úplně každý podnik v tomhle městě, ale taky jsem je nehledala zrovna málo. Měli s vajíčkem, bez vajíčka, s máslem, s pomazánkou... a s vlašákem. Opravdu vlašský salát je v Brně na chlebíčcích rozšířený úplně stejně, jako bylo kdysi jednoduché koupit ten se salátem bramborovým. Já to zkoušela. Jenže prostě s vlašákem se to nedá jíst. Neříkejte mi, že to není skoro rozdíl, protože je. A nejhorší na tom je, že se mi párkrát stalo, že když jsem se na chlebíčky s bramborovým salátem přímo zeptala, dívali se na mě jako na exota, že to nikdy neviděli a ani o tom neslyšeli. V tu chvíli netušíte, jestli jste blázen vy, anebo oni. Fakt jsem se ocitla někde, kde je chlebíček s bramborovým salátem cosi bizarního? Pořád nad tím kroutím zmateně hlavou a říkám si, jestli jsem se nepropadla do jiné dimenze. Chci přece chlebíček s bramborovým salátem, ne zelenou bramborovou kaši s příchutí jahodové zmrzliny. Je mi smutno a chybí mi můj chlebíček. Chci domů za tátou.

A on se škodolibě usmívá. Ví, že nikdy nezapomenu cestu za tím. Do dětství. Tam na mě vždycky čeká mátový čaj, kakao a chlebíček s bramborovým salátem.

Ale teď vážně, nehledě na to, že svého taťku navštěvuji ráda (a navštěvovat ho budu i tak), pokud máte informaci, kde v Brně sehnat chlebíčky s bramborovým, budu ráda za vaše tipy. Vynechte balené z Alberta. Ty jsou jediné, co jsem našla, ale většinou oschlé a ne moc dobré... A též se ráda dozvím, jak je na tom zbytek republiky. Beru to jako takový průzkum. :-)

Asi je pravda, že co kraj, to jiný mrav. Ale napadlo by vás někdy, že ten rozdíl bude zrovna v chlebíčcích?

Kam dál