Hranice mezi rozumem a citem je tenká a nejen ta

Sobota v 14:57 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
S citem a rozumem je to jako s tímhle blogem. Když něco píšu, uplatňuji rozum, protože jsem si už od začátku stanovila, jaký ho chci mít. Chci psát, co si o čem myslím, zajímavé tipy a o sobě jen, když to k něčemu bude. Převážně třeba pobaví. Jsem ovšem zároveň citově založená. A musím si psát deník, abych se občas nezbláznila z vlastní hlavy. To taky znamená odolávat častému nutkání napsat něco, co na tenhle blog tak úplně nepatří. Třeba jako: "Mám fakt, fakt blbej den... On mě nechápe, tamta mě štve, toho se bojím..." Mám často chuť to napsat. Moje mladší já to dělalo a pamatuju si ten pocit podpory a úlevy, jaký to přináší, když se to dostane k těm správným čtenářům. Jenže tohle nechci. Nechci házat na svoje čtenáře to, že mám taky problémy. A že jich sakra mám, ačkoliv to podle blogu vypadá, že mým největším problémem je, že nesložím podle nákresu dohromady nábytek a neumím vařit. Navíc kdybych to udělala, tak by mi možná občasný návštěvník z řad věčných pesimistů plácající sám články o temnotě, smrti a bolesti (pokud jsem tedy někdy někdo takový zavítal) mohl vyčíst pokrytectví. Že hlásám optimistický přístup k životu a teď tu sama plácám nesmysly a brečím nad životem, hahá.

Jenže to je právě ono. Nesnáším slovo "sluníčkář" a "sluníčkářství". Za mě to získává pomalu ale jistě spíš negativní význam. Někoho přehnaně pozitivního. Jako by dobrá nálada a optimismus byly něco špatného. Jako by se lidi dělili na "depkaře" a "sluníčkáře". Problém je, že já nejsem ani jedno. Tedy přesněji řečeno obojí. Už jsem tady kdysi myslím psala (jen přesně nevím kde), že jsem ten typ optimisty, kterému, když se vybijí baterky, protože už je toho prostě moc, potřebuje brečet, brečet a brečet a lidi kolem, aby mi pomohli na nohy. Protože když se ty baterky vybijí, dojdou síly, jsem v pesimismu stejně dobrá jako v optimismu. Vážně. Jen jsem použila rozum a rozhodla se, že dokud nebudu mít nějakou životní krizi (to když dojdou ty baterky) budu na svět koukat z té lepší stránky. Proč? Protože pesimismus mě vyčerpává, vás ne? Stačí ty chvilky, kdy je vám fakt mizerně, hlava bolí, řasy slepené slzami a ten rum s colou je to jediné, co pomáhá... A svět je příšerný, ošklivý místo... Tak proč tu vlastně být, že jo? Protože z pohledu pesimismu je i sama existence tedy zcela zbytečnou. Jenže kdyby takhle uvažovali všichni, celá planeta postupně spáchá sebevraždu. A to je divný. Pro mě je to divný. Ten pocit, že někde složitě vznikal život, trvalo to mnoho let a pak vznikne člověk a sám sebe vlastní rukou vysebevraždí. Škoda jen, že ačkoli mi to přijde divné, ten pocit mizérie to v danou chvíli nemírní. A jak jsem už řekla, jsem v tom pesimismu fakt dost dobrá. A jsem si vědoma, že bez těch lidí, co mě milují nehledě na cokoli, bych se sama ze tmy na světlo nevytáhla. Děkuji.

Tudíž až příště budete mít nad nějakým článkem chuť uškrtit autora sluníčkáře, protože absolutně nerozumí vašemu utrpení a těžkému životu obecně, na chvíli se zastavte. Možná by vám rozuměl víc než myslíte. Možná pár hodin před tím stál v koupelně se žiletkou v ruce a zhluboka se nadechoval. Protože sám sobě slíbil, že už to nikdy neudělá, protože se problémy přeci dají řešit i jinak. A pak ji konečně upustil do umyvadla. Vyhrál sám nad sebou zase jednou. Možná máte pocit, že nechápe, jak moc se vám chce umřít. A on možná nedávno ve dvě ráno stál nad svou kamarádkou, která se právě pokusila zabít. Možná prosil - prosím tě, prober se - a zvažoval jestli volat sanitku rovnou, nebo ji nejdřív dotáhnout do koupelny... A možná ho dusil pocit, co by sakra dělal na světě bez ní?

A víte, kdo mi pomáhal dost podstatně poslední dobou? Ten největší pesimista jakého znám. On vidí svět jako ošklivé místo a lidi jako pitomce pořád. Na depky má patent, je vzteklý a ničím se mu člověk zdánlivě nezavděčí. Život je nuda. Ale víte co? Když zhaslo moje vnitřní světlo, přišel s vlastní baterkou. Ani jsem nevěděla, že to v něm je. Nebo že mu na mě tolik záleží. Věčně se vysmíval, nebo shazoval můj pozitivismus, ale když jsem o tu schopnost přišla, byl to on, kdo mě rozesmál. Myslela jsem, že bude za můj pesimismus rád. Že řekne, já jsem ti to říkal, a bude na sebe pyšný, že měl pravdu a že pesimismus konečně vyhrál i nade mnou. Ale on ten můj negativní postoj nemohl vystát. A z věčného nabručeného pesimisty se v tu chvíli stal roztomilý ale rázný šašek a pohodář rozhodnutý vrátit mi sílu. Jsem mu neskutečně vděčná. A rozum utíná tuhle část, přestože cit by vesele vypisoval dál. Řeknu jen - podcenila jsem tě, máš v sobě daleko víc, než jen nabručený pesimismus.

Takže až příště narazíte na depresivní blog a s hnusem ho budete chtít zavřít, na chvíli se zamyslete. Vzpomeňte si na chvíle, kdy vám bylo mizerně. Možná se pesimismem chrání před bolestí, možná už trpí až moc dlouho a ještě nenašli cestu ven, možná se jen bojí... A nehledě na to, jak moc jsou depresivní, možná to byli oni, kdo vytáhli topícího se kamaráda z rybníku, možná to byli oni, kdo pomohli známé od manžela, co ji mlátil. Možná když jde do tuhého, taky umí rozsvítit své vnitřní světlo. Možná to v nich taky je. Jen si na rozdíl ode mě vybrali dívat se na svět převážně přes to černé sklo.

Já osobně to nechápu, protože mám jeden životní cíl - být šťastná. A už jste někdy viděli šťastného nabručeného pesimistu? To se přeci vylučuje, ne? Ale ten pesimista ve mně se dívá na hrnek se zbytkem coly s rumem a drze dodává, že to chápu naprosto přesně. Kdo je věčně naštvaný a vidí všechno černě, už od života nic nečeká, vlastně nemůže víc trpět. Protože trpí preventivně furt. Ale pořád přijatelně stejně. Naučil se s tím žít. To pozitivista sluníčkář bude sakra trpět až mu mrcha život sebere většinu toho, pro co žije...

Inu. Co jsem tímhle článkem chtěla říct? Neškatulkujte lidi. Možná vás překvapí. Já se cítím dobře na obou stranách. Pozitivisté (navíc ti cílevědomí) se se mnou dělí o radosti a inspirují mě. Negativisté chápou, když je mi mizerně a rozumí mé potřebě fantazírovat, jak vzteky rozmlátím nádobí o zeď, nebo zapálím záclony. Fakt nechápu, co mám s hořícíma záclonama, ale kdybych chtěla podpálit nějaký barák, zapálím prvně je. Ale nebojte, nechci. A ačkoli mě neděsí pohled na vlastní krev, kdyby přede mnou ležel někdo s podřezanými žílami, neřeknu - jak já ti rozumím, kámo - a nelehnu si vedle něj, ale zavolám záchránku a řeknu - jak já ti rozumím, kámo, ale neboj, dostaneme tě z toho a zas ti bude líp.

A taky chci poděkovat ještě jednou těm několika málo duším, které bezpodmínečně miluju a oni mě. Zachraňujeme se vzájemně. A chceme život prožit naplno - společně. A já jen doufám, že ten nabručenej pesimista bude jeho součástí taky. Jakkoli. Protože si nějak už neumím představit, že by to tak nebylo. S čímž asi nepočítal. Ale já popravdě ještě míň. Jenže jeho smích (a samozřejmě se směje velmi málo) je jeden z nejkrásnějších zvuků, co znám. A doufám, že jakkákoli slečna, kterou si nakonec vybere, ačkoli to bohužel nejsem já, bude dost silný důvod, aby se smál denně.
 

Test termixů - Kunín, nebo Milko?

4. dubna 2018 v 11:11 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Nápad na tenhle článek vznikl naprosto jednoduše. Nakupovala jsem a dostala chuť na jogurt. Proč ne, že? Pak jsem ale uviděla v nabídce Termix. Prohnala se mnou vzpomínka na dětství a já dostala chuť na tenhle tvarohový dezert. Nastal ovšem problém - kterou značku? Kunín, nebo Milko? Na obalu druhé zmíněné značky najdete tvrzení o dlouholeté tradici. Takže asi ten, říkala jsem si. Pak mě ale napadlo, jak velký mezi nimi může být asi rozdíl, a ze zvědavosti tam hodila po dvou kusech od každého. Kakaový. Nečekala jsem nic převratného. Spíš naopak. Výsledek byl však překvapivější, než se zdálo...

Termix kakaový Milko
Hmotnost: 90g
Cena: 8, 90 Kč
Podíl tvarohu: 50 %
Podíl kakaa: 1, 6 %
máslo
Barvivo: karamel
Stabilizátory: jedlá želatina, guma tara, karubin

Další: pitná voda, cukr, syrovátka
bramborový škrob, aroma

Skladování: +4 - +8 stupňů
Termix kakaový Kunín
Hmotnost: 90g
Cena: 9, 90 Kč
Podíl tvarohu: 48 %
Podíl kakaa: 1, 8 %
6 % smetana
Barvivo: název neuveden
Stabilizátory: jedlá želatina

Další: voda, cukr, aromata
modifikovaný kukuřičný škrob

Skladování: +2 - +6 stupňů

Pro úplnost dodám, že oba výrobky jsou vyráběny v ČR a mezi alergeny se uvádí mléko, mléčné výrobky a sójové boby (to poslední jen v případě značky Kunín).

A co teď s tím, že? Když to takhle člověk podle složení vidí, na první pohled je těžké se rozhodnout, zda je jeden z výrobků lepší, než druhý. Pojďme se na to podívat postupně. Podle podílu kakaa a tvarohu, čím více tvarohu a méně kakaa tím to bude zdánlivě zdravější. Takže Milko 1:0. Jestli máslo, či smetanu, tak za mě smetana, protože v konečné fázi dost zjemňuje chuť a navíc na rozdíl od másla víme, kolik jí výrobek obsahuje. Takže Kunín srovnává na 1:1. Co se týče barviv, Milko opět vede, protože název barviva uvedl a karamel škodlivý není (samozřejmě v rozumné míře) - 2:1. Ve stabilizátorech naproti tomu vedení ztrácí, přestože guma tara i karubin jsou dvě látky považované v malé míře za bezpečné (i v USA). Ptám se ale, proč to do sebe cpát, když nemusím a po ruce variantu bez toho. Kunín tedy srovnává 2:2. V dalším složení ovšem Milko zase vede. Uvedlo pitnou vodu, aroma pouze v jednotném čísle a obyčejný škrob - ačkoli bůh ví, kdesi jsem četla, že pokud je obsah modifikovaného škrobu do 0,9% není potřeba psát, že je modifikovaný. Ve výsledku ale by samotná modifikace škrobu neměla být škodlivá. I tak zohledním zbytek a připisuju Milku bod - 3:2. Kunín ale pro mě srovnává skladováním na 3:3. Důvod je prostý - nedůvěra k jakémukoli výrobku mléčného původu s i nepatrně vyšší teplotou skladování. Například mléko, co nestojí v chladicím boxu, u mě doma nenajdete.

Chuťový test:
Milko: Lehce kakaová chuť, výrazná až štiplavá přítomnost tvarohu.
Kunín: Výrazná kakaová chuť s jemnou stopou po tvarohu.

Už tyto dvě věty jasně ukazují, že výrobky si nejsou vůbec podobné. A jak by se dalo očekávat, Milko s nižším obsahem kakaa je výrazně světlejší. Buď to, anebo Kunín použil opravdu výrazné množství barviva. Či výrazné barvivo. Po stránce chuťové bych ale osobně preferovala Kunín. Chuť je jemnější (snad i díky smetaně), ne tak agresivně štiplavě tvarohová a hodně po kakau. Na druhou stranu výrazná chuť tvarohu značky Milko vám může dát pocit, že jíte něco prospěšného (tedy tvaroh). A nižší podíl kakaa vás uklidní, pokud se snažíte vyhnout čokoládě. Takže oba mají něco a je to remíza 4:4.

Jak z toho ven? Cesta ven není. Za sebe můžu říct, že je budu s klidným svědomím střídat podle chuti. Protože se mi nezdá - z mého pohledu -, že by byl jeden výrazně horší než druhý. Jeden má 3 stabilizátory, druhý modifikovaný škrob. Jeden nižší podíl kakaa, druhý vyšší. To bude dobře, či špatně pod určitým úhlem pohledu. Když kupuji kakaový, chci, aby byl co nejvíc kakaový, nebo co nejméně, protože kakao není zdravé? A tak dále a tak dále. Rozhodněte se sami, co z toho je pro vás důležité a co nikoli. A nebojte se mít to jinak než já.

Ale co můžu říct, že je podle sebe rozhodně poznáte. A pokud je kupujete dětem, možná vám, když vyměníte značku, řeknou, že to není termix.


Dobrou chuť.

Jak jsem... málem chytala k večeři žížaly aneb Pokuta za parkování

28. března 2018 v 17:44 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Psalo se léto 2013. Bydlela jsem tehdy s přítelem - nyní už bývalým -, kterého již znáte z vyprávění o trablech s elektřinou. Tehdy nás dle domluvy měla poctít návštěvou moje maminka s mladší sestrou. Měli jsme si od nich koupit plato hermelínů. Jednoduché, zdá se. Předají zásilku, vezmou peníze, vypijí kávu, pokecá se… a pojedou.

Kdyby ovšem nepřivezly dvojnásobné množství a nechtěly tedy logicky dvojnásobný obnos hotovosti. To by sám o sobě nebyl problém za předpokladu, že bych ji u sebe měla. Bohužel se nechaly obě mé příbuzné slyšet, že zpátky to nepovezou. Co s tím? Zakoulela očima a uprosila přítele, aby zajel vybrat další dvě stokoruny. Souhlasil. A že prý já zůstanu s návštěvou... V pořádku. Teď to ještě chtělo vyřešit, kam pro ty peníze jít. Abyste pochopili - v našem bývalém bydlišti jsou pouze dva bankomaty naší tehdejší společné banky. Na nádraží a na náměstí. Bez rozmýšlení jsem ho poslala na nádraží. Přestože to je dál. Chtěl jet totiž autem, že bude rychleji zpátky. Tvářil se chápavě, neboť snad i malé dítě tehdy ve městě vědělo, že na náměstí je, na rozdíl od nádraží, placené parkoviště. A platit za tu chvilku parkovné je přeci zbytečnost.

Někteří - stejně tak jako v tu chvíli má maminka - se teď ozvou s tím, že to na tu chvilku "mohl píchnout někam vedle". Chyba lávky. Náměstí bylo - a nejspíš stále je - totiž jediné místo, kde naše městská policie něco dělá. Jinými slovy řečeno, jinde po městě si porušujte předpisy, jak chcete, parkujte klidně koly vzhůru a v nejkrajnějším případě za vámi přikráčí pan policista a vyřešíte to domluvou. Ale nezaplatit parkovné na náměstí? To je skutečně podle hesla - dráždit kobru bosou nohou. Což jsem s radostí vysvětlila i mé mamince. Ta ovšem oponovala, že ji zatím nikdy nechytili. Povzdychla jsem si. V něčem se prostě neshodneme a ona má občas až příliš velkou kliku.

Každopádně přítel odjel a já mamce udělala kávu a sestře půjčila knížky z knihovny. Klábosily jsme. Jenomže čas kvapil a my už začínaly být nervózní. Ani jedna z nás nechápala, co mu tak dlouho trvá. Vysvětlení se nám dostalo záhy. Přítel se objevil ve dveřích do kuchyně bílý jako křída, opřel se o futra a povídá: "Miláčku, přijde mi předvolání."

V ten moment jsem nejspíš zbělala taktéž. Po vyslovení koktavého - cos provedl? - všem přítomným vysvětlil, že poslechl máminu radu a "upíchl" to mimo placené parkoviště na náměstí. A že mu dali pokutu, na kterou neměl peníze, tudíž to přešlo do správního řízení. Nechápavě jsem na něho zírala. Máma taktéž. A přemýšlela jsem, co vhodného mám po ruce, abych ho mohla zabít. Ono totiž s touhle "jobovkou" přišel v době, kdy se nám nenávratně porouchala lednička a náš tehdejší skromný rozpočet měl trošku problém poradit si i s tím, natož pak s pokutou a výdaji za správní řízení. Tudíž jsem si jako správná žena činu už v hlavě chystala krizový plán, jak budeme na dalších pár měsíců pojídat vlastnoručně odchycené žížaly a zapíjet to maximálně vodou. A pořád jsem ho neskutečně chtěla zabít. Nebo mámu za tu její skvělou radu, co mu nasadila do hlavy. Nebo oba dva, to by mi nervy zchladilo nejlépe.

Po odchodu naší návštěvy bych ho možná i ze světa sprovodila, kdyby mě nechytil za ruku a neprohlásil: "Ale klid, miláčku."
Bylo to velmi důležité ale, protože dál ta věta pokračovala stylem: "To já řekl jen před ní, aby pochopila, že ta její rada je špatná!"

Nevím, do jakého odstínu se můj obličej zbarvil po té, ale chvíli mi trvalo, než jsem si přesypala v hlavě, co mi řekl. Když jsem mu ovšem důrazně vysvětlila, že mi tou zprávou málem uhnal infarkt, začala jsem se nakonec smát. Ono totiž kdoví... Výraz v maminčině tváři byl skutečně tehdy dost šokovaný. Vymyslel to na ni parádně. Třeba si tuhle lekci zapamatovala. Ačkoliv já se s ní už nikdy na téma parkování nebavila, tak nevím. Ovšem jestli ne, my alespoň nemuseli jít chytat ty žížaly a navečeřeli jsme se tradičního chleba se salámem.
 


Budou k sobě lidé fér? (Dopis čtenářům)

23. března 2018 v 16:52 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Milý čtenáři,

píšu Ti dopis, přestože v dnešní době vše nahrazují SMS, zprávy na Facebooku a emaily. Dopis je osobnější. A já potřebuji něco důvěrného - radu. Už asi pošesté se snažím sesmolit jeden článek. Chtěla bych se připojit k těm, co světu představí kampaň "JSME FÉR", ale nějak se mi nedaří najít vhodná slova. Již napsané vždycky smažu. A proto Ti píšu, pomoz mi. Jak to napsat, aby to lidé, co nejvíce podpořili? Píšu Tobě, protože doufám, že mě pochopíš a podpoříš.

Ale nejdřív Ti vysvětlím, o co jde. Kampaň "JSME FÉR" se snaží o změnu v zákoně, aby se manželství jako institut nevztahovalo jen na svazek muže a ženy, nýbrž i muže a muže, stejně jako ženy s ženou. A prosím, nekruť hlavou, nepřestávej číst, vždyť co je na tom zlého? Ve všech případech jde o lásku. Nebylo by férové ji taky stejně moci oslavit? Víš, překvapuje mě, kolik existuje v dnešní době homofobie a názorů, že homosexualita je nemoc. Ačkoliv by nemělo, vždyť jsem o tom sama psala tady. V souvislosti s tím mě napadá krásné srovnání mezi homosexualitou a např. pedofilií, či zoofilií, které jsem kdysi slyšela a které krásně vysvětluje, proč jsou scestné hlasy odpůrců, co se bojí, že když budeme tolerovat homosexuály, tak co přijde na řadu příště.

"Homosexualita je sexuální přitažlivost dospělého jedince k jinému dospělému jedinci stejného pohlaví. Přičemž dospělý jedinec je schopný svobodně rozhodnout, jestli o takový typ vztahu a sexuální kontakt stojí. Pokud obě strany souhlasí, takový typ vztahu nikomu neubližuje a nepoškozuje ho, naopak oba jedince dělá šťastným. Tudíž není důvod dívat se na ni jako na nemoc. A už jen názvosloví homosexualita a heterosexualita staví oba typy na stejnou úroveň.

Oproti tomu pedofilie je sexuální přitažlivost dospělého jedince k dítěti. Přičemž dítě není schopné a ani nemůže svobodně rozhodnost, zda o tento typ vztahu stojí. Vždycky ho to poškozuje. Proto se na to stále a napořád hledí jako na nemoc. Snahy tedy změnit pedofilii na pedosexualitu naráží na pochopitelný odpor. Ačkoli nemoc v tomto případě neznamená něco, co se dá léčit. Pouze potlačit, protože sexualitu si člověk nevybírá a nejde změnit." Což mě oklikou vrací k homosexualitě a některým naprosto mylným křesťanským názorům, že Bůh a víra gaye/lesbičku spasí a udělá z nich heterosexuály.

Pokud mi rozumíš, určitě se ti hlavou honí, že dnešní společnost je k čtyřprocentní populaci přívětivější a pokud chtějí, mohou svou lásku ztvrdit registrovaným partnerstvím, že je to to samé jako svatba. A máš i nemáš pravdu, ale neboj, i já byla stejně dezinformovaná. A pravdou je, že i moji homosexuální přátelé v tom mají hokej. Může za to i fakt, že zákon je neustále upravován a tedy to, co v jednom roce homo párům povoleno není, o dva roky po té už ano. A web je plný protichůdných informací. I to je důvod k tomu, přestat jednotlivě bazírovat nad tím co a jak a všechny typy svazku dospělých jedinců zahrnout pod pojem manželství, uzavírat ho svatbou a mít stejná práva i povinnosti. Nehledě na to, že politici by měli o práci méně. A mohli by řešit jiné věci.

Shrňme si to, co má registrované partnerství shodné s manželstvím:

1. Při dědění má partner pozůstalého právo dědit dle zákona v první dědické skupině spolu s dětmi pozůstalého. Pokud byl partner bezdětný, dědí ve druhé dědické skupině spolu s rodiči pozůstalého, nejméně však polovinu dědictví
2. Partner se může informovat u lékařů na zdravotní stav druhého partnera
3. Partneři se mohou zastupovat v různých záležitostech, např. při přebírání dopisů, zrušení rezervací ubytování
4. Oba partneři by měli sdílet stejnou životní úroveň, jsou povinni se v této věci vzájemně podporovat
5. Nelze uzavřít dvě registrovaná partnerství, stejně jako dvojí manželství je bigamií
6. Ukončení vztahu vyžaduje rozvodové řízení

Naopak:

1. Neexistuje společné jmění manželů (= v tomto případě registrovaných partnerů) Což já osobně v dnešní době považuji spíše za výhodu, ale spoustu homosexuálních párů to štve
2. Po úmrtí jednoho z partnerů druhému nenáleží vdovský důchod
3. Společné příjmení partnerů lze pouze po uzavření partnerství a na žádost, která je navíc zpoplatněná. Znamená to, že občanku měníte dvakrát - po uzavření partnerství, při změně jména

Obřad:

1. Registrované partnerství je pouze administrativní úkon
2. Zákon neuznává další příbuzné jako švagr a tchýně získané svazkem (u svatby ano)
3. Beze svědků (u svatby svědci nutní)
4. Oddává pouze matrikář (u svatby kněz, starosta, pověřená osoba...)
5.Jako místo konání slouží pouze 14 úřadů - na každý kraj jeden a to dle trvalého bydliště partnerů - jinak by to snad mělo jít i na jiném z těch 14 úřadů, ale s poplatkem
6. A jelikož jde pouze o podepsaní Prohlášení o registrovaném partnerství, většinou se ho nikdo jiný krom partnerů neúčastní (žádná uslzelá tetička tedy nesleduje obřadú
7. Neexistuje pracovní volno dva dny před obřadem

A manželství je automaticky spjato se založením rodiny a výchovou dětí. Homosexuální páry to mají stejně. Ale zákon tomu v tomhle ohledu říká jedno velké červené ne.

Manžel může při-osvojit dítě druhého manžela (například z předchozího vztahu) X Registrovaný partner ne Manželé mohou společně osvojit dítě z ústavu X Registrovaní partneři ne.
Osvojit dítě může pouze jednotlivec. Čili pokud v páru vychovávají společně adoptivní dítě jednoho z nich, po rozvodu druhý partner nemá žádný nárok jej dál vidět.
Naproti tomu paradoxně je povolená pěstounská péče v páru.

Z čeho to jako pramení? Jako že je pro dítě škodlivé vyrůstat v milující rodině, kde se budou mít tatínek s tatínkem, nebo maminka s maminkou pořád rádi? Jako by každý heterosexuální pár byl zárukou dokonalého dětského štěstí. A dětské domovy jsou tedy přeplněné proč?

Řeknu to jinak. Záleží na výchově. Na tom jaká je, nikoli na tom jestli nás vychovávají dvě maminky, nebo maminka a tatínek. To, o co se bojíme v souvislosti s tím, je často zachování sociálních rolí. Že klukovi vychovávanému dvěma maminkami bude chybět pořádný mužský vzor. Že možná vyroste trochu zženštilý. Ačkoliv to možná na první pohled dává smysl, vlastně je to blbost. Záleží hlavně na tom, jak ho vychováváme. Každý člověk je osobnost sám o sobě a stejné prostředí na tisíc lidí bude působit 1000krát jinak. Takže ano, z kloučka může vyrůst jemnější typ muže, pokud k tomu má předpoklady. Ale vlastně co je na tom? Copak musí být každý muž testosteronový macho? Toho zastánce nejsem a - jen tak mimochodem - znám jemné zženštile muže, kteří byli vychováváni heterosexuálním párem. Takže bych řekla, že co z dítěte vyroste, je spíš hra osudu o tom, jaké ono samo má osobnost, s kým se potká a co pro něj bude v životě důležité. Nehledě na to, jestli ho vychovávají dva muži, nebo muž a žena. A pokud by bylo opravdu tak špatné, že dvě ženy vychovávají společně kluka, v tom případě je trochu s podivem, že úplně v klidu necháváme dítě vyrůstat s maminkou, která dalšího chlapa nechce vidět už ani z rychlíku, protože se hrozně zklamala, a s výchovou jí pomáhá babička malého kloučka. V tomhle případě dvě ženy na výchovu jednoho kluka nikomu nevadí. To je opravdu tak škodlivé, že si dvě ženy dají před dítětem pusu na dobré ráno stejně jako by to měli dělat harmonické heterosexuální rodiny? Nepleťme si tady, prosím, pusu, která naznačuje láskyplné vztahy v rodině s ohrožováním mravní výchovy mládeže. Homosexuální pár stejně jako ten heterosexuální samozřejmě nemá povoleno dítě jakkoli vystavovat sexualitě a sexuálním aktivitám. Ale to je něco úplně jiného.

Takže teď mi řekni, čtenáři, nebylo by jednodušší tenhle celý dopis moci roztrhat, napsat manželství a všem by bylo všechno jasné? Registrované partnerství byl mezikrok, než si společnost zvykne. Je načase postoupit. Manželství všem. Amen. Jestli souhlasíš, čtenáři, klikni SEM a podpoř petici. Nebo stáhni vlastní petiční arch, sbírej podpisy a pak ho odevzdej. A brzy odepiš, jak mám ten zatracený článek koncipovat. Předem díky

tvá Sacharin

Zdroj 1, 2, 3, 4, 5

Život s handicapem (4) - Městská hromadná doprava a teorie neviditelných dveří

6. března 2018 v 14:25 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Pokaždé, když jdu do práce, mi naskočí nápad na tenhle článek. Protože do práce jezdím MHDéčkam. Víte, začala jsem cestováním vlakem (tady) a tohle na to tak nějak přirozeně navazuje, takže proč ne.

Pamatuju si, jak jsem v devadesátých letech chodila s mamkou po městě (pro detailisty jsem vlastně seděla v golfovém kočárku) a s vykulenýma očima jsem hltala ty plechové krabice na kolech, rozuměj autobusy. Tehdy byly u nás pouze bariérové. A já na to koukala, jak lidé vystupují a nastupují, a přišlo mi to jako hrozně fajn věc, že se nemusí trmácet městem, prostě nasednou a jedou, kam je srdce táhne. Možná to zní zvláštně od někoho, kdo se vozil v kočárku, ale ono to není to samé. Trvá to déle, protože pořád jdete (tedy ten, kdo kočár veze, jde). Různě to s vámi drncá, jak jedete po rozbitých chodnících, pořád vás nějak naklání při snaze překonat obrubník... A taky si ten, kdo vás veze, může začít stěžovat na bolest nohou, nebo zad a vy máte výčitky svědomí. Nebolely by ho, kdybyste společně mohli sednout na autobus. Jak já těm lidem záviděla, ten jiný svět uvnitř autobusu! Ani ve snu by tu malou holčičku nenapadlo, že jednou budou bezbariérové. A nejen autobusy. Jo, doba jde dopředu a život vozíčkáře býval i těžší...

Co byste měli vědět, než se pustíte do čtení? Takže pokud mluvíme o městské hromadné dopravě, držitelé průkazu ZTP a ZTPP ji mají zadarmo (ZTPP i s doprovodem). A to kompletně od šaliny po metro, od trolejbusu po autobus. Neplést s meziměstskou dopravou autobusem, která je zpoplatněná sníženou cenou stejně jako vlak.

Taky je důležité srovnat si pojmy. Rozdíl mezi nízkopodlažním a bezbariérovým vozidlem je sice nepatrný, ale mnohdy dost podstatný. Vypadají stejně. Snížený nástup bez schodů. Rozdíl je v tom, zda tam je, či není nájezdová plošina. Pokud ano, je to vozidlo bezbariérové. Pokud ne - nízkopodlažní. Asi před šesti lety to bylo krásně vidět v Hradci Králové. Začalo se honosit tím, že má 100% MHD nízkopodlažních. Což byla pravda. Bohužel město nepovažovalo za nutné vyznačit mezi nimi spoje bezbariérové. Problém nastal, když jsem na elektrickém vozíku přišla na zastávku. Ano, spoje byly nízkopodlažní, ale jak má do nich vjet električák bez plošiny? Lítat neumím. A ta zastávka nebyla zarovnaná s podlahou MHD tak, že byste ji nepotřebovali. Tak jsem tam tak stála a melodramaticky řečeno smutně koukala na ty nízkopodlažní nádhery, kam se krásně lezlo babičkám, maminkám s kočárky, ale mě momentálně ne. Nechci to dramatizovat víc než je nutné a přesně už si to nepamatuju, ale hodinu a půl jsme tam na spoj s plošinou čekali určitě (nebyla jsem sama). To byl zážitek. A já si zanadávala. Nutno ale dodat, že momentálně prý už převažují vozy s plošinou a brzy se prý má vyměnit i posledních pár nízkopodlažních, což je skvělá zpráva.

Když už víte kam nastoupit, musíte ještě vědět, jak o tom, že pojede, dát vědět. Komu? No řidiči. Existují dvě fáze. První - dát vědět, že pojedete. To znamená stát na zastávce a až se bude tramvaj/šalina/autobus/trolejbus blížit zamávejte na něj. Natáhněte ruku před sebe, prsty vystrčit (já osobně dva - ostatní schovám) a máchněte s ní nahoru a dolu. Nebo mávejte jen pohybem v zápěstí, či lokti. (Fakt se to špatně popisuje, ale instruktážní video si odpustím. :D) Fáze dvě - zmáčknout tlačítko u nízkopodlažních dveří informující, že potřebujete (pokud potřebujete) vysunout nájezdovou rampu. (A teď vám normálně nevím, jestli mávat i na metro. :D Já už v té Praze dlouho nebyla a metrem, hlavně B, jezdím nerada, tak jsem to tak nějak zapomněla. :D Já si to ověřím a doplním na konec článku později.)

V praxi ale často stačí udělat jen jedno. Představte si proč. Běžíte k autobusu zezadu. (Pro rýpaly - jedete na vozku - ale já svůj slovník kvůli vám měnit nebudu - odmalička používám slovesa jít, chodit, běžet.) Sotva dostihnete dveře, které máte, zmáčknete signalizaci o plošinu a ještě máte letět jako blbci dopředu zamávat a zase zpátky? Nebo naopak spěcháte zepředu, mávnete, jste na električáku, tak asi plošina potřeba bude. Proč by měl řidič čekat na žádost o plošinu? To má smysl snad jen u mechanických vozíků. Asistent vás mnohdy do nízkopodlažního MHD dostane i bez plošiny (pokud nemáte sto kilo). A někteří vozíčkáři na mechaničáku se skokem ala freestyle dostanou do vozu i sami bez pomoci a plošiny. Po mně to nechtějte, já bych si rozbila... obličej.

Ale u plošin bych se ráda zastavila. Je to totiž zajímavá část. Nejsou všechny stejné. Ručně výklopné velké má většina typů autobusů a trolejbusů. Malé výklopné mají tramvaje v Praze. Elektrické (na tlačítko v kabině řidiče) najdete v brněnských šalinách. (Pro zajímavost některé meziměstské autobusy mají plošinu schovanou uvnitř schodů, ale to je jiné téma.) U těch ručně výklopných musí řidič vylézt z kabiny a vyklopit ji, u té automatické stačí zmáčknout tlačítko v kabině a zůstat sedět. Jenže všechno má své pro a proti. Automatická se může porouchat, je náchylná na počasí (seká se, když mrzne, nebo do ní naprší). Vyklápění plošin ručně zase otravuje řidiče a třeba ty v pražských tramvajích jsou docela krátké, tudíž často prudké.

Ano, u plošin záleží totiž také na délce a nosnosti. Před pár lety se to vymstilo Jihlavě. Nakoupila, tuším, že trolejbusy, a měla pár excesů s tím, že byl elektrický vozík na ni moc těžký. Nevím, jak je to teď, ale jednu dobu platil zákaz přepravovat elektrické vozíky ze strachu, že plošina nevydrží váhu. Některé vozíky i s majitelem mohou vážit i 300 Kg. Na což opravdu některé plošiny připravené nejsou. Skoro aby u sebe člověk nosil manuál s důkazem, kolik jeho vozík váží. Kdyby náhodou. A taky potvrzení, kolik vážíte vy. Zábavné, že?

Tyto obavy o plošiny vyústily v jeden zajímavý fakt. Rozdělily řidiče MHD do dvou táborů.
Jedni křičí: "Elektrické vozíky jsou na plošiny moc těžké. Mají se používat jen při přepravě vozíků mechanických!" Takovému řidiči pak deset minut vysvětlujete, že električák se dovnitř bez plošiny nedostane, a on se tváří, že je mu to jedno. Vždyť jasně, električáky nepřepravujeme, to je jasný, ne?
Druhý tábor naopak hlásá, že plošiny jsou výhradně pro vozíky elektrické, neboť jsou vozíčkáři (a někteří, jak už jsem psala, skutečně ano) dost šikovní na to, aby se dovnitř dopravili bez ní. Popřípadě ať jim pomůže asistent a vytáhne ho dovnitř sám. Od toho ho přeci má, ne? A manipulace s mechaničákem přeci nemůže být tak těžká... A už ho vůbec nenapadne, že asistenta mohou bolet záda, že vytahovat vozík do MHD bez plošiny neumí, či že ruční náklad je nemožný, protože sám vozíčkář váží 90 kg.
Jinými slovy, nezavděčíte se a nebudete mít klid. Nikdy. Ať tak, či tak, jakmile narazíte na tvrdohlavce z jednoho z táborů, máte po náladě, je vám vynadáno a někdy i po cestě. (Prostě vás nenaloží.)

Rozhodnutí nenaložit mě díky lidem neprošlo jednou řidiči šaliny (tedy v Brně - nějak jsem si navykla ve spojení s Brnem používat slovo "šalina" a s Prahou "tramvaj". Alespoň dáte hned najevo, kde se vyprávění odehrává). Řidič se tehdy vymlouval na to, že jsem nezamávala a pouze stiskla žádost o plošinu. (Krok 1 a 2 před nástupem popsaný výše.) Inu nezamávala, dobíhala jsem zezadu. Omluvila jsem se, přestože jsem se s odmítnutím kvůli nezamávání ještě nesetkala. Pánovi to, ale nestačilo a rozhodl se ujet beze mě. Naštvaný přítel mu strčil nohu do dveří, takže nemohl, pořád se otevíraly. Několikrát zkusil ujet znovu. Všem zůstával rozum stát. Stiskla jsem žádost o plošinu, omluvila se za nezamávání, potvrdila svůj záměr nastoupit a řidičův jediný úkol byl zmáčknout tlačítko v kabině (nezapomínejme, že plošiny v šalinách jsou elektrické). A on se rozhodl to neudělat a deset minut se snažil ujet. Proč? Cestující v šalině jeho chování dopálilo natolik, že čtyři chlapy - mezi nimi přítel - vzali električák i se mnou a vytáhli mě dovnitř. A jelo se. Šalina jásala a brblala nad řidičem.

Na druhou stranu - víte, co na lidech nikdy nepochopím? Říkám tomu teorie neviditelných dveří. Proč se všichni cpou do nízkopodlažních dveří, když tam nastupuje vozíčkář? Proč vskakují dovnitř, jako by to museli stihnout během pár sekund, jinak jim to snad ujede? Neumí počkat? Pletou se tam, v horším případě šlapou po plošině (pokud vyjíždí elektrická, může se poškodit)... A vlastně, proč čekat? Jsou snad ostatní dveře neviditelné? U tramvaje to ještě pochopím, ta má u ostatních dveří schody (pokud jste líní), ale autobus a trolejbus je vždy nízkopodlažní celý, tudíž tomu nerozumím... Nemusíte se cpát do dveří s plošinou, nemusíte stepovat před nimi, než vozíčkář nastoupí, použijte jiné dveře. Jak prosté.

A pak už sedíte uvnitř, čekáte a před příjezdem k vaší výstupní stanici zmáčknete vnitřní tlačítko pro signalizaci výstupu. Pozor každý typ vozidla to může mít jinak. Většina moderních vozů se drží stejného značení - tedy velký modrý čudlík. Ale starší typy to mají různě. Musíte pečlivě zkoumat stěny vozu a číst piktogramy a text. Například ve starších autobusech ve Žďáře nad Sázavou jsem před x lety tlačítko nenašla žádné. Absolutně netuším, jak vozíčkář dá najevo výstup, když před tím nemluví s řidičem. Možná tlačítkem pro výstup kočárků. Ale běžně už je v dnešní době opravdu nezaměňujte. Zmáčknout byste ho měli podle počtu vystupujících vozíčkářů. Jste-li jeden, jednou. V Praze toto pravidlo ignoruju. Mačkám ho dvakrát. Nevím, jestli je to řidiči, nebo technikou, ale zmáčknout jednou znamená riskovat, že na vás zapomenou, nebo si signálu nevšimnou (odzkoušeno). A to může být nepříjemné, když někam máte přijít včas.

Posledním bodem se vracím zpět k zastávkám, protože už vystupujete. Víte, co mi hlava nebere? Trend udělat bezbariérovou zastávku napůl. V praxi to znamená, že sice vystoupíte ven, ale už se nedostane ze zastávky pryč, protože je přístup na ní bariérový, tedy s vysokým obrubníkem, v ještě zábavnějším případě uprostřed rušné silnice. A druhý příklad takových super nápadů je udělat bezbariérovou zastávku v jednom směru, v tom druhém nikoli. Jednou jsem se takhle s kamarádkou vydala na akci, dorazila, vystoupila, pohoda. A po celém dni nakonec zjistíte, že zpátky to stejnou cestou nepůjde. Zastávka je bariérová a vy máte elektrický vozík. Museli jste se v tom vedru trmácet dost daleko pešky (kámoška držela basu a šla pěšky taky). Asi jsem naivní, ale než jsem to zažila, nenapadlo by mě to. Když jeden směr, tak i druhý, ne? Snad časem.

A to by bylo všechno. I tak je to moc dlouhé, ale já netuším, jak to zkrátit. Takže díky všem, kdo to dočtou do konce. Snad vám to něco dalo. A zase příště.

Blogere, vezmi tužku a piš (nebo radši ne?) - Blog.cz a Téma týdne

4. března 2018 v 15:33 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Tento blog je nemluvně. Děťátko vzniklé loni. Přesto se na serveru Blog.cz pohybuji už neskutečných šest let. Ačkoli co je šest let v porovnání s lidským životem? Skoro nic. Ale pro člověka, který každý rok bilancuje, se to může jevit jako příšerně dlouhá doba. Obzvlášť pokud se zaměří na to, co se za tu dobu změnilo.

Letos jsem se stala oficiální členkou týmu výběrčích nejlepších článků na TT (čti Téma Týdne). A slušelo by se dodat - konečně! Konečně proto, že jsem po tom postu pokukovala už hodně dlouho. Ale nikdy se nakonec nepřihlásila. Bála jsem se hlavně, že se k něčemu zavážu a pak nebudu stíhat. Možná si řeknete - no a co, je to dobrovolné a jsou důležitější věci -, ale já mám za to, že když už se člověk k něčemu upíše, měl by to dělat. Ačkoli je to v rámci jeho volného času, bez nároku na honorář a sebemenší maličkost... A myslím si, že bez proaktivní cílené nabídky od blogerky Meduňky bych se k týmu nepřidala nikdy. Takže se jí sluší poděkovat, protože mě tato "práce" baví a dává mi prostor číst blogy. Ačkoli musím uznat, že naopak nic jiného než TT a titulní stranu Blog.cz teď nečtu. A když náhodou, stal se zázrak. :-D Není na to čas a nálada.

Proč o tom ale píšu? Protože mám dojem, že i Blog.cz prošel za těch šest let kusem vývoje. A stejně tak TT. Jestli mě paměť neklame, tak TT mělo zpočátku pod palcem pouze vedení Blogu.cz - tedy blog http://blog.blog.cz/ O něco později, tedy v roce 2011, vznikl blog speciálně na TT a výběry http://tema.blog.cz/. A po ukončení činnosti vznikl nejnovější tema-tydne.blog.cz.

Tato historická rekapitulace nemá moc smysl, pokud se nedostanu k tomu, co chci říct. Matně jsem si pamatovala, že na předcházejícím blogu http://tema.blog.cz/ byl k dispozici článek o tom, jak co nejlépe napsat něco k TT. Odkaz vám nabídnu tady a tu, protože je fajn si některé věci připomínat.

Ačkoliv... Jednoznačně musím souhlasit, že články bezesporu reflektovaly problémy tehdejšího TT. Dají se ale vůbec použít na rok 2018? Tak schválně...

Hned skoro v úvodu se dozvídáme, že vznikalo 700 článků za týden. A fakt si pamatuju, že tomu tak bylo. Kvanta textu. Ani se nedivím, že to tehdejší výběrčí vyčerpávalo. Víte, kolik jich vzniká teď? Průměrem 130 týdně. Je to můj odhad. Pár témat jsem si zpětně projela. Například TT "Slib" má k sobě připnuto 116 příspěvků. To je slušný rozdíl, co říkáte? Lámu si hlavu, čím to je. Upadá Blog.cz? Upadá téma týdne? Nemyslím si. Vezměme si, ale jak to tehdy (slovo jako bych mluvila o dávnověku, ale doba se skutečně změnila) vypadalo. Blogovat bylo děsně moderní. O čemkoli. Blogovalo spousta skoroještědětí. A tyhle děti se teď nevzhlíží v blozích, ale v youtuberech. Takže těch z mladší generace, kdo jdou blogovat, je podstatně míň. A tříbí se to. Protože ti, co blogují, už neblogují hlavně proto, aby blogovali, ale proto, že je baví psát. Ano, ne všichni píšou dokonale, skvěle, ale těch, troufám si říct, přebytečných blogů o ničem, co se nedají číst je už méně, nebo je já osobně tolik nevidím. Minimálně ne v TT. A spoustu blogů vzniklo a zaniklo. Přišla nová vlna. Někteří stálí blogeři zestárli. A už se za každou cenu necpe článek k TT.

A dál. 1. Pokud je vyhlášeno téma týdne, které se vám nelíbí, nepište na něj. (Vaše Sbénka vás oběhnou i tak.)
Jak už jsem řekla, podle mě už je pasé doba, kdy se na TT psalo doslova davově a mnohdy zbytečně a nesmyslně. Někdy se článek mimo mísu objeví, ale ne v hojném počtu. To, kvůli čemu to znovu zmiňuji, jsou Sbénka, neboli zkratka pro spřátelené blogy. Dodržuje se to ještě vůbec? Spřátelené blogy a nepsané pravidlo je jednou týdně navštívit? Já osobně mám blogy, co ráda čtu, když mám čas.

2. Než začnete psát, zkuste se nejprve zamyslet, co chcete říct a 8. Články začínající " Tak téma týdne, no nevím no... To je prostě tak, že... :D Hehe, fakt nevím co k tomu psát.." či " Čawký holky, co si mislíte o tematu?" Nečteme! a 3. Zkuste upustit od klišé a citací z Wikipedie. To nemůže snad bavit ani vás.

Musím se smát při vzpomínce na body 2., 3. a 8. Tolik článků kopírovalo tetu Wiki, tolik jich začínalo stylem - nevím, co k tématu psát... A z toho, co mi zatím prošlo "pod rukama" vyvozuji, že tuhle dobu naštěstí vzala voda. Ačkoli výjimky bych možná našla, mezi tím, co jsem procházela kdy já, nebylo nic takového. A chvála bohu! Protože by mně to lezlo na nervy úplně strašně. :D Máme tu práci jednodušší, se mi zdá...

Ale dostáváme se k tomu, co je pro TT aktuální stále. Tedy z pohledu jedné malé Sacharin, která to myslí dobře, a tak se rozhodla nenechat si to pro sebe. 4. Píšete-li na Téma týdne jen kvůli návštěvnosti, pokuste se, aby byl článek čitelný - pokud se bude lidem líbit, vrátí se k vám.

Myslím, že s čitelností blogů je to složité. Na každém zařízení se stránka zobrazuje mírně odlišně. A co je nečitelné někde, může být čitelné jinde. Dříve mi tedy nevadilo nečitelný text vzít, zkopírovat do Wordu a přečíst... Když máte číst ale 30 - 50 článků na TT, tato činnost se jeví nikoli nesplnitelnou, nýbrž značně otravnou. Proto jenom říkám - pohlídejte velikost písma. Ty úhledné malé blechy vypadají hezky, ale já je za sebe strašně nerada čtu. Pohlídejte kontrast textu a pozadí. Ať je to vidět a zároveň z toho kontrastu zbytečně nebolí oči. Například bílý text na růžovém pozadí možná vypadá fajn, tmavá barva textu (černá) by se ovšem četla líp. A z blogů s černým pozadím a křiklavou barvou textu bolí oči.

7. Nemusíte (!) psát sáhodlouhé eseje, ale jeden řádek či stažený obrázek si vážně odpusťte. :)
Ano, i já jsem skeptická předem ke článku o pěti - deseti řádcích. Možná může být pravdivý a k tématu, ale často tu jednu malou myšlenku někdo vezme a rozepíše do delšího článku. Článku, který mnohdy nabídne něco navíc. Životní příběh, pobavení... Je to, jako když k tématu život napíšete: "Život je krátký. Je to dar. Važme si každého dne." Je to pravda. Je to krásné. Ale když toto stejné prohlášení napíše do článku někdo, kdo se předtím podělil o příběh, kdy se mu v rybníku utopila sestra (a myslím podělí ve smyslu víc než oznámením - utopila se mi sestra - tedy skutečným článkem, příběhem), kdo myslíte, že skončí ve výběru na TT?

6. I když bude Téma týdne vážné, zkuste upustit od tragičnosti a použijte humor. Přeci byste nechtěli mít v rukou život čtenáře...
Člověk je tvor depresivní, zdá se. TT "Mládí" dalo vzniknout spoustě smutných článků na to, jak si mladý člověk připadá starý a jak ho všechno bolí a trápí. V minulosti za sebou týdnům vévodila i depresivní témata. No... A co trochu myslet na čtenáře? Koho by pořád bavilo číst samé ach a ouvej. Život je dost bolavý, proč tu bolest přenášet dál? Pokud je za vaším trápením skutečný příběh, pokud to má pointu a hlavu a patu, ráda do výběru doporučím něco, u čeho si člověk i popláče a zakroutí smutně hlavou, ale pokud z článku uděláte náhodnou popelnici toho, jak je váš život nanic - klidně po mě hoďte kamenem - do výběru to nedám. Čtenáři je to k ničemu, maximálně mu to taky zkazí náladu.

Poslední bod je originalita. Někteří berou TT stále doslovně. Když je TT "Život" nemusíte se pustit do filosofického rozboru pojmu život. A ten článek se tak fakticky nemusí jmenovat. Co třeba napsat článek o prenatální psychologii? Tedy psychologii plodu před narozením? Úvahu o životě mimo planetu Zemi? Jaký bude život za x let? Napsat vzpomínku na to, jaký život jste si pro vás představovali v jedenácti? O tom, jak chováte doma mravence? (Tedy název např. Život v kolonii mravenčí.) Fantazii se meze nekladou. Nemyslete doslovně. A pak se vám nebude zdát, že se témata opakují. Například na téma "Noc" bych psala o strachu ze tmy. Na téma "V noci" například o nočních návratech z tanečních klubů. Můžete psát o upírech, o náměsíčnosti, o přepadení v noci... Jen tam to téma vpasujte, ať je jasné pojítko (což může čtenáři občas uniknout). A největší výzva je spojit depresivní téma s hřejivým, ba dokonce humorným článkem. Všechno jde. Originalita se cení. Pokud doslova opíšete pojem, asi se do výběru nedostanete a to ani, když připojíte osobní minizážitek. To totiž neuděláte sami. A výběr je o tom vybrat něco skutečně fajn, ne něco co v bledě modré napíše 10 blogerů.

A to je asi všechno. K čemu ten článek je? Sama nevím. Asi jsem měla potřebu si zavzpomínat na staré časy. Porovnat je. A vypustit myšlenky, co se mi honí hlavou, když TT pročítám. Vyjádřit se k tomu, co se děje, když dnes drží komunita Blog.cz v ruce pomyslnou tužku a píše TT.

Jsem ráda za tu skupinu kvalitních blogerů, kteří mají co říct. Jsem ráda za Blog.cz. Ačkoli mě technicky občas štve. Jsem tu doma. A nikam jinam jít nechci. Přeju téhle komunitě, aby držela tu pomyslnou tužku dlouho a vznikaly blogy origánální, zajímavé a čtené. Přeju si, aby pořád existovalo TT. Je to skvělý nápad. A taky aby ostatní bavilo na TT psát. Jinak bych neměla co číst. :D

Jasně, že měla, blogy si umít najít i tak, ale vy snad víte, jak to myslím... Ještě malý dodatek. Názor o článcích k TT je pouze můj a nevztahuje se na nikoho z mých kolegů výběrčích.

Jak (ne)platit dluhy, i ty neoprávněné

21. února 2018 v 13:15 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Od včerejška přemýšlím, jestli tenhle článek napsat, nebo ne. Nechce se mi do toho, protože tuším, že bych tím určitý blíže nespecifikovaný okruh lidí mohla přivést k nepříčetnosti. Na druhou stranu mám pocit, že je potřeba ten článek napsat. Tak do toho.

O tom, že Čechům chybí dostatečná finanční gramotnost, byly napsány stohy článků. O tom, že Češi neumí používat kreditní karty, a tak se jich buď bojí, nebo se topí v dluzích, si toho také můžete přečíst hodně. Češi pořád netuší, jaký je nejlepší postup, když jim někde naskáče dluh (tentokrát třeba vyúčtování od mobilního operátora). K tomu poslednímu řeknu jen jedno - komunikujte s danou institucí! Vysvětlete jim, proč neplatíte, dohodněte se na náhradním termínu úhrady, splátkovém kalendáři... Zapomeňte na stud, trapnost, strach. Člověku se může přihodit ledacos, proč se dostane do dluhu. Ale hlavně nemyslete si, že se před tím schováte. Neschováte, zaděláte si na mnohem větší problémy a sankce.

Já se chci ale věnovat něčemu trošku jinému. Jak je to s částkami, které odmítají Češi zaplatit?
Typické: "Já vám to nezaplatím, protože... (službu nevyužívám/o poplatku mi neřekli/tohle jsem nechtěl/už jsem to hradil hotově, ale nemám to jak dokázat ...)."

Povětšinou pokud s něčím nesouhlasíme, třeba v bance, podáváme stížnost neboli reklamaci. A spousta lidí si myslí, že tím je to vyřešené. Oni nic platit nebudou. Proč by měli, když jsou skálopevně přesvědčeni, že jsou v právu. Jenže co když nakonec reklamaci zamítnou s tím, že prokázali, že poplatek vám účtovat budou a hotovo?

Ale zpátky k oprávněné reklamaci. Je třeba si uvědomit, že reklamace se vztahuje pouze na reklamovanou částku. Třeba sto korun. A pokud nebude částka uhrazena do data splatnosti, budou vám naúčtovány sankce. A je úplně jedno, že tu částku řešíte momentálně ve stížnosti. Ideální praxe totiž podle našich zákonů vypadá tak, že pokud vám byla kýmkoli vystavena částka k zaplacení, je vaší povinností ji zaplatit, dokud se neprokáže opak. A pokud se rozhodnete neplatit, i po přiznání vám budou sankce z nezaplacení účtovány, odpuštěna bude pouze reklamovaná částka. Takže nakonec ok, stovku neplaťte, ale těch 500 za upomínky, prosím. To samé, pokud to necháte dojít k inkasní agentuře. Hrdost je fajn (proč bych měl platit něco, co platit nemám?), ale inkasní agenturu to fakt nezajímá. Měli jste tu stovku zaplatit, pak si v klidu počkat, až vám přijde vyrozumění o oprávněné reklamaci a na to, až vám tu stovku vrátí zpět. A je to bez problémů.

Pokud ovšem nezaplatíte, komplikujete to jedině sobě. Vy budete mít na krku sankce, inkasní agenturu a vysoký tlak. Z vás budou neplatiči, z vás budou ti, co to dělají těžší. Z vás budou ti, co lidem přidělávají práci. Ať už těm z vymáhání dluhů dané instituce, inkasní agentuře a komukoli dalšímu, na koho se - nedej bože - rozhodnete ječet. Jak říkám. Zaplaťte a dostane to zpátky. Všichni mají klid. Neplaťte a reklamace se vyřídí do data splatnosti, měli jste kliku. Neplaťte něco po splatnosti, jste v průšvihu. Vy. Jen vy sami. Tu reklamovanou částku by vám časem vrátili. Za pokuty viňte sebe. Máte povinnost platit, dokud se neprokáže opak. A sankce vycházejí z pozdního zaplacení něčeho, co jste ještě v době naúčtování pokuty platit měli a nezaplatili, rozhodně ne včas. Tudíž zpětné domáhání se odpuštění sankce je nesmyslné. A vy se začínáte motat v kruhu.

Zjednodušte si život. Buďte finančně gramotní. Vykašlete se na hrdost. Já vím, že pokud máte zaplatit částku, kterou fakt nemáte, může to být problém. Ale lepší vyřešit tenhle problém (a můj dobrý známý říká, že vždycky je cesta), než si zadělat na milion jiných.

Mimochodem ukázka toho, že finanční gramotnost je fajn. Věděli jste, že dva spořicí účty od navzájem jiných bank se stejnou spořící sazbou, nemusí peníze úročit stejně? Záleží totiž na tom, jestli ten úrok naskakuje denně, nebo třeba měsíčně. :-)

Staré mládí

20. února 2018 v 14:02 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Musím přiznat, že tohle téma týdne (tedy mládí) se mi perfektně hodí. Už jsem tu kdesi myslím zmínila, že jsem nedávno oslavila 25. narozeniny. A vracím se k tomu, protože pro tento článek je to dost podstatné. Čtvrt století mám za sebou. To už je kus života. Stárnu. Stárneme všichni. Mladí lidé na to prý často nemyslí, nepřipouští si to... to, že stárnou, jednou zestárnou a umřou. Tak já jsem jiná. Klidně to řeknu - jednou prostě umřu. Nic na tom nezměním, tak proč to nepřiznat?

To, že jsem smířená se smrtí (no dobře, spíš akceptuji, že s tím nic nenadělám), ovšem neznamená, že házím flintu do žita, naopak. Uvědomuji si, že jednou svíčka dohoří, a proto se snažím ten vyměřený čas žít naplněně. A šťastně. Nechci ho ubrečená proflákat civěním do stropu a ještě k tomu ubrečená. Nebylo by to pak škoda života?

Ale k věci. Čeho se bojím, když ne smrti? Ne, že by to znamenalo, že s ní toužím setkat nějak brzy. Bojím se stárnutí. Toho procesu. Fyzického, ale hlavně mentálního.

Když mi bylo devatenáct, všude jsem slyšela věty typu: "Užívej si to, pak už bude jenom -cet. Pak už to bude jenom horší." To je nějaký program? Snažit se mladé lidi přesvědčit, že život po dvacítce/třicítce přestává být životem? Že by se toho měli bát? Pak se nedivím, že se skutečně bojí. A že dnešní doba smrt odsunuje ze zorného pole. Jelikož si k tomu pěstujeme odpor a strach.

Další věc je, že kamarád prohlásil: "Jo, když mně bylo dvacet. Mně už je třicet, jsem starý!"
A jiný kamarád nedávno hlesl: "Už to není, co to bývalo, už mi není dvacet.." Taky čerstvý třicátník.

Lidi, já vám nevím. Mám to kolem sebe jenom já, nebo to ta dnešní společnost myslí vážně? Hekat, lamentovat a litovat se ve třiceti? Takoví staří mladí, ne? Když mi třicátník, ba i čtyřicátník řekne, že je starý, nejraději bych mu vlepila pomyslnou facku, aby se probral. To mu to opravdu není blbé vůči důchodcům 60+?

Ano, nikdo neví, kolik mu zbývá, ale i tak... Věty typu: "Tohle už nemůžu, vždyť už je mi skoro padesát," mě nutí brečet. Co nejde v pozdní čtyřicítce? Jít do kina? Na ples? Jet na dovolenou? Zamilovat se? Prostě si užívat života? Proč? Kdo to řekl? Co když tu budete dalších čtyřicet let? Nerozumím tomu. Nerozumím tomu, proč si dnešní lidé 30 - 50 (v horším případě 25 - 50), tak hrozně libují v tom, že jsou staří. Tohle jim nejde, tohle je bolí, na tohle už je pozdě, už to prostě není ono. Vysvětlete mi to, prosím.

Možná jsem na hlavu, podle vás, ale myslím, že jediné, co člověka limituje je zdraví a jeho vlastní myšlení. A zdraví často souvisí s tím myšlením. A jelikož nevím, na kolik je má nit života vyměřena, nechci riskovat, že budu třeba dvacet let pesimisticky skuhrat a čekat s hlínou na prsou. Nebylo by lepší za těch dvacet let něco zažít? Něco vidět, ochutnat? Chtěla bych být ta vitální osmdesátiletá babička, co drbe kluky s vnučkami, učí se moderním technologiím od vnuků a hlídá pravnoučata. Chci mít do poslední chvíle koníčky a chodit do divadla. Samozřejmě pokud to má kondice dovolí. Nechci si připadat stará, ačkoli stará budu věkem, chci být prostě pořád živá. Chápete ten rozdíl? Proč to nechce zbytek světa? Proč je lepší od třiceti brblat? A děsit další generace, že život po dvacítce jde pomalu do háje?

Ano, bojím se. Bojím se, že mě ten stereotypní názor kolem mě jednou udusí. Že do mě zapustí kořeny, až budu mít slabou chvilku. A už mě nepustí. Bojím se dne, kdy řeknu, že už jsem stará, a budu to myslet vážně. Kdy si začnu myslet, že nic nemůžu a budu stagnovat. Bojím se chvíle, až při pohledu do zrcadla neuvidím zralou krásu, ale vrásky, jaterní skvrny a ošklivost. Bojím se až budu mít pocit, že víc už mě nečeká... Kdy? Za pět let? Za patnáct? V padesáti? Tajně doufám, že to nikdy nenastane. Že si budu i v osmdesáti spokojeně lakovat nehty a číst knížky. Povídat si. Hrát sudoku, chodit do přírody. Prostě něco. Nějak žít. A užívat si to. Jako každý nádech zimního řídkého vzduchu.

Doufám, že kolem sebe budu mít stejně smýšlející báby (myšleno s láskou - sama budu jedna taková bába). Že se vzájemně budeme podněcovat v životním elánua vymýšlet plány. Opravdu hodně v tom spoléhám na své nejlepší kamarádky. Že budou se mnou milovat život do posledního dne. Že sice zestárnou tělem, nikoli duší. A že nedopustí, abych zestárla předčasně já.

Věnováno jedné postarší dámě, která kdysi prohlásila: "Jé, ona zas přijde tvoje prababička. Co já si s tou bábou budu povídat! Je to sice moje vrstevnice, ale... já jsem radši s váma mladýma! To se aspoň něco dozvím. Copak si mám připadat stará? A řešit jen letáky z Lídlu? Před tvou prababičkou budu muset sedět způsobně jako stará bába. Aby se nenaštvala. Ale já se chci smát a tancovat..."

Pracovníci sociálních služeb bez energie - syndrom vyhoření

17. února 2018 v 16:38 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Na začátek řeknu, že pozor na syndrom vyhoření by si měli dát všichni, kdo pracují s lidmi. Je skutečné onemocnění, které - budete-li ho brát na lehkou váhu - bude zbytečně sužovat vás i vaše pracovní okolí - kolegy, klienty.

Budu mluvit hlavně o sociální oblasti, protože z té "branže" profesně pocházím. Pojďme se zcela anonymně podívat na několik příkladů z toho, co se reálně odehrává v současnosti ve zdech některých institucí. Bohužel. Příběhy sesbírány z mého okolí.

Domov pro seniory. Praktikantka krmí babičku, co je odkázaná na pouze na pobyt ve vlastní posteli. Po každém soustě jí pečlivě utře pusu, protože polévka ze lžíce kape a stéká po bradě. Přijde jiná pracovnice. Kolegyně. A na mladou dívku se nevybíravě utrhne, proč jako na té bábě plýtvá ubrousky. Že jí má pusu utřít až po posledním soustě.

Já vám nevím, ale vydrželi byste jíst, když vám něco nepříjemně teče po bradě klidně až na krk, připadáte si upatlaní, ulepení, aniž byste si utřeli ústa? Jasně, špinavé koutky někomu při jídle nevadí, ale tohle? A ještě jako by tam ta paní vůbec nebyla...

Speciální základní škola. Učitelka pět minut před začátkem hodiny sedá k počítači a ptá se své kolegyně na pozici asistentky pedagoga: "Co s nimi budeme dneska dělat? Nevíš, co je máme učit?" Po mrknutí na učební plán následuje: "aha, tohle... tak já něco najdu na netu." Minutu před hodinou/nebo i po pár minut po začátku je nalezen bleskovou metodou materiál se slovy: "to by šlo", jde se tisknout a učit. Na děti se dle nálady utrhují (obě dvě) a tváří se neskutečně otráveně, že tu vůbec musí být.

Mám takový pocit, že každý normální učitel (ať už učí kohokoli a cokoli) obětuje pár minut svého času k tomu, aby se na hodiny připravil. Pečlivě a poctivě. Nebo už to připravené má z jiných hodin a tříd. Takový pravidelný vrchol nezájmu mě dostává. A když se utrhují na děti a křičí na ně, tak vím, kam svoje děti nedávat.

Nezisková organizace věnující se dětem, resocializaci. Pracovníky střídá jako ponožky. Důvod? Pracovní šikana. Nezdravé prostředí, které psychicky ničí vlastní zaměstnance. Šikanují kolegové i nadřízení. On se vždycky ten špatný najde. A že to odnáší děti, protože přilnou k někomu, kdo už tam pak nedělá? Oni žádný problém nevidí. A když se ozvete vy, jste neloajální vůči firmě a další obětí šikany, to si pište.

Potřebuje tohle komentář? Já bych vyházela celé vedení. Jenomže tak snadné to není... A když to zavřou, co ty děti? Lepší něco, než nic? Já nevím...

Základní škola. A jedna malá holčička, co se bojí ve škole jít na záchod. Má osobní asistentku. Má jí pomáhat s toaletou. Jenže to vždycky tak otráveně komentuje (hlavně, když jí má pomoct utřít zadeček), že na záchod radši nechodí. Méně pije a trpí zácpou...

Fakt to potřebuje komentář?

Ošetřovatelka v ústavu, které se děti bojí. Mají hrůzu se od ní nechávat koupat. Protože je zlá a hrubá. Chová se k dětem jako k věcem. Nadřízený to ví, ale nechává tam ženu dál. Důvod? No přece vděčnost, jak dlouho pro firmu pracuje...

Vděčný jí být klidně může, ale proč za to mají trpět ty děti? Co ji aspoň přeřadit jinam? Nemělo by jít hlavně o ty děti?

Co mi z toho vychází? Že k jakékoli práci s lidmi patří zodpovědná sebereflexe a sebekritika. Mám na to tu práci dělat? Chci tu práci dělat? Baví mě tu práci dělat? Pokud je odpověď záporná, najděte si jiné povolání. A stejně tak, pokud je kladná v případě - jsem vyhořelá? Součástí práce s lidmi je umět pracovat sám se sebou. Hlídat se a číst v sobě. Jakmile to člověk nedělá, vlastně už od začátku k té práci přistupuje špatně. A přitom by mnohdy stačilo přiznat si - potřebuju dovolenou.

Práce s lidmi není snadná. Máme právo mít jí po krk. Nebo na to nemít buňky. Jde o to umět to přiznat sám v sobě. Dřív než se staneme aktérem, záporákem v podobném příběhu. To nikdo z nás nechce. A přesto ty příběhy jsou...

Umím anglicky, co víc po mně chcete? Aneb Turisti v ČR

17. února 2018 v 13:26 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Dneska stejně jako v minulém článku se budeme držet jazyků. Možná jste ke konci loňského roku na titulní straně Blog.cz zaregistrovali článek "Mí nou ingliš". Přiznám se, že já s ním velice kontrastně nesouhlasím. Navíc mě překvapilo, kolik lidí s ním souhlasilo. Ovšem, když se nad tím člověk zamyslí, nic překvapivého to není. Samozřejmě zákonitě existují lidí s polaritně opačným názorem, než máte vy. A já to respektuji. Ačkoli (opět zcela logicky) nechápu. A přišlo mi dobré ten opačný názor vyjádřit.

Ve zkratce článek pojednává o tom, že angličtina je globální jazyk a budeme-li z toho faktu vycházet, je téměř povinností každého umět se v základní angličtině domluvit. Protože je trapný, když to neumíte a chudáci turisti mají pak ČR za vidlákov, co je sto let za opicemi, a jsou bezradní. A to je trapný, nemoderní, neglobální a špatně, špatně, špatně! Tak všichni hurá na kurz angličtiny, ať umíte aspoň trochu "ingliš".

Takže... Souhlasím snad jen s tím, že angličtina je SOUČASNÝ globální jazyk. Dříve vévodila ruština. Doba se mění. A nikdo neví, co bude za padesát let. Třeba nějaká velká válka, vyhrají Arabové a globální se stane arabština. Pak vám ta masově naučená angličtina bude na dvě věci. Vzhledem k tomu - proč někoho něco nutit dělat? Kdo chce umět anglicky, prosím, kdo ne... třeba se jednou naučí čínštinu, až bude globální. Kdo ví.

A i kdybychom tohle pominuli, pořád nebudu chápat, proč by angličtina měla být něčí povinností. Umět jazyk je od dob demokracie svobodné rozhodnutí, plusový bod, nikoli povinnost. A pokud nevytáhnou paty z rodné země, proč taky? Jsme v České republice a mluví se tu úředně pořád českým jazykem.

Možná ze mně mluví milovnice jazyků, možná to je proti globalizaci, ale... Víte, já uznávám angličtinu jako současný globální jazyk a umím anglicky aspoň tak, abych se byla schopná jakž takž domluvit. Ale beru to jen jako jistou záložní kartu. Když někam jedu, v první řadě respektuji kulturu a jazyk dané země. Protože pobývám-li ve Španělsku, úřední jazyk je tu pořád španělština. Co to znamená? Nechci po nikam, aby navštěvoval obří kurzy každého jazyka, než se někam vydá, ale... základní fráze by zvládat měl. Protože angličtina je super globální komunikační nástroj, ale my bychom se - dle mého soukromého názoru, který pouze prezentuji, ale nevnucuji - měli snažit v první řadě respektovat jazyk dané země. Navíc si ty fráze ani nemusíte pamatovat. Stačí si je i s výslovností napsat na kus papíru a nosit ho v kapse. To není nijak náročné, ne? Věřte mi, že najít video se základními frázemi každého jazyka v dnešní době na Youtube není problém. A zabere to tak maximálně patnáct minut času, než si to opíšete a tak. A pokud se to budete chtít učit, tak je to denně taky na pár minut.

Ono hned jinak působí, když na mě turista začne větou: "Já nemluvit česky. Vy mluvit anglicky?" Dokazuje to, že ví, kde se nachází, a snaží se to respektovat. A vůbec nevadí, že gramaticky blbě. Oceňuji snahu, respekt k našemu jazyku a to, že se nesnaží automaticky předpokládat, že angličtina ho procpe všude a on je tedy za vodou a, kdo mu nebude rozumět, je blbec a nevzdělanec. Jako blbec mi totiž přijde turista, co neumí jazykem dané země ani pípnout a jede si tam. Ještě se tváří otráveně a naštvaně, když mu nerozumíte. Naučte se respektovat danou zemi! Byť je sebemenší. Trochu pokory s tou angličtinou. Ještě pořád to není úřední globální jazyk. Přijet někam, mluvit anglicky a myslet si, že se z vás všichni po**rou, mi přijde arogantní a neuctivé. Když se turista jinde než v anglicky úředně mluvících zemích tímto jazykem domluví, je to jeho štěstí, nikoli automatické právo. Automaticky by se naopak turista měl snažit seznámit s jazykem dané země.

Ovšem pokud jste s jazyky opravdu nepřátelé, i vypsat pár frází vám přijde náročné, nebo se vám zdá, že se vám to opravdu nevyplatí, protože tudy jen pár hodin/den budete projíždět jinam, co je těžkého na naučení se dvou vět?

Věty, které mám na mysli, jsou:
"(Promiňte), nemluvím... anglicky/německy/francouzsky/španělsky ..."
"Mluvíte anglicky?" (Když je to ten globální jazyk, ale můžete tam dosadit i jiný podle vašich potřeb.)

Protože, když ten hovor začne takto, budu se opakovat, turista dokazuje to, že ví, kde se nachází, a snaží se to respektovat. A vůbec nevadí, že gramaticky blbě. Oceňuji snahu, respekt k našemu jazyku a to, že se nesnaží automaticky předpokládat, že angličtina ho procpe všude. Uvažujete vůči němu nad tím, že jazyk dané země by se pravděpodobně naučil, kdyby měl dost času, nebo hlavu na jazyky atd. Protože si uvědomuje, že tady se mluví česky. A já moc ráda odpovím: "Yes, I speak English."

Myslím, že na to zapomínají ti, co propagují angličtinu horem dolem. Na respekt k jiným jazykům. Na respekt k úředním jazykům daných zemí. "Já umím anglicky, co víc po mně chcete?" Odpovídám, no a co, že umíš anglicky. To je fajn pro tebe, úředně je to ve světě ještě trochu jinak. Jestli se to někdy změní a angličtina bude úřední jazyk celosvětově, tak ok. Bude to fajn, že si budou rozumět všichni. Na druhou stranu... asi fakt miluju jazyky, ale bude skutečně škoda nechat ty ostatní zmizet.

Myslím, že někteří dnešní Češi mají problém s tím, že si neváží češtiny. Hrdinové NÁRODNÍHO OBROZENÍ se musí v hrobě obracet. České výrazy nahrazujeme anglicizmy: "Jdu šopovat." (nakupovat od anglického to shop/čteme šop) Nebo rovnou anglickými výrazy. "Jsem King." (King = král, tedy dobrý, skvělý.) Proč??? Strašně se mi to nelíbí. Uznávám i já mluvím občas na kamarády anglicky, ale v celých větách ve snaze procvičit si angličtinu. Nikoli abych ten jazyk rvala do české slovní zásoby.

Nacionalismus je prostě jen prázdné slovo, aby se chlapi mohli porvat v hospodě. To, že to ve skutečnosti znamená mít rád Českou republiku, českou kulturu, jídlo a jazyk, to už moc lidí nenapadne. Já jsem hrdá Česka, ačkoli nejsem hrdá na to, jaký obraz o sobě dáváme v zahraničí. Nemiluju stereotyp Čecha (za ten si můžeme sami), ale miluju Českou republiku jakou takovou, kulturu, jídlo, jazyk.

Jen škoda, že tohle zrovna není v módě. Rádia jsou plná anglických textů. Když posloucháte české zpěváky, jste divní (tedy hlavně pokud posloucháte jen je). Pokud navíc posloucháte něco jako Lucie Bílá, Hana Zagorová... jste totálně mimo a super divní. Proč jako? Znělky v reklamách máme často v angličtině (přestože třeba Polsko, nebo Maďarsko má tu reklamu ve svém jazyce celou i se znělkou a sloganem. Čím to je, že ne my? Příklad: CZ verze - ty další nemůžu teď najít, ale věřte mi, v polské verzi se "Touch me" nezpívá, ani v ruské, nebo maďarské.

Mám angličtinu ráda jako každý jazyk. Umím anglicky. Pomůžu turistovi v nouzi, co na mě mluví anglicky. Ale ta neúcta k jiným jazykům, protěžování angličtiny a názory typu: "umím anglicky a co víc bych jako měl", nebo: "neumět anglicky je trapný, hloupý, angličtina je povinnost" mně fakt dost štvou.

Nic není ničí povinnost. Angličtina je jen rozšířená momentální možnost, jak celosvětově komunikovat. Nikoli záruka a nutnost tak komunikovat. A tak to bude, dokud se nestane úředním jazykem všech. Proto nevidím důvod, proč litovat turistů, co neumí česky a dostanou se do potíží v komunikaci. Je to mrzuté, ale jsou v ČR, tady se mluví česky, tak by s tím primárně měli počítat. A stejně tak neurážím ty, co anglicky neumí. Možná umí německy a jezdí tam, víc nepotřebují. Možná nejezdí nikam a tady je jen jejich rodná čeština. A pokud je jazyky nebaví, tak proč se s jiným jazykem otravovat. Když nechtějí, jejich volba. A turista se nesmí zlobit, že se najde Čech v České republice, co mluví jen česky. Vždyť je to jeho právo, on je tu doma, on má jen jeden úřední jazyk.

Tento článek není útokem na autora článku zmíněného na začátku, jen svobodné vyjádření nesouhlasu a opačného názoru.

Kam dál