Jsem zodpovědná blogerka

10. září 2018 v 12:13 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Milá blogerská komunito,

už pro vás není novinkou, že v nastalých technických podmínkách nekomentuji a nepíšu články. Nebaví mě to a frustruje.

Chci říct, chápu, že je to způsobené modernizací, ale... myslím, že nikdo nepočítal s tím (já tedy ne), že pod pojmem "výpadky" si máme představit právě problémy s články, komentáři a šotky v administraci (pořád se mi z archivu ztrácí položka září 2018, heh). O článcích a komentářích to tu ovšem celé je, což je trochu na draka.

Dalším průšvihem na tom je, že se vlastně neví, jak dlouho to bude trvat. Samé pár dní, pár týdnů... 5, nebo 15? Pokud by byl jasně daný termín (například cca 14 dnů), ještě by se to dalo. Ale čekat s neurčitostí? Jak dlouho? Nechci se nikoho dotknout, ale už tyto komplikace jsou prý způsobené "neočekávanými problémy při modernizaci". Co když - a teď jenom uvažuji - za týden, za dva přijdou další neočekávané potíže? To nikdo nemůže vědět. Ani IT tým Novy ne. Jak jsem četla v jednom komentáři: "Ajťák dělá, co umí, systém si dělá, co chce." Co v takovém případě? Budeme tu sedět se založenýma rukama, trápit se tím a doufat v lepší zítřky dalšího půl roku?

To si z mého pohledu bohužel hlavně mladé blogy nemohou dovolit. Blog fungující 10 let má dost velký archiv na to, aby k němu i přes neaktivu (záměrnou než se to zklidní, či zdánlivou, páč články nejsou vidět) zabloudil čtenář. A taky základnu těch, co budou vytrvale zkoumat, co se děje. Na mladý blog se rychle zapomene. Návštěvnost rychle klesá a všechno, co jste budovali, je pryč.

Tohle vám může být jedno, pakliže píšete hlavně pro sebe. Ovšem jakmile autor blogu zjistí, že nepíše jen pro sebe, že to baví i někoho jiného, zapne se v něm cosi, co by se dalo nazvat zodpovědností za čtenáře. Chcete, aby ho to bavilo pořád, chcete, aby se vracel, chcete, aby měl co číst. A když mu to nemůžete dát, štve vás to. Možná i proto, že skoro každý bloger je zároveň i čtenář. Čte jiné blogery. A moc dobře si uvědomuje, jak ho mrzí, štve a vrtá hlavou, když se některý z nich odmlčí. Tohle nechceme způsobovat svým čtenářům. A nemáme zájem přicházet o ty potencionální, protože spousta lidí blogy s trochu delší neaktivitou nečte.

Co s tíím? Nechci blogovat v nastalých podmínkách a nechci nechat blog na neurčito umřít. Rozhodla jsem se jet na dovolenou. Zkrátka a dobře, když vám v bytě předělávají okna a podlahy, taky tam nezůstanete spát. Odjedete na dovolenou, k příbuzným, nebo do hotelu. Mým hotelem je nová adresa:


A viděla bych to asi takto:

Ať si tu IT odborníci rozvrtají, co potřebují. Nebudu je rušit. Budu jim věřit, že k modernizaci dojde. A budu snít o tom ultra super zázraku, co mě tu čeká, až to dodělají. Pak jim osobně prvním článkem mockrát poděkuji a pochválím je. Do té doby na oplátku očekávám, že oni (svými virtuálními sbíječkami) nebudou rušit mě. Já chci psát. Potřebuji psát. Kvůli sobě i svým čtenářům. Takže budu plodit články na nové adrese. Dočasně. A vy je doufám budete číst. Až bude po všem, suvenýry z dovči (nové články) si sbalím s sebou a bude všechno, jak má být.

Jen mi dejte čas do zítřka. Do té doby přesouvám všechny články (tak jak šly chronologicky za sebou) odsud tam. Nedělám to primárně kvůli záloze (já zálohu dávno mám v PC), ačkoli to vlastně jako záloha slouží taky. Dělám to proto, co jsem zmínila už předtím. Co když se nebude kam vrátit? Co když ten "hladký přechod" narazí na další a další komplikace? Třeba blog fakt úplně vypnou. Nevyčítám to Hance, je jen posel, ale co když to není řešitelný neočekávaný problém, co když mlží, aby nepřišli úplně o všechny, co když neví, co s tím? Pak bych stejně jednou musela blog přesunout celý. Tak to udělám rovnou a popořadě (protože některé články na sebe vzájemně odkazují a jinak, než popořadě by to tedy nedávalo smysl) a mám klid. Jsem v bezpečí a poctivě sbalená.

Upozorňuji ale, že pokud by došlo k nejhoršímu, musela bych celý tento blog smazat a ne jej nechat viset na památku. Protože duplicita článků na nové adrese té adrese zajišťuje mizernou návštěvnost. Vyhledávače předstírají, že není. Protože ten samý text najdete i tady a tady vznikl dřív. Vyhledávače nechtějí na lidi plivat stejné texty. I proto doufám, že si ke mně najdete cestu, protože zbloudilý čtenář jen horko - těžko. Teď mi to nevadí, teď počítám, že se vrátím, a na přechodnou dobu se to zvládnout dá. Také věřím, že čtenář tam přijde odsud. Vždyť to dělám i kvůli vám - abyste měli co číst a nerušeně. Pokud ale dojde na nejhorší ... nebudu své nové adrese házet zbytečně klacky pod články, jak se říká. Snad chápete. I když mě to mrzí.

Pokud dojde na nejhorší ... a tomu dávám několik měsíců i půl roku a možná víc ... napíšu o tom - asi na nové adrese. I kdyby k tomu došlo, dál se budu chodit inspirovat TT (pokud bude), dál budu vybírat články (pokud budete chtít) a číst vás (pokud bude kde).

Tohle je můj domov, ale nedá se tu být, tak odjíždím na dovolenou, než se to zlepší. Snad si ke mně najdete cestu i tam.

Co bude s blogerkou Nisou?

Upřímně je na tom chuděrka trochu bitá. Když jsem zakládala novou adresu, chtěla jsem to čtenářům co nejvíc zjednodušit a automaticky jen změnila doménu. A vůbec mě nedošlo, že mám ty blogy dva. Jenže dva náhradní k tomu se mi spravovat nechce. Jen co tedy dostěhuji Sacharin, vytvořím tam hostující šuplíky i blogerce Nise (např. Knižní recenze blogerky Nisy). A tam kromě přesunu začnu rovnou tvořit novinky, protože chronologie není u básniček nutná. A po modernizaci vše rozdělím opět mezi dva blogy tu, jak jste zvyklí. Pokud ale dojde na nejhorší a já budu nucena zůstat tam, blogerka Nisa zmizí - názvoslovně. A zůstane jen Knižní recenze. I proto, že by ta nestrovnalost adresy a jména byla v tomto případě zbytečná.

Vás ostatní prosím, pokud se dočasně, či nastálo stěhujete - napište mi kam na sacharin197@email.cz, nechci o vás přijít. Pokud se nestěhujete, pokusím se vás číst a místo komentáře vám odeslat zprávu autorovi, jestliže tu možnost máte na svém blogu. Pokud ne, můžete mi mailem, poslat váš mail.

Vaše Sacharin
 

Blog.cz: Prý to bude dobré... za pár týdnů...

7. září 2018 v 13:21 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Milé blogerstvo,

neútěšné podmínky blogování na tomto serveru mě dohání k šílenství. Nezobrazující se články, mizející komentáře, mizející položky z administrace a její nastavení, těžkosti s psaním komentářů... V tomhle se nedá pracovat! V tomhle se mi nechce pracovat. Neodpovídám na komentáře a omlouvám se za to, ale rozčiluje mě, že nevím, kolik jich vlastně je, že je v jednom kuse nevidím a nevím, zda byste mou případnou odpověď viděli vy. Obdivuji ty, co mají nervy komentáře psát. A za každý u sebe děkuji tisíckrát. Nekomentuji vás, ale čtu, přísahám!

Nepíšu články. Tedy od posledně. Vždyť by si ho přečetla možná sotva třetina návštěvníků... To je k ničemu. Opravdu zlaté nepropisování dodatečných úprav a hromadné nenahrávání obrázků... To se dalo obejít. Tohle nedá. A mě to frustruje.

Proč tedy píšu tohle? Protože jsem neváhala a napsala Hance na FB pomocí profilu blogerky Nisy. Vyjádření vám předkládám. Ptala jsem se na to, jak dlouho bude tento stav trvat a zohlednila při tom, že jsem si vědoma, že to souvisí s nastolujícími změnami a že Hanka sama o sobě s tím nic neudělá, neboť není IT technik. I tak jsem zdůraznila, že v tomhle se nedá fungovat. Já nefunguju.

"Dobrý den,

Niso (Sacharin), bohužel těžko odhadnout, jak dlouho bude tento stav ještě trvat. Vyřešit aktuální výpadky může být otázka několika dní, ovšem dokončení převodu serverů bohužel narazilo na neočekávané potíže, jejichž definitivní odstranění je spíše otázkou ještě několika týdnů. A během té doby se problémy, které máme teď, mohou znovu opakovat. Tyto nepříjemnosti mě velice mrzí, bohužel se jedná o něco, s čím se musíme chtě nechtě poprat, abychom se mohli posunout vpřed. Pokusím se dnes nebo během víkendu zveřejnit nový článek a o těchto skutečnostech v něm informovat i ostatní blogery. Děkuji Vám za zprávu i za věrnost, opravdu si toho cením. Zdraví

Hanka, Blog.cz

Takže týdny... uf... Chápu, že cesta vpřed má svá obětování se, ale s tímhle jsem nepočítala... A co ti z nás, kteří v tom prostě nedokáží, nechtějí psát? Mám blog na několik blíže neurčených týdnů nechat umřít? Jsem smutná a bezradná.
Dokonce tak, že vzniklo toto - http://www.jmenuju-se-sacharin.estranky.cz/. Ano, "obyčejné" estránky. Nechci nic víc. Co s tím ale ještě udělám, nevím...

Potřebuji poradit, možná. Od vás. Chci počkat. Ale jak dlouho a co mezitím? Tohle je strašné...

Ale aspoň už víme, trochu.

Vaše rozmrzelá Sacharin

Stinná stránka humanity? / Trest smrti a eutanázie

5. září 2018 v 19:20 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Žijeme v takzvané humanitní době. Lidé jsou vedeni (ačkoliv to ne všichni dělají, nebo se to ještě neděje) k lidštějšímu, nebo vůbec žádnému zabíjení zvířat, k ekologické kosmetice, třídění odpadu, minimalismu a nepoužívání plastů. Snažíme se zamezit chybám minulosti - učíme o holocaustu. To všechno je v podstatě humanita - lidštější chování k planetě, ke zvířatům, k sobě navzájem. To všechno je fajn. Sama sebe považuji za humánního člověka, který se k tomu všemu dopracovává tak nějak postupně. (Kromě veganství, ze mě vegan nebude, ale to už asi víte. Ne? Tady.)

Jelikož ale věřím na to, že vše má svou stinnou stránku, když se s tím nenakládá uvážlivě, přeci jen všeho s mírou, ptám se - nemá i ta naše humanita místa, kde se naše společností nařízená lidskost mění spíš v nelidskost a zbytečné riziko? Já si to myslím. A ačkoli se chlácholíme tím, že takhle je to dobře, co když to vůbec není dobrý?

První, co mi leží v hlavě, je otázka eutanázie. V naší zemi je zakázaná. Zabít druhého člověka nelze za žádných okolností. Ani na jeho výslovnou žádost. A přihlížet sebevraždě se rovná neposkytnutí pomoci. Ačkoli ono to s tou sebevraždou taky není tak jednoduché, pokud nejste sadisti, nebo už totálně mimo. Bolí to, je to hnusný a musíte potlačit pud sebezáchovy. A pak to dopadá tak, že někdo vám blízký trpí na nemocničním lehátku, zatímco ho držíte za ruku a šeptáte - to bude dobrý. Jenže ono to vůbec není dobré, když pro utišující léky buď už absolutně nevnímá okolí, nebo mu vůbec nezabírají. Ten člověk umírá a trpí. Proč? Proč by si nemohl vybrat den v době, když mu ještě není tak zle, užít si ho, rozloučit se a odejít důstojně? Proč má chrchlat v agónii a čekat?

Kromě těžce smrtelně nemocných mi k tomu ještě vždycky naskočí téma roztroušené sklerózy, Alheimera a Parkinsona. Abych to nějak složitě neokecávala, řeknu to za sebe. Pro mě osobně je funkční mozek to jediné, co mám. Jsem sice závislá na pomoci druhých (protože jsem na vozíku, náhodný čtenáři), ale díky hlavě v pořádku si můžu o pomoc říct, sdělit, co se mi nelíbí, cestovat, pracovat, studovat, plánovat volný čas... být sebou a žít. Ten mozek mi dovoluje ovládat svůj život. Ale bez něj? Bez něj jsem jen schránka z masa, která postupně nebude schopná nic. Nesnažím se nikoho urazit, kdo takovou nemoc má. Ale je to tak. Ztrácíte sebe sama, svoje já. Proto za sebe úpěnlivě doufám, že až mi bude devadesát, buď se mi ta nemoc vyhne, či trh nabídne dokonalejší léky, nebo už bude legální nechat se usmrtit. Vážně - nechci s takovou diagnózou žít. Chci umřít plně si vědoma sebe sama. Chci umřít jako já, ne jako nějaký můj pozůstatek, který už příbuzní těžce rozpoznají. A nejsem sama. Film Pořád jsem to já to krásně dokladuje. I hlavní hrdinka chtěla umřít, až už nebude sama sebou. Jak já jí přála úspěch! Víte, ono je sice hezké, že se o vás v těch konečných stádiích postará rodina, či personál v instituci, ale vy už tam vlastně nejste. A trápit člověka zmateného vlastním tělem i duší, respektive celým světem kolem, trápit ho životem v něm mi nepřijde moc humánní...

Ještě abych to upřesnila - nechci rušit domovy se zvláštním režimem, nebo lidi s takovou diagnózou rovnou posílat do plynu. Chci jen svobodnou možnost volby, zda takhle chtějí žít. Já bych třeba nechtěla, odpusťte mi. A věřím, že nejsem sama. Klidně se o takové lidi budu v práci starat, nic proti nim, ale nechci být jednou z nich. Pro mě je ta představa duševní utrpení.

Ano, vím, že se dá eutanásze zneužít, ale co nedá? Od toho jsou jiní, aby to ošetřili natolik, aby nebylo možné tím jednoduše vraždit. Prohlášením, povoleními, svědky a rozhovor s psychologem... já nevím. Ale stálo by za to být humánnější lépe a dovolit lidem rozhodnout, jak žít a kdy umřít. Tedy za mě určitě.

Druhým tématem je přesný opak. Trest smrti. Já bych ho zavedla. Pro obzvlášť závažné činy jako brutální vraždy, masové vrahy, sadisty, kanibaly, sexuální predátory... Nedávno jsem viděla dokument Nejhorší ruská vězení. V jednom takovém je kanibal, který maso člověka dal dokonce kamarádově rodině, že prý klokaní maso. Snědli to s knedlíkem. Z té věznice se prý jinak než po smrti nedostanete. Je to konečná. Pro ty nejhorší. Ptám se, co je humánního na tom nechávat takhle nebezpečné lidi naživu? Stejně mají z toho života tam houby (a to je dobře), ale co kdyby se nedej bože někdy něco stalo a oni utekli? Navíc provoz stojí peníze. Vím, že jsou to lidi, ale extrémně nebezpeční. A v takových případech na resocializaci nevěřím. Tak proč je proboha necháváme naživu? Protože bachaři mají co dělat? To tak leda...

Možná si myslíte, že ČR je moc malá na to, abychom tu měli taková monstra. Že to bude dobrý. Bohužel vás musím osobně vyvést z omylu. Jsou všude. Nejen v Americe, Rusku, nebo Chille. Jsou i u nás. Vím to. (Bohudík? Bohužel?) Tenhle článek vás ale nemá přesvědčit o monstrech v ČR a opatrnosti, takže... Řeknu jen - někteří ještě pořád na ulici, aniž by se o nich vědělo - to logicky předpokládám, jiní už zase mezi námi propuštěni vadným systémem (to vím, bohužel) a jiní (naštěstí) zavření. Ale proboha proč? Psychopata, co vyvraždí celou svoji rodinu, bych (a omlouvám se) zabila bez pardonu. Nebo budeme čekat, až uteče a udělá to zas? Na co? Na co, ptám se. Vím, že i takoví lidé mají rodiny, ale copak je tak nepochopitelné to zbytečné riziko? Kdyby bylo referendum o trestu smrti, jsem pro - ale muselo by být jasně dané, pro koho by byl eventuálně určený. Jedna vražda z vášně není ok, ale rozhodně bych pachatele ještě nezatracovala (pokud opak neřeknou psychiatrické testy). Oproti někomu, kdo znásilňuje a vraždí, mučí děti...

A jak se na trest smrti díváte vy?
Co si myslíte o eutanazii?

Je to dobrý tak, jak to je?

PS: Nejdou mi pořádně psát komentáře, omlouvám se. Chtěla jsem dneska dohnat resty, ale nejde to. Nevím, zda zlobí wifi, nebo server, ale nehnu s tím, umřela bych u toho. Zkusím to nejpozději v pondělí. Teď odjíždím pryč a nevím, jak budu u internetu. Všem přeji krásný zbytek týdne. :-)
 


Jak ulovit byt - Život s handicapem (9)

31. srpna 2018 v 19:02 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Pokaždé, když jedinec na invalidním křesle hledá byt, mění se v lovce. V lovce s pořádnou dávkou trpělivosti. Co hledá? V první řadě asi byt s bezbariérovým přístupem. V překladu to znamená bezproblémový vstup do bytovky. Ať už tím, že případné schůdky překlene nájezd, nebo tam žádné vůbec nejsou. V překladu to znamená žádné schody uvnitř bytovky. A pokud ano, aby nepřekážely při cestě do bytu. V překladu to znamená adekvátně prostorný výtah, pokud bydlíte v patře. V překladu to znamená bezproblémový vstup a pohyb po bytě. Jsme na začátku a už je toho hrozně moc, nezdá se vám?

Příklady ze života. Pěkný prostorný byt, hezká lokalita, přijatelný nájem... ale před vstupem do bytu je deset příkrých schodů. Po nájezdu ani památky. Byt se škrtá. Další byt. Přízemní vstup do bytovky. Ale na chodbě jsou dva nesmyslné schody, po jejichž zdolání se teprve dostanete k výtahu. Ale ani tady žádná plošina. Byt se škrtá. Třetí pokus. Nikde žádné schody až k výtahu. Jenže ten výtah je tak malý, že tam sotva vlezu s mechanickým vozíkem. O elektrickém ani nemluvím. Byt se škrtá. A ano, velice často se potřebujete vejít do výtahu, protože bytů v přízemí moc není. Počtvrté se dostanete až k bytu. Ovšem práh před bytem je tak vysoký, že mě šokuje, že ho električák nedokáže přejet a hrabe na místě, jako by stál před zdí. Byt se škrtá. Bez cizí pomoci bych se nikdy nedostala domů. Pátý byt má vysoké prahy v celém svém prostoru, šestý má nečekaně úzké dveře, takže se v něm nedá pohybovat, sedmý má podkluzující koberce, které tam nechcete, aby se neušpinily od kol vozíků. Ale majitel na nich trvá. Byt se škrtá.

Já k tomu dodám, že osobně škrtám byty v přízemí (necítím se tam dobře) a preferuji byty nevybavené. Abych si to zařídila podle sebe. Což celý výběr ještě zužuje.

A pak ho najdete. Byt bez problémů. Dlouze vydechnete, široce se usmíváte. Člověk by řekl, že tady příběh končí. Omyl. Zkušení vědí, že tady ta sranda teprve začíná. Důvodem jsou majitelé bytu. Oni mají bezbariérový byt k pronájmu, kde byste bez problémů konečně mohli existovat - v horším/lepším případě - záleží na úhlu pohledu - i s koupelnou pro vozíčkáře (!), ale odmítnou byt pronajmout někomu invalidnímu. Důvod? Strach. Obavy, že jim nezaplatíte nájem. Což je paradox, protože i kdybych většinu času nechodila pracovat, tak, jak chodím, důchod vám na rozdíl od mzdy (když vás nedej bože propustí) jen tak neseberou. Obavy, že nedokážete bydlet sami. A co kdyby se vám v jejich bytě něco stalo? Jako by snad za to nesli nějakou nesmyslnou odpovědnost. Je majitel bytu trestně stíhán, když vy uklouznete ve vaně a rozbijete si hlavu, nebo zlomíte ruku? Jedním slovem absurdní. Někdy majitelé nevymýšlí nic a jen sdělí nekompromisní ne. Jejich byt, jejich právo. Blbé ovšem je, pokud před vámi nic neřeknou. Mlčí a nazítří slibují podpis smlouvy. A druhý den vám makléř volá, že jsou věci jinak, že si to majitelé "nechali projít hlavou" a rozmysleli si to. Šok. Zklamání. Pocit diskriminace. A zoufalství. Jste zase na začátku. Jo a k tomu všemu - zmínila jsem, že mám kočku? A všichni víme, jak je to s mazlíčky v bytech...

Při hledání pronájmu víc než kdy jindy cítím, že jsem jiná. Nejde jen o prohrabávání se hromadou inzerátů a hledání něčeho bez schodů a s výtahem (ještě ke všemu v přijatelné cenové relaci), ale taky o to, že jste vydáni na milost a nemilost majitelům, kteří vás mnohdy hodnotí jako zvláštní živočišný druh. A pak vás bez logického důvodu pošlou do háje, protože vozíčkáře v bytě nechtějí. Stejně jako rasista by pronájmu nevydýchal černochy. Ani jedno nechápu. Nechápu a zcela otevřeně - protože proto tento "seriál" vznikl - vždycky to bolí. Připadáte si méněcenní. Skoro jako - proč se vůbec namáhat, nepatříte do normálního světa. Jste jiní. A proto vám byt jen tak kdekdo nedá.

Přiznám se, že když jsem to zažila poprvé (ještě to byl krásný nezařízený byt s koupelnou rekonstruovanou vozíčkářům, kterou prý mysleli, že udělají spíš radost důchodcům) nerozdýchala jsem to. Po dlouhém hledání byt a oni řekli jen - manžel tam vozíčkáře nechce. Tečka. Když majitelka odešla, rozbrečela jsem se před makléřkou jako malá holka. Nic jsem tím nesledovala. Jen to bylo nečekaný a zlý a já si připadala jako špína, méněcennost. Brečela jsem poprvé a naposledy. Tedy aspoň před nimi ne. A že jsem to od té doby slyšela nespočetněkrát...

Nenávidím hledání bytu. Takže když mi skončila poslední nájemní smlouva a ceny za pronájem zase vyletěly nahoru, naštvala jsem se a vzala zavděk nabídkou kamaráda. Bydlíme tu čtyři. A já si v klidu uvažuju nad hypotékou... a mezitím tu mám jistotu doby neurčité. Mám čas a neplatím tolik.

Nenávidím hledání bytu, protože když s vámi jedná diskriminačně někdo na poště, nebo kdekoli jinde, můžete se ozvat. Bránit se, stěžovat si, nadávat... Jste zákazník. Ale jako ten, co potřebuje někam složit hlavu? Nemůžete majitele seřvat, když ten byt chcete, že pokud má bezbariérový byt a prostě tam vozíčkáře nechce jen tak, je to ignorant a blbec. Mlčíte, doufáte, mnohdy uplácíte nájmem na tři měsíce předem a tak dál...

Jste lovec. A když ulovíte, boucháte bublinky a slavíte týden v kuse. Tedy po tom, co dlouze vydechnete a utřete všechen pot z čela.

Připomeňte si:

PS: Omlouvám se, že na všechny - staré i nové - komentáře odpovím zítra.

Dress code, morálka a společnost: Jsem rebel

28. srpna 2018 v 13:52 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Moje milé blogerstvo,

od rána dumám nad tím, jestli napsat článek na aktuální Téma Týdne, nebo to o den, dva, tři posunout a věnovat se něčemu jinému. Něčemu, co už tu tak trochu bylo. Otázce dress codu. Jednak mě k tomu inspirovaly komentáře pod článkem "Jak jsem zjistila, že jsem zkažená a skončím v pekle" a jednak článek z titulní strany Blog.cz "Doba bezchlupová". Takže ano, odložme ještě na chvíli téma "Jsem lovec" a pusťme se do dress codu. Předem chci jenom sdělit, že se nesnažím nikoho dotknout, či urazit. Respektuji cizí postoj. Protože v tom je ta variabilita člověka. Takže pokud se se mnou neshodnete, klidně mi to napište. Možná přesvědčíte vy mne, možná já vás, anebo zůstaneme oba pevně zakořeněni ve svých táborech. Za mě je obojí v pořádku. Důvod, proč tenhle článek vzniká, není o přesvědčování, spíš o pochopení a toleranci, ale k tomu se dostaneme. Jen doufám, že mě kvůli tomuto názoru nepřestane číst. To by byla škoda.

Zjistila jsem totiž, že dress code je to otázka hlubší a zajímavější, než jen plavky a nahý pánský hrudník. A také, že jsem pro některé možná ještě víc amorální, než se mi jevilo. Víte, celý život vyrůstám v přesvědčení, že oblečení jako takové plní vlastně jen dvě základní funkce:
  • aby nám nebyla zima,
  • a abychom nebyli nazí.
Vždyť pračlověk ani jiné důvody neměl. Etika a morálka dnešní doby vlastně neexistovaly. Navíc nežijeme snad v demokracii? Předpokládala jsem tedy (a asi to byla moje vlastní sociální bublina, jak sami občas napíšete, když diskutujete pod články), že pokud člověk není nahý, nebo nevhodně vulgární (ačkoli i to je diskutabilní a jeho věc) a není mu zima/vedro, může si v běžném životě nosit každý, co chce. Ať už na ulici, v parku, u vody, v obchodě... Diktát dress codu jsem cítila jen v ryze formálních situacích jako je pracovní večeře, luxusní restaurace, divadlo, ples... Ale k tomu se nakonec ještě vyjádřím.

Moje přesvědčení, že si každý může nosit, co chce, kam chce, šlo krásně vidět na někdejším rozhovoru s mým bývalým v době, kdy měl jinou přítelkyni.
Zeptal se: "Poslyš, co bys dělala, kdybych ti řekl, že s tebou půjdu v létě ven, ale navlečený - když všichni ostatní mají trička a kraťasy - v mikině a zimní bundě?"
Naprosto chladně jsem pokrčila rameny. "Jestli chceš? Jestli ti nebude vedro..."
"Já to věděl! A ta moje se naštvala, že se mnou takhle nikam nejde, že jí budu dělat ostudu!"
Nechápala jsem to. Tehdy. S rozprsknutím mé bubliny ovšem chápat začínám. Ona prostě uctívala dress code. A ten rozhodně neříká chodit v létě jako lední medvěd. Tuším, že zaznělo i něco jako: "Co by tomu řekli lidi?"

A víte co? To je právě ten problém. Já nikdy neřešila, že by lidi měli řešit, co mám na sobě. Ne v běžném životě - na ulici, v tramvaji... Já neřeším je, proč by oni měli řešit mě? Nahá nejsem a můžu nosit, co chci. Právě to je demokracie a svobodná volba, pro mě. Pochopila bych jen udivené pohledy například v případě, že si vezmu skotskou pánskou sukni a podobně. Ale i tak... Člověk se může pousmát, podivit, optat na důvod, ale pohoršovat? Každému, co jeho jest. Demokracie, bejby. Pokud neprovozujete veřejné obnažování.

Ale ono to pro mnoho lidí tak není. Udělala jsem malý test a zeptala se kamaráda, zda by šel se svou přítelkyní do kina v případě, že by trvala na tom, že ona (a jen ona - nikoli oba) půjde ovšem oblečena v neoprenu.
Začal se smát a řekl: "No to teda asi ne."
"Proč? Dej mi jeden rozumný argument..." chtěla jsem.
"Protože tam bude tisíc jiných lidí..."
"A? Ona jde v neoprenu, ne ty..."
"Budou si ukazovat prstem..."
"A?"
"No budou si ukazovat prstem..."
"Co je jí po tom? Co když je jí to jedno? Co když tam prostě v neoprenu chce jít, aby si třeba splnila nějakého bobříka z dětství. (Ačkoli důvod je podružný - pozn. blogerky.) Proč by ji mělo trápit, co si myslí lidé? Proč by to mělo trápit tebe? Ty přeci v neoprenu nejsi."
Mlčel.

Mně je to, lidé dobří, úplně fuk. Půjdu s vámi do kina, ať jste navlečeni v neoprenu, plesových šatech, nebo v kostýmu Bezzubky. Jasně, může to na okolí působit humorně, ale proč by to mělo někoho pohoršovat? Můžeme to navíc vzít i z té strany, že nikdy neznáme důvod, proč je dotyčný oblečen tak, jak je. Představte si, že odejdete z plesu dřív, protože se pohádáte s drahou polovičkou, a tak vás kamarádka doprovází domů. Jenže v půlce cesty narazíte na kino a dostanete chuť se mrknout. Vy byste se utíkali převléct další tři kilometry, když než se vrátíte zpět, tak zavřou? Navíc, když už jste jednou v noci doma, komu z vás by se chtělo táhnout zpátky ke kinu? A takhle je to se vším.

Další menší test na vás. Představte si, že jdete městem třeba v jednu odpoledne a proti vám kráčí muž. Úplně nahý muž. Tedy skoro - tu erotickou část, své nádobíčko, má pečlivě skrytou za bílým ručníkem omotaným kolem pasu. Téměř to vypadá, jako by právě vylezl ze sprchy. Přesně tak. Máte? Co byste si mysleli? Jak byste reagovali? Já bych se podivila, nejspíš i uculila, ale víc nic. Místo pohoršení bych si v hlavě pohrávala s myšlenkou, jak se odhodlal zrovna k tomuto outfitu. Zabouchl si klíče, když vylezl z koupelny a měl pocit, že mu na chodbu utekl pes? Běží pro náhradní k sestře, nebo k zámečníkovi? Byla to sázka? Snaha někoho šokovat, co dokáže udělat? Vykopla ho neelegantně milenka, jakmile jí domů nečekaně přijel manžel? Přemýšlím, dumám, bavím se, ale pobouřená nejsem - dokud nejste nahatý. A neukazujete ty erotické partie.

Došla jsem k názoru, že celé je to vlastně o tom, co si budou myslet lidi. A já do včerejška opravdu žila v domnění, že pokud nejde o významnou formální situaci, všem je to ukradené. Proč by sakra nemělo? Oblečení je sice vizitka člověka, ale nikdy nevíme ten důvod, proč si oblékl to, co má zrovna na sobě. Mnohem víc mi záleží na tom, jaký člověk je, na tom, jak se vyjadřuje, než na tom, jestli kydá hnůj v podpatcích, nebo jde do kostela v tílku, když je mu horko. Skutečně... když není nahý, co na tom je?

A kdo to vlastně vymyslel? Lidi. Nějaký člověk. Ten řekl, do města v plavkách nikoli, do kostela v kraťasech se nehodí, do kina nejdeme oblečení v kostýmu mořské víly Ariel a do baru je blbé mít plesovky... Ale proč vlastně ne? Kde je ten důvod? Logický důvod. Ne to, že tak to prostě je. Proč? Na co tak dogmatický přístup? Komu ublíží a jak jít na svatbu kamarádky v džínech, když nenávidíme šaty i sukně? (Já ne, já je miluju.) Proč by ne? Jen kvůli uměle vytvořenému pocitu, co je správně a co špatně? Co se hodí a nehodí? Není to vlastně jen umělý diktát pro masy, který dodržujeme a pohoršujeme se bez zjevného důvodu?

Připomíná mi to doby, kdy jsem měla na hlavě ombré. Hnědé vlasy a černé konce. Líbilo se mi to. Jenže tehdy žádné ombré ještě nebylo. Tehdy to pro všechny byly jen otřesně odrostlé konce, které bych měla - pokud možno okamžitě - dát do pořádku. Ty pohledy stály za to. Jak s tím můžu vůbec vyjít ven... A asi půl roku na to (já se mezitím obarvila načerveno) světlo světa spatřilo ombré. Které vlastně vypadá némlich stejně. A najednou už nikomu nevadí půlka vlasů blond a půlka zelená, černá, červená, hnědá... Vždyť je to ombré. Do povědomí lidí se dostalo, že je to v pořádku a už to v pořádku je. Nemusí se vám to líbit, ale tolerujete to. A to jenom proto, že vám to někdo masově nadiktoval. Obré je v pořádku, najednou. Takže bych asi měla jít a pokusit se dobít svět. Pak udám trend a všem vysvětlím, že vlastně není rozdíl v tom, jestli vám zadek a prsa v plavkách okukuje chlap u vody, nebo na parkovišti před Kauflandem. Chlap je pořád jeden a ten samý a vy v těch plavkách vypadáte taky furt stejně. Takže buď nechcete, aby vás v nich někdo viděl, anebo je jedno, jaké k tomu bude pozadí, co říkáte?

Krásnou paralelu jsem k tomu našla právě v článku o Době bezchlupové. Autorka říká:
"Přemýšlím, do jaké míry jsme podlehli diktátu společnosti, když máme potřebu komentovat volby druhých ohledně jejich těla. Chápejte, netvrdím, že by se ženy měly přestat holit a že je holení proti přírodě, špatné, manipulací společnosti a tak. Dělejte cokoliv, co je vám pohodlné, ale jednu prosbu přece jen mám - respektujte rozhodnutí druhých a nemějte potřebu je dále řešit. Jelikož holení se opravdu masově poprvé rozšířilo jako marketingový tah americké firmy. Je-li vám pohodlnější žít bez chlupů, pochopím to. "

Já taktéž přemýšlím, do jaké míry jsme podlehli diktátu společnosti, když máme potřebu komentovat volby druhých (a pohoršovat se - v obou případech, jak vyplývá z článku autorky) ohledně toho, co a kam nosí na sobě. Chápejte, netvrdím, že jsem pro nějakou anarchii, ale pokud nejsme nazí, tak o co vlastně jde? Noste cokoliv, co je vám pohodlné, ale jednu prosbu přece jen mám - respektujte rozhodnutí druhých a nemějte potřebu je dále řešit. Jelikož dress code je vlastně společensky uměle vytvořené cosi, co nemá pořádně reálný důvod, já ho nenašla. A sounáležitost se skupinou? Jsem snad robot komunismu? Ovšem dodržujte si dress code, jak chcete, pochopím to.

"Rozumím tomu, že jsou muži i ženy (a bude jich dost) kteří preferují oholenou ženu, stejně jako se někomu zamlouvá víc modrá než zelená barva. Je mi jasné, že nemůžu někoho nutit, aby se mu líbily neoholené nohy. Ale respektovat něčí volbu, to mi přijde jako zvládnutelné. Ať už se rozhodne pro žiletku či nikoliv."

Taktéž rozumím tomu, že jsou muži i ženy (a bude jich dost), kteří chtějí dodržovat dress code za každé situace, protože to se naučili, to si vštípili, stejně jako se někomu zamlouvá víc modrá než zelená barva. Je mi jasné, že nemůžu někoho nutit, aby chodil do obchodu v plavkách. Ale respektovat něčí volbu, to mi přijde jako zvládnutelné. Ať už se rozhodnete pro cokoli.

Krásná paralela, že? Ať jde o šatstvo, nebo holení, přijetí závisí vlastně jen na slepém diktátu přijatém společností. Smutné. Neboť to, co dnes zatracujeme a pohoršuje nás, může být za pět let IN. Stejně jako kdysi bobr v rozkroku. A když to nevadilo tenkrát, proč by to vlastně někomu mělo vadit dnes, pokud po něm žena touží? Jen proto, že dnes se to nehodí? Stejně jako rifle do divadla? Kdoví, co bude za pár let...

Což mě přivádí k poslední části, řekla jsem, že dodržuji dress code jen v ryze formálních situacích. A víte co? Celá tahle zkušenost mi otevřela oči. Budu ho dodržovat dál, protože se mi líbí obléct si šaty, ale ne kvůli dress codu. Kvůli sobě. A pokud chcete někdo jít se mnou a v teplácích, tak fajn.

Asi jsem rebel. Ale to podstatné na závěr zopakuji:
Taktéž rozumím tomu, že jsou muži i ženy (a bude jich dost), kteří chtějí dodržovat dress code za každé situace, protože to se naučili, to si vštípili, stejně jako se někomu zamlouvá víc modrá než zelená barva. Je mi jasné, že nemůžu někoho nutit, aby chodil do obchodu v plavkách. Ale respektovat něčí volbu, to mi přijde jako zvládnutelné. Ať už se rozhodnete pro cokoli. Nač se pohoršovat.

*Ještě jednou zdroj některých pasáží - článek "Doba bezchlupová". Děkuji a snad autorce nebude vadit, že jsem jej použila.

Připomeňte si také:

Hotovky z Billy - dá se to jíst? / Něco na zub (3)

27. srpna 2018 v 15:09 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Je vtipným faktem, že když jsem uveřejňovala poslední díl tohoto "seriálu" - Něco na zub - (těstovinový salát), psala jsem, že se z blogu rozhodně nestane kulinářský koutek. No, není to mým hlavním cílem. Ovšem podle názvu rubriky "Tipy a zajímavosti", když se mi dostane do cesty něco zajímavého, prostě se o to podělím. Jídlo nevyjímaje.

Abych uvedla do kontextu, jak jsem k hotovkám z Billy přišla, přiznám jednoduše, že i tohle má na svědomí Youtube. Protože teď už nějaký ten rok do Billy nechodím. Lépe řečeno - jeden z mých oblíbených youtuberů. V tomhle případě kanál "JdemeŽrát". Jak sám autor rád říká: kanál pro milovníky dobrého jídla a pití. Pro ty, kdo ho neznáte, tak klučina prezentuje svůj názor na jídlo různých hlavně pražských restaurací. Ale taky se někdy podívá do ciziny a prezentuje tamější gastronomické zážitky. Baví mě, ačkoliv jde o čistě subjektivní názor. Zpravidla totiž taky zhodnotí něco, co můžete nalézt celorepublikově. Teď si bohužel rychle vybavím jen velký srovnávací test brambůrků. Heh.

Každopádně... nyní čerstvě recenzoval hotovky z Billy - "Billa Easy" - a mě samotnou hrozně překvapilo, že mu to docela i chutnalo (nezapřel se, takže jak co). Jednoduše to bylo hodnocení pozitivnější, než bych na hotová jídla od takového fajnšmekra čekala. Nedalo mi to a inspirovala jsem se.

Konkrétně jsem si vzala to, co mu asi chutnalo nejvíc. Kung pao s rýží. A nezbývá mi nic jiného, než s kanálem souhlasit. Ono to bylo výborné. Bude to skoro vypadat, že ho cituji, když prohlásím stejně jako on, že kdybych nevěděla, že je to hotovka, asi to ani nepoznám. Rýže výborná i omáčka. Ačkoliv (a znovu tudíž souhlasím s původním recenzentem) jako kung pao to vlastně moc nechutná. Ta omáčka je rajčatová, takže to spíš připomíná zeleninové lečo s rýží, ale na chuťovém zážitku to neubírá. Zeleninové lečo s arašídy a i maso tam opravdu je! Přátelé, to si ještě někdy koupím.

Kamarád si o den později dal Billa Easy řízek s bramborovou kaší a ten třeba youtuber nerecenzoval vůbec, protože výběr je nečekaně široký. Pro účely tohoto článku jsem tedy dostala povolení ukrást kamarádovi sousto z talíře (mám to ale hodné přátele). A musím říct - sic byla strouhanka trochu změklá přípravou v mikrovlnce a já nemám ráda měkkou strouhanku - opět to jinak bylo vážně dobrý. Dokonce i kaše, která - aspoň v tomhle případě - neměla žádnou hrudkovitou nebo práškovitou chuť.

Jinými slovy, pokud se vám nechce vařit, do téhle varianty v cenovém rozmezí 60 - 90 korun bych šla. Koupíte, propícháte dle návodu, strčíte do mikrovlnky a jíte. A jíst se to opravdu nejenže dá, ale třeba to kung pao mi fakt moc chutnalo. A ani letmým pohledem na etiketu mi nevadilo nic ve složení. Klidně mě vyveďte z omylu. :-)

Pokud vás zajímá názor další hotovky z této řady, video s recenzí kanálu "JdemeŽrát" najdete tady.

Tento článek nevznikl jako kopírování onoho youtubera, nýbrž jako snaha podpořit něco, co se Bille - zdá se - dost povedlo. A taky vás seznámit s tím, že existuje kanál - JdemeŽrát. Haha.

Dobrou chuť všem. :-)

Připomeňte si také:

"Na šatník mi nesahej!"

25. srpna 2018 v 9:01 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Tenhle týden už jsme si ujasnili, že - když na to přijde - nepotřebuji vlastně skoro nic. A jestli něco, tak rozhodně ne květiny. Ale sáhnu si do svědomí. Pokud se budu zabývat zbytečnostmi, je nějaká, co ve svém životě opravdu potřebuji? Odpovím si bez příkras - ano, je. Mám svůj zbytečný hříšek. Rozmar, bez kterého se dá žít, ale mně se nechce. Co nechce, mě by to psychicky bolelo, lidé dobří! Teď ovšem nemyslím jídlo, ačkoli jídlo miluji, protože jíst musíme všichni, takže to za zbytečnost nepovažuji. Ačkoliv by se dalo polemizovat o tom, jestli to, co zrovna jíte, není zbytečnost - ať už coby přebytečný nadstandard, nebo nehorázná zdraví škodící "prasárna".

Mou slabostí je můj šatník. V tomhle ohledu jsem typická žena. Ráda nakupuji trička, sukně, svetry... prostě hadry všeho druhu. Hezký kousek oblečení mi udělá radost spolehlivě. Možná mi řeknete, že to není ekologické a správné, ale co se sebou nadělám? Budiž mi k dobru, že oblečení takzvaně netočím - čili jakmile něco koupím, nestane se, že mě to za měsíc přestane bavit, já bych to vyhodila a koupila nové. To je - dle mého - plýtvání. Já si to prostě nechávám všechno. Minimálně do doby, než se to zničí. Takže ano, oblečení mám dost. Ale zase upřímně, občas se něco zničí, ztratí, půjčí... takže ve výsledku znám ženy, co mají šatník třikrát větší.

Jedna z mých dobrých kamarádek je ovšem jiného názoru. Párkrát na mě zkusila nevinné:
"Nechceš to probrat? Nemusíš toho mít tolik. Něco otočíš online..."
Vám radím, nezkoušejte to. I jí jsem s pomyslně vyceněnými zuby, protože - jakmile jde o oblečení - měním se v zuřivou medvědici právě bránící svá mláďata, řekla:
"Holka moje milá, debatovat a polemizovat s tebou budu, o čem chceš, ale na šatník mi nesahej."
Zkusila to asi třikrát, než pochopila, že to dřív sním křídu, než ztenčím zásoby mého šatstva.

Otázka mé syslivosti v tomhle ohledu má dvojí kořeny. Jeden aspekt už jsem nastínila. Točit oblečení mi přijde neekologické. Skutečně rozmarné. Něco koupím a pak se toho zbavuji? Navíc pokud je to stále použitelné? Tedy plní funkci oblečení? Prostě divný. Zato - když si to nechám - nikdy nevím, kdy se to bude hodit. To mě asi naučil tatínek. A je to oním druhým kořenem. Mám tričko, v němž bych na stavbě klidně lepila kachličky, nebo míchala maltu, mám šaty na rockový koncert, šaty, co bych se nestyděla vytáhnout na čaj k anglické královně, sportovní tílka, elegantní legíny, výstřední kousky, usedlé šatstvo, styl holka od vedle, odrbané džíny vedle dlouhých skládaných sukní... Mikinu ala splynu s nocí a půjdu si hrát na detektiva i šlapka styl. Prostě fakt vždycky něco vyhrabu dle potřeb situace. A co je mi nejpohodlnější? Inu... na doma asi holka odvedle - čili tepláky a tričko, ale ven dle okolností v sobě snoubím výstřednost a provokaci s babiččinou elegancí. Jak ovšem říkám, není pravidlem, že bych nosila jen tyto dva směry, fakt záleží na náladě, okolnostech a tak, ale je mi to srdci nejblíž.

Také u mě pozbývá smyslu otázka: "A unosíš to?" Ano. Všechno. Unosit pro mě znamená vzít to aspoň někdy během cca tří let na sebe. Stejně nerostu, ani neměním váhu, takže to v té skříni může rok a půl klidně ležet. A pak budu nakonec ráda, že to mám. Protože najednou se to bude hodit. Stejně jako pruhované námořnické tílko, které posloužilo coby součást retro kostýmu. Ha. Co mě totiž opravdu dokáže naštvat, sic je to absurdní, tak představa, že se něčeho zbavím, páč růžovou opravdu nenosím ráda, a pak někdo chytrý řekne: "Pojď s námi na tu akci. Jo, ale nezapomeň - jedině v barbie stylu." A já bych jako co? Nešla? Nebo cákle něco kupovala znovu? To si to tam raději rovnou pro všechny případy nechám...

Ano, vím, že pro život stačí pět triček a patery kalhoty. Vím to. Ale toho se prostě nedokážu vzdát. Kupuju oblečení (boty ale ne) a kabelky. Budiž mi k dobru, že obojí v sekáčích. Postačí mi stovka a mám plnou náruč. (V závislosti na ceně sekáče.) Nebo i tričko za dvacku. A to mi stačí, myslím to vážně.

Jako malá jsem milovala vietnamské tržnice (ty ceny byly jinde, než dnes) a babička mi nakoupila plnou igelitku oblečení, zatímco sestřenka se ve stejné finanční relaci vlezla sotva do jednoho páru značkových bot. (Uznávám - boty. Ale sestra k botám ještě cenově nacpala ponožky, aspoň.) V současnosti jsem už dávno objevila kouzlo second handů a nyní si ani nepamatuji, kdy jsem oblečení brala naposledy z klasického obchodního domu. Ani nechci. Pohled na nechutné cenovky mě nutí přemýšlet, kolik bych si toho za tu cenu mohla koupit v sekáči. Jsem marná. Ale aspoň v tom neutopím tisíce, ne? A to fakt ne, protože zas nenakupuji ani tak často. A když přeci jen mám častější období nákupů, tak zas ne po oněch stovkách (taškách), ale dvackách a jednom kusu.

Oblečení, toť moje slabina. A teď už víte, že nejsem dokonalá a mám svou temnou stranu. :-) A co vy?

Proč nosí muži ženám květiny?

24. srpna 2018 v 11:15 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Přestože blogerka Nisa se včera celkem trefně vyjádřila, že potřeba vlastně není nic (tady) - a mně logicky nezbývá nic jiného, než s ní souhlasit -, pojďme na chvíli předstírat, že tomu tak není. Vezměme si do hledáčku zbytečnosti, co nutně potřebujeme za předpokladu, že ustoupíme z onoho tak nekompromisního postoje, že potřeba je jen svoboda, důstojnost, láska a tak dál. Konkrétně vám předestřu jednu - z mého pohledu zbytečnost -, kterou osobně neuznávám. Dopředu předesílám, že počítám s tím, že většina z vás se s tímto názorem asi neztotožní. Přeci jen doba a společnost už nějaká je a máme jisté sociální návyky. Mě to (bohužel?) minulo a dívám se na věc jinak. Nejde mi ovšem o to, o něčem vás přesvědčovat, či se zlobit, zakazovat a moralizovat. Jen popisuji svůj postoj a vy to můžete brát třeba jako exkurz do atypičnosti mé osobnosti.

Přesnou historii zvyklosti, že muži nosí ženám květiny, přiznám se, neznám. A jsem líná hledat. Každopádně muž s květinou je vnímán jako milý gentleman. Je to symbol romantiky, roztomilé pozornosti, úcty možná... dosaďte si tam popis, jaký chcete. V ten moment mi nezbývá, než s vámi souhlasit. Taktéž jsem byla vychovávána v tomto duchu. Muž s květinou to je milé a pozorné a hezké a fajn. Jenomže ta dáma ve mně se z květiny potěšeně červená asi přesně dvě vteřiny. Poté jdou všechny archetypální předobrazy do háje a nastoupí racionální úsudek.

Možná si vzpomenete na můj článek o vegetariánství (zde), kde se píše:
"Sněz, nebo budeš sežrán. Lev taky žere antilopy a nemá výčitky svědomí. Je to masožravec. Kráva taky nebrečí pro sežranou trávu. A mohla by. Věděli jste, že vůně posečené trávy je vlastně její nářek, že jí právě něco bolí? (To posekání, chápejte.) Možná bychom měli přestat jíst i petržel, ne? Třeba jí to taky bolí."
A právě to je ono. Vycházím-li z faktu, že trávu bolí posekání, musí logicky i ostatní květiny bolet, pokud je utrhnete. Následných několik dní ve váze, než uvadnou, protože jen ve vodě se prostě přežít nedá, je vlastně tedy jakýsi druh pomalého mučení živého organismu, než konečně skoná, nezdá se vám? Jako by vám někdo pomalu pouštěl žilou. Či snad vás mučil hlady, ale než lidově řečeno - chcípnete - aspoň vám dával napít. A pro co to všechno? Pro parádu? Pro potěchu oka, která pomine po několika dnech? Trochu málo se mi zdá. Až se budu chtít potěšit květinou, půjdu do parku, nebo do přírody, kde volně rostou. Kde žijí, neumírají. Nebo si je vysázím na zahradě. Tedy až nějakou budu mít. Však tak nějak se to i říká, ne? Že kdo má skutečně rád květiny, tak je nechá růst a žít a netrhá je.

Nechme teď stranou otázky humánního zabíjení a plýtvání jídlem, protože to je zcela jiné téma a současný stav toho se mi nelíbí, ale jako všežravec - masožravec chápu, že kuře umře, abych se najedla. Má to smysl. Stejně jako když mravenečník loví mravence. Ale proč mám zabíjet kytky a mučit je ve váze pro potěšení z vůně a okrasy, tomu nerozumím. To je - alespoň pro mě - malicherná zbytečnost, kterou leckteré ženy oceňují/potřebují (neříkám, že všechny), ale já ne. Kupte mi radši čokoládu.

Pokud už mi muž chce nosit květiny, tak má přeci jen několik možností:
1. doneste mi bylinky - a já si z nich uvařím čaj (to už smysl má)
2. kupte mi květinu umělou (ta navíc neuvadne)
3. pořiďte mi kaktus - samozřejmě v květináči (jednak dál žije a jednak ujíždím na kaktusech!)

A to by bylo k tématu dneska tak akorát všechno. :-) Prostě jsem jiná.
A jak to máte s květinami vy? :-)

Střípky z natáčení aneb Filosofická otázka o televizní zbytečnosti

17. srpna 2018 v 15:37 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Bylo, nebylo - v dobách, kdy si ještě přibližně devítiletá Sacharin myslela, že umí zpívat - (pozn. blogerky: neumí, akorát se nikdo neobtěžoval jí to říct - a takhle, takhle, přátelé, vzniká hvězdná pěchota Superstar), potkala jsem nečekaně ikonu všech tehdejších dětí - Dagmar Patrasovou. (Otázka k zamyšlení: Je ještě pořád dětskou hrdinkou, nebo se už podobá zašlé vykopávce let minulých podobně jako tamagotchi a boty se svítící podrážkou? Nemám děti, tudíž nemám přehled a fakt by mě to zajímalo.) Dáda mě podarovala nejen autogramem a úsměvem, ale... světe div se, uvěřila blahořečení příslušníků mé rodiny a dostala neuvěřitelný nápad. Pozvala mě do jednoho ze svých dětských pořadů, ať si tam zazpívám! Takový krásný debut...

Ehm. S odstupem času si říkám, že to mohla být pěkná celonárodní ostuda. Teda ne, že bych zpívat neuměla vůbec, ale zlato v hrdle rozhodně nemám a stříbro taky ne... Spíš takovou měď, která vyloudí něco jako zpěv za předpokladu klavírního doprovodu a dlouhého tréninku. A já trénovala, až se ze mě kouřilo. Vědoma si navíc toho, že - když mám zpívat - jsem šíleně nervózní. Radši budu přednášet řeč o čemkoli před stovkou mudrců s IQ nad 150, než zpívat pro tři osoby nezávisle na jejich analyticko-logické inteligenci. Nekecám. A teď mě - klubíčko nervů - čekal zpěv před kamerou a v televizi. Příbuzní jásali, že jejich "hvězda jasná" konečně zazáří a já... Už jsem říkala, že jsem si jenom myslela, že umím zpívat?

Naštěstí mě má Bůh asi rád (nebo má prostě všech pět pohromadě a vědět, že tenhle průšvih musí zarazit nezávisle na mně). Pár dní před natáčením jsem dostala angínu a třicet devítky horečky. Maminka volala, že nemůžu přijet a zpívat. Jenže pro štáb to znamenalo katastrofu. Beze mě nějak prý netušili, o čem točit onen díl, či tak nějak mi to mamka tenkrát vysvětlovala. Nechala se ukecat, já dostala hrst prášků, kolem krku studený obklad a jelo se. Prý se to vymyslí na místě, ale hlavně ať dorazím.

Dorazili jsme. I s mojí mladší sestrou. V zákulisí jsem netušila, jestli se klepu horečkou (tedy zimnicí), nebo nervozitou. A měla strach, že si nedopatřením během akce strhnu port připnutý na halence. Byla to zbytečná starost, protože vzhledem k faktu, jak probíhalo natáčení, by se tam nějaká moje úprava portu ztratila... No fakt.

Měla bych dodat, že už odmala mám v sobě zabudovaný docela zvláštní esteticko-morální kodex. Nebo netuším, jak to lépe nazvat. Projevovalo se to například tím, že jakmile jsem komunikovala s někým, kdo libovolným nářečím "prznil" spisovnou češtinu, trhalo mi to uši i srdce a měla jsem sto chutí, dát mu přednášku o krásách a pravidlech českého jazyka. Dokonce moje první příběhy obsahovaly pouze češtinu spisovnou, ačkoliv to prostě nepůsobilo přirozeně a těm postavám to nelezlo do pusy. Příčilo se mi psát nespisovně. Teď už mi to jen tak mimochodem problém nedělá a výrazy jako "chcu", nebo "odemčít dveře" jsou dokonce mými favority.

Ale zpátky před kameru. Ten samý kodex se zhrozil po pár minutách natáčení, protože ten štáb byl neskutečně sprostý. No opravdu, můžete mi to věřit, nebo nemusíte, ale mně bylo devět a já tam stála na place, po jedné ruce malou sestřičku, po druhé Dádu Patrasovou a jediné, co mi v tu chvíli běželo hlavou, bylo: "To nemyslí vážně! Tady jsou děti a oni mluví takhle sprostě, to je strašný!" Byla jsem otřesená. Asi nejsem, teda vlastně jsem nebyla, normální dítě, já vím.

Navíc to celé probíhalo asi nějak takhle: (ilustrační řeč, neboť po tolika letech si nepamatuji přesně, jaké výrazy padaly.)
Režisér: "Točíme."
Osvětlovači: "Ještě ne."
Osvětlovači: "Můžem."
Kameraman: "My už točíme? Já to nestihl."
Režisér: "Znova."
Zvukař: "Jak znova?"
Kameraman: "Já to nestihl."
Osvětlovači: "Můžem?"
Režisér: "Jedem."
Zvukař: "Ještě ne!"
Kdokoliv: "Ježíši, co zase!?"
Celý tento dialog štábu byl navíc doplněn výrazy jako "do prdele", "kurva", nebo "co tam, vy debilové, děláte?" a "já se na to vyseru."
Po nějaké době jsem kompletně ztratila přehled, kdy se vlastně točilo, a ztratila víru v to, že se vůbec někdy dotočí. Házeli jsme po sobě rozpačité úsměvy a čekali. Nebo aspoň já byla rozpačitá. Nikdy jsem se Dády neptala, jak se ten den cítila. Já jako Alenka v Říši divů. A říkala jsem si, že jestli to takhle probíhá všude, tak je zázrak, že vůbec někdy něco dají dohromady. Byl to několikaminutový vstup a podobalo se to nekonečnému příběhu. Nedovedu si upřímně představit točit tam tehdy třeba hodinový film. Obzvlášť i proto, že jsem vlivem horečky měla chuť slézt z vozíku na zem, natáhnout se a zahučet něco ve smyslu: "Až se domluvíte, tak mě vzbuďte. U toho já být nemusím, já chci spát."

Všechno ale nakonec dobře dopadlo. Dáda dostala dárečky a všichni tři (já, sestra a Dáda) + plyšové osazenstvo za námi jsme společně zanotovali refrén písničky, co jsem si původně měla střihnout celou. Tedy přesněji - oni zpívali, já skřehotala s bolestí v krku. Ale úkol splněn. Nečekaně jsme navíc dostali "odměnu za účinkování", která padla buď na oběd, nebo na tričko, už nevím. A závěrečná věta, když nám ji dávali, rozesmála všechny - "My nejsme jako YXZ!" Ať žije zdravé rýpnutí do konkurence. :-)

Byl to jeden z těch zážitků, na který se nezapomíná, obzvlášť pokud vám je devět. A abych to uvedla na pravou míru, nesnažím se tím nijak poškodit nezmiňovanou televizi, protože si té příležitosti velice vážím. Ale jelikož už je to docela dávno, tudíž neaktuální, a věřím, že sama paní Patrasová si mě už ani nepamatuje, plus nepředpokládám, že fakt, že někde mají sprostý štáb a měli den blbec, by byl nějakou zásadní interní informací, rozhodla jsem se s vámi o ten den podělit.

Co to to má společného s Tématem Týdne? Inu "Televize je zbytečná?" Z pohledu konzumenta bych mohla odpovědět, že ano, minimálně co se toho přístroje týká. Já ho doma nemám a skoro se na ni nedívám. Ale... je spousta lidí, co u ní žehlí, nebo tak tráví společné rodinné chvilky. Navíc i já se na televizi vlastně dívám. Jenže online. A spíš na televizní pořady, než filmy. Tam je podle mě budoucnost televize. Něco, co bez ní nevznikne. Patentované seriály, soutěže a zábavné, či jiné pořady. Navíc mám několik přátel z komparzu televize Barrandov. A kde by oni byli, kdyby televize nebyla? Kdo by mi vyprávěl historky z konkurzů a natáčení? S kým bych se tomu smála? Ona to je totiž často dost velká sranda. A kam bych občas vlezla já? Přiznám se totiž bez mučení, jako konzument televizi moc nemusím, ale jako příležitostný aktér, kterému od dětství kamery nevadí, spíš naopak, a kamarád jiných aktérů, by mi zrušení televize bylo hrozně líto. :-) Navíc těch lidí, co by přišlo o práci... Takže jestli je televize zbytečná, to jest pro mě filosofická otázka, jejíž odpověď závisí na tom, z které "strany oné televize" se na to dívám. Před ní trávit čas nemusím, ale kdyby nebyla, nebyla bych v ní nikdy ani já a neměla co vyprávět. A mě to tam baví. :-) Haha.

Ideální chlap pro holky s insomnií - Život s nespavostí (2)

14. srpna 2018 v 8:34 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Nehledě na to, zda jste muž, či žena, všem nám jde v životě jenom o to jedno. Ano, vaše první myšlenka je stoprocentně správná. Samozřejmě tím myslím nalezení ideálního protějšku. Nebo aspoň neideálního v takové míře, aby se s ním dalo vydržet dalších padesát let… Hledáme všichni, ale pokud trpíte nespavostí a pokud jste Sacharin, zjistíte, že vaše nároky na vztah a ideálního muže, popřípadě to pravé dokonalé rande, se diametrálně liší v závislosti na tom, kdy jste se naposledy pořádně vyspali.

Vezměme to hezky popořádku - tím seznámením počínaje. Některé ženy chtějí romantiku a fantazírují o tom, jak je muž při prvním setkání zachrání z nějaké patálie. Ať už tím, že ji schová v dešti pod deštník, nebo tím, že ji chytí do náručí, když poletí ze schodů, protože si na nich právě ulomila podpatek a ztratila rovnováhu. Možností je nepřeberné množství. Věřte mi ovšem, že pokud zrovna špatně spím, nefantazíruji o ničem. A jestli přece… tak o hrnku kafe. A rozhodně ne o vás. Vy jste mi naprosto ukradení. Teda pokud nemáte pocit, že jste hrnek kafe. V takovém případě ale... přestaňte číst tenhle článek a navštivte psychiatra. Věřte mi, nejste hrnek kafe. Kdyby jo, věděla bych o tom.

Pokud se ale domníváte, že jste muž, máte slabost pro ženy trpící insomnií a rádi byste mi přece jenom dopřáli nějakou tu romantiku, tiše si někde počkejte na příležitost. Vyčíhejte moment, kdy se budu chtít neelegantně sesunout k zemi a omdlít vyčerpáním. A pak mě chytněte do náručí. Ale prosím vás nenápadně. Trénujte to. Přece byste nechtěli, abych vás odhalila dřív, než přijde čas nastavit mi vaši náruč. To bych na vás mohla taky zavolat policajty, protože stalkery nemá nikdo rád. To by pak mohl říct každý, že mě sledujete z lásky a chcete mě zachránit, to vám tak v tu chvíli budu věřit. Takže vy byste nakonec skončili v base a já omdlela do náručí fešného policajta, co by se mnou sepisoval výpověď. To naštve. Jak říkám, trénujte to. Je to životně důležité.

Ale předpokládejme, že jste to zvládli. Pokud jsem omdlela doslova, prosím vás, nikam mě neodnášejte. Ani v dobré víře ne, že máte doma měkkou postel s paměťovou pěnou. Protože až se v té posteli probudím, budu vás mít za únosce a budeme tam, kde jsme byli v předchozím odstavci. Raději mě něžně profackujte přímo na ulici. A jakmile nabudu vědomí, mějte na paměti, že správný muž má u sebe vždycky plechovku Red Bullu. Ten můj určitě. Chvíli mi s ní máchejte před očima a počkejte, až si mozek uvědomí, na co se dívá. Jsem holt nevyspalá, hibernuju, co byste čekali? Počkejte, až se mi pohled projasní a autopilot se vypne. V tu chvíli mě ale nezajímá, jaké máte oči nebo barva vlasů a šířka vašich ramen, zkoumám jedině to, jestli je ta plechovka tmavě nebo světle modrá. A je správně. Pokud v tomhle uspějete, můžete mě klidně pozvat na rande. Ale pozor - nezapomeňte mi dát skutečně vypít tu plechovku, co držíte v ruce. Pokud ji budete považovat pouze za návnadu a následně ji při zahájení konverzace opět schováte do kapsy u kalhot, věřte, že žádné rande nebude. Jste zlí a budu vás mít za sadistu. A sadisty já nemám ráda.

Pokud ovšem na to rande dojde a žena jako já bude mít zpoždění, dejte si v klidu panáka a trpělivě počkejte. S největší pravděpodobností jsem jenom usnula v koupelně při česání vlasů. Dorazím. Nevím, jak moc rychle, ale jednou jo. Snad máte čas. Možná si raději vezmete dovolenou - dva dny by měly stačit.

Následně na tom rande teprve nejspíše zaregistruji, jak vlastně vypadáte. Nezoufejte, pokud budu zívat. Je 90% pravděpodobnost, že mě nenudíte. Naopak je pohled na vás evidentně velice uklidňující. Tak moc uklidňující, že se mi chce spát. Tak mi hlavně, prosím vás, neobjednávejte žádný alkohol. To ví snad každý, že vyčerpané holce se alkohol nedává. Tedy pokud ji nechcete hledat pod stolem a táhnout domů opilou po dvou locích bílého vína. Je to na vás. Mně to bude jedno, mně bude krásně tak jako tak. V tu chvíli zapomeňte na gentlemanství. Jsem zlobivá holka. Bez obalu se zeptejte: "Nepůjdeme ke mně?" Oko se mi určitě orosí dojetím. Chci. Už nejmíň hodinu určitě fantazíruji o tom, jak asi vypadá vaše postel. Abych se v ní mohla natáhnout…

Ve vaší ložnici se to může zvrhnout ve dva scénáře. Ten pro vás nevýhodnější tkví v tom, že se vám skácím do postele, aniž bych se vás na něco zeptala, a usnu. Máte jedinečnou příležitost koukat se na mě, jak spím. Berte to všemi deseti. Taky jsem s vámi nemusela být vůbec. Koukat, ale nesahat. Jakýkoliv pokus o sexuální aktivitu by mě stejně probudil. Vy budete za zvrhlíky a já vám udělám něco, co vás bude bolet. A teď tím nemyslím, že vám poškrábu auto, či snad roztrhám podpis Jaromíra Jágra. Tohle bolí mnohem, mnohem víc. Aspoň tatínek to říkal. Ale možná to tvrdí jenom proto, že nemá auto a nefandi Jaromíru Jágrovi. I tak být vámi, tak to neriskuju. Co kdyby měl tatínek pravdu?

V tom lepším případě se vás ještě před samotným skácením do peřin stihnu optat: "Vyspíš se mnou?"
Ani v ten moment to ovšem neznamená, že spolu otevřeme Kamasutru a projdeme si první půlku knihy. Jednoduše po vás chci, abyste šel spát taky. Nebo to alespoň - jako správný muž - předstíral. Protože mezi pár osvědčených metod, které zabírají stylem pokus - omyl, jak se konečně vyspat dorůžova, patří i to, že se přitulím ke chlapovi vedle sebe.

Jinými slovy v době, kdy nespím, nebo téměř nespím, je ideální rande to, které prospím. Pokud ho budu chtít prospat s vámi - moje hlava na vašem rameni - máte vyhráno. A pokud mi ráno trpělivě připomenete, kdo jste a co u vás dělám, a zabráníte, abych - až se to dozvím - samým studem chtěla okamžitě skákat z okna a zmizet, přestože bydlíte v sedmém patře, jste můj hrdina. K tomu mi dejte pořádně najíst a hrnek kafe (jen tak pro jistotu) a já vás snad regulérně a na místě požádám o ruku. Pryč se stereotypy. Od takového chlapa se neodchází.

---
Tento text vznikl jako výplod mého unaveného mozku. Předem děkuji za komentáře a rovnou se omlouvám, že dnes na žádný (starý, či nový) neodpovím. A pokud přece, tak mi Red Bull nečekaně daroval křídla. Snad zítra. Jsem vyčerpaná. Jen jsem nutně musela sepsat myšlenku, dokud byla čerstvá - hlasovým záznamem přes google, psát je dneska moc namáhavé.

Kam dál