Střípky z natáčení aneb Filosofická otázka o televizní zbytečnosti

Pátek v 15:37 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Bylo, nebylo - v dobách, kdy si ještě přibližně devítiletá Sacharin myslela, že umí zpívat - (pozn. blogerky: neumí, akorát se nikdo neobtěžoval jí to říct - a takhle, takhle, přátelé, vzniká hvězdná pěchota Superstar), potkala jsem nečekaně ikonu všech tehdejších dětí - Dagmar Patrasovou. (Otázka k zamyšlení: Je ještě pořád dětskou hrdinkou, nebo se už podobá zašlé vykopávce let minulých podobně jako tamagotchi a boty se svítící podrážkou? Nemám děti, tudíž nemám přehled a fakt by mě to zajímalo.) Dáda mě podarovala nejen autogramem a úsměvem, ale... světe div se, uvěřila blahořečení příslušníků mé rodiny a dostala neuvěřitelný nápad. Pozvala mě do jednoho ze svých dětských pořadů, ať si tam zazpívám! Takový krásný debut...

Ehm. S odstupem času si říkám, že to mohla být pěkná celonárodní ostuda. Teda ne, že bych zpívat neuměla vůbec, ale zlato v hrdle rozhodně nemám a stříbro taky ne... Spíš takovou měď, která vyloudí něco jako zpěv za předpokladu klavírního doprovodu a dlouhého tréninku. A já trénovala, až se ze mě kouřilo. Vědoma si navíc toho, že - když mám zpívat - jsem šíleně nervózní. Radši budu přednášet řeč o čemkoli před stovkou mudrců s IQ nad 150, než zpívat pro tři osoby nezávisle na jejich analyticko-logické inteligenci. Nekecám. A teď mě - klubíčko nervů - čekal zpěv před kamerou a v televizi. Příbuzní jásali, že jejich "hvězda jasná" konečně zazáří a já... Už jsem říkala, že jsem si jenom myslela, že umím zpívat?

Naštěstí mě má Bůh asi rád (nebo má prostě všech pět pohromadě a vědět, že tenhle průšvih musí zarazit nezávisle na mě). Pár dní před natáčením jsem dostala angínu a třicet devítky horečky. Maminka volala, že nemůžu přijet a zpívat. Jenže pro štáb to znamenalo katastrofu. Beze mě nějak prý netušili, o čem točit onen díl, či tak nějak mi to mamka tenkrát vysvětlovala. Nechala se ukecat, já dostala hrst prášků, kolem krku studený obklad a jelo se. Prý se to vymyslí na místě, ale hlavně ať dorazím.

Dorazili jsme. I s mojí mladší sestrou. V zákulisí jsem netušila, jestli se klepu horečkou (tedy zimnicí), nebo nervozitou. A měla strach, že si nedopatřením během akce strhnu port připnutý na halence. Byla to zbytečná starost, protože vzhledem k faktu, jak probíhalo natáčení, by se tam nějaká moje úprava portu ztratila... No fakt.

Měla bych dodat, že už odmala mám v sobě zabudovaný docela zvláštní esteticko-morální kodex. Nebo netuším, jak to lépe nazvat. Projevovalo se to například tím, že jakmile jsem komunikovala s někým, kdo libovolným nářečím "prznil" spisovnou češtinu, trhalo mi to uši i srdce a měla jsem sto chutí, dát mu přednášku o krásách a pravidlech českého jazyka. Dokonce moje první příběhy obsahovaly pouze češtinu spisovnou, ačkoliv to prostě nepůsobilo přirozeně a těm postavám to nelezlo do pusy. Příčilo se mi psát nespisovně. Teď už mi to jen tak mimochodem problém nedělá a výrazy jako "chcu", nebo "odemčít dveře" jsou dokonce mými favority.

Ale zpátky před kameru. Ten samý kodex se zhrozil po pár minutách natáčení, protože ten štáb byl neskutečně sprostý. No opravdu, můžete mi to věřit, nebo nemusíte, ale mě bylo devět a já tam stála na place, po jedné ruce malou sestřičku, po druhé Dádu Patrasovou a jediné, co mi v tu chvíli běželo hlavou, bylo: "To nemyslí vážně! Tady jsou děti a oni mluví takhle sprostě, to je strašný!" Byla jsem otřesená. Asi nejsem, teda vlastně jsem nebyla, normální dítě, já vím.

Navíc to celé probíhalo asi nějak takhle: (ilustrační řeč, neboť po tolika letech si nepamatuji přesně, jaké výrazy padaly.)
Režisér: "Točíme."
Osvětlovači: "Ještě ne."
Osvětlovači: "Můžem."
Kameraman: "My už točíme? Já to nestihl."
Režisér: "Znova."
Zvukař: "Jak znova?"
Kameraman: "Já to nestihl."
Osvětlovači: "Můžem?"
Režisér: "Jedem."
Zvukař: "Ještě ne!"
Kdokoliv: "Ježíši, co zase!?"
Celý tento dialog štábu byl navíc doplněn výrazy jako "do prdele", "kurva", nebo "co tam, vy debilové, děláte?" a "já se na to vyseru."
Po nějaké době jsem kompletně ztratila přehled, kdy se vlastně točilo, a ztratila víru v to, že se vůbec někdy dotočí. Házeli jsme po sobě rozpačité úsměvy a čekali. Nebo aspoň já byla rozpačitá. Nikdy jsem se Dády neptala, jak se ten den cítila. Já jako Alenka v Říši divů. A říkala jsem si, že jestli to takhle probíhá všude, tak je zázrak, že vůbec někdy něco dají dohromady. Byl to několikaminutový vstup a podobalo se to nekonečnému příběhu. Nedovedu si upřímně představit točit tam tehdy třeba hodinový film. Obzvlášť i proto, že jsem vlivem horečky měla chuť slézt z vozíku na zem, natáhnout se a zahučet něco ve smyslu: "Až se domluvíte, tak mě vzbuďte. U toho já být nemusím, já chci spát."

Všechno ale nakonec dobře dopadlo. Dáda dostala dárečky a všichni tři (já, sestra a Dáda) + plyšové osazenstvo za námi jsme společně zanotovali refrén písničky, co jsem si původně měla střihnout celou. Tedy přesněji - oni zpívali, já skřehotala s bolestí v krku. Ale úkol splněn. Nečekaně jsme navíc dostali "odměnu za účinkování", která padla buď na oběd, nebo na tričko, už nevím. A závěrečná věta, když nám ji dávali, rozesmála všechny - "My nejsme jako YXZ!" Ať žije zdravé rýpnutí do konkurence. :-)

Byl to jeden z těch zážitků, na který se nezapomíná, obzvlášť pokud vám je devět. A abych to uvedla na pravou míru, nesnažím se tím nijak poškodit nezmiňovanou televizi, protože si té příležitosti velice vážím. Ale jelikož už je to docela dávno, tudíž neaktuální, a věřím, že sama paní Patrasová si mě už ani nepamatuje, plus nepředpokládám, že fakt, že někde mají sprostý štáb a měli den blbec, by byl nějakou zásadní interní informací, rozhodla jsem se s vámi o ten den podělit.

Co to to má společného s Tématem Týdne? Inu "Televize je zbytečná?" Z pohledu konzumenta bych mohla odpovědět, že ano, minimálně co se toho přístroje týká. Já ho doma nemám a skoro se na ni nedívám. Ale... je spousta lidí, co u ní žehlí, nebo tak tráví společné rodinné chvilky. Navíc i já se na televizi vlastně dívám. Jenže online. A spíš na televizní pořady, než filmy. Tam je podle mě budoucnost televize. Něco, co bez ní nevznikne. Patentované seriály, soutěže a zábavné, či jiné pořady. Navíc mám několik přátel z komparzu televize Barrandov. A kde by oni byli, kdyby televize nebyla? Kdo by mi vyprávěl historky z konkurzů a natáčení? S kým bych se tomu smála? Ona to je totiž často dost velká sranda. A kam bych občas vlezla já? Přiznám se totiž bez mučení, jako konzument televizi moc nemusím, ale jako příležitostný aktér, kterému od dětství kamery nevadí, spíš naopak, a kamarád jiných aktérů, by mi zrušení televize bylo hrozně líto. :-) Navíc těch lidí, co by přišlo o práci... Takže jestli je televize zbytečná, to jest pro mě filosofická otázka, jejíž odpověď závisí na tom, z které "strany oné televize" se na to dívám. Před ní trávit čas nemusím, ale kdyby nebyla, nebyla bych v ní nikdy ani já a neměla co vyprávět. A mě to tam baví. :-) Haha.
 

Ideální chlap pro holky s insomnií - Život s nespavostí (2)

Úterý v 8:34 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Nehledě na to, zda jste muž, či žena, všem nám jde v životě jenom o to jedno. Ano, vaše první myšlenka je stoprocentně správná. Samozřejmě tím myslím nalezení ideálního protějšku. Nebo aspoň neideálního v takové míře, aby se s ním dalo vydržet dalších padesát let… Hledáme všichni, ale pokud trpíte nespavostí a pokud jste Sacharin, zjistíte, že vaše nároky na vztah a ideálního muže, popřípadě to pravé dokonalé rande, se diametrálně liší v závislosti na tom, kdy jste se naposledy pořádně vyspali.

Vezměme to hezky popořádku - tím seznámením počínaje. Některé ženy chtějí romantiku a fantazírují o tom, jak je muž při prvním setkání zachrání z nějaké patálie. Ať už tím, že ji schová v dešti pod deštník, nebo tím, že ji chytí do náručí, když poletí ze schodů, protože si na nich právě ulomila podpatek a ztratila rovnováhu. Možností je nepřeberné množství. Věřte mi ovšem, že pokud zrovna špatně spím, nefantazíruji o ničem. A jestli přece… tak o hrnku kafe. A rozhodně ne o vás. Vy jste mi naprosto ukradení. Teda pokud nemáte pocit, že jste hrnek kafe. V takovém případě ale... přestaňte číst tenhle článek a navštivte psychiatra. Věřte mi, nejste hrnek kafe. Kdyby jo, věděla bych o tom.

Pokud se ale domníváte, že jste muž, máte slabost pro ženy trpící insomnií a rádi byste mi přece jenom dopřáli nějakou tu romantiku, tiše si někde počkejte na příležitost. Vyčíhejte moment, kdy se budu chtít neelegantně sesunout k zemi a omdlít vyčerpáním. A pak mě chytněte do náručí. Ale prosím vás nenápadně. Trénujte to. Přece byste nechtěli, abych vás odhalila dřív, než přijde čas nastavit mi vaši náruč. To bych na vás mohla taky zavolat policajty, protože stalkery nemá nikdo rád. To by pak mohl říct každý, že mě sledujete z lásky a chcete mě zachránit, to vám tak v tu chvíli budu věřit. Takže vy byste nakonec skončili v base a já omdlela do náručí fešného policajta, co by se mnou sepisoval výpověď. To naštve. Jak říkám, trénujte to. Je to životně důležité.

Ale předpokládejme, že jste to zvládli. Pokud jsem omdlela doslova, prosím vás, nikam mě neodnášejte. Ani v dobré víře ne, že máte doma měkkou postel s paměťovou pěnou. Protože až se v té posteli probudím, budu vás mít za únosce a budeme tam, kde jsme byli v předchozím odstavci. Raději mě něžně profackujte přímo na ulici. A jakmile nabudu vědomí, mějte na paměti, že správný muž má u sebe vždycky plechovku Red Bullu. Ten můj určitě. Chvíli mi s ní máchejte před očima a počkejte, až si mozek uvědomí, na co se dívá. Jsem holt nevyspalá, hibernuju, co byste čekali? Počkejte, až se mi pohled projasní a autopilot se vypne. V tu chvíli mě ale nezajímá, jaké máte oči nebo barva vlasů a šířka vašich ramen, zkoumám jedině to, jestli je ta plechovka tmavě nebo světle modrá. A je správně. Pokud v tomhle uspějete, můžete mě klidně pozvat na rande. Ale pozor - nezapomeňte mi dát skutečně vypít tu plechovku, co držíte v ruce. Pokud ji budete považovat pouze za návnadu a následně ji při zahájení konverzace opět schováte do kapsy u kalhot, věřte, že žádné rande nebude. Jste zlí a budu vás mít za sadistu. A sadisty já nemám ráda.

Pokud ovšem na to rande dojde a žena jako já bude mít zpoždění, dejte si v klidu panáka a trpělivě počkejte. S největší pravděpodobností jsem jenom usnula v koupelně při česání vlasů. Dorazím. Nevím, jak moc rychle, ale jednou jo. Snad máte čas. Možná si raději vezmete dovolenou - dva dny by měly stačit.

Následně na tom rande teprve nejspíše zaregistruji, jak vlastně vypadáte. Nezoufejte, pokud budu zívat. Je 90% pravděpodobnost, že mě nenudíte. Naopak je pohled na vás evidentně velice uklidňující. Tak moc uklidňující, že se mi chce spát. Tak mi hlavně, prosím vás, neobjednávejte žádný alkohol. To ví snad každý, že vyčerpané holce se alkohol nedává. Tedy pokud ji nechcete hledat pod stolem a táhnout domů opilou po dvou locích bílého vína. Je to na vás. Mně to bude jedno, mně bude krásně tak jako tak. V tu chvíli zapomeňte na gentlemanství. Jsem zlobivá holka. Bez obalu se zeptejte: "Nepůjdeme ke mně?" Oko se mi určitě orosí dojetím. Chci. Už nejmíň hodinu určitě fantazíruji o tom, jak asi vypadá vaše postel. Abych se v ní mohla natáhnout…

Ve vaší ložnici se to může zvrhnout ve dva scénáře. Ten pro vás nevýhodnější tkví v tom, že se vám skácím do postele, aniž bych se vás na něco zeptala, a usnu. Máte jedinečnou příležitost koukat se na mě, jak spím. Berte to všemi deseti. Taky jsem s vámi nemusela být vůbec. Koukat, ale nesahat. Jakýkoliv pokus o sexuální aktivitu by mě stejně probudil. Vy budete za zvrhlíky a já vám udělám něco, co vás bude bolet. A teď tím nemyslím, že vám poškrábu auto, či snad roztrhám podpis Jaromíra Jágra. Tohle bolí mnohem, mnohem víc. Aspoň tatínek to říkal. Ale možná to tvrdí jenom proto, že nemá auto a nefandi Jaromíru Jágrovi. I tak být vámi, tak to neriskuju. Co kdyby měl tatínek pravdu?

V tom lepším případě se vás ještě před samotným skácením do peřin stihnu optat: "Vyspíš se mnou?"
Ani v ten moment to ovšem neznamená, že spolu otevřeme Kamasutru a projdeme si první půlku knihy. Jednoduše po vás chci, abyste šel spát taky. Nebo to alespoň - jako správný muž - předstíral. Protože mezi pár osvědčených metod, které zabírají stylem pokus - omyl, jak se konečně vyspat dorůžova, patří i to, že se přitulím ke chlapovi vedle sebe.

Jinými slovy v době, kdy nespím, nebo téměř nespím, je ideální rande to, které prospím. Pokud ho budu chtít prospat s vámi - moje hlava na vašem rameni - máte vyhráno. A pokud mi ráno trpělivě připomenete, kdo jste a co u vás dělám, a zabráníte, abych - až se to dozvím - samým studem chtěla okamžitě skákat z okna a zmizet, přestože bydlíte v sedmém patře, jste můj hrdina. K tomu mi dejte pořádně najíst a hrnek kafe (jen tak pro jistotu) a já vás snad regulérně a na místě požádám o ruku. Pryč se stereotypy. Od takového chlapa se neodchází.

---
Tento text vznikl jako výplod mého unaveného mozku. Předem děkuji za komentáře a rovnou se omlouvám, že dnes na žádný (starý, či nový) neodpovím. A pokud přece, tak mi Red Bull nečekaně daroval křídla. Snad zítra. Jsem vyčerpaná. Jen jsem nutně musela sepsat myšlenku, dokud byla čerstvá - hlasovým záznamem přes google, psát je dneska moc namáhavé.

Nebaví mě být rodič. Kam mám vrátit dítě?

11. srpna 2018 v 19:15 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Žijeme ve spotřební době. V době se 14-denní zárukou spokojenosti. Náš život. Naše volby. Ponožka s dírou se nezašívá, koupí se nová. Vztah v krizi se neopečovává, nýbrž vyměňuje za jiný. Špatné dárky k Vánocům se dají vrátit a vyměnit za vhodnější. Koupíme si činky, že začneme posilovat. Po pár dnech letí do kouta, že nás to nebaví. Nakonec skončí na Sbazaru a místo cvičení si běžíme pro čokoládu. To byl teda blbý nápad! Stejně to dopadne s permanentkou do fitka a finsky se přestaneme učit po několika týdnech, protože na to prostě nejsme a je to tak těžké! Místo toho začneme chodit na lekce zumby... Každý den, každou vteřinu se rozhodujeme. A v naší současné společnosti víme, že si spoustu těch rozhodnutí můžeme dovolit rozmyslet. I ty vlasy si po ostříhání můžete nechat vzápětí nastřelit. Jak svobodomyslné.

Ptám se, kdy lidské rase jako komplexu dojde, že by měla své potomky učit také tomu, že jistá rozhodnutí jsou nevratná. A že ať se člověku důsledky, nebo okolnosti daného rozhodnutí líbí, či nelíbí, musí s tím žít. Že být vyzrálou osobností znamená toto respektovat a přebírat zodpovědnost za své činy. Co tím myslím?

Vezměme si to hezky od začátku. Když s někým nechráněně spíme, může vzniknout miminko. Když si usmyslíme, že po miminku toužíme, když si s partnerem jedno uplácáme (promiňte mi ten výraz), prostě ho musíme přivést na svět, nebo podstoupit interrupci. Tehdy ještě máme na vybranou, tak trochu. Protože každá interrupce je pro ženu zároveň riziko, že už další děti mít nebude. Ale pokud se jednou rozhodneme být rodič, jakmile se to bezbranné stvoření poprvé nadechne vzduchu, je to volba doživotní, volba, která se nedá vrátit zpátky.

Zaráží mě a znechucuje, kolik - převážně rodičů mužského pohlaví - se stále jaksi domnívá, že býti rodičem - otcem - je něco jako koupit si autíčko v hračkárně. A když to živé "autíčko" v noci začne plakat, kakat, slintat a blinkat, dojdou k názoru, že se unáhlili, že autíčko nechtějí a radši by cínové vojáčky. No jo, jenže reklamační oddělení pro děti, ještě nevymysleli, našťouchat to do partnerky zpátky pomocí zvonu na toalety taky nejde (pokus o vrácení a následný vstřebávací proces v děloze na bázi zpětného chodu prostě selhává), tak co s tím? Zdrhnout! A nejlépe i se selektivním vymazáním paměti, že takovou hovadinu jako dítě vůbec kdy chtěli. Vždyť by je ten hororový zážitek jinak ještě dost let budil ze spaní! A dítě ať si zůstane s matkou, stejně ho pod srdcem nosila devět měsíců ona... Tak ta dotyčná zůstane s miminkem sama, přestože jste to byli hlavně vy, kdo dítě chtěl. Ona se necítila připravená... ale když ji muž tak láskyplně ujišťuje, že to spolu zvládnou, že už má na to věk a těší se, až svého dědice bude učit na kole, kdo by odolal?

S teorií, kdo koho nosil pod srdcem, na mě nechoďte. Chcete mi říct, že kdyby matka příroda byla prozíravější, předpokládala tedy, že muž je debil (omluvte můj slovník) a přišla se střídavým těhotenstvím, jednou muž, jednou žena, měly by ženy v případě mužského těhotenství větší právo opustit rodinu? A co kdybychom vymysleli umělou dělohu a pod srdcem další generaci dětí nenosil ani jeden z páru? Necháme je pojít hlady v lese, až si to hraní na maminku a tatínka rozmyslíme, jako psa uvázaného u stromu? (Lidi, útulky, haló!) Ne, jistě, že ne... starat se má vždycky žena, co?

Nezlobte se na mě, ale za zbabělost mužské části populace si lidstvo - dle mého skromného názoru - může tak trochu samo. Nepovažuji se za žádnou radikální feministku, která by nenáviděla muže (naopak, já muže miluju a moc!), ale genderové sociální uspořádání společnosti mi pije krev. Abyste rozuměli, chápu, že aby společnost fungovala, musí mít nastavena nějaká pravidla a role. Ale proč by tu roli měla definovat nějaká naše pseudopředstava pohlaví? Jediné, co nás limituje je biologie. Žena menstruuje, muž nikoli. Muž si holí tvář, žena - až na výjimky - nikoli. A tak dál. Ale... prý jsou ženy více empatické. A co když jsou jen proto, že je to tak učíme? Protože muž ten nebrečí, muž je ten silný, statečný? Proč? Proč by nemohl muž uronit slzu a přiznat, že se bojí? Proč by ho nemohla chytit za ruku a provést tmou statečnější žena? Proč v ženách, co se nebojí samy si vyměnit žárovku a natřít plot, vzbuzujeme pocit, že nejsou dost ženské? A proč v mužích, kteří by se místo fotbalu raději mrkli na díl Esmeraldy, (a že já jich pár znala!) budujeme představu, že to musí tajit? Věřím tomu, že moje dcera může být šťastná hrabajíc se v motoru aut a syn třeba mistr světa ve vyšívání. Bránit jim nebudu. Nezáleží na tom, jestli budou splňovat sociální představu společnosti o svém pohlaví, ale na tom, aby byly šťastné. A věděly, že až budou mít vlastní děti, nemohou je opustit. Ani jeden z nich. Záleží jen na tom, aby byly dobrým člověkem...

Možná, že kdybychom přestali lidi deformovat v rámci sociálních představ společnosti, mohli by být skutečně tím, kým chtějí být. Nemuseli by nic tajit, předstírat a mohli prostě žít. Možná, že kdybychom vychovali naše děti stejně, přestali by muži vnímat ženu jako tu, co se stará, a sebe jako bezstarostné pouhé "rozsévače semene"... Konečně by byla mužská část populace dovedena k respektu za svá nevratná životní rozhodnutí. Za to být rodičem. Protože už by konečně přišli na to, že rodiče jsou dva. Že nezáleží na pohlaví. Že zůstat musí oba. Muž i žena. Že chlap nemůže odejít jenom proto, že nemá dělohu a naopak má pocit, že chromozomální složení XY ho opravňuje k tomu, aby se vykašlal na potomka i partnerku, které před tím sliboval hory i doly, když toho má plný brejle. Ona třeba taky, ale co jako? Dítě se prostě vrátit nedá.

Převážné většině žen jsme výchovou vštípili, že od dítěte se neodchází. Převážná většina žen si při zvažování těhotenství pohrává s myšlenkou, co budu ale dělat, když mě opustí? Proč? Kdo dal mužům právo přetvořit svou sociální roli na predátora, co může kdykoli opustit rodinu? Na někoho, komu se vlastně nedá důvěřovat? Pojďme stejný respekt k rodičovství vštípit i mužům. Ať ubude opuštěných matek a smutných dětí...

---
Věnováno všem ženám, které doplatily na zbabělost svých protějšků.
A zároveň všem mužům, kteří se dílem osudu dostali do stejné pozice. Avšak přes zažité konvence a role se dokázali vymanit z jejich předpisu, postavit se k životu čelem, k zodpovědnosti... a postarali se o své děti - sami -, když se naopak zbabělou stala žena, nebo - nedej bože - umřela. Jste důkazem, že to jde. Že to závisí jen na výchově a morálních hodnotách člověka. Že zodpovědný rodič nemusí být jenom žena. Nemá jím být jenom žena. Rodiče jsou dva. A konec debaty.

Podobné články:
 


Mám nápad, co na blogu chybí! Co vy na to?

8. srpna 2018 v 22:15 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Milá blogerská komunito,

dnes ještě jednou a slibuji, že naposledy. Při čtení komentářů a přípravě článku předchozího mě blikla hlavou jedna věc - proč si všichni pořád myslí, že kvalitních blogerů je málo? Já si to nemyslím, jak jsem se snažila dokázat předchozím článkem, ale pokud vy ano... co kdybych trochu fušovala do práce titulní straně a nějaké ty - dle mého - fajn blogy vám tu - v nové rubrice - představila? Dokonce bych se snažila dělit je dle kategorií třeba na deníčkové, kosmetické, cestopisné, knižní, literární... a tak dál.

Nedokážu si představit frekvenci, nechci tím totiž zabít zbylé a hlavní rubriky, ale nápad tu je. Jenom bych vás požádala tentokrát opravdu o upřímnou zpětnou vazbu, zda se do toho náročného úkolu mám vůbec pouštět. A to nejen proto, aby vy jste mohli být vidět, ale taky se přesvědčili, že Blog.cz žije. Že to budete chtít číst a inspirovat se.

Teď už to nechám na vás. Takže co vy na to?

Sacharin

NÁPAD ZREALIZOVÁN A PŘESMĚROVÁN SEM!!

Kdo a co na Blogu.cz chybí?

8. srpna 2018 v 16:39 | Sacharin |  MOJE NÁZORY

Milá blogová komunito tohoto serveru,

původně jsem měla asi tři nápady, co pod TT "Co na Blog.cz chybí?" napsat. Pročetla jsem pondělní články a chuť mě přešla. Blogerka Ann Taylor, si myslím, že se svým článkem shrnula vše, co zlobí, zlobilo a tak nějak nám pilo/pije krev. Něco už funguje, něco ne... a Blog.cz slibuje, že se to zlepší. V tuhle chvíli máte tedy jen dvě možnosti - zůstat a doufat a čekat, že bude líp, nebo si sbalit švestky a jít o doménu dál.

Já zůstávám. Nevadí mi zastaralost editoru. Potřebuju psát a vkládat odkazy. Blog je snad hlavně o psaní. Dodatečné opravy textu se snad už - zdá se - skutečně propisují, jak mají. Jsem šťastná. To mi překáželo hodně. Ale víte, že všechno jde obejít? I tohle šlo. Prostě publikovat článek znovu ještě jednou. Nemilé, ale funkční. A obejít jde i to ostatní. Hromadné nahrávání obrázků nejede? Tak je nahraj postupně. Otravné? A kolik těch obrázků potřebuješ do jednoho článku narvat? Dalším řešením je udělat například album na rajce.idnes.cz a hodit do článku odkaz. Nejde vložit video? Odkaz. Osobně mám odkazy na youtube dokonce radši, než když mi video překáží v článku.

Otázku omezených položek v menu krásně zodpověděla Doktorka se srdcem, za což jí mimochodem také děkuji, protože to jsem dodnes netušila ani já. (Proto taky je archiv článků v horním volitelném boxu po té, co jsem přidala do menu odběr novinek.)

Pokud máte pocit, že vám nefungují statistiky Blog.cz - přejděte na statistiky Toplistu. Ty fungují (já jsem důkaz). Jestli se vám tam zobrazuje permanentní nula, špatně jste to nastavili vy. Také se mi to stává, když zakládám nový blog, většinou vložím do kolonky Toplistu (sekce statistiky) odkaz místo měřícího kódu (=číslo).

Může vás také trápit málo komentářů, klid a nohy v teple. Lidi komentují málo. Někdy se jim nechce, nemají čas, nejsou zvyklí se vyjadřovat, nebo se jim to nelíbí a negativum nechtějí psát, nebo prostě neví, co by dodali. Ale to neznamená, že nečtou a že je to nebaví. Neříkám, že mě to jako autora blogu neštve (proto se sama snažím komentovat téměř vše, co rozkliknu), ale tak to je. Pokud chcete aspoň trochu lepší zpětnou vazbu, zkuste anketu ve stylu: Líbí se vám můj blog? nebo Čtete můj blog pravidelně?

Abyste byli vidět, pište na Téma Týdne, ale smysluplně a pokud možno bez chyb. Pokud možno. Občas něco ulítne nám všem. V delším textu se z toho nestřílí, v článku o třech větách vás blogeři právem sežerou. Ale nebojte, i oni nějak začínali. I já. Můj úplně první blog jsme psaly se sestrou stylem CTRL + C a CTRL + V ... co neděláte. Vy to nedělejte. Anebo uveďte zdroj.

Seznamte se s Blog.cz. Se Srdcem blogu, které píše vedení, a s tema-tydne.blog.cz, kde pro vás já a kolegyně vybíráme to nejlepší z uplynulého Tématu Týdne. Komentujte jiné blogy...

Někteří blogeři si stýskají, že se nám rozpadá komunita. Že tu chybí silní a kvalitní blogeři, že tu nemáme ikonickou osobnost. Inu s Blog.cz je to jako s řekou. Čas plyne a všechno se mění. Někteří blogeři odešli. Třeba první dvě odkazované dámy, jiní přestali psát. Moje milovaná Mengano, nebo Malkiel. Je to škoda, ale blogy zůstaly zachovány, tak můžeme s láskou nostalgicky pročítat a obdivovat, co po sobě zanechali. A že nemáme silnou osobnost? Už jste zapomněli, kde začínal Deníček moderního fotra? Tady! To, že teď pan Dominik Landsman píše hlavně na FB je taky škoda, ale začínal tady. Nehledě na to, že i mezi fungujícími blogery najdu často takové, kterým se podařilo se zviditelnit a psát třeba taky knížky. Momentálně mě rychle napadá Jana Brůžková. Takže jaképak, že pokud to myslíte s blogováním vážně, zdrhejte jinam.

A stejně tak jako odpadli ti staří známí, jsou tu noví, nebo skoro noví. Zdeněk Hledač, Bluesovka, Aneta Burešová, Petr Jáchym, Marie Veronika, Desátá žena...

Máme tu dlouhodobá ikonická jména jako Růža z Moravy, Otavínka, Petr Vápeník, King Rucola, TlusŤjoch (tohle nikdy bez nápovědy nevím, jak spravně napsat :D) ...

Máme tu literární blogy Sugr, Umění emocí, Bordeláře...

Všemožné recenzní blogy - ať už Karinga, nebo Zazitkyyna4...

Ať už píšete o vaření, pletení, kolážích z obrázků, malujete, cestujete, nebo žijete s Vietnamcem, žijete v Paříži... - jste tady. Odkazy už nepřidám, už mě to unavuje, ale snažím se tím říct - jestli takhle vypadá umírající komunita, tak já jsem Kleopatra... A odpusťte mi, koho jsem nezmínila, jen je vás fakt hodně, kdo by si tu jméno zasloužil (Kitty, Zlatice, Beallara, TheLazyCat, David, Radka, Vendy, VendyW ... já se kvůli vám upíšu...) .

Vy všichni jste Blog.cz. Vy všichni jste ten blog, za kterým někdo chodí. Úplně každý z vás. Komunita neumírá, komunita se jen mění... A já jsem na vás hrdá. Bez ohledu na to, jestli máte blog jako deníček plný vašich psích fotek, nebo rad jak na lepší životní prostředí... Bez ohledu na to, jestli vás čtu, nebo o vás jen vím a respektuji, co jste kolem sebe dokázali vytvořit.

Tak na vás. A na dalších ... deset let s Blog.cz?

---
A jestli si tedy můžu něco přát, tak aby vedení konečně dalo tenhle server dokupy bez planých slibů a liché komunikace. (Snaha snad je, díky Hanko.) A aby z titulky zmizel Autorský klub.

vaše Sacharin

Jak jsem zjistila, že jsem zkažená a skončím v pekle (editovaná verze)

7. srpna 2018 v 13:46 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
Dnes dopoledne mě vzbudí telefon. Volá kamarádka.
"Neuvěříš, co se mi včera stalo!" hlásí.
Tuším dopředu, že budu koukat, tak mlčím a u toho zvažuji, co si dám k snídani.
"Stojím ti takhle u Billy, tam přijdou dvě holky a kluk a on je ten hlídač nepustil dovnitř."
"Proč?" ptám se nechápavě.
"Protože ten kluk byl nahoře bez a holky měly ke kraťasům vršek od plavek!"
"V tom vedru je to snad logické, ne?" stále nerozumím situaci.
"Prý je tam nepustí dřív, než se slušně oblečou…"
"Na vršku od plavek je něco neslušného? Navrch v tomhle počasí?"
Úplně si představuji, jak kamarádka bezradně krčí rameny.
"Ale asi je to v Bille normální. Přítel říkal, že se mu to taky stalo, ale v úplně jiném městě," dodává vzápětí.
Nakrčím obočí. "To mají v Bille dress code, o kterém nevím?"
"Nejspíš… příště tam radši půjdu rovnou ve velké večerní, kdyby náhodou…" pomalu to uzavírá a obě se smějeme.

Přijde mi to nepochopitelné a hlava se to pořád snaží nějak přebrat. V tomhle vedru někomu vadí holka s vrškem plavek a kluk nahoře bez? Jsem z toho celá tumpachová a ptám se později kamaráda, co si o tom myslí.
"No já bych teda bez trička do obchodu nešel, vždyť je to neslušný! Mezi lidi…" překvapí mě svou odpovědí.
"V tom vedru?" pípám zaraženě, připadám si jako ohraná deska a myslím na všechny dělníky na stavbách, muže obdělávající zahradu… a vůbec všechny ty zástupce opačného pohlaví, co jsem za svůj život potkala bez trička. Proč by se v něm měli pařit?
"Zrovna včera," doplňuje naši debatu historkou, "do šaliny vlezl chlap bez trička se třemi dětmi. To se jako do toho MHD nemohl obléct? Když jde mezi lidi? Kazí to těm dětem morálku!"
Po poslední větě se nějak nemůžu vzpamatovat. Cože? Chlap bez trička kazí dětem morálku? Chlap bez trička by neměl v létě vstoupit do městské hromadné dopravy? Vždyť je léto a vedro a… Myslím na to, když já popadla kraťasy, vršek od plavek a jela tak v létě autobusem. Měním však téma.
"Fajn ale vysvětli mi, co je špatného na tom, chodit v létě mezi lidmi v plavkách, když na koupališti to nikomu nevadí?"
"Koupaliště je na plavky vhodné prostředí, tam se to očekává…"
"A mimo koupaliště jsou plavky pobuřující? Stejně jako chlap nahoře bez?" ptám se nevinně, jestli jsem to správně pochopila.
Výmluvně mlčí. Jsem šokována. A nervózně si popotahuji elastické šaty, jejichž horní konec neustále odhaluje okraje mé černobílé podprsenky.
Kamarád se směje: "U tebe mi to nevadí."
"Jo tak nevadí," směju se pro změnu já a přemýšlím, co mám po tom Seladonovi hodit. "Když už, tak měř všem stejným metrem, laskavě," uzemním ho a - asi aby nebyla nuda - šaty stahuju zase dolů, protože se mi roluje sukně, ach jo, naštěstí ne moc.

Připadám si najednou děsně amorální. Chci říct… počítám s tím, že pro homofoby jsem nemorální, jelikož mi jiná orientace absolutně nevadí (zde), s tím se dokážu vyrovnat. Počítám s tím, že pro radikální křesťany jsem nemorální, protože nevěřím na sex před svatbou (tady). A pro část společnosti určitě také proto, že nerozumím tomu, co je špatného na kojení na veřejnosti (tu). Vždyť tam nejde o erotiku, dítě má hlad. A bradavka zmizí v puse kojence do pár vteřin… Ale že si budu někdy připadat nemravně, protože si chci v létě v plavkách, když je vedro, skočit koupit nanuk, to by mě nikdy v životě nenapadlo. Ale spočtu-li to všechno dohromady a přidám k tomu fakt, že v sandálech nosím ponožky, protože mám prostě nerada pásky na holé kůži a bez ponožek se jednoduše necítím ok, došla jsem k jedinému možnému závěru.
Jsem zkažená. A jednou skončím v pekle.

Editováno 8. 8. 2018:
Rozhodla jsem se ještě doplnit důvody, které mě vedou k tomu, že nerozumím, co je na plavkách a mužích nahoře bez v létě pohoršujícího. Odmala jsem vyrůstala v tom, že plavky jsou normální kus oblečení. Nikdo mi to nemusel říkat, nikdo mě špatně nevychoval. Jen zcela logicky plavky musely být normální kus oblečení, když se v nich můžeme pohybovat u vody mezi tisíci cizích lidí. Pokud by mi někdo jako malé řekl, že nosit plavky mimo areál s vodní plochou je neslušné, ba přímo pohoršující, nebudu chtít, aby mě v něčem takovém viděl jakýkoliv cizí člověk. A pokud je slušné nosit plavky u vody, kdy na mě zírá milion cizích oči, tak nerozumím tomu, proč by se na mě stejné oči nemohly dívat třeba v parku nebo v obchodě. Jednoduše řečeno - buď plavky neslušné jsou, v takovém případě ale nechápu, proč by mě v nich měl někdo okukovat byť jen u bazénu, protože je přece do prčic jedno kde, když jsou neslušné. Za takových okolností ovšem všechny svoje plavky spálím. A už si žádné nikdy nevezmu na sebe. A veřejným koupalištím se vyhnu obloukem, protože je to vlastně taková pokrytecká Sodoma Gomora. U vody na mě čumte v něčem, v čem se jinak stydím chodit po ulici, abych nebyla za nemravnou. Aha. Anebo je to prostě letní kus oblečení. A pokud nevadí chodit v něm před cizími lidmi u vody, tak mi hlava nepobírá, proč by to měl být problém třeba v parku nebo ve městě. Plavky jsou pořád plavky a cizí lidi jsou pořád cizí lidi.

A co se polonahých mužů týká, vzhledem k tomu, že nemají prsa, která by schovávali do podprsenek jako my ženy, ani nic jiného tam neschovávají, přijde mi pánský na hrudník úplně stejný jako levá ruka. A pokud jde o tričko, možná se do něj vsakuje pot, ale já nerozumím ani tomu proč by mi měl vadit přiměřeně se potící člověk. Pokud to z něj nelije jako z Niagarských vodopádů, je to běžná lidská tělesná funkce, stejně jako když si člověk krkne nebo prdne. Pokud to nedělá půl hodinu v kuse, rozhodně mě to nepohorší. A vzít-li si tričko, nebo nikoli, bych nechala otázkou volby daného muže, v čem se cítí lépe. Pokud bez trička, tak ať.

Poznámka na okraj: kamarád po tomto mém vysvětlení prohlásil, že na tom něco je. A prý je pro něj odteď polonahý chlap úplně normální věc. A prý mi dá vědět, kolik ji dneska potkal. Haha.

A jak se na letní dress code díváte vy?

Související články:
...a tři odkazy v článku výše

Něco na zub (2): Letní těstovinový salát

4. srpna 2018 v 14:15 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Můj blog se rozhodně nepromění v kulinářský koutek, ale... tenhle "recept" miluji za každého počasí a v teplém počasí jako je toto je to ještě ideálnější. Proto jsem se rozhoda o něj podělit. Jedná se o těstovinový salát. Návodů, co do něho dát, najdete miliony. Podle vlastní chuti. Já nedám dopustit na tenhle:

1. uvař těstoviny (jediná teplá složka salátu) - já osobně preferuji fusilli, neboli vřetena, ale nechám to na vás,
2. přidej malá cherry rajčata - doporučuji rozkrojit na poloviny,
3. olivy - černé, nebo zelené, dle libosti,
4. nivu - doporčuji nastrouhat,
5. pokud si chcete opravdu pochutnat přidejte tuňáka - salát to krásně provoní, dochutí a je to zdravé.

Já osobně salát nesolím, protože niva i olivy obsahují soli dost, ale nechám to na vás. Dá se to jíst za tepla i studené. Můžete přidat zálivku z majonézy, ale já si odvykla a jím to jen tak.

Je to dobré a rychlé. Nic světoborného, možná příliš obyčejného na článek, ale snad si někdo pochutná tak jako já. Nebo ho recept inspiruje k vlastním experimentům! :-)
Na obrázku je nepromíchaná verze.
Související články:

Teorie Hvězd - Život s handicapem (8)

2. srpna 2018 v 11:57 | Sacharin |  MOJE CESTA ŽIVOTEM
"Komu dát místo v srdci," je otázka, kterou za život řeší téměř všichni příslušníci Homo sapiens sapiens. Protože člověk je prý tvor společenský. Tedy pokud nejste misantrop. (Misantropie = nenávist, odpor vůči lidskému druhu.) Přesto, že je ta otázka důležitá, dovolte mi ji poopravit. Je ještě jedna velmi podstatná, kterou si my tvorové pokládáme možná stejně často: "Kdo mi dá místo v srdci?" A na rozdíl od té první otázky, co se jeví velmi filosoficky a komplikovaně (neboť člověk je tvor komplikovaný), jsem na ni nalezla jakousi odpověď. A teď bych vám ji velmi ráda předestřela.

Víte, nemusíte být zrovna připoutáni na invalidní vozík, abyste o sobě pochybovali a měli pocit, že vás nikdy nikdo nebude mít rád. Začíná to často v pubertě. Stačí k tomu, abyste si připadali tlustí, hloupější než spolužáci, ošklivější než ta holka z Béčka... abyste měli rovnátka, nevzhledně velkou pihu na nevhodném místě, brýle, nebo atopický ekzém... cokoliv vás napadne od přehnané plachosti po třetí oko na čele, může způsobit deprese, nízké sebehodnocení a pocity, že vás nikdy nikdo nebude chtít. Protože, proč by měl někdo chtít vás, že jo - s tím výrazným akné, když Franta vypadá tak bezvadně.

Když jste upoutání na invalidní vozík, tyhle pocity nízkého sebehodnocení zažíváte celkem často. Aspoň si to myslím, protože jsem ještě nepotkala vozíčkáře a celkově handicapovaného člověka od slepoty po snížený mentální intelekt, co by o sobě nepochyboval, alespoň jednou. Já jsem si tím prošla. A moc mi nepomohl ani fakt, že jsem odmalička skutečně dost hubená a jako puberťačka jsem si opravdu připadala ošklivá. Navíc, když žijete vedle mladší sestry, která je blonďatá, oblíbená a žensky obdařená - ačkoli dnes jen o něco málo víc než já -, celá ta deprese se ještě prohloubí. Ani nespočítám, kolikrát za mnou chodili kluci, když jsme byli v takové té mladé pubertě, a ptali se mě, jestli ségra někoho má. Všichni se mě ptali na ni a nikdo ani nezakopnul o mě. Já byla ta sice starší, ale také ta hubená, ošklivá, invalidní šprtka. Neříkám, že mě to trápilo každý den, nebo že jsem kvůli tomu skončila na krabičce s antidepresivy, to díkybohu ne, ale srovnat se s tím příjemné nebylo.

Jenže čas běžel a něco se změnilo. Mohla bych mírně narcisticky podotknout, že mám pocit, že jsem se změnila já a aspoň trošku vyrostla do krásy, ale objektivně nemám důkaz na to tvrdit, že je to tím. Prostě se to změnilo a ti kluci se začali objevovat i kolem mě. Což bylo něco, co mě v rané pubertě ani ve snu nenapadlo. Chci říct, toužila jsem po vztahu a lásce, ale kdo by mě měl proboha chtít, když o mě doteď nikdo nejevil zájem. A najednou sedím u táty na gauči s chlapem a mám rande, koukám se na film, občas mu dám nějakou tu pusu a je mi báječně.

V srpnu roku 2014 se na titulní stranu Blogu.cz dostal článek blogerky Schmetti, která přesně o problému - nikdo se mnou nechce být víc než kamarádka - z pozice holčiny na vozíku mluvila. Odkaz tu. Tou dobou jsem už tohle období překonala, ale rozuměla jsem jí. Na tyhle pocity nikdy nezapomenete. Mě ale v ten čas trápilo trochu něco jiného. Období - nikdo se mnou nechce být víc než kamarádka - vystřídalo to s pracovním názvem - buď jen kamarádka, nebo holka do postele, když jde do tuhého, zdrhnou. Posun to byl, ale jak moc velký? Pro holku, co vždycky toužila po harmonickém vztahu a dětech, nic moc. Sebevědomí vám to zvedne, nejste asi ošklivá, jenže dál?

Fáze - nikdo mě nechce - skončila s prvním pozitivním rande a definitivně ji odstavil první vážný vztah. Fáze - všichni mě chtějí maximálně do postele - je mrcha v tom, že vystrkuje růžky vždycky, když jste zrovna už nevyhovující dobu sami a rádi byste to změnili. Jenže máte pocit, že za to žádný protějšek nestojí, případné rande je nakonec katastrofa, a když náhodou ne, tak on/a nechce vás. No není to k uzoufání? Jenže ani toto období není striktně patentováno vozíčkářům. Mají s tím problém například dominantní ženy. Ty často pak dodávají, že se jich ti perspektivní muži bojí… Handicapovaný člověk však často trpí představou, že nebýt jeho postižení, dávno by zadaný a šťastně zadaný byl. Otázka zní - byl? Problémy s láskou řeší přece každý. A občas ji nemůžeme nalézt, ať je nám patnáct, nebo padesát. Ať máme obě ruce, nebo jenom jednu. Jenže s handicapem můžete trpět zvláštním druhem jakéhosi tunelového vnímání. Znám to na sobě i na kamarádovi. Nezáleží na tom, kolik vztahů jste měli před obdobím, kdy máte pocit, že vás (už zase, sluší se dodat) nikdo nechce, nebo jenom do postele. Protože nikdo další stoprocentně nebude! Možná začnete filosofovat na téma, že jedna láska, jeden vztah je na člověka s handicapem víc, než mohl doufat, tak jste už určitě své štěstí vyčerpali. Dnes, když takhle začne filosofovat kamarád, řeknu: "Měl jsi tři holky, dej mi jediný nefilosofický důvod, proč bys neměl objevit i tu čtvrtou."

V současnosti totiž kašlu na nějaké fáze, na nějaké - kdo by mě měl chtít -. Přišla jsem s Teorií Hvězd. Ta mluví o tom, že vlastně vůbec nezáleží, jestli máte 15 prstů na jedné ruce, nebo jenom 7, jestli jste invalidní, nebo máte IQ 155. Všechno je to totiž vlastně čistě o náhodě.

Představte si lidi jako hvězdy. Létají prostorem a potkávají ostatní. Takhle si takhle létáte vesmírem a potkáváte milion dalších hvězd. Třeba jen tím, že kolem ní spěšně projdete na chodníku. Nikdy s ní nepromluvíte. Jenže co když zrovna tahle hvězdička mohla být tou pravou? To se nikdy nedozvíte, kolik potencionálních lásek denně míjíte na úřadě, v parku, v autobuse… pokud vám vesmír, osud, náhoda nedá šanci se střetnout. A vylít oné polovičce kafe na košili. Všechno je to o náhodě, o tom kdy, jak, proč a jestli na někoho promluvíte. Třeba zrovna teď, zatímco to píšu, sedí někde v Norsku muž, do kterého bych se bláznivě a do smrti zamilovala, kdybychom se potkali, a on do mě také. Kdybych jela do Norska…

Jenže v tom množství hvězd, povah a náhod a omezeného prostoru i času, kdy koho můžeme potkat, není vlastně láska takové kouzlo? Že se v jednom okamžiku sejdou dvě hvězdy, které se do sebe zamilují? Takový malý velký třesk. Jenže aby se to stalo, musíme být v kontaktu s jinými hvězdami. A někdy se zakoukáte jednostranně. Vy můžete zálibně kroužit kolem její gravitace, ale té hvězdě je to naprosto ukradené. Říká se tomu neopětovaná láska. A chtě, nechtě po nějakém čase se musíte od gravitace vytoužené hvězdy odpoutat a letět dál. Není v tu chvíli logické, že párkrát jednostranně oslepneme, protože najít lásku v tom množství a zmatku prostě trvá?

Všichni ti, co mě nechtěli, nebo mi nabízeli jen postel, všichni ti, co odmítli vás, nebo co jste je odmítli vy, prostě jen nebyli tou správnou hvězdou. Ale to neznamená, že tam někde není. A nezáleží na tom, zda hledáte první správnou hvězdu, nebo už šestou v pořadí. Ano, já vám nezaručím, že tu hvězdu potkáte, na to je v tomhle algoritmu až moc náhod, ale zároveň vy nemůžete tvrdit, že se to nikdy nestane. Může to být prodavač v obchodě, co vám zrovna balí nové boty, sestřička pracující pro vašeho zubaře, nebo sourozenec kamaráda vaší sestry. Proč podléhat splínu, když těch hvězd potkáváme každý den tolik?

Při téhle teorii prostě najednou zjistíte, že nehraje roli nějaký handicap nebo nedostatky, ale spíš to, kolik lidí za život potkáte a kdy. Můžu to potvrdit, víte proč? Protože ačkoliv bych to ve svých čtrnácti letech považovala za nemožné, měla jsem vztah(y) a byla šťastná. Teď nikoho nemám, nevadí mi to, ale stejně tak se nebudu bránit nějakému oboustrannému kouzlu. Proč taky. Jenom nedokážu dopředu odhadnout, kdy k tomu čarování dojde. Bude to zítra, nebo za 5 let? Možná už nikdy. Možná žádnou další hvězdu nepotkám. Ale víte, že mě to vůbec netrápí? Lásku si stejně nevydupu. Nezměním to, že osudová hvězda teď není nikde poblíž. Můžu jenom žít. Dělat se šťastnou bez ohledu na to, zda jsem zrovna singl, nebo zadaná.

Ale abychom nemluvili jenom o mně. Proč opravdu nezáleží na tom, zda trpíte nedostatky, handicapem? Protože znám manželský pár, kde je jeden z nich na vozíku a druhý má sníženou mentální schopnost. Znám holku, která se nedávno vdávala i přesto, že je na vozíku a chybí jí jedna noha. Znám spokojené manželství dvou schizofreniků. Znám kluka, co si léta stěžoval, že si nikdy nenajde holku, a nakonec měl jednu dobu nejenom přítelkyni, ale i milenku. Což neschvaluji, nýbrž dokládám pouze jako fakt. Znám paní, která je svým handicapem opravdu viditelně poznamenaná, ale kdyby její láska neumřela, tak je dneska vdaná paní. Všichni tihle lidé by mohli tvrdit, - včetně mě - že neexistuje důvod, proč by je někdo měl mít rád. Stejně ale potkali svou hvězdu. Když oni, tak proč ne vy?

Ano, jsou lidé, kteří s tím nemívají problém. Jen co se s někým rozejdou, za dva dny už chodí s někým jiným. Těžko říct, jestli je tohle Teorie Hvězd a kouzlo pravé lásky, nebo je takovým lidem prostě opravdu jedno, s kým zrovna jsou. Možná mají štěstí a na své hvězdy naráží na každém kroku. Nebo jsou jednoduše schopní z každého svou hvězdu udělat. Tak, či tak, neplačte, pokud vy nemůžete narazit ani na tu jednu. Někde tam je. Neplačte, pokud hledáte tu devátou v pořadí. Někde tam může být.

Ptám se, kolikrát se vlastně může člověk zamilovat? Osobně si myslím, že víckrát než jednou. Protože ne nadarmo se říká, že žádný partner nebude našich vytoužených sto procent. Naše první láska může mít těch pomyslných 80%, druhá taktéž, ale obsahuje těch 20%, co předchozí partner neměl, a chybí mu něco jiného. Další může mít procent 76, nebo 83. Proto je každá láska jiná. Jinak silná. Některá víc duševní, jiná spíš chemická… Záleží na tom? Láska je láska. Někdo za život potká první lásku a s tou i zestárne, někdo se zamiluje až "na stará kolena" a jiný se už potřetí rozvádí. Někdo vystřídá sto dvacet avantýr a té sto dvacáté první v pořadí řekne, chci s tebou mít miminko… Všimněte si, že při této úvaze nehraje roli, zda je člověk zdravý, nebo ne. Nikdo prostě nevíme, co nás čeká. Bez ohledu na to, zda máme hrb, nebo zelený zákal. Musíme jen věřit, že tam ta hvězda někde je. A doufat, že vás osud svede dohromady.

Nechci tvrdit, že mít handicap znamená nemít poznamenaný milostný život. Být zdraví, možná bychom si partnera hledali snadněji. Na druhou stranu s hledáním lásky mají nesnáze i zdravý jedinci, jak už padlo, takže kde je psáno, že bychom i bez handicapu nepatřili mezi ně?

Ano, pár kluků mě odmítlo, protože jsem na vozíku. Já si ale říkám, že je to dobře. Prostě nebyli kompatibilní s tím, kdo jsem. Já ale takové kluky našla. Svoje bývalé partnery. A jen tak mimochodem, všech - až na jednoho - si dodnes velice vážím. Co by se ale stalo, kdybych chodit mohla a spojila svůj život s někým z těch, kdo mě na vozíku nechtěli? Srazí mě auto, ochrnu a oni mě opustí? To radši ani nemyslet a nelitovat. Najdu prostě hvězdu, která se mnou bude chtít letět vesmírem navzdory diagnóze Dětská Mozková Obrna (=DMO). Jinak ať si trhne. Protože není tou správnou hvězdou. A počkám si… Nebo už nenajdu a odjedu do Španělska za horkým sluncem bez dohadů s případnou drahou polovičkou, že on by radši na hory a sníh. Ono všechno má své výhody.

Ovšem, ať už pro mě Teorie Hvězd chystá další hvězdné tango, nebo ne, na lásku věřit nepřestanu a můj život bude jízda. Přestaňte se trápit i vy. A věřte. Na lásku a Teorii Hvězd. Které je naprosto ukradený nějaký váš handicap, nedostatek, nebo mindrák...

Související články:

Nejčastější argumenty proti homosexualitě

31. července 2018 v 15:51 | Sacharin |  MOJE TIPY A ZAJÍMAVOSTI
Komu dát místo v srdci občas člověk neovlivní. Neovlivníte své pohlaví ani sexuální orientaci. Co s tím? Co dělat, když je kolem stále tolik homofobie? A mají tolik argumentů...

Přes světoznámý Youtube sleduji náhodně, občas, či pravidelně pár youtuberů. Do té poslední kategorie spadá i kanál "Dějepis inak" slovenské slečny. Zábavnou, srozumitelnou a zajímavou formou zde najdete videa na téma jako: proč se bojíme smrti, jak se v minulosti chodilo na záchod, jaké máme povinnosti vůči rodičům, nebo proč ženy nosí podprsenky. Je to plné historie, filosofie, zajímavostí. Upřímně mě to baví. Hodně. Pokud jste i vy zvědaví - mrkněte SEM.

Důvod, proč o tom píšu, je ale jiný. Jedno z posledních videí si totiž vzalo na paškál téma homosexuality a pokouší se vyvracet nejčastější argumenty homofobiků. Jednak tleskám, že se do toho vůbec dala, jednak výsledku. Myslím, že se video opravdu povedlo a stojí za zhlédnutí. Nuže klikněte tady a přesvědčte sami.

Nepočítám ovšem s tím, že zázrakem zmizí odpor vůči jiné orientaci. Občas mám totiž pocit, že homofobie je shodná s vírou v Boha. Na každý logický argument, proč Bůh neexistuje, věřící zahnaný do kouta odpoví: "A stejně existuje!" (Stejně jako komentář pod videem hlásající, že homosexualita je nemoc podobně jako rakovina, a že tu také léčíme místo nadšení - jé, ty máš raka, oukej! Takže by se měla také léčit homosexualita. Přeskočím fakt, že nemoc to není a - i kdybych předstírala, že ano - komu to vadí. Na homosexualitu se neumírá. A druhým to neubližuje, tak proč bychom to měli léčit?) Víra bývá slepá. Ale nevadí. Víru nikomu neberu, pokud někomu neubližuje, to už jsem psala zde. Ale homofobie ubližuje druhým lidem. Proto mi vadí. A proto sdílím i toto video. I kdyby změnilo pohled na svět jednoho člověka, nebo jen zabránilo preventivně vzniku další homofobie - má to smysl.

Homofobie nikdy nezmizí úplně. Stejně tak jako štítivost lidí vůči handicapovaným, nebo předsudky vůči Romům. Nevadí. To je ta rovnováha a různorodost lidí a světa. Můžeme se ale snažit snižovat množství. Třeba i tímhle jedním videem. Člověk nikdy neví... Jen neříkejte, že to nemá cenu. Když to vzdáme dopředu, skutečně nezměníme nikdy nic.

Mějte v srdci, koho chcete, a nestyďte se za to!

Další články na toto téma:

Miluju, chybuju, nelituju

29. července 2018 v 16:51 | Sacharin |  MOJE NÁZORY
Upřímně nechápu, co na tom hledání chyb lidé mají. Nejspíš mě budete podezřívat, že vám lžu, ale já v životě lituji máločeho. Ve výsledku ničeho - i potencionálních chyb, jak by řekli druzí. A nyní vám vysvětlím proč. Možná se po té i vy přestanete ptát, kde se stala chyba. Protože možná čistě teoreticky chyby neexistují.

Já než něco udělám, nebo se naopak rozhodnu něco neudělat, přemýšlím nad tím. Někdy dlouho, jindy hbitě, ale nakonec dojdu k důvodu, proč to, či ono rozhodnutí je v dané chvíli správné. Všeobecně, nebo pro mě. Proč bych si následně měla něco vyčítat, když to nakonec nemělo požadovaný efekt? Já se v danou chvíli rozhodla podle mého nejlepšího úsudku. A tehdy se to nejsprávnější jevilo.

Lidé po rozchodu často litují toho, s kým spojili svůj život. Že byl\a jiný/-á. Že lhal/a, podváděl/a, zadlužil/a, využíval/a... Ale proč litovat? Tehdy jste se rozhodli z lásky. Měli jste důvod, proč jste onomu protějšku dali šanci. A když se pořádně zamyslíte, nedalo vám to vůbec nic dobrého?

O tom je totiž další bod. Že vše špatné, je pro něco dobré. Zůstaňme u toho vztahu. Vztah nevyšel. Ale co když po pár měsících potkáte jeho/její sestřenici a ona vám nabídne práci, když ji zrovna potřebujete? Nestalo by se to, kdybyste nechodili s členem rodiny. Pravděpodobně byste se totiž neznali. A pokud vám připadá nepřirozená představa, že pro vás něco udělá rodina vašeho/vaší ex, tak to může být třeba jeho/její kamarád, kolega z práce, nebo známý, co jste ho potkali na společné dovolené. A nic z toho by se pravděpodobně nestalo, nestal-li by se i ten vztah.

Ale teď je konec a vy litujete toho, že nepojedete na tu společnou dovolenou do pralesa. Inu... Třeba místo toho budete u tety trhat jablka a potkáte tam novou a trvalou lásku svého života. A najednou nějaký prales, prosím vás...

A nakonec objektivně - když už se nějaká ta pomyslná chyba stane, třeba že jste si kvůli tomu expartnerovi vzali tři sta tisíc půjčku na jeho podnikaní a on/a teď utekl/a a neplatí... Je to chyba? Je to komplikace. Nepříjemnost. Musíte to zaplatit, nebo se soudit. Ale chyba? Co když byste měli možnost vrátit čas a tu "chybu" neudělat? Nepožádáte o tu půjčku a hotovo. A ten budoucí expartner dostane záchvat, pohádá se s vámi, odejde vychladnout, něčeho se napije a v nepozornosti ho srazí auto. Pak byste si možná dlouho, možná napořád vyčítali, že jste to pro svou tehdy ještě lásku neudělali a tu půjčku si nevzali. Protože vy nebudete vědět, co by nastalo si tu půjčku vzít.

To je totiž vlastně celý problém. My si velice často libujeme v tom, kde se stala chyba, co jsme měli udělat jinak, nebo dělat neměli. Nebo litujeme toho, co nám nebylo dopřáno. Třeba nepovedených přijímaček na školu. Ale co když bychom v té škole potkali oplzlého profesora, nebo stalkera? My často myslíme, že víme, jak by to bylo nejlepší (vlastně i tehdy, když uděláme tu "chybu", věříme, že děláme dobře), ale nevíme, jak s tím zamíchá život. Nevíme, jak by reálně vypadala ta jiná dimenze.

Ujede vám autobus do školy, další jede za hodinu. Vynadá vám učitel i táta. Čeká vás přednáška o dochvilnosti a otec týden buzeruje... Ale když autobus stihnete, uklouznete o přestávce na mokré podlaze, zlomíte si nohu a máte otřes mozku. Co z toho je chyba? A když neuklouznete, půjdete na písemku z chemie, na kterou jste se fakt nepřipravili, a dostanete za pět. Ale kdybyste se učili víc místo hraní her, za pár let vás to neinspiruje k tomu, abyste vymysleli vlastní... A slušně vydělali. Takže co je vlastně chyba?

Proto já ničeho nelituji. Nehledám chyby. Nevyčítám si. Protože vše v mém životě se stalo z nějakého důvodu, i to zlé mě nakonec dovedlo k jiným pozitivním věcem a proto, že neudělat ty potencionální chyby, neznamená, že bych na tom byla líp, než teď. Možná naopak. Možná všechny ty chyby, které jsem v tomhle životě nasekala, jsou pořád menší, než ty, co bych udělala místo nich. Možná bych byla méně šťastná. Možná víc. Možná už bych nebyla vůbec. Protože v tom jiném životě, kde napravím všechny ty chyby, budu sice šťastnější, ale na dovolené u moře mě sežere žralok... Kdo ví? Tak proč se trápit chybami, když bez nich by ten život možná vůbec nebyl zelenější?

Občas mě něco zamrzí, ne že ne. Ale asi bych nikdy nevrátila čas a neměnila historii. Miluju. Chybuju. Nelituju. Protože věřím. Věřím, že žiju, jak nejlépe umím.

Kam dál